Umění
Umění je
závod se smrtí.
V úctě před životem
hlavu sklonit přinutí.
Vesnické slavnosti
Na svatbách a pohřbech
potkávám stejné lidi
se stejnými kravatami,
černými obleky, bílými košilemi.
Stejní muzikanti
přicházejí zahrát
na nástroje z téhož dřeva,
z téhož plechu.
A slzy
jsou si podobné
v bolu i v radosti,
slzy se stejnou chutí soli,
blýskavé v slunci,
mdlé v stínu
na pozadí snědých,
vrásčitých tváří.
Jen vítají-li novorozeně,
úsměv rozorává
líc i čelo jinak,
jiné krajiny duše se otvírají
stejným příbuzným a hostům,
muzikantům s nástroji
z téhož dřeva
a mosazného plechu.
O hlíně
Své kroky svěřuji hlíně:
Po nohách vzlínej,
zemi, ty jediná,
která mě uchopíš do klína,
věrná i tenkrát,
až docela zeslábnu.
Jdu tišený časem,
po jeho dnu.
Čím jsme
Země i nebe pečetí,
co nevejde se do věty,
co do života
opile se motá
a zcela jindy zní jak melodie,
která v lidském srdci dlouho žije...
Země i nebe pečetí
něžnosti, lásky, prokletí
za šílenství mraků, někdy za pohody,
za pláče, když se člověk rodí,
když později všem i sobě uniká,
aby příliš nahlas nevzlykal.
Čím zůstáváme ale sami, bez lidí?
Čas padlé kmeny tiše uklidí.
Tatínkovi
Nepočítali jsme dny.
Stále jsi měl před sebou
dobrou míru díla,
světa příkré úhory,
které bylo třeba obracet.
Pak najednou jsi sám
stanul mezi kameny.
Tvůj pot strávila hlína.
A protože není
v řece proměn vteřiny bez žízně,
i ty jsi musel vejít.
Smrt ale nedokáže
vše lidské svázat do uzlíčku...
Tvá podoba se připomíná dodnes.
Jsi v rozpětí krajiny,
v slovech, pokud nejsou olovem,
v sukovitých kmenech,
v mém trvání.
Vím,
pečeť víček
jistě jednou přivře
i mou oblohu...
A přece – stejně jako ty
nikdy neuvěřím
v marnost chvil na zemi.
Domov
Cesty,
které obkružují
mrakům věrnou krajinu,
lány,
nad nimiž rackové plují,
když léto bobtná ve vínu.
Vesničky k svahům přitulené
a urousané
zelení,
chalupy,
kde si děti dříve hrály
se slunečnicovými semeny.
Muži
na slova skoupí,
než uzle řeči
rozvážou při pivu v hospodě.
Ženy, jež v noci
prodlužují smysl dne.
Hezké chvíle,
které ve mně zůstaly –
hříbátka
v zadýchané maštali.
Mateřština
Věta, domov slov.
Slova, z nichž je krov.
Nesmlčená radost, žal,
vše, co spěje z dálky v dál.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně