V neděli ráno byly Bernartice plné vlajek. Nejkrásnější výzdobu má Lottiovic dům, však ji dlouho chystali. V prvním patře čtyři vlajky, československá a spojenecké, na oknech zelené věnce s pentlemi. Měl by to někdo vyfotografovat.
Večer úplně čerstvá, omamná zvěst – Američani jsou v Písku. Tentokrát už doopravdy, už to není fáma, v Písku po náměstí vozí americké tanky písecká děvčata, Amíci rozdávají žvejkačku: tam se dneska bude tancovat až do rána. Pak ráno určitě přijedou k nám: vždyť je to kousek, dvacet kilometrů! Ještě že jsme u písecké silnice stihli postavit krásnou slavobránu.
Slavobránu spletenou z březových větviček, vyzdobenou pentlemi, s uvítacími nápisy v několika řečech, především však anglicky. Giorgio Di Lotti dohlížel, aby nebyla v textu chyba. Valerie vyprala Drahušce čičmanský kroj: něco s ním musí provést, povolit, nastavit – koupili ho na Slovensku, je to sedm roků, byla malá holčička.
Náměstí se dopoledne hemží jako mraveniště, kdekdo je venku, sjeli se sem lidé z okolí, ze samot, přijeli na kolech z blízkých vesnic. Sem k silnici, kudy přece odpradávna táhla každá armáda. Chtějí být u toho, uvítat osvoboditele. Mezi nimi se motají zmatení, nejistí uprchlíci, čekají na povel k dalšímu útěku, na západ, jen pryč odtud na západ.
Slavobránu u myslivny porazil německý tank. Valil se od Písku, u hřbitova odbočil k Bechyni. Pobořil jim slavobránu naschvál, to dá rozum, přece byla dost široká, aby pod ní mohly projíždět i tanky. Samozřejmě jiné tanky: americké, ty, co sem jistě co nevidět dorazí. Nějak si hoši přispali: dvacet kilometrů, to už tu z Písku mohli být dvakrát.
Před polednem vyrazilo pár mládenců na kolech Amíkům naproti. Vrátili se večer, rozjásaní, roztrpčení: nečekejte, nepřijedou, v Písku měli konečnou. Rádi by dojeli až k nám, ale prý nesmějí překročit Vltavu. Vltava tvoří demarkační čáru, dojednanou na kterési konferenci.
A co my tady, propána?
Musíme počkat na Rusy.
Jak dlouho ještě?
Dva nebo tři dny.
Dva tři dny – tak strašně dlouhá doba!
Spát nemůžeš, bezmocně trčíš ve tmě, ucho přilepené k rádiu. Na vlně 415 vysílají anglicky a rusky volání Prahy o pomoc, mezitím řízná dechovka a šifrovaná hesla. Časně ráno zpráva z francouzského města Remeše: v hlavním stanu generála Eisenhowera dnes v noci německé ozbrojené síly podepsaly kapitulaci.
Tak to už je, mami, dneska po válce?
Říkali, že prý příměří vstoupí v platnost v noci z úterka na středu.
Do tý doby ještě budou bojovat? Proč má ještě někdo umřít, když je stejně po válce?
Sama nevím, Jiřinko – až přijde tatínek, tak nám to vysvětlí.
František je od včerejška na radnici, bernartický národní výbor měl v noci pohotovost. Využil toho, napsal si koncept slavnostního projevu – od starosty se projev očekává. (Na takovým růžovým papíru to měl napsaný, vzpomínají dcery.)
O svobodě, vykoupené krví. O budoucnosti. O mrtvých, na něž nesmíme zapomenout. My šťastní, kdo jsme přežili.
* * *
Už se nedalo jen čekat, čekat. Odzbrojili projíždějící Němce, obrněný vůz. Prošlo to bez potíží. Ani pak důstojník SS v osobním autě nebránil svoji pistoli; jenom na aktovku si nedal sáhnout. Co v ní veze? Osobní věci, prádlo, odsekl. Taška je objemná, těžká – co když v ní má granáty? Mýlili se – měl ji plnou zlata.
Až si troufnou odzbrojovat náklaďáky, zjistí, že pod plachtami se jen zřídka vezou vojáci. Auto látek. Auto koberců, kožešin: lup. Ovšem jen ubohé drobty kořisti té grandiózní zlodějské výpravy.
Osmého května dopoledne přijela od Písku tři nákladní auta dobrovolníků a důstojníci vládního vojska v uniformách. Okamžitě se kolem nich shlukl dav. Je tu i Lydie, naparáděná v čičmanském kroji. Vali to zvládla, uvolnila sukni, nastavila blůzu, Lydiin bílý kroj září do daleka.
„Pane učiteli, já jsem tak šíleně šťastná! Viďte, že ve škole uděláme oslavu? Přinesu si bendžo.“
Důstojníci vládního vojska, považovaní za kolaboranty, hovoří vlastenecky, vysvětlují zástupu, co kdekdo ví: Američani nepřijedou, Vltava tvoří demarkační čáru, Bernartice osvobodí až Sovětská armáda. Zítra, pozítří. Trpělivost. Zachovat klid, ale pro jistotu se ozbrojit.
Rozdávají mužům a chlapcům zbraně, ty ukořistěné, i pušky, které dovezli z Písku. K dispozici je několik motocyklů, čtyři nákladní auta a jeden obrněný vůz: opustili ho němečtí vojáci z opravárny. Kdosi z našich ho spravil, už je pojízdný. Jenže benzinu a nafty pramálo. Zabavujte Němcům část pohonných hmot!
Giorgio Di Lotti nosí v konvích benzin. Oči mu svítí, omládl: „Františku, na tohle jsme čekali! Věř mi, já už nedoufal, že se toho dočkám.“
„Počkej, zítra nebo pozítří to zapijeme. Mám schovanou lahvičku.“
„Co myslíš – já taky! Dvě. Vlasta o nich neví.“
Celé roky si vykali, dneska si začali tykat. Bezděčně, s naprostou samozřejmostí.
„Pozor, poleješ si nohavice.“
„Ty už toho vydržely! Dneska je rád obětuju.“
Zřídili pozorovatelny, také nahoře na kostelní věži. Aby včas věděli o příjezdu vojenských kolon a mohli se připravit. Dál odzbrojují projíždějící vojáky, do hospody Na paloučku odvedli první zajatce.
Jedna skupina odzbrojuje rovnou u Lottiů před domem. František se tam šel podívat – a potkal Štěpánku. „Co ty tady?“
Okamžik radosti, jako tenkrát, když se nečekaně vrátila do Javorníku. A jako tenkrát ji hned zahání: „Jdi domů, nevíme, co se může semlít. Nejradši bych viděl, kdybyste šli do Rábu.“
Ráb je blízká samota, hrst chalup skrytých v lese. S tamními lidmi se znají, pár dnů by u nich mohla s dětmi zůstat.
A co ty, Františku?
O mě se neboj, Štěpánko. Já tam pro vás přijdu.
Telefon funguje, dovídají se špatné zprávy: mrtví ve Voticích, v Sedlčanech. Odpoledne volala o pomoc Bechyně: střílí se tam, a mají málo zbraní.
V Bernarticích je poměrně klid. Pošlou jim na pomoc tři auta ozbrojených mužů. František uvažuje: měl bych tu zůstat, kvůli národnímu výboru – když si mě zvolili. Kdyby se něco dělo. Jenomže bechyňští volají o pomoc.
Dva náklaďáky odjeli, na ten třetí v poslední chvíli naskočil.
Kousek před Bechyní je v lese předjela motospojka. Mládenec vzrušeně vyřizuje: „Máte se vrátit, u nás je zle! Jeli esesáci, snad je chtěl někdo odzbrojovat – začali střílet, házet ruční granáty – kdesi podpálili, nevím kde, viděl jsem jen dým. Vyvádějí jako pominutý.“
Obyčejný wehrmacht už má války dost, ti většinou koukají, kde nechal tesař díru: los, los, rychle, rychle, jenom aby nepadli do zajetí Rusům. Eses jsou elitní jednotky, ve znaku zkřížené hnáty s lebkou, vraždit je pro ně smysl existence. Cosi je snad popudilo, vyprovokovalo.
Až do města s auty nemůžem, to by nás vyřídili dřív, než seskáčeme. Velitel zásahu dal povel: před vrcholem Posvátného rozvinout rojnici a sestupovat svahem k městečku.
V rojnici? Dolů po svahu? A kde by se kryli? Roste tam pár keřů, tráva, dole bývá obilí, jenžeto je zatím sotva nad kotníky.
Hodík a ještě jeden Barnartičák, co má také za sebou frontu první světové války, přemlouvají velitele: po tom svahu ne, lezli bychom jim rovnou do rány! Sestoupit za úbočím, tam kde vás kopec kryje, zdola je potom překvapit, přikázal by kaprál Buriánek, nebo vás budou mít jako panáčky na střelnici, to by byla pitomost.
Muž, který velí zásahu, má uniformu, šarži, ale žádné zkušenosti. Nikdy nebyl na frontě, pravidla boje se učil na cvičišti. Jenže kdo je tu velitelem? On! Tak vidíte. On velí rozvinout v rojnici, pak po svahu Posvátného k městečku. Po Františkově boku sestupoval z toho kopce nějaký Chvála z Veselíčka, dali se do řeči už navrchu na korbě. „Nejste náhodou malíř?“ „No baže jsem!“ Pochopil, koukl na své ruce: „Nějaký barvy jdou těžko dolů, když není terpentýn. Vyznáte se v tom?“ „Měl jsem kamaráda malíře, kdysi –“
Kouř se valí od Herinka truhláře, od Fučíků, Burianů – zapálili vojáci SS, dupou po vylidněných ulicích, do otevřených oken házejí granáty. Na městečko nalétává německé letadlo, žluté s černými kříži, znovu a znovu se vrací, střílí z kulometu. Konečně zachytlo podvozkem o jilm u Lottiů a zřítilo se poblíž mlýna.
Od toho domu, provokativně vyzdobeného spojeneckými vlajkami, po esesácích kdosi vystřelil. Jenom jednou; dostali ho. Vyskočit z aut, prohlédnout celé to nepřátelské hnízdo!
Dům je prázdný, všechno zotvírané: utekli na zahradu! Muži SS proběhli pod zeleným loubím, ženou se dlouhou zahradou, chtiví kořisti. Nikdo nikde, tak tedy dál, přes plot, ne plotem, je tu vytržená plaňka. Radborovou dírou v plotě do polí.
„Přes humna a zahradami,“ křikl na Chlapy Dušek z Veselíčka. Jistě, jak jinak. Zahradami, nebo aspoň podél plotů. Jestlipak šly na ten Ráb, vzpomene si František. Začalo to tak náhle!
* * *
Před půlhodinou Di Lottiovi poslouchali z Londýna projev Winstona Churchilla. Slavnostně prohlásil dnešní den, osmý květen, za Den vítězství. Vyskočili, radostí se objímali: My šťastní, kdo jsme přežili. Na Temži bude večer ohromný ohňostroj.
Den vítězství! Hned první den ve škole to oslavíme!
Ani už moc nevnímali, že se po silnici hrne další jednotka. Mladík, co vyskočil u Lottiů na zeď, měl pušku prvně v ruce. Prvně vystřelil, podíval se – Oni střílejí líp. Spadl do dvora.
Vyskakují z aut: utéct zahradou! Jsou nám v patách! Do polí! K zemi!
Hodík zahlédl kohosi v osení, skupinku lidí, bílé šaty – proboha není to čičmanský kroj? Malíř už je taky vidí, ukazuje, rozumím: tři skoky a budeme hlohového plotu, tam se můžem skrýt, půjdeme jim podél plotu na pomoc. No, konečně – plot je hustý –
Rána, a strašlivě se blýsklo. Zblízka. Do tváře.
To bylo všechno. Navždycky.
Malíř se na Františka ohlédl, vykřikl, ale jen krátce. Pak i na něj namířilo ústí samopalu, ukrytého za hlohovým plotem.
Maminko, mně se nechce umřít!
Ale jim se chce ještě zabíjet. O jednu holku víc nebo míň – stejně by mi nedala. Štígro: ten starej měl v kapse zlatý hodinky. Těžký, drahocenný.
Památka. Upomínka z Bagdádu. Snad je dostal od Cleofe – Vlasta se nikdy neptala. Radbor chvíli naříkal, potom také ztichl.
Až jednotka projede, až letadlo přestane nalétávat, vyjde pár mužů za humna, ošetřit raněné, posbírat mrtvé. Drogista pan Benda jde s knězem. Učitele Hodíka podle tváře nepoznali, a doklady neměl, neměl nic. Kapsy naruby, jako všichni, kdo toho dne padli v Bernarticích. Loupežná vražda.
Mrtvé snášeli k Lottiovům na zahradu. Tam teprve, když Františkovo tělo kladli vedle Giorgia Di Lottiho, řekl pan Benda: to je Hodík. Poznal tu jizvu na levičce, velkou jizvu pod palcem. Malíře Chválu položili k nim, Radbora, Lydii a Vali z druhé strany. K ránu leží na zahradě třiatřicet zabitých.
Doktorku a další vážně raněné odvezly sanitky do okolních nemocnic. Desátého května dopoledne osvobodila Bernartice Sovětská armáda. Teď už je tedy opravdu po válce.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně