Ti právě žijící
Namísto ořízky
lemuje plíseň stránky starých kronik
Čas nezná počátek. Desetkrát tolik
stejně se vejde na dno do misky
jak jednou jedenkrát
Ti právě žijící berou svou kvótu otazníků
svěřenou zálohu na účet příštích díků
Ti právě žijící se směle mohou ptát...
Čas právě žijících
je nejsprávnějším časem pro otázky
je časem rizik a časem milujícím sázky
jenž bere výhry. Ne ohled, co je v nich
Namísto ořízky
lemuje plíseň stránky starých kronik
a vůbec nemusíš být psychotronik
Odpovědí ti dávných dlaní otisky
Dobrodruh
Nám není k ničemu polibek lehkonohé Múzy
Jsme dobrodruzi
a k smíchu je nám šipka Érota
Nás neodstraší ani porota
když rozhodli jsme se úmysl přetvořiti v čin
Dost těžkou není pro nás žádná z vin
Když zadupeme, rozechvějem' zemi...
Že udělal jsem kaňku...?
Ach... Snažně vás prosím – odpusťte mi...
Terapie ješitnosti
Stává se
Ješitnost nakazí duši
Slíbí jí modré s nebe
a přenést přes hory a doly
A hlavně před ní tají
jak snadno dá se přijít k úrazu
Je dobré vědět
v takové chvíli co se patří
a sluší
Dušičku nakaženou popadnout za límec
a vynést ze dveří
A pak ji pěkně nechat stydnout
na mrazu
Město z betonu
Zemřelých stromů ohryzuje kosti
a chlemtá dávných zvířat krev
Bez chvilky oddechu. A bez lítosti
žene se do výšek a do barev
Tisíce Kyklopů své oči rozsvěcují
v okenních rámech betonových čel
Možná se ještě tiše dohadují
zda vůbec Odysseus odešel
V poledním slunci směle obnažené
spaluje Město na troud vyschlý stín
a saje z pramenů, jež tíha žene
z lesů a hor do koryt údolí
V podvečer nad Městem rozdrcen perspektivou
barbarské krásy přesto uvidím
plamínky míhat se rozměru člověčího
bránící nadlidskému stát se nelidským
Utloukání motýlů
Shon předmětů
jimiž je možno kolem sebe tlouci
a Brownův pohyb prvků domácnosti
v níž jeden jediný má ponětí
kdo je pan Brown
Utloukáme motýly, kteří jsou pevně rozhodnuti
sdílet s námi naše soukromí
zatímco my opíráme své bytí o filozofii
v níž soukromí je nedělitelné
Utkání skončilo nerozhodně
Rozhodování molů
byla naše filozofie lhostejná
Starý strom
To není moje smrt
když průsvit žil obloukem pili člověk přerušil
To jenom osud je, kterým bych nepohrd'
kdybych si vybrat směl
Když na své pouti k listům z kořenů
dráhy šťáv života se zastaví
tiše a samovolně – z únavy
umírá strom
A nezbývá mu než mlčky souhlasit
ať polena
srovnaná do hranice, na oheň hozená
jsou protiváhou povinnosti tlít
Tam v rohu u humen
nebo při vchodu do zahrady
Ačkoliv dlouho žil jsem tady
za živa podetnut, živ chci být odnesen
Ukřižovaní, odpusťte...
Smrkům a jedlím, sotva odrostlým
život vzali
Mřížovím ostrých pil na prkna rozřezali
a ukřižovali je na trámech krovů tisíci hřeby
Vy, kmeny, které v podvečer se rýsovaly proti nebi
nebuďte proti nám
Budiž vám lehká tíha mého i mých přátel dechu
Já ukřižoval vás
Však také vzal vás pod svoji střechu
Pokud jsou
znepokojují při nočním probuzení
nesou riziko
že se o nich dozví nepraví
a nedozví ti praví
A my si přejeme –
Raději Ne
Události, ocenění i prohry
teprve potom najdou svá místa
až bezpečně, bez chuti, pachu a škodolibosti
s nesmytelným číslem na štítku
ocitnou se v archivu nepaměti
(Ze sbírky Důkaz sporem.)
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně