Náš drahoušek velitel

(1)

Ve čtyři ráno každý den, s výjimkou neděle, zakvičí jedovatý hlas sirény. Zatracený budíček. Dennodenně, za každého počasí, ve všech ročních dobách. Ve čtyři ráno zaječí siréna, až se v těle všechno zastaví. Pokaždé znovu vyvolá ten zvuk děsivý úlek, násilné vytržení ze spánku.

Třípatrové kovové palandy zasténají, zavržou, zakymácejí se, jsou už pěkně rozviklané, a my celí rozespalí kloužeme dolů jako po tobogánu, vybíháme k umývárně a přetahujeme se o dveře toalet.

Rychle, rychle, za pět minut rozřízne šum chodeb ostrý hvizd kulhavcovy píšťalky – a běda, kdo by se opozdil. Však už někteří mládenci poznali, čím se platí opožděný nástup na ranní rozcvičku a hned tak na to nezapomenou. Hara, co spí na palandě pode mnou, má dodneška chromou levou ruku, měl polámané prsty a teprve se mu to hojí. Jenže mu články zřejmě špatně srůstají; celé noci kvílí bolestí a i když nakonec přece jen usne, sténá ze spaní a někdy dokonce volá ze snu maminku. On, silák, mládenec vypracované, atletické postavy, si teď nosí ruku na prsou jako cementovou rouru a podepírá si ji pravačkou.

Zpozdil se při nástupu o minutu, o necelou hloupou minutu, protože se dostal pozdě na místo úlevy.

Scharführer Juschke, zvaný všeobecně Groshuba, nechal celé naše nastoupené mužstvo stát v sedmadvacetistupňovém mrazu do půl těla svlečené v pozoru, bez pohybu, a opozdilce, milého Haru, si nevzrušeně, blahosklonně, s úsměvem na tváři, zavolal k sobě. Když se Juschke usmívá, je to s námi vždycky špatné.

Hara přilítl. Srazil podpadky okovaných bagančat, až to vystřelilo. Nám nastoupeným muklům se kouřilo od úst, ale nikdo jsme se neopovážil třeba jen kýchnout, i když s námi začal mráz pěkně třepat. Hara vystřihl před Groshubou ukázkový hapták; v předtuše toho co bude následovat snažil se i skvěle zasalutovat, přičemž si ovšem neuvědomil, že nemá na hlavě tu prokletou, pitomou černou lodičku s kulatým odznakem, takže vystřelil ruku jako ocelové péro k prostovlasé hlavě, čímž se hned dopustil přestupku, a zařval na ztichlý dvůr svůj meldunk. Ze všech stran komicky zaštěkala ozvěna.

Pozdě si uvědomil svůj omyl a zmateně, stejně prudce strhl ruku dolů. Připažil a stál s vypjatým hrudníkem, tolik připomínajícím cinkpokladnu. Velitel na něho pobaveně hleděl.

"Abtreten!" zavrčel nečekaně Groshuba.

Nastoupený manšaft si oddychl. Že by to Harovi prošlo tak lehce? Kluk má ale štěstí.

Jenže zrovna když udělal Hara prvních pár odskoků od velitele, zahřměl nový rozkaz: "Halt!" A pak už to šlo, jako když scharführer Groshuba zmáčkne kulomet. "Hapt Acht!"

Harovi zrychleně odletoval od pusy nekonečný sled bílých obláčků, jako by vypouštěl z úst bílé holubičky.

"Nieder!"

Hara klesl poslušně na zmrzlou zem, opíraje se o ni dlaněmi.

"Auf!" vyštěkl Groshuba.

Všichni věděli, co se z toho vyvine. Chudák Hara. co je mu platné, že má takovou ukázkovou figuru? Právě tou nejvíc dráždí esesáka Juschkeho, který dostal šrapnelem do nohy někde u Charkova. Ve špitálech po celém rajchu mu prý vytahovali z té jeho haksny další ocelové střepiny. Nohu sice zachránili, ale chlap teď kulhá jako čert.

Aby si nepřipadal úplně odepsaný, svěřili mu stádo vystrašených muklů z protektorátu.

Navlékli nás do zelených uniforem nothilfe, dali nám černé lodičky s kruhovým znakem na šlejšky, jeden pracovní mundůr pod jednu paži, dva páry fuseklí z kopřiv pod druhou – a nazdar! Jenže civilní šaty nám hned sebrali. Ani jsme nevěděli, co se s nimi vlastně stalo. A hned první den jsme museli podepsat vůdci přísahu, že budeme pracovat vítězství rajchu. Panečku, kdyby byl vůdce věděl, jak ho máme všichni rádi i s tím jeho rajchem.

"No, potěš nás rukapáně... dali nám to podepsat a teď, kdo z nás vynechá jedinou směnu, bude hned sabotér. Namažou si nás na chleba, nebo si z nás udělají rohožku pod schody," komentoval to přední mluvka skupiny Jára Kočka.

"Ty, Kočka, drž radši klapajznu. Kdyby tě někdo slyšel, tak nám spočítají obratle, že se z toho nevylížem," okřikovali jsme ho.

"Pánové, eště jsme ani nezačli a vy už vypouštíte ze strachu fialovou barvu," chechtal se nám kecálek Jára Kočka. "To jsem zvědavej, co to s váma udělá za rok. Co říkáš, Haro? Co říkáš, Haro? Ty jsi jiný lamák, než tady ta vyjukaná parta. Čubrníte jak našivkaši – vy padavky!"

A teď stál Hara vypjatý před scharführerem a ten s gustem štěkal v různých intervalech "nieder!" – "auf!" – "nieder!" – "auf!", a atletický, vytrénovaný Hara, který blbnul před totálním nasazením denně v tělocvičně gymplu a mordoval si tam na nářadí tělo do úmoru a jediný z nás skvostně cvičil, na čem jste si jen vzpomněli a dokázal se vytáhnout z přednosu na prstech obou rukou neuvěřitelným průvlekem a tahem se dostat do perfektní stojky a pak se zas toutéž obtížnou cestou zvolna spustit zpět do přednosu, jako by to byla jen hračka pro malé děti – teď lítal před tím kulhavým tetovaným ďáblem nahoru dolů, nahoru dolů jako čert na gumičce, jako jojo na režné niti. Bylo to k smíchu, komické, legrační, jak vstával a padal, a jak mu vylétaly z nosu a z úst stále častěji ty bělostné holubičky páry v děsném, sedmadvacetistupňovém mrazu, při kterém jsme my v nepohnutých řadách doslova umírali, ztuhlí zimou.

(2)

A Hara lítal podle rytmu velitelových povelů. Ten ho nechal chvilku ležet na ojíněné, na kámen zmrzlé zemi, a pak zas stupňoval rychlost, že mu Hara ani nepostačil a marně se snažil dohnat povely, takže Groshuba nechal ležet Haru v jinovatce a chromou nohou mu přirazil nos na zmrzlou zem nádvoří. Pak poodstoupil, odkulhal pár kroků od své oběti, na zarůžovělých lících podivný, jakoby zasněný úsměv a dál před námi měnil urostlého Haru v kus zadýchaného, rozmazaného žvance. Dobře se bavil, to na něm bylo vidět.

Znovu a znovu zvedal povelem Haru nahoru a posílal ho k zemi, Hara klesal a zvedal se stále s větší a větší námahou, až zpomalil docela a při snad už sto padesátém povelu upadl a nebyl schopen vstát. Ruce natažené před sebou, marně se snažil vzepřít se na dlaních.

Groshuba k němu přistoupil a šlápl okovanou botou na mazem zfialovělé prsty levé ruky. Otočil se na patě a...

Byli jsme zběsilí hrůzou a já se chtěl vrhnout na Groshubu a udělat z něj trhanec. Jenže Jára Kočka mě včas zachytil a špitl: "Ani se nehni, makovče! Jemu nepomůžeš a tebe by prásk mogul rovnou do břicha!" Jen tak tak jsem se vzpamatoval. Zkrátka jsem se už nemohl dívat na to, co ten šílenec s Harou vyváděl.

Když jsem hned po příjezdu do lágru dostal žaludeční křeče, Hara mě tehdy nosil na rukách jako malé děcko a staral se o mě jako máma. Teď, abych se uklidnil, civěl jsem k siluetě známé věže, jejíž báň se černala na pozadí sinavého nebe a kolem ní se chumelilo také černými ptáky. Hleděl jsem na obrovské hejno rozkřičených vran a představoval si, jak nadejde den, kdy kulhavého Groshubu poženeme spolu s Harou až k nedalekému rybníku... Po ničem jiném jsem teď netoužil víc. Pln hrůzy jsem se díval na Haru, jak srdnatě vstal a znovu se zbojnicky postavil do vypjatého pozoru před udiveného scharführera.

Groshuba k němu pobaveně těch pár kroků přikulhal, ohmatal mu znalecky svaly na pažích a zvědavě atleta obešel. A pak zavrčel další rozkaz: "Hüpfen!"

Nebylo nic horšího, bolestnějšího a krutějšího, než obskakovat v podřepu scharführera, kulhajícího přitom sem tam po dvoře. Každý takhle postižený mukl vždycky za chvíli padl a víc se nehnul. Kdepak hüpfen, to byl zaručený prostředek, jak každého skolit.

Po deseti minutách takového žabího skákání v podřepu jste bolestí kvíleli a bylo vám všechno jedno. I kdyby drahoušek Groshuba vytáhl z pouzdra pistoli, která to z fronty dost pamatovala, a hrozil hlavu vám rozstřílet na kaši, malíčkem byte nehnuli, lhostejní i k smrti.

Kulhavec to náramně dobře věděl a bavil se tím, jak takový neposlušný živý robot zvolna uvadá a uvadá a jeho žabí skákání je stále směšnější, až se prostě nedokáže odlepit od země, párkrát jako poskočí, ale je to tak bolestivé a stojí to zbytky sil. Nakonec se každý a vždycky natáhl k jeho nohám a to byl absolutní šlůs.

Věděli jsme však, že nás Groshuba neoddělá. Potřebovali nás na práci a ne do hrobu. Ale při tom všem, kdyby se rozhodl kohokoliv z nás odprásknout jak vrabce, nikdo by mu za to ani prstem nepohrozil. Byl zkrátka všemocným pánem nad našimi životy.

Na Harovi se vydováděl. Hara se nakonec rozplácl na zamrzlém dvoře a už se ani nehnul. A teprve pak prohnal drahoušek velitel perka také nám. Teprve pak s námi zacvičil, že se z nás hnedka kouřilo. Hara stále na zemi – my přeskakujeme přes něj, abychom po něm nedupali.

Přece musí být na světě nějaká spravedlnost, přece není možné, aby se dálo takové bezpráví..., myslel jsem si a udýchaný pozoroval Haru. Neměl dost sil překulit se aspoň na znak. Ležel tváří k zemi na té děsivě umrzlé půdě, ojíněné a zelenkavě svítící v odrazu jediného elektrického světla v tomto zimním mrazivém ránu na konci čtyřiačtyřicátého roku.

A teprve když nám dal velitel pokoj a odkulhal do budovy, mohli jsme se vrhnout k Harovi na zem, zvednout ho, z úst už mu nevylétaly bělostné holubičky páry, byl jako bez života, a my ho odnesli v náruči do baráku, položili ho na lůžko, omývaly ho a třeli mu spánky tak dlouho, až se konečně probral.

Zhrzeně se na nás pousmál a vzlykl ponížením.

A tohle se stalo zrovna jemu. Jediným rozmachem paže by byl za normálních okolností takového vejtahu, jakým byl kulhavý esesák, rozzuřený tím, že wermacht dostává na frak, rozbil na padrť. Jediným úderem své ocelové pravačky by udělal z našeho scharführera lívanec na zdi.

Sotva se Hara probral, hvízdali už k nástupu a my museli Haru podepřít a vynést ven a postavit do řady, protože při nástupu jsme se museli hlásit všichni. Neexistovalo, aby někdo chyběl. I kdybyste snad umřeli, nastoupit k odchodu na práci jste prostě museli. To byl neúprosný zákon lágru a v tom vám nemohl nikdo pomoci.

Haru jsme po cestě jakž takž ještě dooblékli a dotáhli ho až k tunelu, na pracoviště.

Ruku měl bezvládnou, odnesly to prsty. Schovával levačku za kabát, podpíral si ji druhou rukou a při každém pohybu potajmu usykl.

V zimě před šestou ráno byla ještě tma jak v ranci a my byli nevyspalí, hladoví a zmrzlí, ale náckové, hned jak jsme vyrazili z brány lágru, na nás řvali "singen!" a my museli zpívat podle jejich gusta. Museli jsme řvát do tmavého, mrazivého rána na plnou forsáž, nebo by bylo zle. Jen jednou jsme zpívat nezačali a drahoušek Groshuba s námi večer po šichtě vymetl nádvoří, že jsme lezli po čtyřech. A pěkně se na nás přitom usmíval, zatímco my málem vykašlávali krev. Kdepak, jak se začal drahoušek velitel šibalsky usmívat, brala nás hnedka za rameno zubatá. Snažili jsme se ho nikdy ničím nepopudit. Jenže on si vždycky něco našel, když o to stál. Pokaždé se něco naskytlo, zač nás mohl pořádně proluftovat a přimáčknout k zemi tak, že jsme sípali jak škrcená husa.

Podpírali jsme motajícího se Haru a řvali vesele do ledového prosincového rána, takže se nám v sedmadvacetistupňovém mrazu táhl od pusy dlouhý bílý šlár, přerušovaný jen slovy bujaré pochodové české písničky, která se sem, do toho rozflákaného prostředí rajchu, hodila tak roztomile, asi jako se hodí kruh do nosu k pumpkám. Šmarjá, my se táhli jak brány v poli. Kulhali jsme a hekali a museli jsme řvát do toho zatraceného fašistického rána jako diví tu naši Bárušku s pomyslným skotačením na lůžku.

A Hara si co chvíli odplivl, měl obličej celý sedřený, jak mu náš napudrovaný velitel přidupl hlavu k zemi a prsty zdravé ruky si občas přejel po zubech, jako by se chtěl přesvědčit, jestli je stále ještě má.

U tunelu bylo vždycky takhle po ránu živo. Dvěma proudy sem připochodovaly zástupy dalších muklů, byli to stejně potrefení šviháci jako my, jenže Francouzi, s nimiž jsme se nesměli stýkat. My pracovali nahoře, na povrchu, oni dole, v tunelu. A tam to bylo na zabití. Neuplynul snad jediný den, aby odtud někoho nevynesli.

(3)

Pánové, já se picnu, konec války na dosah, a my robotili jak mravenci. Každou chvilku se táhly po nebi hrozně vysoko tenoučké bílé nitky kondenzovaných par, jež hlásily zcela neslyšně přelet bombardovacích svazů. Z té obrovské výšky nebylo letadla vůbec vidět a jen ty bílé nitečky značily jejich cestu nad rajchem. A náckové běhali jako zběsilí, huby nakřivo, jenže flaky si mohly štěkat, jak chtěly, na tu hrozitánskou výšku byly bezmocné a jen tak picaly ze vzteku do luftu a hluboko pod těmi bílými šňůrečkami vybuchovaly šedavé obláčky protileteckých granátů. Ale bylo to asi jako byste plivali na krokodýla.

Tyhle bílé čárečky po bombardérech jsme vídali obyčejně za slunných dnů. Jinak, takhle po ránu, bylo všude jen sinavé, namodralé, beznadějné temno, jako když jsme se všichni ocitli pod kalnou vodou, jako když se celé to obrovské pracoviště potopilo a my se potáceli v šedé kaši na dně hluboko pod hladinou.

Jedno však nelze náckům upřít. Dostávali na frak, jen se z nich kouřilo, nestačili elasticky zarovnávat frontu, jak jim proháněli Aljošové faldy, ale oni dělali, jako že se nic neděje a spořádaně organizovali a stavěli a zakopávali se, jako by chtěli válčit ještě sto let.

Místo aby pomalu balili fidlátka a chystali se vzít nohy na ramena, na tunelu se stavělo jako v nejhlubším míru. Co na tom, že bylo občas nebe nad námi samý bělostný štráfek jako notový papír, co na tom, že se v tichu najednou snášelo z těch obrovských, nadoblačných výšin chvějivé, jako vlásek tenoučké, rezonující a pianissimo tlumené dunění, tichoučké předení nespočetných bombardovacích letadel, která nám přelétala nad hlavou a mířila někam do centra téhle proklaté země, zas jim rozmandlovat nějaké to město?

Náckové sice běsnili, ale stavěli dál.

Tohle pod námi měl být podle původního projektu normální železniční tunel. Jenže náckové se rozhodli, že to snad jednou možná bude tunel, jímž pofrčí rychlíky a nákladní vlaky, ale teď, když je nouze nejvyšší, teď že je nutné postavit pod zemí továrnu, nezničitelnou bombami z letadel. Usmyslili si, že udělají v tunelu pod zemí fabriku.

A hned to také velkoryse rozjeli.

Mezi námi mukly se povídalo, že tam má být obrovská továrna na tajnou zbraň, na poslední Hitlerovu naději, létající střely faul eins, V 1, a faul zwei, V 2.

A tak místo abychom s tou jejich pitomou nothilfe, kam nás náckové napasovali rovnou ze školy, odklízeli trosky vybombardovaných domů v německých městech a zachraňovali zasypané obyvatelstvo, jak bylo původně určeno, najednou nad těmi chudáky a rozsypanými městy sami mávli jednoduše rukou a fofrem začali stavět fabriku jako posedlí. A my tam na ní vibrovali jak otroci na egyptské pyramidě.

Přesně v šest ráno práskli strážní do šíny, zavěšené na ocelovém laně, a na všech úsecích začala práce, že nestačili dole přistavovat vozíky.

Ve dvanáct zase třískli do kolejnice a půl hodiny bylo na oběd. Stáli jsme ve frontě a každému picli do ešusu polévku a guláš, nic moc, ale na tu dobu... eh, proti koncentráku to bylo pořád ještě jak v Alcronu. Nemuseli nám dát vůbec nic a kde bychom si mohli stěžovat? Jenže oni od nás chtěli práci, a tak si dali pozor, abychom udrželi alespoň lopatu.

Na tunelu byla krutá dřina. Po šichtě, když jsme už zas ve tmě táhli po šesté hodině večer zpátky do lágru, visely nám ruce podle těla jako připnutá cizí tělesa, houpaly se nám po obou stranách do kroku jak pytle plné broků a nebyli jsme schopni nic do nich uchopit. Ale než jsme domašírovali do lágru, už jsme zas měli dohrou náladu a těšili se na těch pár hodin klidu, než opět zaječí ve čtyři ráno ta pitomá, nemožná siréna. Vlastně jsme doufali, že nám do toho nic nevlítne a že budeme těch pár hodin v klidu. Ale zaručené jsme to nikdy neměli.

Mohl nastat poplach a to nás nahnali do krytu a tam jsme tvrdli na stojato, protože se ani neobtěžovali dát nám pár prken místo lavic a my museli celou tu dobu stát a čekat a opírat se jeden o druhého a doufat jen, že to brzy zas odhoukají a my se vypotácíme ven a klesneme na lůžko (má roztomilá Báruško) a budeme ležet jako mrtvoly. Ale někdy se poplach protáhl až do noci a my tam tak stáli jako stádo ovcí v krytu pod zemí, bez jídla, při jediném nouzovém světýlku, opírajíce se jeden o druhého, a usínali jsme vstoje vyčerpáním a hroznou únavou, protože jsme se každý den lopotili dvanáct hodin na mrazu, venku, pod širým nebem, kde do nás vichr pral, vánice nám šlehala led a sníh do tváří, oslepovali nás, anebo nám zas lilo na hlavu a my, celí mokří, rozmočení jak housky, jsme se tetelili tam venku a museli se ohánět krumpáči a lopatami.

Největší nebezpečí ale hrozilo, když se někdo z nás něčím prohřešil, anebo když se drahoušek Groshuba nudil a usmyslel si, že muklům dá zas jednou čichnout ke knutě. To nám pak připravil takové posvícení, že jsme před večeří prometli dvůr lágru jak při gruntování, prohnal nás, že jsme jen sípali, a když jsme nakonec přece jen stanuli v řadě ve frontě na večeři, nemohli jsme ani udržet ešus a jak nám do něj kuchař cáknul šlichtu, kolikrát se stalo, že muklovi večeři prskl rovnou k nohám. Jak něco takového zahlíd velitel, bylo zle. Nechal "provinilce" mukla kleknout na kolena a ze země polívku a omáčku pěkně slízat.

Pravda, hned zpočátku se našel jeden bojar, co stál jako pařez a Groshuba na něj marně řval. Kluk stál dál jako zařezaný a ani se nehnul. A tu najednou velitel přestal řvát a kolem úst se mu rozlil úsměv. Tehdy jsme ještě nevěděli, co to znamená a mysleli jsme si, ejhle, přece jen se v něm probudil člověk.

Jenže brzy jsme poznali, co se v scharführerovi probudilo doopravdy. Obcházel toho vzdorovitého mukla, který před ním stál jako žulová socha. Ruce připažené, kluk se tvářil vážně a hleděl dopředu. A velitel kolem něj kroužil jako šmatlavý tygr a pak najednou zvedl nad hlavu pistoli a takovou dal tomu zbojníkovi zezadu šupu do temene, že ten mukl chudák ani nehlesl, jen to chřuplo, jakou ji koupil pažbou těžké armádní pistole, a svezl se na zem. A Juschke ho blazeovaně překročil, jako by se ho štítil, nechal nás stát hodinu v pozoru a dokud se ten vzpurný mládenec sám nezvedl bez cizí pomoci na všechny čtyři a nestál zase v pozoru, museli jsme tam čučet bez hnutí jako přibití, a teprve když se mukl pokořil a zlomeně klesl se slzami v očích na kolena a jako zvíře začal lízat z udupané škváry dvora vykeclou večeři, pak teprv rozpustil drahoušek Groshuba biograf a my si zas mohli stoupnout do fronty na jídlo. Jenže to už byla večeře v kotlech ztuhlá a nebyla ani k jídlu. Takže jsme nakonec ještě měli na toho ubožáka, co to odnesl a měl rozbitou hlavu, zlost, že si nedal pozor a všem nám to tak zavařil.

(4)

Kdepak, jak byl někde nablízku drahoušek Groshuba, museli jste setsafra dávat pozor, abyste nic nevymňoukli nebo z vás tahal za živa proužky, že jste nestačili kvílet a prosit všechny své příbuzné do nejzazšího kolena za odpuštění. Náš scharführer se vyznal v řemesle. Však měl stále ještě smrtihlava na čepici a mně tak někdy napadlo, jestlipak má někde pod postelí schované civilní šaty a připravený ohmataný baret, aby mohl inkognito fouknout, až tuhle za humny zaduní kaťuše a náckové si budou držet kaťata.

Jenže náš drahý Juschke zřejmě na nic takového ještě nemyslel, anebo se snad jen tak tvářil. Zatím měl stále ještě každé ráno perfektně vyholenou a napudrovanou tvář, a nikdy si neodpustil, aby nám osobně jaksepatří neprohnal těla.

A já snil o tom, jak ho s Harou jednou poženeme rovnou k rybníku a jak se s ním vypořádáme.

Zatím jsme však dennodenně zařezávali nahoře na tunelu, jen se z nás kouřilo.

Jedna parta už dělala dokonce jámy pro betonové sloupy na ohrazení. Bylo to vlastně zvláštní: podzemní továrna v tunelu nebyla ještě hotová, ale Němci s tou jejich zatracenou důkladností už stavěli ohradu kolem nedokončeného díla. Byl to tajný objekt a musel být tudíž oddělen od ostatního světa. Co na tom, že bylo ve hvězdách, jestli budou mít ještě čas tu fabriku na faul einz vůbec dokončit? Prostě jelo se podle plánu, přesně podle harmonogramu, a my kmitali jak veverky v bubnu.

A já se dostal do party s Harou a vyfasovali jsme "trychtýř". Vznikl při hloubení kolmé větrací šachty do podzemí. Shora jsme vylamovali na kopci ve skále kolmý průduch, napřed takový docela úzký komínek, ten jsme museli řádně obezdít, a pak jsme do něj shora hrnuli vylámaný kámen a hlínu a zeminu a dole všechno padalo rovnou do přistavených vozíků polní drážky na kolejích. A když byl vozík plný, zařvali dole francouzští muklové "fertig!" a my museli hned přestat. A když přistavili prázdný vozík, zase zařvali "los!" a my zase začali sypat. Nadřeli jsme se tam jako koně, jen z nás lilo, ale přece jen to mělo dvě nesmírné výhody. Při přesunu vozíků jsme si alespoň na chvíli mohli vždycky odpočinout. To byla výhoda první. A ta druhá: Stáli jsme v trychtýři, v jakémsi kráteru, pod úrovní vrcholku kopce, nohy nám sice stále ujížděli po šikmé ploše kráteru směřujícího ke kolmé šachtě... ale byli jsme krytí před větrem, takže přece jen z toho, co jsme mohli na tunelu vyfasovat, nebylo tohle místo právě nejhorší.

Když jsme večer vylezli na rozkejklané třípatrové palandy a svalili se pod deku, Jára Kočka zavrčel: "Vyměním jedno zaručeně dobře větraný místo na kopci za odpočinkovej pobyt v trychtýři."

Byli jsme tak zmožení, že nikdo z nás neodpověděl.

"Tak se tolik nehrňte, ať se neumačkáte!" vykřikl Jára. "A vy dva, ty, vostřihanej cukrouši, a ty, Haro, nebufnem si to?"

"Ono je to tady stejně všechno pro kočku," hekl Hara a teď teprve se hoši rozchechtali.

"Hele, Haro, moje jméno nech na pokoji, nás, Kočků, je, že se budeš po válce divit, jestli to ovšem všicky zdrávi přežijem."

Asi jsme se s Harou na hloubení vzdušných šachet osvědčili, protože po proražení prvního větracího komína nad hned prskli vedle na další, takže jsme se zas ocitli v trychtýři.

Měli jsme stejně od krumpáče a lopaty rozbité ruce, ztvrdlé na rohovinu. Zima nám dávala zabrat, to se ví, kopat zmrzlou zem, to byla ňaminka. Někdy jsme nevěděli, jestli mlátíme do skály anebo do hlíny. Zvonila jak ocel. Ale my s ní pohnout museli, protože jinak by byl pohnul scharführer Groshuba s námi. A nikdo nám přitom nerozmrazoval půdu; na koksáky nebo alespoň na koše s hořícími poleny v té vypjaté době koncem války si nikdo ani netroufal pomyslet. Když napadl sníh, museli jsme si ho z trychtýři napřed vyházet, a když začalo tát, tekla nám z něj zas voda zpátky pod nohy a my se nemohli na sešikmeném svahu udržet. Hrozili jsme se toho, spadnout do komína, to se ví, jen by to zahučelo – pod námi bylo dobrých osmdesát, možná sto metrů hloubky. Zatra, to by byl fofr. Počítám, že bychom se pěkně nasmáli. Proletět sto metrů hlubokým kráterem, to by bylo jako když vás vystřelí z kanonu, a tak jsme se zkrátka museli stůj co stůj udržet nahoře.

Denně nás ráno vyhnal drahoušek Groshuba na rozcvičku, denně jsme za zpěvu mašírovali ráno raníčko do šichty na tunel a večer, za tmy, se vlekli zubožení zpátky. A dny ukapávaly jak vosk na svíčce a najednou už se začínaly dny zvolna světlejší klubat ze skořápek noci, a večer už jsme o sebe v temnotě nezakopávali, zima začala mírně ustupovat a my cítili v povětří odněkud z velké dálky jaro. Samozřejmě ještě byl v noci mráz a ráno jsme lítali po cvičáku na nádvoří po bílém koberci jinovatky, a když jsme mašírovali do práce, hubajzny plné té naší rozeřvané "roztomilé Bárušky", křupal nám pod nohama led na zamrzlých kalužích. Toho památného pětačtyřicátého roku jsme najednou všichni cítili, jak se zvolna všechno nadýchává k životu a my to vnímali všemi póry, všemi buňkami v těle a každý z nás se pojmu těšil, že to snad nakonec přece jen všechno přežijeme a dočkáme se konce té mizérie.

A když vylezlo první jarní sluníčko, my s Harou jsme se hned v trychtýři svlékli do půl těla a nechali jsme se líbat jeho blahodárnými, hojivými paprsky. Každý den slunka přibývalo a jak se do nás opíralo a my byli zalití potem, za chvíli jsme byli oba do pasu černí jako ti černoši.

Zato když jsme běželi v lágru po šichtě pod vodovod, mohli se kamarádi ztrhat. A Jára Kočka na nás volal: "Zatra, vy dva muklové, co jste to za ráci? Dyk vy máte nohy jak sejra a huby černý jak africkej domorodec, esli vy nejste voba z ňákýho žíhnutýho kmene..."

Také sám velitel na nás několikrát při rozcvičce spočinul očima, jako by říkal: "Vida, sebranko, my z vás chtěli vyrazit duši a vy se tady máte jak v sanatoriu." Čekali jsme, že si nás za ta naše opálená těla drahoušek Groshuba pěkně podá, ale zatím nás nechával na pokoji. A my hupsli každý den do trychtýře, dělali jsme v pořadí už čtvrtý, a jako bychom v tu chvíli zmizeli z toho pitomého válečného světa. Kolem nás jen skála a zem, nad hlavou čistou oblohu a dole varující, stále chtivě připravený chřtán sto metrů hluboké, nebezpečně otevřené šachty.

(5)

A toho jara v pětačtyřicátém snad neminul den, aby se po nebi neudělaly najednou potichu bělostně tenoučké čárečky; za chvíli jimi byla vždycky celá obloha porýsovaná a my s Harou čubrněli nahoru a div jsme těm tichým, takřka neviditelným vzdušným svazkům nemávali na pozdrav. A když jsme chvíli tiše naslouchali a žádné pozemské zvuky zrovna nerušily ticho, uslyšeli jsme takové strašně vzdálené, jemné chvění a dunění motorů tam hrozně vysoko nad obláčky, až někde v nekonečných výšinách vesmíru.

V krátkých pauzách, než nám dole vždycky přisunuli prázdný vozík, jsme si s Harou na chviličku lehli na lopatu a vystavili se dotekům slunce. V těch ukradených chvilkách nám bylo v naší jámě blaze. Nebe počárkované bombardéry nad hlavou, ohřívaní slunečními paprsky, s předtuchou konce války zemdleně jdme odpočívali, připraveni rychle vyskočit, jen co se mohne nahoře nad námi stín strážného.

"Nedej pane, aby nás tady takhle načapal náš Groshuba," culil se Hara s rukama za hlavou. Jeho hrudní koš se zdvihal jako vlny oceánu. "Ten by nás prohnal."

Číhali jsme obezřele, a jak se někde něco mihlo, už jsme vyletěli a oháněli se krumpáčem.

Ten den byl zářivý a nádherný a po nočním mrazíku se rozestřelo ráno jako malované, div jsme si radostí nezavýskli. A brzy po ránu bylo najednou zas nebe celé poseté těmi filigránskými bělavými kolejničkami a my uslyšeli to daleké, vzrušující bzučení těžkých bombardérů. A brzy nato se odněkud zdálky ozvaly slaboučké, ale i tak hrozivé detonace a my si představovali, jak se další nacistické město svíjí v troskách.

Leželi jsme vedle sebe na lopatkách a rozprostřených mundůrech jak plážoví hosté na Riviéře, ruce za hlavou, a dohadovali jsme se, kam to zas Hitler dostal.

Nedávali jsme pozor a najednou přes nás padl dlouhý stín a my vyletěli a popadli krumpáče, jenže to už bylo pozdě. Nad námi se hrozivě tyčil nepřirozeně dlouhý a velký – sám drahoušek Groshuba. Byl proti tomu jemně nalinkovanému, počárkovanému nebi jako vystřižený z tvrdého papíru a oči mu jen žhnuly.

Stáli jsme s Harou v haptáku a já podával hlášení.

Hodně jsem slova vyrážel a vykřikoval, jestli snad bych tou přemrštěnou snahou scharführera neuchlácholil. Ale hleděl na nás divoce a pak jen zařval: "Halt Maul, du Schweinskerl!!!"

Pak se mu objevil na tváři ten jeho pověstný škleb, takový licoměrný, potměšilý úsměv a on na nás mířil svou těžkou pistolí a my stáli pod ním a nebylo vyhnutí.

Pokusil jsem se mu lámaně vysvětlit, že čekáme, až nám dole přistaví vozíky a že jim nemůžeme sypat kamení na hlavu, protože by je to tam v hloubce pod námi mohlo zabít. Naslouchal mi, jako bych mu vyprávěl nějakou komickou pohádku před spaním a pořád mi přitom mířil rovnou do tváře, načež houkl: "Ruhe!!!"

Bylo jasné, že se s naším trýznitelem nedorozumíme, a tak jsem sklapl a byli jsme oba s Harou dole v trychtýři zticha, stáli jsme ve vypjatém pozoru a čekali, do koho z nás to napudrovaný drahoušek našije dřív.

Byly to hrozné, děsivé, příšerné chvíle. Před namířenou Juschkovou pistolí se nám rozklepala kolena a vibrovali jsme, jako když do nás pustí elektřinu.

Co se v člověku v těch několika vteřinách děje, to je hrozná věc; proletí vám myslí snad celý váš život, je to něco jako když spustíte samočinný počítač a teď se to ve vás všecko z minulosti jen mihne.

A jak se k nám drahoušek velitel blížil a soustředěně zkoušel naše nervy namířenou pistolí, najednou mu jeho chromá noha ujela a sjel po šikmé, ostře nakloněné stěně trychtýře, napudrovanou hubu plnou leknutí, a vlítnul do šachty, jen to zadunělo. Ani si nevystřelil. Slyšeli jsme, jak kvičí, jak naráží jeho tělo při tom hrozivém, nezadržitelném pádu z výšky jednoho sta metrů na bednění větrací šachty, stržené kamení se za ním s hřmotem hrnulo jako vodopád a my stáli pořád ještě ztuhle v pozoru a nebyli jsme schopni dostat se z toho. Juschke řval v kolmém komínu a rachotilo to tam, jako když se bourá celý kopec. Ale to se nám jen tak zdálo, venku nad trychtýřem už nebylo slyšet nic, všechno utlumil ten kopec a najednou to dole buchlo, jak celý ten kamenný vodopád těžce žuchnul do přistaveného vozíku – a bylo ticho. Teprve teď jsme se s Harou probudili a oba jsme měli na krajíčku, div jsme se z celé té hrůzy nerozbrečeli.

Ale pak, bez jakékoliv domluvy, docela instinktivně jsme popadli krumpáče a hrnuli dolů další kamení a hlínu, jen to v šachtě rachotilo a hřmělo.

Až potom zařvali francouzští muklové zdola "fertig!" a my pochopili.

Napudrovaného drahouška Groshubu vyvezli Francouzi s kamením z tunelu někam na skládku a nikdo nevěděl, kam se vlastně poděl.

A toho dne počárkovaly „nepřátelské“ bombardéry oblohu ještě několikrát a nám stále zněl v uších jekot té esesácké krysy, jak se řítila úzkou šachtou, večer panovalo v lágru napětí a náckové lítali jak zběsilí, protože si mysleli, že jejich vyholený, vždy tak nekompromisní ocelový scharführer Juschke vzal nečekaně nohy na ramena a ponechal celý lágr i s několika stovkami muklů svému osudu.

Za Juschkeho nastoupil jiný velitel a my ráno zase lítali po execíráku na rozcvičce a pak mašírovali na šichtu, zpívajíce Mou roztomilou Báruškúúú...

A Jára Kočka v řadě vedle nás zasyčel: "Víte, co je novýho, gepardi? Náš drahoušek Groshuba prej vzal roha. Náckové jsou z toho celí diví."

A my s Harou jsme se na sebe po očku podívali, nikdo z nás nehnul brvou, a když jsme se potkali s proudem francouzských muklů, neudržel jsem se a mávnul jim rukou na pozdrav.

"Jen si hraj," zavrčel Jára Kočka, "kdyby tě zahlíd Groshuba, na fleku by z tebe udělal škubánky."

"Jenže už mě nezahlídne," myslel jsem si potutelně... a pak mi najednou bylo vlastně líto, že už se nebudu moci těšit, jak poženu drahouška Groshubu po válce před sebou k nedalekému rybníku...

Vždyť jsem o tom celou tu dobu, co jsem byl totálně nasazený, v tom prokletém lágru denně snil.