Březen
V březnu rozkvétají s prvním jarem
malé děti ženám v náručí,
slza zim jim zurčí za kočárem,
v zlatém dešti úsměv rozpučí.
Ani knihy nechtějí být v starém
zaprášeném zimním regálu,
básník už je zmladil novým tvarem,
na pultech jich zbylo pomálu.
Zápasníci starodávných arén
probíjejí hnědé řetězy,
raší v slzách zimy za kočárem,
děti, žluť a zeleň vítězí.
* * *
Kolik má země po atomu
a po havárních křesadlech
šílených krav a holých stromů
a kolik živých lapá dech.
Kolik je poskvrněných slibů
a přemnožených králíků
schovaných brázdě do záhybu
a myší, živých ze zvyku.
Do vůle sahám po radosti
i když je smrt zdroj života
a poslouží mu moje kosti,
jak opět zjara kolotá.
Tou vůlí vyvolané dění
vyvlíkne radost ze smyčky,
živena láskou nad kořeny
otvírá zeleň tlamičky.
Předjaří
Jakoby nebylo to jaro moje,
rašící lístky píchají,
letky ptačího nepokoje
do modra pronikají v okraji.
Klopýtá hrudka vyorané země,
v jaký květ zrno promění...
Mlha se vpíjí nepříjemně
do niterného zranění.
Tak pobolívá k jaru tání
dávného úrazu,
tak bloudí krevní proudy v tkáni,
než najdou letní oázu...
* * *
Na tmavém nebi jiskří krůpěje,
slzy vesmírného děje bez děje,
okuje tmy, chladné jak mramor ticha.
A dole pod patou tvor sotva dýchá,
jen slova stoupají a hrají v něm,
odvážná ve kmitání stříbrném
a vyjadřují žáruvzdorné žaly,
ty Boha volající madrigaly.
Bůh, k němuž se tím člověk utíká –
není, nebo má vůli viníka...
Železná neděle
Řachtá to, zvoní.
Spirály vytrhaných drátů
látají eleganci zátiší,
vyběhlá pera pohovek a křesel
by ráda uložila prach,
řachtá to v prsou,
řachtá to zubatým kolečkem
jak dávný flašinet.
Řachtá to,
škaredá středa se mění
v zelený čtvrtek.
Ráda by uložila prach
v spirálách vytrhaných drátů
a v eleganci zátiší
pohovek a křesel
by ještě zvonil flašinet,
řachtá to v prsou,
řachtá to zubatým kolečkem,
škaredá středa se mění
v zelený čtvrtek.
Odlet jabloňových kalíšků
Na druhé housle se dá hrát,
co žádný nástroj nevypoví,
když chybí pravý prstoklad
a žhavá hloubka houslistovi,
na lodích botek se dá plout
do modře naladěných výšek,
doutná tam starodávný troud
v odletu bílých pampelišek,
doutná tam úzkost o výšku,
které se pokušitel zalek,
a vůně domova i dálek
v odletu jabloňových kalíšků...
Palcáty kaštanů
Pad na pohádku
temný stín,
v okolí hrádku
zabloudím.
Do kůry stromů
zakletá
nemůžu domů
po léta.
Tkají nit kukly
moruší,
kaštan tón puklý
vytuší.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně