Pavel Herot
Hlavy z podzemí
Ještě jsem nic nenapsal
Ještě jsem nic nenapsal
když ptal jsem se
sám sebe
kam vlastně mám jít
Do které duše odejít
A co vlastně
vůbec poezie je
Odpověď zná
každý z vás
kromě mne
Každý jediný
Ten co
v prostinkém
světě mého
vzbouřeného žití
se ocitá
Její nejasná jasnost Inspirace
Ta hvězda svítání
stala se mým
opuštěným vstupem
do vesmíru
Od Věků daná bolest
a touha postavit se
nad slunce
Ne pýcha
Pouze radost z pláče
a očekávání
co z toho
uvnitř bude
Sluneční záře moře nebe
Spojím se s tebou na dálku
z bílého obláčku sněhu
až do zmrznutí
A až rozkvetou píšťalky
v rukou horských pastýřů
my v okvětí budeme vzpomínat
na jaro trojnásobně naplněných rakví
A až nám nezmrznou neodřezané větve
od stromů Nezapomeneme
Na mráz jak v něm opalovali se nazí
pod žhavým sluncem na kost spálení
Z bílého sněhu něhy
o tisíc let později
do země zmrznutí
vstoupíme až roztajeme
Dotkneme se svých dlaní
Snad opět znovu se jich dotkneme
Potom vykvetou z nás
dvě lilie
Jako malý kluk
jsem se podíval
na oblaka Čistá a Modrá
v Letadle
Vzpomínám si
že jsem se chtěl
stát námořníkem
své Obraznosti
milujícím moře a dálku
Atlantidu poznání
Jsem moc rád že mne
v nesmrtelném Chorvatsku
krvácejícím Jadranu
naučili plavat
snít a vnímat lásku
A trochu i milovat
svoji zem obehnanou
ostnatým drátem
A když o několik let později
musel jsem se dívat na fotografii
na které žena v černém
v náruči svírá
tak zbožně jako před
dvěma tisíci lety na Golgotě
svého zastřeleného syna
znovu jsem se procházel oblohou
s oblaky Čistá a Modrá
Naděje ve mě nikdy nezemřou
Začneme se opalovat
Už se to lehce uléhá
na půdě
v odloženém harampádí
molem prožrané seno
svatebního obleku
už zívá
Zítra nastane zima
a já se taky obuju
Rekviem za krásnou žebravou ženskou
Duše plápolá
v rukou vějířů
do rytmu
až k omrzení
Letí i pádí000
do propastných výšin
a člověk naposledy
uléhá
do rozvrzané postele
za soucitu
ozývá se chorál
z křtitelnice
za znetvořené tělo
Dobrák hlína
zase nasytí
květiny a hrnčíře
Orientace po ránu
Taková hadí postel
rozjíždí matrace výkřiky
Na holé zemi leží
prokopnutá rozbitá kytara
ve flašce od špiritusu
A moje posmrtná maska vytuhnutí
V koutě odtrhnutý
zaprášený koberec
se tajně miluje
s vyšinutými ornamenty
Taková malá snůška
která si to létá
z jedný ženský
na druhou
Nevidět všechno z výšky
je závistivým zlořečením...
jenom ve srandě
a pak se vzývat
malým pubertálním psům
dědkům vyhřívajícím
svoji pupeční šňůru
pravou hospodskou becherovkou
Za vším na světě je estetika
řekne motýl
malou chvíli před tím
než ho napíchnou
na mouchami poleptané plátno
za tím vším jsem já
noční lovec motýlů
v ohni Třetího zakokrhání
Vesmír obývá spravedlnost
Jsem k nerozeznání podobný
křičícímu orlovi v lůně skály
Nedopustím
aby v jitru mém netečností
vyschla bystřina (poznání)
Mé naslouchání nezemřelo
Nezmizím ve směšných únicích
těla ani v plných krabicích krámů
v plechových azylech
šílených proměn sebezahledění
Kráčím melancholickými důvěrnostmi
očistných křtů dní a bytí
zhýčkaný jehněčími a vlčími máky
nenávratných příběhů
očekávám zvuk koňských kopyt
kočárů z nekonečna
a tímto očekáváním zakonzervován jsem
do větrného mrazení tůní
obklopen
Na konfrontaci s Tebou
čekám v zástupu
Kolotoč
Oplodněné tratoliště
do korun stromů
vdechuje snubní prsteny ptáků
Z hniloby rozkvétají
narozené děti červotoče
Vesmírně růžová barva
rodí larvy a plive do vany
plné vody
Zachtělo se otáčet planetou
Všichni mrtví lidé
hlásící se k životu
lehce se pohybují
na pravé noze
Všichni mrtví lidé
hlásící se k životu
lehce se pohybují
na levé noze
Snoubenci praváci
snoubenci leváci
Utopenci v zkostnatělých vodách
Blázni od podívání
Vesmírné děti
Zakleté do očí zvířat
Všichni jsme se sešli
na našem dvoře z rákosí
Nemohu si neodpustit
byli jsme nazí
a lupeny byly ještě víc
a taky tančily
a směšně se smály
právě nám lidem
našemu království i otroctví
Paní má je bosa
To není sebeklam Paní má je bosa
Zbledla večernice nad pastvinami
Lurdské zvony zvoní poledne
Málo je odevzdání
Málo je milování
Rameny pokrčila řeholnice
Zbledla večernice nad pastvinami
Zbledly pradleny a tanečnice
krůpěje pod deštníkem
Do chudých světnic Bernadet světa
vzlétají bílé holubice
Opodál lurdské jeskyně
která předtím sloužila za smetiště
pohlíží stará znavená žena
do svatozáře
svého žalostného osudu
Růže na jejích svěšených ňadrech
hlasitě pokašlávají
A na dně propasti minulých pastvin
osleplý pastýř žene
beránky živé vody zaslíbení
Okna chrámů rezonují zapomněním
Holubi vrkají
Lurdské zvony odzvonily poledne
Smějí se lilie v dřevěnkách
Dívka zahalena vůni a světlem
dohlédla do ohňových sadů
do žáru hudby budoucí
Kéž by napověděla...
Dotkni se vůně
a zpívej
v tomto okamžiku zpívej
Poslední kapelník
Ukradli jsme křídla ptákům
Hrdost bájným hrdinům
Přírodě nebe
Vesmír bohům
Tak padám abych se vznesl
Tak padám abych se vznesl
Abych unikl
Utekl kamkoliv
Opustil jsem světadíly
a vyskočil z desátého patra
do trpasličího života svých představ
a jsem poslední kapelník
na sklonku Mahlerova života
Posílám dopisy do země nepřátel
v řeči které stejně nerozumí
Drsné hory
Sníh leží v oblacích
na svatostánku hor
odkud sestupují
zamindrákované
cikánské vědmy
hádat mi z ruky
budoucnost
která mě vůbec
nezajímá
Do výšin průseru
už prý je jen
chvilka cesty
Čeká tam na mě
ženská
pěkně ošklivá
Vytáhne ze mě stovku
drahými kameny zacinká
jak meteor letí
za sebou vláčí
v igelitovém pytli
zrůdnou cizoložnici
tu co mi patří
Hodina ticha mé nicoty
Láska je plná keců
mocných moudrostí
ledniček
komfortních vil
kadilaků
milenců
drahokamů
a pláče
Vidina sexu
rozplývá se
v kině plném uklízeček
odkud odchází
jako psanec
pod pokrývku
ohřát si ruce
Potácím se ulicemi
Chléb si vezmi
a už jdi
Na stropě pavouk
mě ještě fascinuje
svojí předem
naplánovanou logikou
V květináči
omdlela
zásnubní kytice
Z vázy vykřikuje
perverzní nadávky
ochočený úhoř
Chléb si vezmi
a už jdi
říká ve mně
notně zastuzená
puberta
Neohlížej se
skoč z okna
přímo do arény
života
Jeviště světa
je přeplněné
špatnými herci
Nezaměstnaný kat
čeká až ho
vezmou zpět
Zpět do práce
Pouliční pěvci (krákorají a krvácí)
V ústech zpíváme Hosana
drtíme slova daleko více
Poddajná
Na nebesích
letí naše zloby
omilostněné Pokáním
A v dalších ústech
požíráme chléb s omastkem
stékajícím nám do žil
do vysněného očekávání hrobníků
V dětském domově důchodců
uraženě nabízí zbytky
rostlin z digitálních stromů
a destilují svým schovancům
pozdní ale přece marihuanovou představu o životě
Zpíváme písně neadoptovaných
lesních kořenů této země
Lehce letíme
na křídlech z bláta
Líbáme se do stejných úst
na stejných nejmenovaných ulicích
bezbožně bezNadějně Nakaženi
tancujeme na plese upírů
nebo na mírumilovné zabijačce pokory
Na konci všech staletí
vracíme se ze všech koncentráků
abychom konečně
měli klidnýspánek
v Pánu
Roste tam ještě
na poli mateřídouška
havrane
tam kde
kdys
stál
náš
dům