1.
Thiele mi podal dalekohled. Zaostřil jsem na vstupní halu. Po chvíli vyšel první zaměstnanec. "Je to Čech... anebo Němec?"
"Na tom přece nezáleží," odpověděl Thiele.
Zkoumal jsem bedlivě mužův "mundúr", jak tomu říkal můj přítel. Není nikdy od věci se zastavit o den dříve – tedy ve firmě, kde se budete ucházet o práci – a podívat se aspoň z recepce na lidi procházející se po chodbách. Thiele mi to dalekohledem zjednodušil.
"Zítra by tě poznali, Krauzi. Jakýkoli vetřelec v okruhu je okamžitě registrován. Byls někdy v bance? Tak to je to samé!"
Muž ve žlutém saku právě vstupoval do dveří a Thiele mi zakryl hledí. "To není zaměstnanec. A ty taky nebudeš jen host nebo zákazník, Krauzi, jestli tě tedy vezmou. Ale aby tě vzali, musíš se vzhledem a vystupováním co nejvíc přiblížit jejich kultuře."
"Německé kultuře doufám ne."
"Blázníš? A co máš stále s těmi Němci? Firemní kultuře, Krauzi." Vzal mi dalekohled. "Půjdeme." Škobrtl jsem a on dodal: "Musíš se firemní kultuře maximálně přiblížit i svým vystupováním, protože jinak nemáš sebemenší šanci uspět v konkurzu."
"Nestačí tedy sebevědomí?"
"To ty stejně nemáš, Krauzi. Jenom to hraješ, a to oni poznají. Jejich osobní oddělením už prošly stovky žadatelů, možná tisíce. A přílišné sebevědomí je stejně k ničemu. Jakmile to přeženeš, automaticky odpadáš. Úplně stejně, jako když budeš apatický. Zlatá střední cesta, Krauzi, to si pamatuj. Zlatá střední..."
Nemít Thiela, nevím, co bych dělal. Byl to ale vůbec přítel? Nemám páru. Na mé práci mu rozhodně nezáleželo a s dalekohledem se jen dobře bavil. Asi nejspíš bych ho nazval svým andělem strážným, který se zničehonic vynořil, když mi bylo nehůř, ale který už za chvíli zase odletí jako kouř. Kouř z Osvětimi, protože tento muž skutečně věřil v řetězce životů a kdykoli mi byl připraven namluvit, že v tom předešlém skončil v peci.
"A teď se mstím. Anebo aspoň varuji." A šel po mé pravici jako bratr a byl mi tak strašně podobný, že jsem nemohl nevzpomenout na jednu zvláštní povídku Edgara Allana Poea. "William Wilson," opakoval jsem si stále. "William Willson." A cítil jsem se rozštěpený. Jedna část mé bytosti toužila jednat přirozeně a já Thielemu silně záviděl, že tak sám jedná. Druhá část mé bytosti se však soustředěně připravovala na velkou vstupní hru. A tu jsem si pojednou uvědomil, že jdu po ulici sám a že hovořím sám se sebou. Žádný William Wilson neexistoval. Existoval jen Edgar Allan Poe – a já.
2.
Druhý den jsem byl oblečen přesně podle firemní kultury. Padly na to mé poslední peníze. Kráčel jsem co nejvyrovnaněji k firmě a nemohl neuvažovat o svém obličeji. "Mimika!" opakoval jsem si. "Mimika a gestikulace prý zapůsobí až ze šedesáti procent. A nejdůležitější je první dojem, nebo spíš ani už nic dalšího neexistuje. Každý personalista si přece utvoří úsudek už během dvou sekund, to je všeobecně známo – a neplatí to snad ve VŠECH podnicích? Takže to nemám příliš času..."
"Především záleží na tvé mužnosti!" vyhrkl mi vtom do ucha Thiele (už tu zase byl). "Musíš mít koule, anebo jak to říct. Nikdy se ani NEDOTKLI nikoho s pisklavým hláskem, takže hovoř, proboha tě prosím, co nejhloub, asi jako Ladislav Vodička. Jen takový hlas totiž zapůsobí opravdu seriózně... a ty budeš mít, Krauzi, vyhráno. Hlady pak rozhodně neumřeš!"
"Ale copak jdu dělat dabing?"
Z Thiela však už zas byl jen dým. Můj dobrý duch, skoro něco jako Marty Hopkirk. Ale protože byl mrtvý, tak nikdy dlouho nevydržel a jeho rady koneckonců taky ne. "Nezáleží pouze na výšce hlasu, jde tu především o TEMPO tvé řeči, Krauzi. Nesmíš být moc hrr, ale ani moc prr. Správná kobyla kluše podle firemní kultury, rozumíš? A poděkuj mi, Krauzi. Co by jsi asi dělal, kdybys mě neměl? Nevíš to, náhodou? Jsi chlápek z ulice, obyčejnej Žid, abych tak řekl, ale chudej Žid. A kolik myslíš, že stojí jedna hodina vzdělání u poradenské firmy, která lidi na podobné konkurzy připravuje?"
"Dej mi už pokoj! Mimika, gesta, témbr. Já chci teď spoléhat na svůj VNITŘNÍ hlas!"
A vstoupil jsem do budovy jako do pece. Uvítala mě oproti očekávání mladá dívka s plavým přelivem. Vlastně to bylo ještě dítě.
"Jmenuji se Karolina Švídrnochová a tohle je moje práce," pousmála se, když mě brala za ruku.
"Tohle? A co jako?"
"Zjistili jsme časem, že někteří uchazeči o práci už nemají snad ani co jíst..." A krátce se zasmála. "... a tak přicházejí ke konkurzu natolik stresovaní, že je můžem rovnou poslat zase na ulici – ha, ha, ha. Předcházíme tomu tedy malým pohovorem ještě před vlastním... Ale to vás jistě nezajímá a je opravdu minimum času a ostatně můžete být povděčen i za něj," a dívala se mi zpříma do očí, "protože nemá cenu si navzájem něco předstírat. Důležité totiž je, aby měl uchazeč jakousi jiskru v oku. A tu vy nemáte."
Škubl jsem sebou... a pak se krátce soustředil. "A co teď?"
"Ne, ne, ne, ne. To už je vynucené a víte, neexistuje na to vlastně žádná přesná definice, takže ono nejde jenom o jiskru v oku, jestli mi rozumíte. I víno má přece jiskru a nekouká!" A když viděla, že jsem se na rozdíl od ní nepousmál, dodala: "Preferujeme také muže se smyslem pro humor."
"Ale dívejte se mi přece do těch očí!" vyhrkl jsem už skoro zoufale. Dívka mi však již podávala ruku. "Jiskrou míníme spíš celkový osobní šarm, pane Thiele, takže ne nashledanou, ale sbohem. A mezi námi: pokud se nezlepšíte, jinde už to snad ani nezkoušejte."
"Víte, má žena je hrozně náročná," vyhrkl jsem v posledním snažení. "A zrovna dneska v noci... Takže se nedivte..."
"Ach tak. To jsem nevěděla. Nu dobrá, avšak to by vám pomohlo jen málo." A nahlédla do jakýchsi poznámek. "Třeba výška hlasu ovlivní výsledný dojem i z třiceti procent, ale význam slov je pro oddělení uchazečů důležitý pouze ze šesti procent."
"Ale nechcete udělat výjimku?" vzpamatoval jsem se až ve dveřích. "A vůbec, jak se jmenuje ta vaše personalistka? Pusťte mě konečně za ní na to osobní oddělení. A co vy víte, třeba udělám dojem i bez toho vašeho školení."
A tu se ta dívka už vyloženě rozesmála.
"Osobní oddělení provádím už já. A udělat dojem na paní Heidrichovou? No to se vám tedy opravdu povedlo."
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně