Pohádka o třech dějstvích a o tom, že všechno může být úplně jinak
Osoby:
Cokdyby Osmý, třetí král toho jména v jistém království
Nerada, královna a jeho žena
Třebajo, královský rádce
Třebane, královský rádce
Komorná
Kuchař
Drak Polycefal, *) prostým lidem zvaný Hlavatka
*) Z úsporných důvodů vystupuje ve hře jen nepřímo
Král: (Ustaraně) A co kdyby se ty oslavy odložily ? Alespoň trochu. O pár týdnů.
Královna: (Rozhodně) Nerada bych se ti do toho vměšovala, Moje Veličenstvo, ale… je už to takový zvyk, že oslava tisíciletého trvání říše by se měla konat tisíc let po jejím založení.
Král: (Zamyšleně si hladí bradu) To jo, to jo. Ale … víme úplně jistě, kdy naše království vlastně vzniklo?
Královna: (Pohrdavě) Proč si s tím lámeš hlavu, Moje Veličenstvo? Od čeho platíš své rádce?
Král: (Uhodí se do čela. Radostně) No jo, to by šlo. (Zarazí se) Ale co kdyby… co kdyby to ani rádcové nevěděli?
Královna: (Opovržlivě) Tak je přece zavolej!
Král: (Zvoní na zvonek) Přichází komorná
Komorná: Vaše Veličenstvo si přeje?
Král: Zavolej rádce! A všechny!
Komorná: (Zmateně) Vaše Veličenstvo nepochybně míní oba dva rádce…
Král: (Rázně) Samozřejmě! Všechny oba dva!
Komorná se uklání a odbíhá
Třebajo: (Vstupuje) Vaše Veličenstvo nás dalo zavolat. Třeba nás bude potřebovat.
Král: (Pokrčí rameny) Třeba jo.
Třebajo se uklání
Královna: (Pokrčí rameny) Třeba ne.
Třebane se uklání
Král: Máme tu problém. Historicko-dynastický. Kdy jsme vlastně vznikli?
Třebajo: (Rozpačitě) Vaše Veličenstvo má nepochybně na mysli datum svého narození… Nebo snad početí?
Královna: Ach jo…
Král: (Znechuceně) Na to vás nepotřebuji. To si můžu přečíst v kalendáři. Nebo v čítance. Chci vědět, kdy vzniklo mé království!
Třebane: Ale to přece není pro nás žádný problém, Vaše Veličenstvo. Byli jsme založeni před tisíci lety. To je jasné. Chystáme přece oslavy tisíciletí naší… pardon… Vaší říše. Takže, když dovolíte, muselo se to stát před tisíci lety. Podle našich výpočtů…
Král: Chcete říci, že našemu království je tisíc let, protože budeme jeho tisíciletí oslavovat? Jiný důvod pro to nemáme?
Třebane: To je docela dobrý důvod, Veličenstvo.
Král: Vaše slova vzbuzují v mé mysli pochybnosti. Je nám opravdu tisíc let?
Třebajo: Třeba jo.
Třebane: Třeba ne. Ale to nevadí, Veličenstvo. Na tu dobu před tisíci lety už stejně pamětníci nejsou. A když to tisíciletí oslavíme pořádně, bude zcela nepochybné, že nám je tisíc let právě teď. A každý si pak může vypočítat, kdy jsme byli založeni.
Královna: (Jízlivě) Anebo alespoň každý z těch několika málo, kteří umějí odečítat. (Odchází) Tak tohle bych jen nerada poslouchala dál.
Komorná: (Vchází) Veličenstvo, pošta. (Podává králi podnos s listem)
Třebajo a Třebane s úklonou odcházejí
Třebane: Nebudeme Vaše Veličenstvo při čtení rušit. Třeba je to tajné.
Třebajo: Třeba jo.
Král: (Zadrží je pokynem ruky) Jen tu zůstaňte. Co kdybych potřeboval poradit? (Obrací se na komornou) Co je to za pořádek? Dnešní pošta přišla přece už před dvěma hodinami!
Komorná: Tohle je mimořádná zásilka, Veličenstvo. Není to úředně. Ten dopis nepřinesl listonoš, ale posel. Asi jenom něco soukromého.
Třebajo: Co to meleš? V královské poště nemůže být nic soukromého. Všechno, co se týká krále, týká se i království. Kdo píše králi –
Třebane: (Vpadne mu do řeči) – nebo o králi –
Třebajo: – píše království a jako takové bude to, co napsal, taky posuzováno.
Komorná: Takže královskou poštu může číst každý? Když se píše všem…?
Třebajo: Nebuď drzá!
Král: (Čte dopis, začíná se vzrušovat, seskakuje s trůnu) Co to má znamenat? Rádcové, raďte!
Třebane: My bychom rádi, Veličenstvo, ale jaksi nevíme, oč se jedná.
Král: (Hodí dopis na zem) No tohle…!
Třebajo: (Zvedá dopis, úslužně se ptá) Smíme, Veličenstvo?
Král: Ale jo…
Třebajo a Třebane společně čtou
Třebane: Ale ne…
Třebajo: Ale jo! Toho posla musíme hned chytit. Za každou cenu.
Všichni tři, rádcové i král, utíkají ven
Komorná: To jsem zvědavá, jak chtějí dva staří strejci dohonit jednoho kluka. (Odchází)
Třebajo: Třeba se tomu dá ještě nějak zabránit. Třeba si dá říct.
Třebane: Třeba taky ne.
Třebajo: No jo, třeba ne.
Třebane: Jak jsme na něho mohli zapomenout? Takové námahy! Nejdřív pracně zařídíme, aby si král myslil, že je svého jména osmý, ačkoli je jenom třetí…
Třebajo: A pak úporně pracujeme na tom, aby dospěl k přesvědčení, že jeho říši je tisíc let…
Třebane: … tajně doufajíce, že při tak významném výročí bude král pamatovat na své rádce nějakými přiměřeně významnými dary.
Třebajo: (Kousavě) No, vy jste doufal spíš nahlas než potichu. Dost možná, že celou tu patálii máme teď na krku hlavně kvůli tomu vašemu příliš hlasitému doufání.
Třebane: Jak to?
Třebajo: Co když draka namíchly právě ty vaše řeči? O tom, jak si přilepšíme… v dalším tisíciletí.
Třebane: Když já potichu doufat neumím. I když doufám tajně, doufám nahlas.
Třebajo: Tak se to koukejte hezky rychle odnaučit!
Třebane: No a co? Koho mohlo napadnout, že se Polycefal probudí právě teď? Podřimuje v té své jeskyni už tak dlouho.
Třebajo: Právě… Právě, že moc dlouho. Mělo nám dojít, že se náš drak na založení království ještě pamatuje. Ono to bylo od nás přece jen trochu moc odvážné, tvrdit, že našemu království je tisíc let…
Třebane: … když to nebude ve skutečnosti ani polovic
Třebajo: … ani třetina
Třebane: … kdyby čtvrtina. I ta by byla dobrá.
Třebajo: A to on se Polycefal namíchl, že jsme mu tolik let přidali.
Třebane: Takových nějakých…
Třebajo: … osm set let.
Třebane: Já ho vlastně chápu. Udělat to někdo mně, taky bych se naštval.
Třebajo: No jo… teď může být svým vlastním pradědečkem.
Třebane: No ne…
Třebajo: Heleďte, jedno je jasné. Žádné výročí, žádné dary pro pány rádce. Takže oslavy tisíciletí našeho království se konat musejí. Třeba ještě něco vymyslíme.
Třebajo: Třeba jo.
Odcházejí. Dopis zůstává ležet zapomenut na opěradle trůnu.
Komorná: Aha, to je ta dnešní dodatečná pošta. A otevřená (rozbaluje list) Tak se podívejme: (Polohlasem čte) Milý krály! Je mi to velice nemilé… Ale, ale… to je mi pěkný pořádek… Taková hrubá chyba! Pátým pádem voláme na krále vždycky s měkkým i! Pokud už máme odvahu na krále něco volat. Krály – s tvrdým y se dá psát jen v 7. pádě čísla množného, třeba ve větě – S krály si nic nezačínej… (Zarazí se) Nebo ne? Je král spíš pán nebo spíš muž? (Zamyslí se) Ono to bude asi tak, že král je sice pán, ale skloňuje se jako by byl muž. Takže… žádné tvrdé y… V každém pádě je to tady napsáno špatně (Pokračuje ve čtení dopisu) Je mi to velice nemilé, ale ty řeči o tvém tisíciletém království mi už jdou na nervy. A protože při větším počtu svých hlav mám taky přiměřeně větší počet nervů, začínám toho mít dost. Nevím, kde's mohl sebrat tu pitomost, že tvému království je tisíc let (Zarazí se) Vždyť on píše králi s malými písmeny v zájmenu přivlastňovacím! To se nesmí ani mnohem menším pánům! Královi se přece musí všechno přivlastňovat s velkým písmenem! (Pokračuje) Aha, tu pitomost… tisíc let… když já ještě pamatuju tvého prapradědka, jak dobýval v lese pařezy a sbíral houby. Jen tak mimochodem, kdybych mu býval neporadil, jak se dá rozpoznat žampion od muchomůrky zelené, vymřel by tvůj rod po meči i po přeslici ještě dřív než by vůbec nějaké království stačil založit. A kdo ho založil, byl právě on. Nehledě na to, že se vůbec nevyznal v houbách, byl tvůj prapradědek docela šikovný. Byli jsme tehdy oba mladí, jemu bylo něco přes třicet a mně přes dvěstětřicet. Dali jsme svých deset hlav dohromady – on jednu, já devět – a tvůj prapradědek pak vodil k mé jeskyni turistické výpravy. Dělili jsme se spravedlivě rovným dílem – tak, aby na každou hlavu připadlo stejně. Takže on dostával desetinu toho, co jsme vydělali. I ta mu stačila, aby si koupil pár vesnic s poddanými, živnostenský list pro panování a vládnutí, korunu a žezlo a začal kralovat. A protože poroučet uměl líp než sbírat houby, živnost se mu dařila. Taky proto, že jsem mu půjčil skoro celé svoje úspory. Za to, že mi do mé jeskyně už víc nikdo nepoleze, kromě jedné princezny každých deset let. Splátky na ty princezny jsem tvému prapradědkovi i jeho potomkům odkládal. Z dobré vůle a taky proto, že žádnou princeznu nikdy neměli. Dělal bych to dál i tobě, ale teď… Když jste mě rozzlobili s tím tisíciletým nesmyslem, chci všechno zaplatit. Dělá to jedenáct a čtvrt princezny. Ty jste mi dlužni. A to jsem nepočítal úroky a úroky z úroků, protože to neumím. A ještě můžeš mluvit o štěstí, že jsem tě nevzal za slovo, protože jinak by těch princezen byla rovná stovka. Za tisíc let…
(Komorné klesnou ruce podél těla) To je strašné. Musím to říct doma… (List jí vypadne z ruky. Komorná zalomí rukama a utíká pryč)
Král: (Vrací se, klesá na trůn. Zdrceně) To jsme to dopracovali. Žádná tisíciletá říše. Království, které můj prapradědek pořídil na dluh. To je na draka! A teď, babo, raď!
Královna: (Vstupuje, zaslechne poslední slova) No dovol, Moje Veličenstvo…!
Král: (Mávne rukou) Ale ne. To neplatilo tobě. To se u nás jenom tak říká!
Královna: (Jízlivě) U vás se toho vůbec nějak moc říká. Kdybych byla věděla, jak to s tímhle královstvím vypadá, moc bych si to rozmyslila vdát se právě sem. Když si vzpomenu, z kolika princů já si mohla vybírat!
Král: (Vzdychne si) Jo, kdyby…
Třebajo: Třeba se nám podaří draka přesvědčit.
Třebane: Třeba taky ne. A o čem vlastně, prosím tě?
Třebajo: Že se mýlí. Že špatně počítal.
Třebane: O tom, že se mýlí, nemůžeš nikoho přesvědčit. Nanejvýš ukecat. Nejspolehlivější přesvědčování ovšem je, když se poručí.
Třebajo: To jo!
Třebane: Jenomže to je právě to, co teď nemůžeme. Poručit můžeš jenom slabšímu. Ukecat můžeš i stejně silného jako jsi sám. Silnějšího můžeš ovšem jenom přesvědčovat. A to ještě hodně opatrně.
Třebajo: Třeba jo. Třeba si dá říct.
Třebane: Uvidíme. Třeba taky ne.
Třebajo: Něco mě napadlo. Když už mu nemůžeme poručit… Co takhle navádět? Navést jednu hlavu, že se zmýlily ty ostatní. A že jenom ona…
Třebane: … je z nich všech nejchytřejší.
Třebajo: … a přitom nedoceněná.
Třebane: Ale má to háček. Vlastně dva.
Třebajo: Jaký? Jaké?
Třebane: Kterou hlavu z těch devíti vybrat? A kdo z nás jí to řekne?
Třebajo: Tak se o to rozdělíme. Já vyberu hlavu a ty jí to půjdeš říct. Že je chytřejší než ty ostatní.
Třebane: Proč ne obráceně?
Třebajo: Protože je snazší namluvit jedné hlavě, že je chytřejší než osm ostatních, než přesvědčit osm hlav, že jsou hloupější než ta devátá! Ono je dokonce strašně těžké přesvědčit o vlastní hlouposti třeba jen jedinou hlavu. Jo, pane… Přesvědčovat někoho o jeho chytrosti, to by mělo být mnohem jednodušší.
Třebane: Aha. To je chytré. To jsi řekl moc hezky. Jenomže já to myslel jinak. Že bych já vybral hlavu a tys ji šel přesvědčovat. Hlava sem, hlava tam, tohle je přece jenom hlava dračí.
Třebajo: Tak to ne. Vynalézat, dostávat nápady a ještě nést riziko? To by nešlo. Když si jeden vymýšlí, vždycky se počítá s tím, že riskovat bude někdo jiný. Tomu se říká dělba práce.
Třebane: Třeba když jeden vyrobí boty a druhý v nich musí chodit. Nohy si odře ten druhý.
Třebajo: Jo. Asi tak.
Třebane: Ono je to možná stejně všechno zbytečné.
Třebajo: Co?
Třebane: Přesvědčovat chytrého, že je chytrý a hloupého, že je hloupý.
Třebajo: Vždyť o tohle vůbec nejde! To já taky vím, že chytrý ví, že je chytrý! Jinak by nebyl chytrý!
Třebane: A hloupý ví, že je hloupý?
Třebajo: Ne. Kdyby to věděl, nebyl by už tak docela hloupý. Hloupí jsou dvojího druhu. Jedni si myslí, že jsou chytří…
Třebane: A ti druzí?
Třebajo: Ti si nemyslí vůbec nic. Proto je někdy obtížné hlupáka rozpoznat.
Třebane: Pokud navíc dokáže mlčet.
Třebajo: Hlupák – nemluva.
Třebane: Ale to taky není úplně stoprocentní hlupák.
Třebajo: Asi ne.
Třebane: A jak se teda rozliší, zda mám před sebou chytrého nebo hloupého? Když už mám jít přesvědčovat.
Třebajo: Těžko. Ale to vůbec nevadí.
Třebane: Jak to?
Třebajo: Protože někoho o něčem přesvědčit nijak nesouvisí s jeho chytrostí nebo hloupostí. Důležité je jenom to, co mu nabídneš.
Třebane: Za přesvědčení?
Třebajo: Ne. Vedle přesvědčení.
Třebane: Co máš pořád s těmi předložkami?
Třebajo: Ty jsou moc důležité. Heleďse, uvedu ti příklad. Potřebujeme se zbavit mrkve, kterou nikdo nechce. Všichni chtějí cibuli. A tak je přesvědčím…
Třebane: … aby si k té cibuli brali mrkev.
Třebajo: Jinak nebude cibule.
Třebane: A co když mrkev vezmou, a pak, jakmile se nikdo nebude dívat, prostě mrkev zahodí?
Třebajo: Nezahodí. Já mezitím všude rozhlásím, že si ji vzali.
Třebane: (Vzdychne si) Tak já teda jdu.
Mizí v jeskyni
Třebajo: Musím na něho počkat. Ale, bolí mě nohy. Je to divné, že při tomhle královském radění bolí nejvíc ze všeho nohy. Ačkoliv by člověk spíš čekal, že ho bude bolet hlava. Nebo mozek v té hlavě. Asi to bude z toho, že radit někomu znamená hlavně obíhat všechny ostatní a koukat, zdali nehodlají radit něco jiného. (Rozhlíží se) Sednu si raději trochu stranou. Kdyby ho drak vyhodil, aby nepadl na mne (Sedá si a podřimuje)
Třebajo: (Vyskočí) Co se stalo?
Třebane: (Udýchaně) Nejde to.
Třebajo: (Zmateně, rozespale) Co nejde? Proč by to nešlo? Aha, ta hlava. Třeba jsi jí dost nelichotil.
Třebane: Ale jo. Každou hlavu jsem si vzal stranou, jako na slovíčko. Každá mě vyslechla. Ale pak se zavrtěla…
Třebajo: Zavrtěla?
Třebane: Jo. Nebo zakroutila. Nějak tak. Prostě, dala mi najevo, že nemá zájem.
Třebajo: A vzal jsi každou tu hlavu stranou dost daleko? Třeba se vrtěly a kroutily jenom z obavy, aby je ostatní hlavy neslyšely.
Třebane: A jak bys to chtěl udělat, prosím tě? Vždyť všech těch devět hlav sedí na jednom společném krku!
Třebajo: A jo!
Třebane: Co teď?
Třebajo: (Úporně přemýšlí s hlavou v dlaních) Už to mám. Když si nedaly říct po jedné, budeme je přesvědčovat po skupinách. Budeš navádět každé dvě proti ostatním sedmi, každé tři proti zbylým šesti, čtyři proti pěti a tak pořád dál.
Třebane: Prosím tě, to je přece práce na týdny. Víš, kolik by to bylo navádění?
Třebajo: (Vytahuje obrovské počitadlo) Jo. To víš, že vím. Počet způsobů jak rozdělit devět prvků do dvou přihrádek. Jednoduchá fyzikální statistika, kterou zavedli kdysi Bose s Einsteinem. To neznáš?
Třebane: (Rozpačitě) Vlastně… (Oživne) To je něco jako počet kombinací?
Třebajo: Jo.
Třebane: Tak proč používáš nová slova pro pojmenování starých věcí?
Třebajo: Ze dvou důvodů. Za prvé – aby bylo vidět, že jsem vzdělaný. A za druhé, aby se nezastavil pokrok.
Třebane: Tomu nerozumím.
Třebajo: No přece… Opravdové objevy a vynálezy se nevyskytují úplně pravidelně. Spíš jen občas. A v tom ostatním čase, v mezerách mezi dvěma objevy, se dají vymýšlet alespoň nová slova. Takže se pořád něco děje a pokrok pokračuje. A hlavně, úkolem rádců je radit…
Třebane: … jak si ta nová slova vymýšlet.
Třebajo: Správně. A protože rádců je moc…
Třebane: … a každý z nich si ta slova vymýšlí trochu jinak
Třebajo: … vzniká potřeba diskusí…
Třebane: … a hádání se…
Třebajo: … co ta slova vlastně znamenají. A taky potřeba přesvědčování.
Třebane: (Zarazí se) A jak to teda uděláme s těmi kombinacemi?
Třebajo: No, vyzkoušíš jenom některé.
Třebane: A které?
Třebajo: Hoď si třeba korunou.
Třebane: A kde bych ji vzal? My jsme teď doma hodně utráceli. Když jsme čekali, že nám král po oslavách tisíciletí přidá…
Třebajo: Tak si to odpočítej na kopretině. Má mě ráda, nemá mě ráda. Pro každou hlavu jednu kopretinu. Přijde to laciněji.
Třebane: A co když mi vyjde, že mám přesvědčovat o jejich chytrosti všech devět hlav? Že jsou chytřejší než… kdo?
Třebajo: (Škrábe se za uchem) Aha. To by nešlo. Leda bys je přesvědčoval, že jsou chytřejší než ty. Ale to by taky nešlo. My přece chceme rozeštvat ty hlavy proti sobě, některé proti některým jiným, aby se pohádaly a odvolaly svůj dopis proti našemu královskému tisíciletí.
Třebane: A která hlava vlastně ten dopis vymyslela?
Třebajo: No jo! Třeba všechny!
Třebane: Třeba ne. Třeba jenom některá nebo některé a ostatní o tom ani nevědí.
Třebajo: Prosím tě! Aby se nedověděly hlavy, sedící na stejném krku, co dělá jiná taková hlava! Když se lidské hlavy dovědí všechno, co dělají jiné hlavy, sedící na úplně jiných krcích?
Třebane: Jenomže ono to není stejné. Každá lidská hlava se bojí o svůj krk. Aby měla na čem sedět. To dračí hlavy nemusejí. Jedna hlava druhou o krk připravit nemůže. Mají ho společný.
Třebajo: Ale pomlouvat se navzájem mohou. To je jako v rodině mezi sourozenci majícími společného tátu. Nebo jako mezi nájemníky pod střechou společného domu.
Třebane: (Dívá se na hodinky) Tak já zase jdu. Bude to spousta práce, s tím naváděním.
Nerada: To bych se na to podívala! Jedenáct a čtvrt princezny! To je ale drzost! Jako vždycky! Mužští si vymyslí nějakou pitomost s tisíciletou říší a ženské to odskáčou. A zaplatí. Děti ještě žádné nemám a už jsem jich dvanáct dlužná. Přece nebudu tu chudinku dvanáctou čtvrtit! (Spatří Třebajo, zarazí se)
Třebajo: (Rozpačitě) Vítám Vás Veličenstvo, na tomto nehostinném místě.
Nerada: Vítám, nevítám. Koukej vymyslet, jak by se dalo s Polycefalem něco usmlouvat. Jseš přece rádce, ne?
Třebajo: To jo, ale…
Nerada: Jaképak ale. Radit, když nejsou žádné problémy, dokáže každý trouba. Rádcovská kvalifikace se pozná při maléru. Tak se hleď vytáhnout.
Třebajo: Ale…
Nerada: Stejně jsi všechno spískal ty. A ten druhý … jak se jmenuje? Ty jsi Třebajo, to si pamatuji. Ale jméno toho druhého si nikdy nemohu vzpomenout.
Třebajo: Třebane.
Nerada: Jo takhle… Třebane. Máš pravdu, Třebajo. Já věděla, že je to dost podobné.
Třebajo: My už podnikáme kroky, Veličenstvo. Kolega Třebane právě částečně jedná s naším drakem Polycefalem neboli zkráceně Hlavatkou.
Nerada: Jak to… částečně jedná? Co to má znamenat?
Třebajo: Zatím je to ještě úřední tajemství. Ale Vám to mohu prozradit. Pokoušíme se rozeštvat jedny hlavy proti druhým, abychom pak z rozporu takto vzniklého těžili v náš i Váš prospěch. Takže se dá říci, že jednáme s částí draka proti zbylé části draka.
Nerada: (Nedůvěřivě) Není to celé na draka? Vy si myslíte, že tohle pomůže? Že se Polycefal nechá rozeštvat?
Třebajo: (Přesvědčeně) Každý se nechá rozeštvat, Veličenstvo. Když se mu dost slíbí… nebo zalichotí.
Nerada: Raději lichoťte, to přijde laciněji. V královské pokladně se prohání průvan.
Komorná: (Udýchaně) Vaše Veličenstvo…
Nerada: Co je?
Komorná: Vaše Veličenstvo… Jeho Veličenstvo shání Její Veličenstvo.
Nerada: Už jdu. (Odchází s komornou)
Třebane: (Vyklopýtá z jeskyně a unaveně usedá na zem)
Třebajo: Konečně… Tak jak?
Třebane: Všechno je naopak!
Třebajo: Přestaň s těmi rýmy! Co to znamená?
Třebane: Já je nepřesvědčil.
Třebajo: No a…?
Třebane: Ony přesvědčily mne.
Třebajo: To snad ne…
Třebane: Jo. Už je to tak. Třetí, sedmá a devátá hlava mne přesvědčily, že nemám pravdu. A že ten dopis je úplně v pořádku.
Třebajo: To přece oba víme. Teď nejde o to, co je pravda, ale o to, co se má za pravdu považovat. Tenhle rozdíl by ti měl být jasný. Jsi přece rádce, ne?
Třebane: To jo.
Třebajo: Tak vidíš. Úkolem rádce není zkoumat, co je a co není pravda. Rádce musí radit, co se má dělat.
Třebane: Tak ony mi poradily, abych jim dal pokoj. Třetí, sedmá a devátá…
Třebajo: To jsi už říkal. A co těch zbylých šest hlav? První druhá, čtvrtá, pátá, šestá a osmá?
Třebane: První a druhá zívaly. Ty ostatní čtyři pokyvovaly. Ony asi budou dohodnuté.
Třebajo: Tak to je jasné. Teď se musíš zaměřit na ty dvě, co zívaly. První a druhou. Zívajícím se vždycky nejlíp radí. Nevědí, co by měli chtít.
Třebane: Nemůžu. Vždyť ti říkám, že mě přesvědčily.
Třebajo: Heleď, nech už těch pitomostí. Jednou jsi rádce, bereš za to plat, čtvrtletní prémie a deputátní dřevo a tak si nemůžeš dovolit nějaké vlastní názory. To přenech těm, kteří prémie a deputát neberou. A jestli ses nechal od někoho o něčem přesvědčit, raději na to hned zapomeň. A hlavně o tom nikde nemluv. Mohlo by se to brát jako ztráta rádcovské kvalifikace. S přeřazením do nižší platové třídy. Třeba jsi to, co říkaly hlavy, neslyšel správně?
Třebane: (Vzdychne si) Tak jo. Třeba ne. Ale už tam nepůjdu. Musel bych se stydět.
Třebajo: (Rozčílí se) Co to říkáš za nesmysly? Královský rádce se přece nemůže stydět! I kdyby se měl zač stydět! Stydět se můžou jenom ti ostatní. Vždyť my přece určujeme, zač by se stydět mělo. Takže… pro nás vlastně stydění se vůbec nepřichází v úvahu.
Třebane: Promiň. Tak jo.
Třebajo: Půjdeme k obědu. Alespoň přijdeme na jiné myšlenky. Dnes bude skopové se špenátem. Na česneku.
Třebane: To já rád.
Třebajo: Já taky. (Zarazí se) Co mě pleteš? Královský rádce nemá právo mít něco rád nebo nerad! Pak by nemohl nikomu radit, aby udělal to, co by udělal jen nerad!
(Odcházejí)
Nerada: Podívej se, Moje Veličenstvo, nejdřív mě sháníš jako by hořelo, komorná je z toho běhání za mnou celá schvácená, a teď tu chodíme po lese jen tak.
Cokdyby: Já přemýšlím. A když začnu přemýšlet, chci, aby u toho někdo byl. Co kdyby mě při tom přemýšlení něco napadlo? Nikdo se mnou nebude, nikdo si můj nápad nezapamatuje a on upadne v zapomnění.
Nerada: (Roztržitě) Kdo…? Kdo upadne?
Cokdyby: Co kdo? Kdo co?
Nerada: Kdo upadne v zapomnění?
Cokdyby: Nápad přece! Můj případný nápad!
Nerada: (Zklamaně) Ach tak…
Cokdyby: (Pokračuje ve své úvaze) A kdyby můj nápad upadl v zapomnění, přemýšlel bych vlastně zbytečně. A já strašně nerad dělám něco zbytečně.
Nerada: A proč si svoje nápady nepamatuješ sám?
Cokdyby: Nemůžu. Já jsem zapomnětlivý.
Nerada: Tak si je zapisuj!
Cokdyby: To mě ještě nenapadlo.
Nerada: Mysli si, že tě to napadlo právě teď.
Cokdyby: To nejde. Vždyť je to tvůj nápad. Cizí nápady já si pamatovat ani zapisovat nemohu. Co kdyby si pak někdo stěžoval…
Nerada: (Zoufale) Moje Veličenstvo, byl to tedy můj nápad a já ho dávám Tvému Veličenstvu jako dárek. Třeba k narozeninám. (Podává králi tužku a zápisník)
Cokdyby: (Bere zápisník a tužku a hned je zase vrací zpět. Odmítavě) Ne, ne, to si nemohu vzít. Jednak nemám teď žádné narozeniny…
Nerada: To nevadí.
Cokdyby: … a jednak mě právě teď něco napadlo. Co kdyby se někdo do toho notesu podíval? A zjistil, že je pořád prázdný? A usoudil z toho, že Jeho Veličenstvo krále Cokdyby Osmého nic nenapadá?
Nerada: (Uštěpačně) To je úplně jednoduché! Nerada bych ti radila, na to máš svoje specialisty. Ale nemůžeš obsah toho notesu prohlásit za královské tajemství? I kdyby do něj někdo nahlédl, nesměl by mluvit o tom, co v něm viděl.
Cokdyby: … anebo neviděl. (Radostně) To je nápad! (Zaváhá) Jenomže… dá se vůbec mluvit o tom, co se nevidí? Anebo… na to, co se nevidí, se královské předpisy a zákazy nevztahují? Co kdyby…?
Nerada: Proboha, Moje Veličenstvo…
Komorná: (Křičí už ze zákulisí) Oběěěěěěd! (Zarazí se) Promiňte, Vaše Veličenstva… dovoluji si Vám oznámit, že kuchař se odhodlal podávat oběd.
Nerada: (Uštěpačně) To jsi řekla hezky. Moc hezky. Já být svým kuchařem, taky bych se dost těžko odhodlávala, mám-li se odvážit podávat svoje výtvory na stůl. (Ke králi) Moc ráda bych věděla, proč Moje Veličenstvo kuchaře už dávno nevyměnilo.
Cokdyby: Za co, prosím tě? Kdo by tak mizerného kuchaře chtěl? A co kdyby se nikdo lepší nakonec nesehnal?
Nerada: Nerada bych něco radila, ale jsem pevně přesvědčena, že nikdo horší by se už najít nedal.
Cokdyby: To je zajímavé.
Nerada: Co je na tom zajímavého?
Cokdyby: No, moji rádcové se pořád dokola radí, jak někoho o něčem přesvědčit, a ty prohlásíš jen tak, jakoby nic, že jsi přesvědčená… Jak je to možné?
Nerada: Výkony kuchaře Našich Veličenstev jsou naprosto přesvědčivé. Ty přesvědčí každého.
Cokdyby: Takže… kuchařovy výkony jsou přesvědčivé… Tak mě napadá…
Komorná: Dovoluji si upozornit Vaše Veličenstva, že Jeho Veličenstvo dostalo nápad.
Cokdyby: (Radostně) Já dostal nápad! (Starostlivě) Zapisuje to někdo?
Komorná: (Úslužně) Já si to, prosím, budu pamatovat.
Nerada: A když ten náš kuchař, Moje Veličenstvo, dokáže svými výkony tak přesvědčovat, proč by nemohlo Moje Veličenstvo jmenovat kuchaře svým rádcem?
Cokdyby: Vždyť bychom pomřeli hlady.
Nerada: Třebajo… Třebane.
Cokdyby: Co to povídáš ? Hladem se dá umřít úplně jistě.
Nerada: O tom nepochybuji. Já se jen pokouším naznačit, že na uvolněné místo kuchaře by se nechal jmenovat někdo z pánů rádců.
Cokdyby: (Uhodí se do čela) A jo… Třeba Třebajo. Nebo Třebane. No jo. Ale… co kdyby se to nějak zkomplikovalo?
Nerada: Co?
Cokdyby: Ono to vlastně nejde. Kuchař je jenom jeden, rádcové jsou dva. To je dva – jedna. Dva na jednoho. Přesila.
Komorná: Dovoluji si Vaše Veličenstvo upozornit, že kuchař je těžká váha. (Upejpavě) Já jsem se přesvědčila.
Nerada: Tak vidíš. Nehledě na to, že vaření je důležitější než radění. Takže je kádrová posila početní převahou docela na místě.
Cokdyby: A co kdyby…?
Komorná: A co kdyby šla Vaše Veličenstva na ten oběd?
(Všichni odcházejí)
Kuchař: Možná jejich Veličenstva k obědu vůbec nepřijdou. Možná je přešla chuť. Já bych se jim ani nedivil. Třeba nemají hlad.
Třebajo: Třeba jo.
Třebane: Třeba ne. Stejně na ně musíme počkat.
Kuchař: Ale skopové, jak vystydne, není k jídlu.
Třebajo: Skopové od některých kuchařů není k jídlu, ani když je úplně rozpálené.
Kuchař: (Dotčeně) No, no…
Komorná: (Udýchaně) Jejich Veličenstva…
Třebajo: Co je s nimi?
Komorná: … už jdou.
Třebane: A jo…
Kuchař: Tak já nesu na stůl. (Odbíhá za kulisy)
Cokdyby: Tak, jdeme na to.
Nerada: Začneme obědem nebo jmenováním?
Cokdyby: Začneme obědem. Vždycky se má nejdřív vyřídit to horší.
Třebajo: (Dychtivě, radostně) Vaše Veličenstvo hodlá někoho něčím jmenovat? (Významně) Za zásluhy?
Cokdyby: To taky. Ale ještě předtím bude Naše Veličenstvo odvolávat.
Třebajo: (S údivem) A za co?
Cokdyby: Taky za zásluhy. Zásluhy bývají různé.
Nerada: Nerada vás ruším, pánové, ale skopové stydne. Kuchaři!
Kuchař: (Vbíhá s mísou) Prosím… Tady je skopové na česneku.
Cokdyby: Co je to za pořádek? Začínat hned hlavním chodem… Ty nevíš, že před chef-d'oeuvre má přijít hors-d'oeuvre, neboli předkrm, případně polévka? Nemluvě už o aperitivu?
Všichni usedají za stůl: Cokdyby, Nerada, Třebajo, Třebane. Komorná opodál postává.
Kuchař: (Zdvořile, ale rozhodně) Dnes ne, Veličenstvo. Dnes nemohu riskovat.
Nerada: Nerada bych byla dotěrná, kuchaři. Ale… riskovat co?
Kuchař: (Odhodlaně) Nemohu riskovat, že by se účastníci královské tabule nasytili předkrmem a polévkou. Mohli by pak odmítnout hlavní jídlo.
Třebane: No a co? Když ho odmítnou, sníš ho v kuchyni ty s kuchtíky. Rozdělíte se.
Kuchař: To by právě nešlo. Kuchtíci odmítli už předem se na konzumaci dnešního skopového jakkoli aktivně podílet.
Třebajo: Tak je donutíš.
Kuchař: Už jsem to zkoušel. Odmítli. Raději prý dají výpověď.
Třebane: Tak to sníš sám.
Kuchař: To by taky nešlo. Bylo to utrpení už jen ochutnávat. Raději bych taky dal výpověď. (Roznáší talíře, rozdává jídlo)
Třebajo: No tohle! (Obrací se na krále) Vaše Veličenstvo, s tím se musí něco udělat.
Cokdyby: To se musí. Dobrou chuť přeju.
Kuchař: Kéž by…
Všichni s odporem jedí
Nerada: (Odsune talíř) Nedá se to jíst.
Kuchař: (Bere od ní talíř) Já to říkal, Veličenstvo. Já Vás varoval.
Třebajo: Ty nás nemáš varovat, ty máš pořádně vařit.
Kuchař: Když ono je snazší varovat než vařit. To máte stejné jako s tím pláckem před hradem. Je tam díra, že ano. Už hodně dlouho. Nikdo ji nezasype. Ale cedule s varováním o nebezpečí úrazu je tam pořád. Když stará cedule vybledne nebo ji odnese vítr, dá se tam čerstvá. Protože mluvit a psát je snazší než házet lopatou.
Třebane: Moc ti to mluví, kuchaři.
Cokdyby: (Laskavě) Nevadí. Třeba se mu to bude hodit. (Ukazuje na mísu) Vyhoď to!
Kuchař: (Odnáší mísu a talíře) Tohle nevyhodím. To se může hodit později.
Třebajo: To nás s tím chceš trápit večer znovu? Hoď to psům!
Kuchař: Bohužel. Psi to taky nechtějí. (Odchází. Ve dveřích se ještě obrací dovnitř) Takže to musím schovat pro strejčka Příhodu. (Odejde)
Třebajo: Pro jakého strejčka? Není to zneužívání služebního postavení?
Třebane: To je na draka!
Cokdyby: To je ono! Na draka!
Nerada: Sláva! Moje Veličenstvo dostalo další nápad!
Král s královnou se zvedají se židlí. Třebajo a Třebane vstávají po nich, dávajíce najevo znalost dvorní etikety. Král usedá na trůn. Královna s oběma rádci stojí vedle něho.
Cokdyby: A teď k těm jmenováním.
Třebajo: Ach, ano…
Nerada: A k odvoláváním.
Třebane: Ach, ne…
Cokdyby: (Obrací se na komornou, uklízející stůl) Zavolej kuchaře!
Komorná: Prosím, Veličenstvo… (Odbíhá)
Třebane: Copak budeme potřebovat kuchaře?
Třebajo: Třeba jo.
Kuchař: (Vchází dovnitř) K službám, Vaše Veličenstva. Ale předem si dovoluji upozornit, že už doopravdy nic jiného než tu skopovou na česneku nemáme. Tu připálenou, tuhou a přesolenou.
Cokdyby: Zanech gastronomie, kuchaři, teď půjde o věci mnohem důležitější.
Kuchař: (Padá na kolena) Milost, Veličenstvo! Já opravdu nic horšího než tenhle oběd nespáchal!
Třebajo: Třeba jo.
Třebane: Třeba ne. Ono to docela stačí.
Nerada: Tak už toho nechte.
Cokdyby: Kuchaři, tímto ti Naše Veličenstvo oznamuje, že už nejsi kuchař. O svém odvolání budeš vyrozuměn písemně do předem nejistého počtu dnů.
Kuchař: Sláva! Poníženě Vašemu Veličenstvu děkuji. Vždyť už to nebylo k vydržení! Já měl z toho, co jsem uvařil, už úplně pokažený žaludek. A to jsem si vybíral jenom ty lepší kousky. Ale… co budu dělat teď?
Cokdyby: (Slavnostně) Budeš mým rádcem. Už můj dědeček vždycky říkával: Kdo umí, pracuje. A kdo neumí, ten poučuje a radí… Bude ti to vyhovovat?
Kuchař: (Pokrčí rameny) Třeba jo.
Třebajo: Vaše Veličenstvo tím chce nepochybně naznačit, že dva rádcové (ukazuje na sebe a na Třebane) měli s raděním Vašemu Veličenstvu příliš mnoho práce. A proto se rozhodlo přidat nám pomocníka, aby sejmulo z našich beder alespoň část toho břemene…
Cokdyby: Zcela pochybně uvažuješ, Třebajo. Naše Veličenstvo chce naopak naznačit, že se rozhodlo sejmout z vašich beder úplně všechno břemeno. Je si vědomo, že dva rádcové (ukazuje na Třebajo a Třebane) měli s raděním tak málo práce, že ji klidně může zastat rádce jediný (ukazuje na kuchaře).
Třebane: Třeba ne.
Cokdyby: Takže vás oba (ukazuje na Třebajo a Třebane) tímto odvolávám z vašich funkcí…
Třebane: … ne…
Cokdyby: … a zároveň vás jmenuji královskými kuchaři. Aby vám to nebylo tak moc líto, jste oba jmenováni vrchními královskými kuchaři.
Třebajo: (Zoufale) A jak to bude s platem, Veličenstvo?
Cokdyby: Rozdělíte se o ten dosavadní kuchařův.
Třebane: Milost, Veličenstvo! S tím přece nemůžeme vyjít!
Nerada: Třeba jo. Stravu si můžete brát zadarmo. Z toho, co sami uvaříte. Alespoň budete zainteresováni.
Cokdyby: Můžete si navzájem poradit. Do dneška jste přece byli rádcové.
Třebajo: (Škrábe se za uchem) Tady bude každá rada drahá!
Kuchař: Já mám hlad. (Obrací se na Třebajo a Třebane) A hned mám pro vás jednu radu: Alou do kuchyně!
Třebajo a Třebane odbíhají
Cokdyby: (Obrací se na kuchaře) A ty se taky koukej dát do práce! Tvoji předchůdci (ukazuje směrem, kudy odběhli Třebajo a Třebane) vyhlásili oslavy tisíciletého trvání říše a drak Polycefal nás obvinil ze lži.
Nerada: Protože to vyhlásili jménem krále.
Cokdyby: A Polycefal nám o tom napsal dopis.
Komorná: Tady je, Veličenstvo (podává králi list. Odchází).
Cokdyby: Máš teď půl hodiny náhradní volno. Tak si to přečti a začni mi radit… jak drakovi jeho názor rozmluvit.
Nerada: Aby svůj dopis odvolal.
Cokdyby: Číst umíš?
Kuchař: (Sebevědomě) To se ví, že umím. Je ten dopis napsán tiskacími písmeny?
Cokdyby: (Dívá se do listu) Není.
Nerada: Vlastně to není na závadu. Rádce, který neumí číst a psát, nemůže opisovat a odečítat cizí záznamy. Musí radit ze svého.
Cokdyby: Zajdi do kuchaně, ať ti ten dopis přepíšou velkými písmeny. Oni umějí.
Cokdyby: Ach jo…
Nerada: Nějak to přece dopadnout musí!
Cokdyby: Já mám hlad (Ke královně) Pojďme si zahrát! Kdo prohraje, dojde do hospody pro dva buřty. V přestrojení, aby lid neřekl…
Odejdou stranou ke stolku, rozdají a hrají karty za polohlasných karbanických poznámek
Třebajo: (Vchází) Vaše Veličenstvo, já vím, že už Vám nemám co radit, ale ze staré známosti…
Třebajo: Víte, chtěl jsem Vám říct, že kuchař… tedy rádce…
Nerada: Přečetli jste mu ten dopis?
Třebajo: To jo.
Cokdyby: A co on na to?
Třebajo: Celkem nic. Úplně normální reakce. Chvíli se drbal za uchem a pak odešel.
Cokdyby: Kam?
Třebajo: To, prosím, nevím. Ale vzal si s sebou mísu s tím nemožným obědem.
Nerada: No, a co má být ? Vždyť ho nikdo nechtěl.
Třebajo: No jo, já jenom… kvůli pořádku. Já, když už nejsem rádce, nesmím radit. A on není kuchař, a tak nemá co odnášet z kuchyně. To smějí jenom kuchaři.
Nerada: Vždyť radíš pořád dál. Zrovna teď.
Třebajo: To je jenom síla zvyku.
Nerada: Tak se vrať do kuchyně a použij tu sílu k mytí nádobí. Mimochodem, co bude dnes k večeři?
Třebajo: (Zarazí se, v rozpacích) To ještě nevím, Vaše Veličenstvo. Když kuchař, tedy rádce, ty zbytky od oběda odnesl…
Nerada: Vypadni, nebo se zapomenu!
Třebajo vycouvá ze scény
Nerada: To jsme si tedy pěkně pomohli.
Komorná: (Vbíhá do síně) Vaše Veličenstvo, kuchař … tedy rádce… se vrací.
Cokdyby: Odkud, prosím tě? Copak on někde byl?
Komorná: No ano, byl přece za drakem.
Nerada: Opravdu?
Komorná: Ano, Veličenstvo. Nese mísu a nějaký dopis. (Vbíhá zpět do kulis. Křičí) Už je tady!
Kuchař: (Vchází) Tak jsem tady, Vaše Veličenstva. (Klade mísu na stůl) Tady si dovoluji vrátit vypůjčený oběd. A tady posílá drak Polycefal Vašim Veličenstvům nějaké psaníčko. (Podává králi list)
Cokdyby: Nám?
Kuchař: Jistě. Přece nebude psát mně, když ví, že já číst neumím. Teda… kromě velkých písmen. Takových, jakými se píše po zdech.
Komorná: Vaše Veličenstvo…
Cokdyby: Dobře, že jdeš. (Podává jí dopis) Přečti to.
Komorná: (Čte nahlas dopis) Vaše Veličenstvo, Cokdyby Osmý ! Upřímně lituji potíží, které jsem svým posledním dopisem Vašim Veličenstvům způsobil. Dovolte mi tímto prohlásit, že nikterak nehodlám ani teď ani v budoucnu pochybovat o tisíciletém trvání Vaší říše a zejména netrvám na žádné dodávce princezen do svého skromného obydlí. Dále prohlašuji, že nemám vůči panovnické rodině žádných pohledávek finančních ani jiných…
Cokdyby: Je to možné? (Vytrhne komorné list a potichu čte) Opravdu! Je to tak! (Obrací se ke kuchaři) Jak jsi to mohl dokázat?
Kuchař: (Skromně) Přesvědčil jsem ho, Veličenstvo.
Cokdyby: To vidím (poklepává na dopis). Ale jak?
Kuchař: No, jednak jsem mu vysvětlil, že to, co chce, je od něj nerozvážné…
Nerada: Copak to stačilo?
Kuchař: (Rozpačitě) Já nevím, jestli mohu…
Cokdyby: Tak přece mluv!
Kuchař: Řekl jsem mu, že princezny ve Vašem rodu bývají strašně ošklivé…
Nerada: No tohle…
Kuchař: … ale že umějí výborně vařit. A nabídl jsem mu…
Cokdyby: Z toho dnešního oběda!
Kuchař: Přesně tak, Veličenstvo.
Nerada: A on ochutnal?
Kuchař: Ta první hlava. Druhá si stačila jen líznout. A těch sedm zbylých pak společně s nimi plivalo.
Cokdyby: A potom napsal ten dopis?
Kuchař: Ano. Ještě předtím prohlásil, že jestliže se někde museli živit sto let něčím takovým a vydrželi to, mají klidně právo započítat si každý rok za deset.
Cokdyby: Tomu říkám muž na svém místě. Tam, kde selhávají slova, činy dokáží vše! (Poklepává kuchaři na ramena) Kdo umí, umí. A kdo neumí…
Kuchař: … ať jde do kuchyně!