Čistec a netýkavka
Rostli vedle sebe již od počátku máje. Stáli na pokraji lesa, sami do sebe zasněni. On byl čistec a ona netýkavka.
Čistec se jednoho dne osmělil: "Nezdá se vám, slečno, že tvary našich květů mají cosi podivuhodně společného?"
"Nedotýkejte se mne," odpověděla, "jsem netýkavka."
"V ničem si s vámi nezadám," reagoval, "jsem čistec. Čistota znamená tolik jako nedotknutelnost."
Od té doby na sebe nikdy nepromluvili.
Jejich květy časem uvadly a listy zaschly. Již jen dva mrtvé stvoly stály vedle sebe jako smutná a opuštěná torza.
On byl čistec a ona netýkavka.
Opice
Opic je na světě tuze moc. Co dělají? Opičí se. Jedna před druhou. Jedna po druhé. Co dělá jedna, to dělají všechny. Co si vymyslí jedna, to se naučí všechny. Naučí se toho hodně. Protože opic je na světě tuze moc.
Tuhle jednu opici napadlo: "Co abych se pohoupala na ocase."
Od té doby se každá opice houpá na ocase. Ať je dlouhý, či krátký, chlupatý, či holý, tenký, či tlustý jako buřt. Není opice, která by to nezkusila. Zkusilo už to opic tuze moc.
Ale úplně nedávno dostala jedna opice nápad, nad kterým zůstává rozum stát. Nápad prostý, leč úžasný, ba skvělý. Nápad všech nápadů: minulých, přítomných a také budoucích, které se teď už stanou zbytečnými.
Protože všechny opice nad tím nápadem křepčí. Jedna před druhou. Jedna po druhé. Jedna druhé si jej předvádějí. S ním si předvádějí samy sebe. Samy sebe i své opičení. Opičení, jímž se do nekonečna opakuje nápad jedné opičí hlavy. Nápad, který se rázem zmocnil všech opičích hlav.
Ale jaký je to nápad?
Nápad prostě takový: NEVYMYSLET VŮBEC NIC.
Pavouk
Já jsem pavouk. Takový pavouk. Od nepaměti osnuji svou důmyslnou, jemně krouženou síť. Je v ní má pýcha, má vášeň, mé živobytí. Rozprostírám ji do éteru jako nadpozemské krajkoví, jako vzdušnou, nedostižnou kresbu. Pociťuji úžas a závrať, když se jí opájím. Chvílemi ve mně vzbuzuje i děs. Neboť je pevná jako ocel a není z ní vyváznutí.
Po léta ji nepřetržitě vztyčuji proti nebi. Mým snem je chytit do ní každého, kdo se sune kolem, a postupně veškeré tvorstvo, celý vesmír.
Přesto má síť zeje prázdnotou. Živí i mrtví se jí zdaleka vyhýbají. Snad nemají sdostatek porozumění, snad rozumějí až příliš...
Tak trůním sám uprostřed své sítě. Ona je můj život, má touha, můj osud. Nemohu se od ní oprostit, nemohu se jí vzdát. Svým předením sám sebe opřádám. Čím dál, tím výmluvněji a tišeji chápu, pro koho je ta síť: je to síť pro mne. Sám jsem se do ní chytil. Je pevná jako ocel a není z ní vyváznutí...
Soví moudrost
Jsem sova. Lidé mě učinili symbolem moudrosti. Vídávají mě nehybně sedět na větvích stromů či v klenbách skalních rozsedlin. Obdivují se hloubce mých sovích očí a fascinující utkvělosti mého pohledu. Soudí, že kdo takto bez pohybu setrvá ve svém zahledění, ten se oddává myšlenkám. Kdo se oddává myšlenkám, ten se dopracovává moudrosti.
Lidé nemohou vědět o tom, že létám. Můj let je neslyšný jako tóny nadhvězdných výšek a zcela neviditelný, neboť je do šířky i do dálky překrýván závojem matky noci. Když nastane noc, lidé dovedou buď jen bdít a nevidět, anebo spát a snít.
Protože nemohu být pozorována jindy než za dne, lidé se ve mně mýlí. Opěvují mou moudrost a netuší, že můj pohled není pohledem hloubavých, nýbrž osleplých očí. Nečiním víc, než že se přizpůsobuji světu. Během dne setrvávám ve svém strnulém zahledění pouze proto, že můj zrak nesnáší ostrost denního světla. V oceánu světelné záplavy byla bych ztracena a neschopna letu. I kdybych se pokusila po paměti rozevřít křídla, vím, že bych vzápětí bezmocně vrážela do kmenů stromů a do ohradních zdí i do vztyčených sloupů.
Kdo z nás je tedy vlastně moudřejší – lidé, anebo já?
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně