Těžké víno
Bylo to těžké víno
a dobře se nám pilo
a mělo rudou barvu
a na chuť sladké bylo...
Přípitek... Pro dvě sklenky.
Cink, cink! A na nás šťastné!
A vypít – pěkně do dna.
Kolikátou už vlastně?
A uplývá den po dni,
jdou v řadě bez proměny,
a místo vystřízlivět
jsem pořád v opojení...
A nechce klid a nechce
má prudká krev. Čí vinou?
Ještě teď na jazyku
cítím to těžké víno...
Zrcadlo, nelži!
Ukaž mi pravou moji tvář
a nelži! Nelži!
Jsou-li to moje rty
a moje oči přivřené –
potom jsem krásná
a nejsi vinno ty –
Jak svěží líce mám
a rty tak roztouženě rudé –
Ach, pouhá tělesnost!
Co po letech z ní zbude?
Pryč však, protivné ty otázky,
je mi osmnáct a dlouho ještě
nebudu mít vrásky – –
Jak málo hodí se
ta zbožná píseň radia
k mé vlně nad čelem...
Sobě dnes líbím se.
Jsem rozcuchaná a zardělá.
Zrcadlo, odpusť, že u tebe
nesedím slušně docela,
vždyť jsi zde jenom ty a já...
I frivolnost je někdy krásná –
má své večery – –
Vychutnávám dnes hrůzu
i kouzlo nevěry – –
Poslední milenec
Obtiskl obě tváře
do mé dekoltáže...
A košilku mi deptal...
A o lásce mi šeptal...
Já – já mu nohou vběhla
doprostřed mezi stehna...
Já – já až po pás nahá...
A jeho úd, jak se vzmáhá,
mně na koleně spočívá...
Tak už to s námi chodívá...
Podívej, jak se nadouvají...
Vede si svou. No, tak ať má ji.
Já expert. Kočka. Učitelka.
Zkušenost u něj není zrovna velká.
U něho platí práce, práce,
neuvažuje o tom, jak milovat se.
On Apoló se jako atlet cítí.
My dva. A lampička nám svítí.
On lační pořád po líbání.
A odskočit si, tož jen k vyčůrání...
On děcko. Můj mourek malý.
Jsme tu snad pro pláč nebo abychom se smáli?
A on pořád dokola to samé.
Ať už skoncuji s tím románem.
– Vzpomínej, ale riskuješ,
že budu smutnit jako věž!
Jen si mne do výstřihu líbej.
– Ale ty o životě a ne o smrti zpívej.
Že zapomenout? Že Arnošt? A že Jan?
To bych spíš musela spálit tenhle otoman...
A že prý – můj ty skvoste,
ty nádhero – snad posté...
A roste nám. Od kaprála
po hodnost generála...
Snad jste mě pochopili...
Jsem plná v tuto chvíli...
Být nad věcí už možné není...
A lůno se mi vlní...
A po entuziasmu
vplouváme do orgasmu...
Po léta mládenec.
Můj poslední milenec.
V mém budoáru scházel
samčí element – mazel.
Líbám tě rorce, hochu.
Jen přišels pozdě trochu...
Ten bude trpět, víte...
A měřím si ho se soucitem...
Nic... On si vrní... Kos...
Baže, užili jsme si dost...
Umělci historické oblasti prácheňské na planetární digitální scéně