* * *
Jako poutník k svaté hoře
zbožným citem překonán,
tak mě srdce v ruchu svatém
tíhne roztouženým chvatem
v lesa převelebný stan.
Rtové šepcí steré prosby,
les mé hlavě žehná již,
v tajeplném zvonků znění
slyším jeho hovoření:
Snílku, písní procitniž!
A u vroucím zanícení
padám tvorstva před oltář,
příroda v němž svatá kryje
netušené mysterie
pro věstící pěvce tvář.
* * *
Doubče, oviň listím hlavu,
jedle, vstaň a vzhůru trč,
vždyť už šíji ověnčila
žlutým korálem ta milá
kypře rozvětvená smrč.
I ta střemcha plna štěstí
dýše vůní květů svých;
teplý vánek nasil všady
kvítí na luka i sady,
a mlh roušky z dolů zdvih.
Nuže, vstaňte, vyzraďte mi
svého snění jarní zvěst;
mně již jaro nepřiletí,
jenom květem štěpných snětí
kolem hnízd mi zjevno jest.
* * *
Žhavé jarní zablesknutí
trhá mlžný krajů háv,
modré řeky hněvná víla
za noci ho otočila
kolem lesa černých hlav.
Trhej, trhej, blesku jarní,
temnošedý závoj ten,
ledová znič pásma vrahů –
pravdě, světlu raziž dráhu,
korunu jim snese den.
Přírody co vasal první
zmař tu jemně tkanou lest,
jakou krutovládná zráda
na rozkvetlou klade ráda
kypré slávy ratolest.
* * *
Máj. – Vše kolem obětuje
a strom z nitra bujných sil
statisíce živých svící,
útlých stonků na větvici,
v žlutý plamen rozsvítil.
Ony kouzlaplné krásy,
lesní chráme, znám je, znám,
šeptem stromů srdce hřeji
a tvých svatyň u veřejí
písněmi se modlívám.
Ach, já toužím vyprositi
perlu zázračných těch krás;
přálť bych všemu světu míti,
aby píseň přešla v žití
a to žití píseň zas.
* * *
Všude mír a všude ticho,
že bys jako v chrámě klek,
na krůpěje rosy padá
a zde v barvy se rozkládá
zlatý slunce paprslek.
Vlny dne se utišily
lidské práce odlivem,
však co v srdci spočívalo,
do tuhé se práce dalo
vždy bušícím kladivem.
Nitro hoří vzpomínkami,
věrná slzo, has je, has,
a ty, starý kováříku,
nechej tepání a křiku,
vždyť je venku jaro zas.
Země slaví z mrtvých vstání,
v lesním chrámě je dnes pout,
nu a při díle tom svatém
nesmíš aspoň takým chvatem
svoje vlastní pouta kout.
* * *
Sklonila noc hlavu svoji
na rozkvetlý země klín,
jenom měsíc od smrčiny
dlouhé, černé vrhá stíny
na skal šedých pyšný týn.
Hvězdy už se vyrojily
v klenbu nebes modravou,
pod rouškou se měsíc bělá
a v květ lípa vypučela,
modlí se mi nad hlavou.
Mír se nese dávným krajem,
všude ticho, slyš a hleď!
srdce hoří, kdo je zchladí?
Upomínko mého mládí
pojď, v ztracený ráj mne veď!
* * *
Posvátné jsou ony chvíle,
v kterých cit a dálný bor
v zanícení jitřním časem
sladkých písní polohlasem
tichý vedou rozhovor.
Les člověka modlit učí
tonoucího v moři snah;
ukojený duch se zvedá
a vzlet mysli štěstí hledá
v první lásce ozvěnách.
* * *
Jívě v poli hojné slzy
mračno hází na větev,
listí chví se zas a zase,
vždyť v těch místech rozešla se
dvojích srdcí bujná krev.
Rozešla se v hněvu, vzdoru;
dávno to; slz těch jas!
Snad po žití nepokoji
smířená ta srdce dvojí
zde se v duchu sešla zas.
* * *
V trojvětvici hnízdo drozdí
kryje plnolistý buk;
v hebkém lůžku ptáci mladí
sotva pípnutím se zradí
a přec krásný je ten zvuk.
Krásný, jako mladých citů
skromně kryjící se druž,
jeden v sobě více chová,
nežli odměřená slova
v umělcově písni už.
* * *
V přelahodném jihu vání
ukryt touhyplný zpěv,
radostí se vesmír plní,
ba i srdcem v spěch se vlní
láskou rozháraná krev.
A kam vzletná mysl touží
po světě i v nebes báň,
všecko v čarokrásném věnu
dala tvorstvu na výměnu
přírody vždy štědrá dlaň.
A ty moje srdce teskné,
plakati bys chtělo snad
pro záhonek štěstí malý?
Hleď, kol lesa, luhu, skály
vykvetlo ho plný sad.
* * *
Ještě nebe kryto mraky
a každičký list i květ,
těžké kapky deště nesa,
pod tvou tíží dolů klesá,
ohýbaje útlou snět.
Jak mi tě líto, lese,
hněv že sypal černý mrak
na větve i mech i trávy
a že milostný a hravý
slzami tvůj stížen zrak.
Nelituj mne v prvním ránu,
u večer, přijď, pěvče náš,
až sluníčko v kráse rudé
v slzách odrážet se bude,
samé perly uhlídáš.
* * *
Kráčí Jeseň lesem, polem,
za ní mlžin šedý sled;
v háji, v sosen temné chvoji,
břízky přizdobeny stojí
zlatým listím naposled.
Břízky, milý obraz mládí
vidí ve vás lidský duch,
jemuž nechať lká i smutí –
ba i rakve obejmutí –
růže na tvář klade Bůh.
* * *
Družný ptáčku, s sebou vezmi
pěvce k jihu končinám;
toužím také v čilém spěchu
létnout s tebou pro potěchu
strastiplným hodinám.
Však jen mysl tuží křídla,
noha s prstí srostlá je –
už tě z oka ztrácím, tíhni,
snad tou věčnou ňader výhni
brzo život roztaje.
Ale až se vrátíš zpátky
od moře a vonných luk,
na mám rově v trávě sedni
a na místě žalu zvedni
zakochaných krajů zvuk.
* * *
Žloutne stromu listí v lese,
každý keř a každý peň
dumá, kývá, chví se, vadne,
listí šepce – brzo spadne –
jeseň bude slavit žeň.
Ach, ten pohled skládá v srdce
drobných slz vždy víc a víc,
každý list, jenž pádem smutí,
jesti jedno povzdechnutí,
a les jich má na tisíc.
Mysterium smrti věčné,
divohrůzná je tvá moc;
hle, v tom pestrém kvítí davu
všecko sklonilo už hlavu,
lese, lese, dobrou noc!
Ticho, jedno šepce ještě:
"Pěvče, v smrti zákon skryt:
příroda co třímá v dlani,
u věčném jen umírání
může věčný život mít!"
(Výběr ze sbírky Lesní kvítí; třetí vydání,
nákladem J. Otty v Praze, 1909)
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně