(úryvek)
I
Sedlák Martin Kovanda v Hradišti u Písku stal se starostou. Prvním starostou po roce osmačtyřicátém, který pochoval robotu, desátky, posnopné, odsyp i rychtáře – dosazované do vesnic nejmilostivější vrchností. Všechno to v tom hlučném a šumném roce i v letech následujících pominulo, a když v Hradišti poprvé svobodnou volbou měli si zvolit obecního starostu – jednohlasně křičeli všichni: "Kovanda – žádný jiný než Kovanda." Měli ho všichni rádi pro jeho bystrost i odvahu, se kterou se stavěl proti každému bezpráví a křivdě. Nedal se nikdy uchvátit hněvem, neopíjel se, nekřičel v hospodě a nehrozil, ale zato vždycky jednal. Byl klidný a chladný jako ocel, ale dovedl být také jako ocel tvrdý, neústupný a břitký...
"Budou s tím pochůzky," řekl doma ženě – "aby práce nestála – přijednám si čeledína –"
"Ale kde ho vzít?" povzdychla si žena.
Kovanda se tedy poptával a tu slyšel, že u Cimburů v Semicích mají doma syna. Vrátil se z vojny po sedmi letech a mohl si zazpívat stejně jako ostatní vojáci, kteří se vrátili z bojišť v Uhrách a Itálii: "Sedm let jsem u vás sloužil a nic jste mi nedali..." Kus německy potištěného a popsaného papíru a na černožluté stužce žlutý plíšek – to bylo vše, co si přinesl Cimbura za to, že sedm let s píseckým plukem sloužil vlasti a králi...
Živnost doma byla malá a na ní ještě asi čtyři děti.
Kovanda tedy vzkázal do Semic a Cimburovic odpověděli, že by šel jejich voják, když by to bylo do dobrého a stálého místa, ale že na to nečeká, že má doma "svůj chléb a lože".
Kovanda zase vzkázal – chce-li, aby přišel, "že bude jako jejich – za stolem že bude sedět u hospodáře a že ho chtějí mít – bude-li hodný – jako svého –"
"Tak, chlapče, vítáme tě k nám pod střechu," potřásal už příští neděli hradišťský starosta ruku svému nastávajícímu čeledínovi – "a jakpak se jmenuješ?"
"Po otci Jan mi říkají."
"Tak máš ještě bratra," hned uhodl sedlák, protože věděl, prvnímu synu že se dává jméno po kmotru, druhému po otci, třetímu po dědovi a ty ostatní děti, že si jména na svět nosí – že dostávají totiž jméno, jaké je v kalendáři v den jejich narození anebo v nejbližších dnech.
"Ještě dva a dvě sestry – pět je nás doma dětí."
"A práci umíš?" vyšetřoval hospodář dále.
"Umím – jsem z gruntu – ale sám jí ještě nerozumím – byl jsem sedm let na vojně – a před tím jsem dělal, jak mi tatíček poroučeli –"
To právě se líbilo Kovandovi: "Dá si říci – bude poslušný," poliboval si v duchu.
"Umíš sekat travnou a obilnou kosou?" optal se nahlas, ale proto jen, že bylo zvykem podrobit každého čeledína takovému křížovému ohni od dávna už ustálených otázek. Cimburovi je doma tatíček všecky předem řekli – doslova mu pověděli, nač se ho bude Kovanda ptát, i co má odpovědět, – aby slušnost byla zachována.
"Umím sekat nejen travnou i obilnou kosou – ale umím ji i na kosiště nasadit, a když ji v seči ztupím, dovedu ji na babce naklepat," odpověděl proto Cimbura rozvážně, jak se slušelo a patřilo.
"Umíš brázdu vyorat?"
"Umím ji vyorat rovnou a dlouhou a nemusím se zpět za pluh ani ohlédnout."
"Umíš obilí rozsívat?"
"Umím rozsívat i obilí i kulatiny – čočku, hrách i vikev sejí doma tatíček."
"Umíš povříslo udělat?"
"Umím je udělat i roubem zavázat a snop utáhnout, že se jím písecká věž může přehodit a nerozváže se."
Kovanda spokojeně kýval hlavou.
Zbývala poslední otázka: "Umíš fůru naložit a s vozem obrátit?" ale tu mu Kovanda nedal. Optal se místo toho:
"A s čím jsi doma jezdíval? S koňským nebo s volským?"
"S volským jenom," řekl Cimbura a zahanbeně sklopil oči.
"Tak u nás se seznámíš s koněm – nejlepším pomocníkem sedláka – budeš mít dvacet zlatých ročně služby na penězích, plátna na košile a zástěry – a jíst budeš se mnou za stolem," dokončoval hospodář.
Selka už nesla mísu polévky a postavila ji vedle chleba na prostřený stůl. Děti stouply si vedle ní a Kovanda sám a sám počal se hlasitě modlit, zcela tak – jak to činili tatíček Cimburův u nich doma v Semicích. Janovi velice se to líbilo a cítil se v té chvíli poslední být doma.
Sedlák usedl první do rohu – vedle něho nový čeledín a pak teprve děti.
Po obědě Kovanda nacpal si dýmku a podal měchuřinu s tabákem Cimburovi.
"Zaplať Pán Bůh – nekouřím," poděkoval tento.
Kovanda vyvalil oči. "Byl jsi přece vojákem – co?"
"Byl – ale tabák jsem prodával."
"A co kořalku?"
"Nepiju," – stručně odpověděl Jan. Kovandovi se ulevilo. To bylo to poslední, čeho si ještě přál vědět. Zcela uspokojen vyšel potom s čeledínem na dvůr. Prohlédli si konírnu – stáje – celé dvořiště – vyšli na sad i do polí se spolu pustili. Sedlák vykládal horlivě a nadšeně, a Cimbura pozorně naslouchal. Než se spolu vrátili, znal už celé hospodářství i postup nastávajících prací.
K večeru jenom ještě Kovanda vykládal o koních. Celá přednáška to byla, prodchnutá obdivem a láskou k ušlechtilému tomu zvířeti. Poučoval Cimburu, jak krmit – oves pálat a čistit &ndahs; kdy seno za jesle založit, kdy napájet, hřebelcovat, jak ke koni se blížit – na něho volat – kde ho poplácat – jak do postrojů ho oblékat a sám s Cimburou všecko dělal, názorně všecko ukazoval – do všech tajů ho zasvěcoval.
Měl pár koní – krásných – statných a silných. Valacha, kterému říkali Dobrák a kobylu Divokou – "ale není divoká – je dobrá jako dítě – jenom lekavá trochu – do tahu je jako šroub a do běhu jako oheň. – Dobrák je pohodlný, ale zato spolehlivý – nepovolí – neselže," velebil hospodář dobré vlastnosti svého spřežení. Koníci, jak zaslechli svoje jména, pozorně stříhali ušima – hlavy obraceli a řehtali na stání radostně a hrabali nohama. Poznali hlas hospodářův. "Bát se jich nemusíš – neublížíš-li jim – neublíží tobě. Zvíře pozná dobrého člověka brzy a přilne k němu – tu máš skývu posoleného chleba a podej jim na dobré přátelství –"
S tlukoucím srdcem vcházel Cimbura mezi koně. Ti odtáhli se od žlabů a přitlačili se k dřevěnému pažení svého stání. Veliké černé oči upírali na nového čeledína.
I Kovanda zvědavě hleděl za Cimburou. "Vezmou-li?" tázal se sama sebe v duchu.
Jan rozlomil skývu na tři kusy. Nejmenší snědl sám, potom poplácal Dobráka po mírně zahnutém krku a podal mu druhý kus. Valášek po něm ihned chňapl a ochotně ho chrupal.
Pouze Divoká dělala chvíli drahoty.
"I jen se neupejpej," usmál se tichým dobrým smíchem Cimbura a znovu podržel jí třetí část krajíce. Divoká zafrkla – znovu si přičuchla, a jak ucítila chlebovou vůni, neodolala – rozšklebila jemné růžové pysky a lapala po chlebu... "No – buď Bohu chvála – budete přáteli," pochválil Kovanda a hned horlivě vykládal, jak kůň každého člověka nesnese. "Každý tvor – člověk i zvíře má svoji vůni – některého tvora ani cítit nemůžeme, a kůň má dobrý čich – ale ty už máš vyhráno – spřátelí se s tebou – to jen ona – Divoká – je taková fajnová – inu, jako ženská –" radostně smál se Kovanda a po mohutném kříži pohlázel milé svoje zvíře...
Tak Cimbura u Kovandů zdomácněl. Splynul s nimi – v celém dvoře lidé i dobytčata zvykli si na něho – jako by tu byl vyrostl mezi nimi – jako by byl jejich.
II
Kovanda svému čeledínovi dlouho nevěřil.
"To není ani možná, starý voják aby nekouřil a kořalky nepil," kroutil hlavou.
"I jdi!" plísnila ho žena – "je to pořádný člověk – lepšího jsme do stavení ani dostat nemohli –"
"Žena od přírody je lehkomyslná," – vážně odpovídal Kovanda – "a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z deseti pecí chleba – nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Až dosud se netoulá, ale snad jen proto, že tu je jako v cizině – známostí nemá: je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná, že pouze pro svoji vlastní nezkušenost a nedovednost – mnoho ze selského zapomněl na vojně – a proto snad ve všem se mne optá – mou vůlí se řídí. Snad obrátí později – vzpříčí se – třeba času vyčkat..."
A tak pozoroval Kovanda Cimburu. Nedůvěřivostí svou ho pronásledoval, nenápadně různým zkouškám ho podroboval, překvapoval ho neočekávaně při práci na poli i doma – ale Cimbura ze všech těch léček vyvázl šťastně – protože byl opravdu člověkem poctivým a svědomitým.
"Sedlák mě chytá," smál se sám pro sebe – prohlížeje úmysly hospodáře, ale nehoršil se naň proto. Uznával, že má k tomu právo, aby se přesvědčil o poctivosti neznámého člověka, kterého přijal pod střechu a ke stolu. Nepřetvařoval se, nesnažil se být v očích svého hospodáře lepším než skutečně je, stejně, díval-li se sedlák čili nic, hleděl si své práce. Klidně – skoro trochu zvolna pracoval, ale i když Kovanda se blížil – nepřidal a nepustil se do díla horlivěji, ale zato pracoval bez oddechu a ustavičně – neodhodil kosu v seči, když hospodář odešel, nelehl si, ani na mez neusedl – ale jako by tu u něho ustavičně stál – pracoval – takže den když s večerem se setkal – podivili se všichni, co Cimbura práce vykonal...
On sám se cítil v Hradišti spokojený. Ovykl za ta vojenská léta rodné vesnici, rodičům i sourozencům, a proto ani teď u Kovandů stesku po domově necítil.
Tak minula senoseč, bylo už po žních i sklizená otava voněla už v seníku. Pouze brambory a zelí stěhovaly se zvolna z polí do sklepů – ozimy se zasévaly a oralo se pod jaře.
Nadešlo císařské posvícení.
Toho dne i samo slunéčko z modravého nebe vesele a radostně dívalo se dolů na hradišťskou náves a spokojeně zhlíželo se v obecním rybníčku. Na hrázi jeho stála kaplička a kovárna a kolem něho byly rozestavěny do kolečka statky, chalupy, výměnice a baráky. Všecky byly pošité doškem, zdi měly lepenicové nebo roubené a hlinou vymazané. Nad rozježděné hřebeny střech vyčuhovaly obílené komíny a ze všech valily se dnes k nebi obláčky modravého dýmu.
Starý Máček – svátečně ustrojený stál u kapličky a díval se na její stín. Měl to dlouholetou zkušeností vyměřeno. Jakmile padl stín na určitý kořen lípy, pod kterou se kaplička krčila – Máček šel a zvonil. Bylo poledne. Říká se, že každá práce dlouhou dobu ustavičně konaná člověku zevšední – pakliže se stále nepamatuje a nepřipomíná si její vážnost. Tak i Máček stoje před kapličkou a tahaje za provaz – nechal beraničku na hlavě a starou dýmečku skrz na skrz močkou prosáklou v bezzubých ústech – ačkoliv zvonek volal polední "Anděl Páně" a po celé vsi lidé uctivě hlavy obnažovali... Máček nedělal to z fúrie, ale z pohodlí – nebylo kam beraničku pověsit, a dýmka často než odzvonil mu vyhasla, a dalo mu to mnoho práce, než do zavlhlého tabáku oheň zase rozkřesal. Sám při zvonění se potichu modlil pozdravení andělské a dobře dle oddílů modlitby zvonek podtrhával...
V té chvíli polední hradišťská náves byla jako po vymření. Kolem bohatých stolů seděli lidé a u plných žlabů stála zvířata.
I u Kovandů seděli již za stolem a v tichu a bázni Boží pojídali, co selka o posvícení uvařila.
Byla to především dobrá staročeská polévka nudlová.
Kovandová měla ve svém stádu slepic jednu, která byla tlustá jako kachna a veliká jako kohout, ale neplodná. Při každém sypání zrní hrozila jí hospodyně pěstí: počkej ty-ty líná, ty – ani vajíčka jsem od tebe dosud nespatřila, však já tě zaříznu o posvícení a dám tě celou do polévky – a také vskutku svoji hrozbu splnila. Proto byla polévka jako olej a chutná jako mandle.
Potom přinesla selka na stůl křenovou omáčku, hustou a sladkou, ze smetany vařenou, zažloutlou vajíčky a na drobno rozkrájenými letošními už ořechy. Každému – počínaje hospodářem – vložila na talíř jeho díl masa hovězího, libového a křehkého a doprostřed posunula pecen chleba vonného, čerstvě z vejraže před koláči ještě upečeného – samožitného.
V hlubokém posvátném tichu všichni pojídali "těchto darů Božích", jako by byli v kostele. Pouze tu a tam bylo slyšet lžíci cinknout, zuby chrupnout anebo rety srknout a to ještě Kovandův zrak káravě zabloudil v tu stranu, odkud zvuk o jeho ucho zavadil.
První hlad už pominul a jinou neděli byl by oběd ukončen – ale dnes ještě octla se na stole mísa knedlíků bílých, pšeničných, pěkně kynutých a houskou na drobno rozkrájenou proložených, za nimi přišlo zelí, kyselé zelí s ostrou vůní, až se sliny v ústech sbíhaly, a konečně veliký pekáč – dlouhý promaštěný už a zčernalý, na kterém v mastnotě ležela celá plec vepřová do červena upečená.
Každý si mohl ukrojit podle své chuti a hladu – a proto ani hospodář ani hospodyně masa nekrájeli. Uřízli si sami kousek a po nich Cimbura a děvečka. Pouze dětem ukrojila matka tenký řízek, neboť samy velkým nožem vládnouti nesměly a také ještě nedovedly...
To bylo už poslední jídlo, protože hostů dnes Kovandovic neměli. Čekali, až odpoledne snad že přijde nějaký úředník z Píku, snad pan aktuár s paničkou a dětičkami na vesnické koláče – ale bylo možné, že přijde z Písku i sám pan guberniální rada, protože byl s Kovandou dobře znám už dříve ještě, nežli byl starostou. Vozíval totiž Kovanda pana radu svými koni do Prahy, kdykoli tam musil k apelaci anebo z jiné příčiny.
Proto všichni seděli za stolem po domácku vysvlečeni, v bílých nažehlených košilích, pot perlil se jim na čele, brady leskly se jim mastnotou, tváře zčervenaly a na spáncích mužským až se chomáčky vlasů chvěly, jak s chutí čelisti se hýbaly a pracovaly.
Když oběd blížil se ke konci, Kovanda nenápadně se díval po všech talířích a sám hodně pomaloučku jedl. Dělal tak proto, aby ostatní nespěchali – protože bylo zvykem, jakmile hospodář lžíci položí, slušelo se, aby ji položili i ostatní. Ale Kovanda byl přející člověk – nepoložil lžíci nikdy dřív, dokud nepoložili je ostatní. Přál lidem a lidé za to přáli jemu.
"Děkujeme Tobě, Pane Bože všemohoucí..." zazněl konečně jeho hlas modlitbou po jídle a rázem pak všem se ústa rozvázala.
"Dobře jsi dnes vařila," pochválil si hospodář hospodyni nejdříve – ale pak se obrátil k Cimburovi:
"Tak se mi zdá, že jsi o obžínkách nebyl s námi veselý –"
"Nebyl, hospodáři – šel jsem tenkráte domů – vzkázala mi mamička, tatínek že mi stůňou –"
"Ale dnes půjdeš k muzice –" řekl Kovanda. Znělo to neurčitě – jako otázka a spolu i jako rozkaz a oči hospodářovy utkvěly na tváři Cimburově. To byla jedna z léček, oko, které mu položil. Chtěl vědět, jaký je nový jeho čeledín, když se rozkuráží, když se napije, protože v napilosti člověk ztrácí nad sebou vládu, zkrocené pudy – dobré i zlé – vystoupí v celé divokosti – a každý ukáže se v pravé podobě.
Selka zatím před každého postavila kupu koláčů – velikých a různého mazání: povidly, mákem, perníkem, tvarohem. I děti dostaly svoje – aby se učily s Božím darem zacházet. Každý se svým podílem mohl dělati po vlastní libosti.
Cimbura právě přemýšlel, kterému chudáku v obci měl by svůj podíl donést. Ale musil nechat toho přemýšlení, ježto hospodář na něho promluvil a úcta k němu vyžadovala plné jeho pozornosti.
"K muzice?" opáčil Cimbura a rozvažoval, zda hospodář se ptá, anebo nakazuje. – Nemohl postihnout v těch slovech přání Kovandovo, a proto odpověděl dle svého vlastního přání. –
"Nepůjdu."
"A kolik je ti let?
"Ve dvaceti chytili mne na vojnu – je mi tedy dvacet a osm –"
"A prosím tě, chlapče – proč nechceš jít mezi chasu?" sepjal ruce sedlák – "stydíš se za hradišťské synky?"
"Nechodil jsem taky v Semicích – ani na vojně –"
"Není rozumno vyhýbat se starým zvyklostem, křivě růst, sám a sám jíti pěšinou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni – mohl bys zabloudit do samoty a ta bývá trpká – zlá – a neutěšená," vážně teď mluvil Kovanda. Bylo mu skutečně podivno, že jeho čeledín nenavazuje známostí, dívek že si ani nevšimne, mezi chasu v neděli odpoledne nevychází – jen s dětmi že si hraje, o vojně málo a nerad vypravuje, v knihách si čte, pobožné písničky pobroukává – "aby se z něho nestal podivín, mrzout – dávali by nám jeho rodičové vinu," řekl si hospodář a znovu hlasitě pronesl:
"Starý mrav káže o památkách se veselit, jít mezi lidi – svoje bratry – s nimi se potěšit – uctít čas – aby on zase uctil nás."
"A kdy je to o památkách? Čemu tak říkáte? Neslyšel jsem to ještě –" upřímně optal se Cimbura.
"To je o obžínkách, když poděkujeme v kostele Bohu za šťastně ukončenou žeň, potom je to dnes, kdy slavíme paměť posvěcení putimského chrámu a pak je to v masopustě, v době, kdy koná se svatební veselí a kdy sedlák v zimě odpočívá a síly sbírá na blížící se jarní práci. – Je ke všemu čas, k dílu i k jídlu, modlitbě i veselí, k práci i odpočinku a člověk nemá staletý pořádek rušit. Hle, vidíš u nás, jak je to rozděleno a viděl jsi to jistě i doma. Náš selský život je utvrdlý, ztuhlý, zvykem posvěcený – kdekdo z našich, každý se mu podrobuje, jako na podivína anebo nepřítele hledíme na toho, kdo ten starý pořádek náš ruší. – Neosamocuj se a nevyhýbej se lidem. – Na mne hleď. – Vidíš mě, chodím do kostela v neděli, v postě jdu k zpovědi, ale o památkách jdu do hospody. Nechápu svým selským rozumem, jak může náš člověk – sedlák – chodit do hospody každý den, karbanit – opíjet se – lehce žít. Ba, nezabloudíme tam ani v neděli – a šenkýř vyjímaje žní – nemá doma ani piva. Vyjdu si v neděli ven do svých polí – dívám se na mravence, na včely, na motýly. Poslouchám ptáky, pozoruji les – rybníky – řeku. Prší-li, jdu k sousedu na hrátky – tak žiju. Ale o památkách jako bych já nebyl já. Fúrie se mne zmocní – vyvádím – utrácím – peněz nelituju. Vybouřím se tak a zkrotnu zas potom jako beránek."
"Nenaučil jsem se tancovat, proto jako voják také jsem nikdy nešel," – znovu – tvrdě namítl Cimbura.
"A jak to víš? Už jsi to někdy zkusil?" – znovu, skoro pateticky slova se ujal hospodář. Umínil si, že musí zlomit ten vzdor a napravit hlavu tomu mladému muži, který se mu zdál být buď pokrytcem, nebo lakomcem, nebo podivínem. – "Nezkusil a proto nevíš. Tanci se náš člověk – selský člověk – neučí. Tomu se učí jen páni. S tím my se rodíme. Když spustí dudy a klarinet zazpívá, když spatříme kolo se točit – tu začnou se nohy samy do taktu zvedat, padne to na tebe, hlavou pohodíš – klobouk sveze se ti do dolíčku, prsty luskáš, podupáváš, a nevíš ani, jak se to stalo, že už se točíš. Já jsem od přírody klidný člověk, ale o sousedské cítím, jak se mne muzika podmaňuje, je to jako nemoc nakažlivé, jako pláč anebo smích anebo spánek zachvacuje mne to celého a neubrání se člověk. Písnička zvučí mi v uchu – tlačí se mi do hrdla – rty třeba sevřené mi rozrazí – jako ptáček vyletí, a já – už sedlák léty usedlý – si zazpívám a zatancuju. A jsi ty snad z jiné krve? Ve vší počestnosti tedy jdi a tu máš ode mne na útratu," dokončil sedlák a Cimbura beze slova vstal a šel mezi chasu – šel do hospody.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně