I napadlo mi, abych si knihu vydal vlastním nákladem. Myšlenka se mi zalíbila. Toť by bylo zle, abych jí nerozprodal aspoň tolik výtisků, co by uhradilo tisk! To by bylo v nejhorším případě. Když se Nerudy netiskne víc než 1100 výtisků, nemám práva očekávati, že budu mít větší úspěch, ale ať! Pro mne je nutně potřebno, abych černohorské látky převedl do knihy, jinak se nedostanu vpřed. A musí se to státi hned, dokud v národě všechen zápal pro Černou horu neutuchl. Druhý den jsem došel do tiskárny Ed. Grégra a dal si vypočísti, co by u nich stál tisk asi čtrnáctiarchové knížky při nákladu 1200 výtisků. Vypočetli to na 315 zlatých s papírem a sešitím. Na otázku, zdaž by přistoupili na to, abych jim účet z poloviny zaplatil hotově a druhou polovici po čase, odpověděli, že jsou srozuměni. Ujednáno tedy. V několika dnech přinesu rukopis.
Vesele, s hlavou vztyčenou, kráčel jsem z Tůní ulice do světa. V Jungmannově ulici jsem potkal Richarda Purghardta, profesora na hospodářské škole v Hracholuskách u Roudnice, svého kolegu z Tábora. Byl to dobrý, srdečný chlapec, pro všechno dobré nadšeně zaujatý. Nadšení bylo jeho duši potřebou. Zastavili jsme se spolu. Vyprávěl jsem mu, co hodlám podniknout, a on mi to schválil, žehraje na nakladatele víc než já.
"Jak knížka vyjde, hned mi pošli pro mé žáky dvacet výtisků na dobírku. V Roudnici se najde také aspoň dvacet odběratelů, za to ručím. Počinek bude dobrý. Jen tak dál, vytrvej, nazdar!"
Knížka, již jsem nazval Za svobodu I., Černohorské tažení do Hercegoviny proti Turkům roku 1876, vyšla ještě na podzim roku 1878. Zevnějšek měla jako Malostranské povídky. Vydala čtrnáct tiskových archů, cenu jsem stanovil na 1 zl. 20 kr. Na prvou polovici účtu jsem si vypůjčil ze Spolku českých žurnalistů, jenž v tomto roce byl založen a poskytoval svým členům půjčky do té sumy na směnku.
Prvých několik výtisků zanesl jsem do Národních listů na dary: Juliu Grégrovi, Eimovi, Serváci Hellerovi, Barákovi. Redakce se sběhla, chtěli vědět, proč se stávám vlastním nakladatelem. Vypravoval jsem humorně, na nakladatele jsem nežaloval, ale Julius Grégr přesto se na ně dopálil. Cítil odmítnutí jako urážku Národních listů. To, že mi zabránil obrázky dále kreslit, bylo něco jiného, on tak uznal za dobré; ale nakladatelé se nesměli odvážit nabídnutí mé nepřijmout. A rozhorloval se pro Černou Horu i pro mé črty. Neměl ve zvyku něco v Národních listech chválit, každý si měl myslit, že musí ještě něco mnohem zdařilejšího napsat, aby si zasloužil jeho uznání. Až jsem se divil. Redaktoři přizvukovali a solili nakladatelům po zásluze i nad zásluhu. Julius zakončil výlev svého rozhorlení:
"Hadrlumpi," (oblíbená jeho nadávka, kterou poctíval i korunované hlavy, když se na ně rozhněval), "a ještě jednou hadrlumpi! Já vás naučím! Kolego Eime, promluvte s nimi v zítřejším čísle!"
Druhý den vyšla v Národních listech borgisová lokálka, ne tuze dlouhá, ale jadrná. Nezachoval jsem ji, jen obsah si pamatuji. Eim udělal z mé soukromé věci veřejnou a národní. Hle, takto naši knihkupci jednají s českými spisovateli a s československou literaturou! Či snad jsou negramotní a neumějí posoudit, co jsou H-ovy černohorské obrázky? A nevědí, co jest nám Černá Hora? A podobně. Eim měl u čtenářstva Národních listů zvláštní štěstí. Každé jeho slovo mělo bezprostřední a hluboký účin. Bylo to něco podivného a ne v každém případě vysvětlitelného. Věřil bych, že z mozku jeho plynulo fluidum do mozku čtenářů, kdyby paprsky byly křivé. Dvě pera působila tehdy tak zázračně na mysli našeho obecenstva: Eimovo v žurnalistice a Vrchlického v básnictví. Neméně je s podivem, že obecenstvo rychle na oba zapomínalo, jakmile složili hlavu pod drn.
Když jsem se ráno probudil, oči mi padly na hromadu knih, složenou na podlaze pokoje. Voněly mi novostí. Ano, taková kniha příjemně voní, zvláště když je naše vlastní. Ale také jsem se lekl té hromady. Co s ní? Jaké bude míti štěstí? Ej, dobré štěstí! Kdo to tak časně klepe na dveře? Byl to sluha z Dattlova knihkupectví. Vyřizoval od šéfa pěkné poručení, a jestli prý budu tak dobrý a prodám mu sto výtisků té knihy, o které dnes píší Národní listy. Prodám, a ještě přidám deset na sto. Posel si knihy zavinul do plachty a vysázel na stůl 120 zlatých. Vrátil jsem mu 40 zlatých obvyklé knihkupecké provize při hotovém zaplacení.
"Tak, a přijďte zas brzy. A pana Dattla že pozdravuji."
Sluha pomalu zastrkával peníze a usmíval se.
"Vy chcete ještě něco říci."
"To, že pan šéf myslil, že knihkupcům provizi dávat nebudete."
"Proč bych nedával?"
"Že se budete knihkupcům mstít a že s nimi začnete boj."
"Žádný boj, budou-li mi kupovati po stovkách. Provizi i nádavek dostanou, jako si dávají sami."
Sotva sluha Dattlův odešel, přišel Kohoutův pro čtyřicet výtisků za hotové, po něm Řivnáčův pro dvacet a ještě dopoledne bylo Za svobodu vyloženo ve všech pražských knihkupectvích kromě Urbánkova, jenž mi tím opověděl nepřátelství. Odpoledne si Dattel poslal pro dalších čtyřicet výtisků. Také obecenstvo vážilo ke mně cestu do třetího poschodí. I dámy přicházely a odnášely si balíčky. V následujících dnech začali se trousiti studenti.
Eimovo slovo působilo i na venkovské knihkupce, na venkovské čtenáře, ano i na staročeské listy v Praze i mimo Prahu. Všude uznávali, že s odbytem české knihy je zle a že se to musí změnit. Protože se obecenstvo znalo, že se jako sláma rychle vzejme, ale i rychle zhasne, objevily se ve veřejnosti návrhy, aby se zakládaly literárné spolky, které by knihy mezi své členy rozšiřovaly a s literaturou je obeznamovaly. Vedle toho se tvořily kroužky odběratelů knih, které si daly jméno "Stálci", čímž naznačovaly, že chtějí vydržet. Prvý literárný spolek vznikl v Chrudimi péčí dr. Karla Pippicha, nadšence, estéta, spisovatele i skladatele. Byl to z literárných spolků největší. Prvého dílu Za svobodu mi odebral sto výtisků, druhého sto třicet. Menších literárných spolků bylo několik. Všechny si již nepamatuji. Zdálo se, že zakládání jejich stane se módou, ale na některých bylo hned na začátku viděti, že úkolu svému nerozumějí a kniha jest jim tak lhostejna jako dřív. Literárný spolek v Blovicích například dával knihy do tomboly, pokládaje za vedlejší otázku, komu se která dostane do rukou, bude-li svému náhodnému majiteli vítána, a rovněž se nikdo nestaral, aby se tomu, komu osud hodil do klína jeden svazek, dostal také ostatní. Rozvoje literárné spolky neměly. Jedva vznikly, již začaly upadat.
Knihy jsem sám expedoval: balil a do křížových pásek zalepoval, sám na poštu nosil. Po převratu, když se časopisy zabývaly přetřesem hmotného postavení českého spisovatelstva, některý list se zmínil o tom, jak jsem při svém vlastním nakladatelství provozoval i vlastní expeditorství, a litoval mne pro ten osud. Musím vyznati, že to expeditorství mne těšilo. Není možno spisovateli pořád myslit jen na psaní, na přípravu k němu i na jeho výkon. Mozek by se mu brzy unavil a práci zastavil. Potřebuje odpočinku, a toho se mu nejlépe dostane změnou zaměstnání. Balení a lepení pásek bylo mi takovou osvěžující změnou. Mimoto bylo dobré, že expeditor uváděl spisovatele v přímý styk s čtenárstvem. Spisovatel se učil rozeznávati ty odběratele, kteří se jimi stali náhodou, a ty, kteří k němu byli přivedeni duševním příbuzenstvím. Na těchto si zakládal a miloval je celým srdcem, byť osobně neznámé. Pokládal je za svou gardu, za svou duchovnou armádu, jež mu pomůže dělat divy, o kterých snil. Co mu tehdy vířilo v hlavě, teprve nyní nazývám sny. Tehdy bych jej byl tím slovem urazil, neboť on pevně věřil, že strojí plány uskutečnitelné, třeba velkolepé. Expedice mne neomrzela ani za pětadvacet let. Teprve potom jsem zpozoroval, že se na mne lidé divně dívají, když vleku balík na poštu, a že se to již pro mne nehodí. Protože pak ani spisovatelství, ani expeditorství nevynášelo mi tolik, abych si mohl platit pomocníka, sluhu, pomyslil jsem si, že jest už načase čestně kapitulovat před dobrým nakladatelem. Vytýkali mi, že jsem nevydržel a že jsem ustoupil právě v době, která byla mému svépomocnému podniku nejpříznivější a kdy jsem měl ukázati cestu ostatním spisovatelům. Výtky takové nebyly spravedlivé. Já vždycky vyznával a opakoval, že na nakladatelích jest, aby knihy nakládali, a spisovatelům že to nesluší, ale mimořádně špatné poměry v české literatuře mne přiměly, abych učinil, co spisovatelé obyčejně nedělávají, ačkoli jim zákon k tomu dává a musí dávati právo.
Uražený kapitál
Po prvém díle Za svobodu jsem vydal druhý, po něm prvý svazek Černohorských povídek. Třetí díl Za svobodu ještě nebyl napsán a mně se vidělo nutno vydati něco nového, abych si udržoval pozornost obecenstva. Tak došla řada na počátečný svazek Černohorských povídek. Chtěl jsem tím zároveň dáti najevo, že mám širší černohorský repertoár. Ale tím se poplašili knihkupci a nakladatelé. Nyní se chopili díla, aby mi škodili. Jestliže tak neučinili dosud, toho příčinou byl strach před Eimem a Národními listy a za mnou již nestál ani mocný orgán, ani mocná osobnost. Staročeským listům jsem jako přívrženec J. S. Skrejšovského milý nebyl, ale nepřátelsky se ke mně nechovaly.
Knihkupci a nakladatelé se polekali, že budu vlastní nakladatelství provozovati profesionálně. Trpěli sem tam některému spisovateli, kterého odmítli, aby si vydal knihu vlastním nákladem a přitom prodělal; ale můj příklad už poučoval názorně, že vydání knihy vlastním nákladem nemusí už jen proto býti spojeno se ztrátou. Já sám jejich obchody podkopati nemohl a myšlenku, abych vlastní nakladatelství provozoval profesionálně, vnukli mi teprve oni.
Tehdy se v literárním životě věci vyřizovaly obapolnými vzkazy. Novináři už byli znepřáteleni tak, že mezi nimi žádných styků ani prostředníků nebylo; co měli proti sobě, vyřizovali si přímo na sloupcích novin, jsouce k sobě obráceni zády. Mně se doneslo, že knihkupci a nakladatelé působí na poslance v říšské radě, aby se přičinili o vydání doplňku k tiskovému zákonu, kterým by vydávání vlastním nákladem vůbec bylo zapovězeno, protože se tím poškozuje živnost knihkupcům a nakladatelům, jež zákon jen povinen ochránit jako poplatníky proti konkurenci spisovatelů vlastních nakladatelů, kteří jako tací žádné dani podrobeni nejsou. Tehdy začínalo zákonité omezování svobody živností a obchodu požadováním, aby se každý živnostník a obchodník musel vykázati vysvědčením způsobilosti. Že spisovateli zákon dovoloval vydati si knihu vlastním nákladem, nebyl žádný privilej, nýbrž toliko analogon k právu, aby každý občan směl vyráběti, co umí, a užívati těch výrobků nejen pro potřebu vlastní a své rodiny, nýbrž i prodávati je, ale to již jen u sebe doma. Rozumí se, že tato svoboda hospodářsky málo znamená. Hospodyně, která má recept na výborné pečivo, lepší než každé jiné v místě, má právo péci je i na prodej, ale práva toho neužije, neboť sama, bez pomoci dělníků, by znamenitého pečiva nenarobila tolik, aby to stálo za prodávání. Tak se i u knihy, vydané vlastním nákladem, předpokládá jistý hospodářský neúspěch, jenž bude odstrašovati od častého následování toho příkladu.
Z knihkupců a nakladatelů byl jediný Fr. Kohout, s kterým jsem se vídal. Přímo v jeho sousedství byla starožitná vinárna Pilzova, kam jsme chodili na snídaníčko. Fr. Kohout sedal sám, hlavu si zabořil do ramen a díval se do sepjatých pěstí, ozařuje celý stůl velikánskou pleší. Někdy jsem si s ním rád pohovořil. Zajímaly mne jeho pesimism a ironie. Prozrazovaly, že patří mezi nespokojence a že v duši tím víc hněte, čím méně o věcech českých mluví.
Začal jsem: "Jsem rozhořčen, pane kolego. (Tak jsem jej žertovně oslovovával.) Slyším ze všech stran, že knihkupci proti mně agitují a žádají, aby i státní zákony byly na mou újmu měněny. Je to nešlechetné. Mne odmítli a ještě toho nemají dost. Ještě by mne rozsápali za to, že jsem se opovážil vydat knihu vlastním nákladem."
"Rozumějte tomu, pane kolego. V jejich osobách jest uražen kapitál, jenž si činí nárok na práci spisovatelovu právě tak, jako na každou práci duševní. Když chcete býti spisovatelem, musíte se státi klientem některého nakladatele, vzdáti se mu, přituliti se k němu, antišambrovat mu, dělati mu reklamu. Koří-li se spisovatel nakladateli, koří se ne jemu osobně, nýbrž neosobnému kapitálu."
"Styďte se, pane kolego! Tak neomaleně hlásáte požadavek, aby se spisovatel dal nakladatelem porobit!"
"Kdopak se bude na poměr mezi spisovatelem a nakladatelem tak černě dívat! Ne černě, dívejte se růžově! Vyhledejte si mezi nakladateli toho, ke kterému byste se nejlépe hodil, získejte si ho pro sebe, aby vám odebíral a vydával vše, co napíšete, a budete z něho míti jako svého bankéře. Ve velkých literaturách je tak, proč by nebylo i u nás. Když vám bude nejhůř, on vám vždycky vypomůže. Ovšem nemůžete počítati, že si z honorářů vystavíte zámek, český spisovatel musí býti skromnější. Ale nejste-li kuřák náruživý a milovník drahých doutníků, i v našich malých poměrech získáte od nakladatele tolik, že se vám do roka zaplatí, co prokouříte. Ano i zálohu vám dá, nebudete-li ho chtít ruinovat. Žádejte vždycky raději míň než víc, tak se spíš dohodnete."
Vlastní nakladatelství
Brzy jsem pozoroval, že knihkupci jsou ke mně poněkud ochotnější, ale trvalo dobrých dvacet let, než se všichni knihkupci smířili s mým vlastním nakladatelstvím. Muselo na to přijít nové pokolení. Stejný osud mělo mé pero. Staří moji nepříznivci byli umlčeni smrtí a dobou, a pro nové lidi byl jsem jako spisovatel objeven.
Na důkaz svého smíru s mým nakladatelstvím Spolek nakladatelů asi roku 1903 mne vyzval, abych si dal inzert do vánočního oznamovatele, což bylo jaksi veřejným uznáním mé nakladatelské firmy. Dokonce i na svůj banket mne pozvali, kde jsem byl jejich "panem kolegou". Ale tehdy mne již činnost nakladatelská unavovala a byl bych se jí rád zbavil, kdyby se mi nabídl nakladatel, ke kterému bych měl důvěru. Aby mi z té strany bylo učiněno nabídnutí, bylo podmínkou. Učinil je František Topič, jenž od roku 1909 vydává mé Sebrané spisy.
Vylíčené tuto mé zápasy o místo v literatuře buďtež poučením pro mladé pokolení. Příčina jejich ležela v našich malých "poměrech", jimž se Vladimír Ivanovič Lamanský rád vysmíval. Pro "poměry" se u nás nic nedařilo ani v politice, ani v literatuře, ani v umění, ani ve veřejném životě vůbec. Naproti "poměrům" všichni byli slabí, je mohla přemoci toliko doba, a to se šťastně stalo, aspoň v oboru literatury. Nyní, kdy vychází do roka na sta českých knih bez obtíží, zní, myslím, paměť o mých literárních začátcích téměř neuvěřitelně.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně