„Máš snídani na stole!“
Maryška zívla, dvěma prsty nadzvedla noční košili, aby ji nepřišlápla, a když se Jura nehlásil, jako obyčejně, že je načase, jinak to nestihne do zaměstnání, blázen, piglovat na stará kolena tělocvičnu po těch fraccích, co do ní lezou v zahantěných botech a ani se nenamáhají pozdravit, mládež vyrostlá na podhoubí toužebně očekávané svobody a demokracie, co chvíli aby je někdo hledal, kde jsou, proč necvičí, už sedí na hajzlíku a kouří, a kdyby jen cigarety, přitom jedna zórka už stojí majlant, kdysi by za ty peníze chalupníček koupil vychudlou kravku, teď se kouří džointy a chlastá vodka, přímo z flašky, a Jura pitomý pak po nich pigluje parkety, urovnává nářadí, hladí tělocvičnu, jako by to bylo jeho dítě, však je, svou hubou vymlátil na její stavbu peníze a svýma rukama ji pro školu postavil … pak také aby ještě uklidil poblité hajzlíky a šatnu … je ti toho na stará kolena třeba, staříku, ptala se ho Maryška kolikrát, namísto aby sis po tolika letech učitelování a nervování s těmi výlupky coby důchodce konečně odpočinul… nedá si říct, tělocvična je jeho dítě, vstává za tmy připravit ji, vrací se za tmy, když všecko udělal v tělocvičně a kolem školy, opravit kapající vodovodní kohoutky, kliky u oken, prolomenou kanalizaci, posekat na hřišti trávu, vyvrtat do železa díry, jak to komusi napadlo a co nejsou k ničemu…
„Snídaně!“
Křikla Maryška naštvaně, tenhle tyátr má den co den, ráno co ráno, jinou by takový chlap dávno přivedl do blázince, každá si pospí, mužíček přinese snídani do postele, po snídani si ještě dá šlofíka až před polednem se vyoblíká a když je na to počasí, tak se vypraví korzovat po rynku a supermarketech …
„Či si zase hluchý, Jurine?“
Neudržela se a ze žalu nad svým údělem sedla ke stolu a zakousla se do sušenky … ty tam jsou představy o emerituře trávené na mořské pláži, usadit do vlasů háčkovaný kapeluš, nad hlavou rozestřít květovaný slunečníček aby se moc nespálila, večer posedět v přístavní krčmě, světla lodí se pohupují, letí odtamtud melodie tahací harmoniky …
„Sakra tož blbneš, či to mám zase přihřívat?“
Vědět o jejím údělu svatý otec, najisto by ji prohlásil za svatou, ani zázraky by nemuseli vyhledávat, už jen to je zázrak, že s Jurou vydržela tak dlouho, že ho nezapleštila, nebo on ji, že se ráno co ráno probouzí ještě za tmy a pořád stejně pokřikuje: Máš snídani na stole!
I když to je to nejmenší, ta snídaně, ale tenkrát by se v ní krve nedořezal, když Jura spadnul se stromu, dobře osm metrů vysoko, trhal lipový květ, blázen, jako by nevěděl, že teď už se lipový květ netrhá, ale kupuje v lékárně, chodil pak kolik dní pokřivený jako paragraf, přivolaný doktor že ho hned odlifruje do nemocnice a tam celého Juráška zalejí nejméně na tři týdny do sádry, jinak že za nic neručí … než doktor vymačkal číslo na mobilu byl milý Jurásek fuč, a můžete hádat kde, pigloval tu svou tělocvičnu… a málem to samé bylo tenkrát, když mu vítr sebral na chajdě, kde chtěl trávit spokojené stáří, střechu, sebral ji ten neřád povichr sakumprásk a mrsknul do nedalekého lesa, milý Jurásek nic, nikomu ani muk, sám střechu rozebral a znovu postavil na to samé místo… nikdo by nic nevěděl, kdyby se po čase sám neprozradil…
„Krucifix, kolikrát ti mám říkat, že máš snídani na stole!“
Maryška už se opravdu rozčílila a v tom rozčílení začala ukusovat z krajíce namazaného máslem a vylepšeném plátkem sýra a plátkem šunky, upíjet z hrnku kafe, tak jak to měl Jurásek rád, myslela na trampoty co s tím chlapem má a musí přetrpět, třeba když stavěl na té výminkové chalupě, kde nikdy nebyl déle než pár hodin a to už ten wekend stojí pěknou řádku let, když tam vyzdíval jednu příčku a Maryška, že mu pomůže, aby neřekl, že na těch jeho aktivitách nikdy nehne ani prstem, nanejvýš radí a tam na tu samotu pod lesem ani nepáchne, všehovšudy tam byla za ty roky dvakrát třikrát, tak že mu s tou zdí pomůže, jak mám ty cihly dávat, Juráš, ptá se, takhle naštorc nebo pozdél… si ještě neviděla zeď, opáčil a určitě si myslel, blbá ženská, neví jak se zdí zeď, kladla cihly jak uměla … pak přišel pomoct také kámoš Fanda, jak to mám dávat, Juro, ptá se, a dostane odpověď: val to jak to jde, ať toho ubývá … takže Fanda to valil a zdi rychle přibývalo a když byla vyzděná až po vrch tak se nejprve trochu nachýlila a než ji stačili podepřít dlaněmi, tak se vybulila a celá spadla…
„Hergot tvoje věc, že přijdeš o snídani!“
Prokousávala se k polovině krajíce velkého jak pro dřevorubce, jiný formát Jura neuznával … když si Maryška na trápení s chlapem jednou postěžovala tchýni dostala odpověď, že za svobodna byl Jurásek slušný, spořádaný a pořádkumilovný chlapec a teprve až se oženil s Maryškou… sakra, že jsem to nevěděla dřív, prskala jako rozdivočelá kočka a vyhrožovala Juráskovi, že hned v pondělí jde na úřad a dá se s ním rozvést… a on: co blázníš, v pondělí mají zavřeno, je státní svátek, krom toho jedeme na výlet… vzal ji na hrad, vzal i vnoučata, plné auto jich bylo, řev jako v cirkusové manéži … v polovině cesty jim chcíplo auto, než přijel zeť odtáhnout je seděli v hospodě a projedli všecky peníze…
Krajíc chleba s máslem, plátkem sýra a plátkem šunky jí docela chutnal, pěkně Juráskovi podstrojuje, pak se není co divit, že je pořád takový bujný … podstrojuje mu od časů, kdy závodil jako biatlonista… pohárů za vítězství plná almara, medaile, diplomy, mistrovské titul, dokonce titul Mistra sportu dostal od samotného ministra na pražském hradě… vzal na tu slávu také Maryčku, ať se trochu podívá do světa, na hrad a na slávu mezi tolika slavnými lidmi, jenomže si spletl datum a jel do Prahy o den později, to už bylo po slávě … všecko se odbylo včera, kdes byl Juras, podivoval se jiný mistr sportu, veliká sláva, všeci tě hledali, copak ti nedošla pozvánka, nebo co … tak obrátili auto a jeli zase zpátky … diplom mu předali o měsíc později na výroční schůzi oddílu.
Jurásek byl biatlonista a fakt dobrý, ale sláva mu vůbec nestoupla do hlavy, titul sem titul tam, dřel a dřel … to by Maryška mohla vyprávět celé romány, jak měli zdi ložnice pomalované samými tečkami a jak se Jurášek během noci několikrát budil, pokaždé hned popadl flintu a už na některou z těch teček mířil, pak zase žuch hlavou na propocený polštář a po nějaké chvilce zase hup z postele, popadl pušku, mířil… v noci mířil puškou na tečky po zdech ložnice, přes den běhal s puškou po mezích, polích a po lese a mířil kde na co to šlo, v zimě to samé na lyžích … diplomy, medaile, poháry se pak jen hrnuly … všichni záviděli, ale to nikdo neviděl, že doma padal Jurásek schvácený a čural krev a zaříkal se, že krucifix ještě tohle mistrovství, ale vážně už naposledy… a těch naposledy bylo za ten rok na pořádnou nůši a za další rok zase a tak pořád…
Ukousla z krajíce, zapila kafem, dobré to bylo … musela Juráskovi pořádně vyvařovat, to se ví, učit tělocvik dorůstající mládež také si žádá energii, hlavně ten biatlon… divila se, když na ty časy vzpomínala, že je tenkrát nezavřeli, prázdných nábojnic i plných nábojů se povalovalo v kůlně kam pohlédla, nestálo za to pouštět se do úklidu, jen jednou to udělala ona, Maryška a Jurásek jí pak dva měsíce nadával, že nemůže nic najít, ani jeden náboj … příště ten binec uklidila tchýně, sice nic neřekla, jen vyčítavýma očima pohlížena na Maryšku, co je za nepořádnici, ani trochu pořádku udělat neumí… Maryška si myslela své, když Juráska pokazila ona, tak pokazila, nechala tchýni být… ta se s pořádkem nemazlila, shrnula všecko na lopatku a jak byla uvyklá z domu, šup s tím do kamen … exploze na sebe nenechala dlouho čekat, mezi vystřelenými nábojnicemi se totiž povalovaly i nevystřelené náboje, kamna na hadry, kůlna naštorc, div tehdy sakumprásk nevyhořeli…
Od té katastrofy si nepořádku v Juráskově kutlochu nikdo nevšímal a mohl si nábojnicemi a nevystřelenými náboji třeba mazat krajíc chleba, jeho věc … to se ví, mistr sportu, to už je něco, vyskakoval v noci, mířil na pomyslný terč … jednou zapomněl vyndat z pušky náboj a sestřelil svatební fotografii… krucifix, brala Maryška peřinu a že se stěhuje, že s takovým bláznem na mou duši nebude už ani vteřinu … co blbneš, stará, řekl jí, chybička se vloudila, to se stává, pojď zalehnout, je jedna hodina po půlnoci, přece nebudeš strašit venku na ulici … tak si zašla alespoň na vé cé a tam si opakovala, že pokud jednou Juráška uškrtí, tak ji všechny soudy světa určitě osvobodí…
Zbývalo ještě několik soust a pár hltů. Maryška, tak jak byla v noční košili, v náhlém popudu vešla do obýváku k vitríně, kde měl Jurášek medaile, vyznamenání, diplomy a poháry ze všech závodů. Všechny medaile si navěšela na krk, odznaky nepíchala do noční košile, do náruče posbírala několik pohárů a vrátila se do kuchyně dokončit snídani. Jeden z pohárů trochu otřela cípem ubrusu a nalila do něj zbytek kafe. Ani si nevšimla, že uvnitř zůstal nevystřelený náboj do malorážky, jak ho s lokem kafe nabrala do pusy, tak ho málem spolkla. Ale nespolkla, kafe pustila dál, náboj vyplivla na ubrus mezi poháry.
Těch nábojů, když by Jurášek na vrcholu sportovní kariéry a coby mistr sportu a slavný biatlonista, vyfasoval na pět tisíc, aby měl s čím trénovat a mohl vyhrávat další medaile a získávat další tituly, nedělal si hlavu kam s nimi, nasypal je do dvou síťovek a zavěsil v té své kůlně na hřebík, rovnou na zeď a tam pak visely celé léto … už otrhali všechny třešně, pak rybíz, pak vykopali brambory, potom sesbírali přezrálé švestky a naložili kvas do sudu, že z něho vypálí slivovici, práce bylo tolik, že už nezbýval čas ani na trénink, však až ten rumraj pomine, až vypálí slivovici, Jurásek začne trénovat a všecko dožene … a když čas pálení konečně nastal tak zjistili, že bečka s kvasem je příliš velká a nedostanou ji přes dveře a je také příliš těžká, než aby ji zvedli a uložili na přívěs… museli obstarat dvě bečky menší a kvas do nich přelít … a při tom přelévání kvasu z té velké bečky do menších vylovili ty dvě síťovky s těmi pěti tisíci náboji, všechny ostré, rovnou tak jak do velké bečky spadly, aniž si toho kdo všiml … Maryšce ještě teď běhal mráz po zádech při pomyšlení, co by se stalo, kdyby kvas nemuseli přelévat do malých beček, ale lili jej rovnou v pálenici do kotle i s pěti tisíci nevystřelenými náboji…
Maryška vstrčila do úst poslední sousto a vypila poslední hlt kafe Juráskovy snídaně, a máš to! když zavolám, že je snídaně, tak máš vyskočit z postele, tak jak jsi mi to nakázal, pomyslela si … pak ji napadlo, proč vlastně Jurásek nevstává, jindy touhle dobou už přes hodinu šátrá po chalupě, rozumuje co všecko udělat, hází do sebe jídlo jak zedník maltu z kalfasu na zeď, ani ho pořádně nevychutná… zlé tušení jí vehnalo neklid do duše, přidržela dvěma prsty noční košili, aby ji nepřišlápla, nahlédla do ložnice… postel prázdná, Jurásek nikde, pak se může třeba ukřičet, uvolat, že je snídaně na stole, třeba do soudného dne…
Právě když začala pomýšlet na nejhorší, rozletěly se dveře kuchyně, Jurásek v oblečení vagabunda, nikdo by v něm mistra sportu nehádal, hrne se rovnou do kuchyně, alespoň že ty zablácené škrpály shodil v předsíni… co blázníš, matko, hledí vyjukaně na Maryšku ověnčenou medailemi a odznaky, poslední hlt kafe si dává z nejkrásnějšího poháru, a co ten ostrý náboj tady… myslela, že spustí bouřku, ale nespustil, jen mávl rukou … mám hlad … a kdes doteď byl, ptá se Maryška … musel jsem krucinál uklidit tělocvičnu, včera skončili až pozdě večer, už na to nezbyl čas, za chvíli musím být zpátky, vydat nářadí, všecko zkontrolovat… dnes se snídat nebude, či co …
Mlčky pustila plyn pod hrncem s kávou, ukrojila krajíc jako pro dřevorubce, na prst silně namazala máslem, položila plátek sýra, na něj plátek šunky … kafe chtěla nalít do pořádného hrnku, ale Jurášek sám od sebe vzal jeden z těch pohárů, lej sem, poručil … nevadí, že je trochu zaprášený, starala se … pokrčil rameny, nic víc … konečně ty krámy k něčemu posloužily, pomyslela si …
Pak už se jen dívala, jak Jurásek bagruje … chvílemi jí bylo do pláče a chvílemi do smíchu, a byla zvědava, co jí sdělí, až bude se snídaní hotov … co by, nic důvěrného … tak čau, matko, s obědem se mnou nepočítej, v tělocvičně je volejbalový turnaj, ukážu se až někdy k večeru… harašení z předsíně jak si nazouval boty, pak ještě bouchnutí venkovních dveří a tři čtyři vteřiny bzučení motoru auta…
Pustila se do umývání nádobí a při tom opláchla a vycídila také všechny poháry a medaile a odznaky, otřela prach ve vitríně a všechno zase uložila zpátky na své místo, jak to bylo prve …
Za okny konečně začínalo svítat.
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně