Na břehu poezie
Jsem smutný básník,
co na břehu poezie sedí,
protože verše neberou.
I když moje myšlenky
by chtěly být tou
nejlepší návnadou.
Jsem jako vyschlá řeka,
jak záhon bez deště,
jak ptáci na drátech
i já jsem bez nálady.
A tolik se soužím pro pár slov,
která vlastně nic neznamenají.
Setba
Máme v sobě sílu lva,
co vytáhl drápy,
protože umí i zabít.
Ale chytrost hyen
výt na tu i onu stranu
nám chybí.
Ech, holoubkové.
Jsme jako pole,
které se před setím obrátí.
Ale jarem dáme dobré zrno.
Moje tři opravdovosti
Poezie
je to, co život činí
snesitelným.
Hudba
je to, co život činí
přijatelným.
Ale láska.
Láska
je to, co život činí
opravdovým.
Až jednou
Až jednou
bude má řeč slov
tak prostá,
voňavá a líbezná
jako hudba,
bude to teprve báseň,
kterou jsem chtěl
celý život napsat.
Hudba je dívka,
co se stala ženou
a ve vrcholném tónu,
celé tělo rozezvučeno,
pokorou zkameněla.
Když dostal člověk hudbu,
přijal víc, než mohl.
Protože nic se jí nevyrovná.
Tak je asi stromům,
když pijí vláhu.
Cesta
(Karlu Sýsovi)
Za oknem mráz
roztahuje plíce poutníkům
a větvím stahuje žíly.
Myslím si,
hlavně když jeden k druhému
cestu vyklestíme.
Protože kdo ví,
kudy půjde neštěstí dříve
a kterou pěšinou to k nám
bude kratší.
To potom nastane ta chvíle,
kdy příroda pustí jaru žilou
a pocestným nabídne dech slunce.
Odpočívadlo slov
Zavrtám se do myšlenky,
co mou milou v noci tlačí.
Myšlenka na patě puchýř neudělá,
ale mozkem to, panečku, zatřese.
Zabalím se do té díry,
co po tom mém vrtu zbude.
A na schodech toho,
co přijde dříve, nežli odejdeš,
najdeš odpočívadlo mých slov.
Jarní nepokoj
Tráva se probouzí.
Zezelená za chvilku,
až přinesou jí deště
jarní košilku.
Na větvích stromů
zmrtvýchvstání se chystá.
Uhněte, ptáci,
ať je dost místa.
Jako bych v přírodě byl vrostlý,
též cítím jarní nepokoj.
A skrytou touhu kvésti.
A když
Vzduch dýchá naši únavu.
A když je přesycen,
otevřeš okno a usměješ se,
protože kaluž se právě líbá s vlaštovkou.
Dostaneš nápad lézt po všech střechách,
co jich večer připravil, a ani nevíš,
že bys kocourům zabrala místa.
Jednou jsem ale uviděl záblesk ve tvém oku,
který se tolik podobal slze.
A pak jsme byli celý večer smutní,
protože se nesluší říkat veselosti,
když zemře dítě. Byla to pobožnost
za všechny děti, co jich kde trpí.
A druhý den jsi opět byla tou nezbedou,
co obrací kočárky vzhůru nohama.
A všechen svůj strach jsi obrátila k tomu,
co v tobě jednou bude dýchat.
A když se to stalo, spolčila ses s vodou,
protože ta umí svádět listí na podzim.
A já nedýchal více než mladý strom,
když ho rozklepá touha.
Vzduch dýchá naši únavu.
Trn
Ten trn ti vytrhnu později,
počkej přece chvilku.
Svět je kulatý, až to bolí.
Nevíš vlastně, kde je
nahoře a kde dole.
Točí se a nevíš,
kde je vlevo,
kde je vpravo.
Protože ráno tě vítá
tam, kde myslíš,
že jsi byl včera.
Počkej přece chvilku.
Ten trn ti vytrhnu později.
Až očistím všechny údy,
protáhnu každý prst,
profouknu každý šepot,
otevřu oči.
Vysoko zvednu hlavu.
A budu narovnávat páteř.
Nečekej ani chvilku.
Lidé umírají,
když srdce přestane tlouci.
Vězí v něm stále pevně trn.
Hodiny
Zaslouží si smrt, řekly hodiny,
a jejich klapot mu odměřil míru.
Zaslouží si život, řekly hodiny,
a jejich křik byl bubnováním
tepu novorozence.
Jak prostě jednoduché.
Ten, kdo stvořil čas,
již tehdy věděl,
po čem se budeme jednou pídit.
(Z knihy básní Přicházím k Tobě.)
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně