Pohádka o tom, jak se princ s Růženkou vzájemně zachránili
Osoby:
Princ ze sousedního království
Matěj, princův sluha a společník
První celník, služebně starší
Druhý celník, služebně mladší
První žába
Druhá žába
Postava
Princezna Růženka, známá také jako Šípková Růženka
Král, její otec
Královna, její matka
Rádce (králův)
Kuchař (králův)
Dvořané a hradní lid (ad 100%)
Hlas vypravěče
Hlas vypravěče: Bylo jednou jedno království…
… až po Růženčino usnutí.
Princ: (Klopýtne o pařez) Já už dál nejdu. (Sedá si na pařez, o který klopýtl) Už toho mám dost. A bolí mě nohy. Copak tady nikdo nemohl udělat kus pořádné cesty? Vykopat ty pařezy, navozit kamení a navrch připlácnout kus asfaltu? (Rozhlíží se kolem sebe) A kde zůstal Matěj? Ještě před chvílí jsem ho přece viděl… (Zvedá se, ohlíží se zpět za sebe. Volá) Matěji!!! (Otáčí se do hlediště) To je nadělení. Nejdříve jsme s Matějem ztratili cestu, teď jsem ztratil Matěje a nakonec se ztratím snad sám sobě (Vzdychne si, mávne rukou) Ale co, taky to má svou výhodu. Když ztratím všechno, nemůžu už pak o nic přijít. A nebudu se muset o nic starat. (Rezignovaně usedá a utírá si pot s čela)
Matěj: (Volá) Princi, kde jste…? (Popojde blíž a uvidí prince sedícího bokem k němu)
Princ: (Otáčí se, radostně překvapen) No konečně. Už jsem myslel, že ses ztratil.
Matěj: (Sedá si na zem vedle prince a otírá si pot) Nebylo by divu. To je cesta za všechny peníze. Jezdit na lyžích je bezpečnější.
Princ: Moje řeč. Právě před chvilkou jsem si říkal, že by to chtělo trochu asfaltu.
Matěj: Má to háček, princi.
Princ: Jaký háček, proboha?
Matěj: Kam naplácáte asfalt, tam už nic neporoste.
Princ: Správně.
Matěj: A tam, kde nic neroste, nemá cenu vést cestu. Tam už není na co koukat. Ani co sklízet, to se ví.
Princ: Vlastně… no jo. Ale když tam, kde je na co se dívat, nepovede cesta, stejně se nikdo dívat nemůže.
Matěj: No jo.
Princ: Tak vidíš, jak těžké je rozhodovat a vládnout.
Matěj: Rozumně rozhodovat. A moudře vládnout.
Princ: Musí se počítat.
Matěj: Kolik cest na kolik lesa.
Princ: A zbytek dojít po mechu.
Matěj: Takže vlastně…
Princ: … jsme nic nevymysleli.
Matěj: Ale popovídali jsme si.
Princ: A zapomněli, že nás bolí nohy.
Matěj: Když se přemýšlí, bolí nohy míň.
Princ: Nešlo by to využít v lékařství? Místo prášků a injekcí že by se proti bolení nohou přemýšlelo.
Matěj: To asi nepůjde. Jak znám doktory, byli by proti. A taky, jak znám sebe… Já jak začnu přemýšlet, hned usnu. Jedině…
Princ: Jedině co?
Matěj: Jedině že by nepřemýšlelo o samotě. Že by přemýšleli vždycky alespoň dva najednou.
Princ: Myslíš, že dva najednou nedokážou usnout? To by nemohly být noclehárny a letní tábory.
Matěj: A kdyby jich přemýšlelo moc najednou, to by vlastně byla schůze.
Princ: Ale tam se hodně spí! Jenomže… abychom to nezamluvili. Kde to vlastně jsme? A kdo to tu má na starosti? Že by se mohl trochu potrestat!
Matěj: (Trochu rozpačitě, ale taky kousavě) No, vzhledem k tomu, že jsme vyrazili ze zámku před pouhými dvěma hodinami a že se jenom pomalu couráme, dá se odhadnout, že jsme tak asi… asi tři kilometry od sídla Vašeho pana otce. Určitě ještě uprostřed jeho království. Takže, pokud jde o tu cestu, tu má vlastně na starosti on.
Princ: Aha. Tak na to zapomeňme. Táta cestu nepostaví. Pořád říká, že nemá žádné peníze. Tuhle dokonce odmítl dát mámě na nové střevíce, že prý byly moc drahé.
Matěj: Třeba by spotřebovala královna míň střevíců, kdyby byly všude pořádné cesty.
Princ: Tak vidíš, že se nedá nic dělat. Postavit takové cesty, to chvíli trvá. Třeba i několik let. A copak by dokázala máma chodit takovou dobu ve starých střevících?
Matěj: (Nedůvěřivě) Ani kdyby se jí vysvětlilo, že je to v zájmu dobré věci?
Princ: (Mávne rezignovaně rukou) Kdepak. Pro ženskou neexistuje žádná dost dobrá věc, jakmile jde o nové střevíce. A právě proto si pak pořídí něco úplně špatného. Kdyby se mámě začalo něco vysvětlovat, určitě by si myslela, že táta chce za ty peníze, které ušetří na jejích střevících, nakoupit halapartny a meče a udělat vyšší hradby a tak… A to by ona nedovolila. Vždycky říká, že právě tohleto udělal jednou dědeček a pak slavně zvítězil nad svým sousedem z půlnoční říše…
Matěj: No a co? Co je špatného na tom, když se slavně zvítězí? Jednou za čas?
Princ: Nech mě domluvit. Dědeček se pak musel o to vyhrané království starat, protože tam místo žita na chleba a slepic na polívku pěstovali výrobu brnění, které by nic neprostřelilo, a zase luků a šípů, kterými by se i to nejtlustší brnění prostřelit dalo…
Matěj: Copak to jde?
Princ: Všechno jde. Dělali to tam tak dlouho, až nakonec málem pomřeli hladem. Dědeček je pak musel živit ze svého.
Matěj: (Kousavě) Ze svého?
Princ: Nepleť mě! To se ví, že ne ze svého, ale z toho, co měli dostat jeho vlastní poddaní. (Zarazí se) Takže je živil ze svého, ne? A co pak kvůli tomu musel vyslechnout od babičky…
Matěj: A jak mohli prohrát, ti naši půlnoční sousedé, když byli tak důkladně vyzbrojeni? Třeba měli ty luky a šípy dalekonosné…
Princ: To víš, že měli. Když na nás táhli – říkal dědeček – byli prý tak ověšeni brněními, luky a šípy a meči a halapartnami, že už neměli kam dát žádné jídlo. Ani svačinu si nikdo s sebou nemohl vzít. Natož pak pořádný teplý oběd. Na druhé straně to ovšem pro ně byla výhoda, že se jim jídlo nikam nevešlo, protože stejně doma žádné neměli.
Matěj: To je strašná představa. Jít do války bez svačiny. A to byli ti sousedovic vojáci tak hloupí, aby se šli bít o hladu?
Princ: Šli. Jednak proto, že na vojně se neuposlechnutí rozkazu přísně trestá a taky proto, že vojákům slíbili, že se u nás dobře jí a že máme všeho dost.
Matěj: Jo, tohle znám. To je jediná výhoda chudáka. Toho nikdo nepřepadá. Já například se vůbec nebojím jít do lesa sám. Mlynářovic Bětka, ta se bojí. Protože je mlynářova. Jednou se odvážila a hned ji přepadli.
Princ: (Překvapeně) Prosím tě… V našem království? A kdo by ji v tom lese mohl přepadnout?
Matěj: No přece já. Mně se Bětka líbí. Já ji mám rád.
Princ: (Vyčítavě) A kvůli tomu musíš hned přepadat? Vždyť to zhoršuje statistiku kriminality v našem království! A tys ji vlastně nepřepadl kvůli tomu, že je mlynářova, ale proto, že je to Bětka!
Matěj: Ale vždyť ona už víckrát do lesa nešla.
Princ: Tak tě vytrestala za tvoje chování.
Matěj: Ale ne, sám jsem jí to zakázal.
Princ: Cože?
Matěj: Přece ji nenechám běhat samotnou po lese. Ještě by ji někdo mohl přepadnout nebo obtěžovat. Chodím teď za ní do mlýna. Když pantáta usne. Taky je to pohodlnější. Mohl bych vám vypravovat, princi…
Princ: (Přeruší Matěje gestem ruky) Počkej s tím. Neslyšíš nic?
Matěj: Ne.
Princ: (Pozorně naslouchá) Jakoby bouřka v dálce. Při tomhle modrém nebi? Anebo jako ozvěna na výstřel kanónu.
Matěj: Uklidněte se, princi. Já už to slyším taky. To mně hlady kručí v břiše. My jsme spolu s mým břichem tak domluveni. Pro případ, že bych přeslechl zvonit polední klekání z věže kostela, můj hlad zakručí.
Princ: Tak už je tedy poledne. To nám to uteklo. Jde se dál. Zvonění – nezvonění, kručení – nekručení, obědvat se bude až na hranicích.
Matěj: Proč právě tam?
Princ: Aby nám to neproclili.
Matěj: Ale když sníme svoje jídlo hned teď, taky nám ho nemohou proclít.
Princ: Jo, a řeknou si, že jsme nějací chudáci, kteří nemají ani na svačinu. Takže obědvat se teď nebude.
Matěj: (Trpce) Kvůli reprezentaci.
Princ: Správně, Matěji. Kvůli reprezentaci se dělá spousta nepohodlných věcí.
Vstávají a odcházejí
1. celník: (Zívá, přechází kolem, ruce za zády) Ono se řekne – služba – ale nevybereš si. Za mlada, když jsem tu začínal, býval tady nával jako na Václaváku při nákupech před vánocemi. Dřina. A teď zase… Už ani nepamatuji, kdy naposled chtěl někdo překročit tuhle hranici. Nikomu se k nám najednou nechce.
2. celník: (Drží jakoby ze zvyku stráž, horlivě) A od nás taky do ciziny nikdo necestuje.
1. celník: (Oživne) Co mi nejde do hlavy, jsou tyhle služební cesty. To přece nikdy nebylo, aby se nekonaly. Služební cesty byly i v dobách, kdy nebyly vůbec žádné jiné cesty. A najednou před třemi roky – konec. Šlus. Od té doby nic. Ani tam, ani sem.
2. celník: (Vzpomíná si) Naposledy tudy prošla ta stará paní, pamatujete se?
1. celník: Ano, máš pravdu. Ta šla k nám. Moc slavná vědkyně. Z ústavu pro předpovídání něčeho…
2. celník: Počasí? Nebo úrody?
1. celník: Co bychom si lámali hlavy. Máme to v knize návštěv. Podívej se!
2. celník: (Poodejde a listuje v obrovské knize přede dveřmi ve zdi. Každé pootočení listu zvedá mrak prachu) Podle čeho to mám hledat? Abecedně nebo podle oboru? Nebo přírůstkově?
1. celník: Neblbni! Vždyť jsme nestačili popsat ani tu první stránku!
2. celník: Aha! Tak už to mám. Ta paní nebyla přes počasí. Ale jinak máte paměť výbornou! (Pohlédne s obdivem na staršího kolegu) Opravdu u nás byla kvůli předpovídání.
1. celník: A čeho tedy?
2. celník: Předpovídání budoucnosti a její korekci. Zapsala se jako profesorka futurologie Marie Pythagorová, doktorka nějakých věd. Poslyšte, pane kolego, není to něco přes množiny?
1. celník: Ale odkud přišla? Ústav, univerzita, země, národnost, stát…?
2. celník: (Nahlíží do knihy) To tu není. Vůbec nic už tu není. Jenom taková malá poznámka, že si přijela vyřídit nějaké staré účty s naším panem králem. Poslyšte, to musela být moc pořádná ženská, když nezapomněla, co byla našemu panu králi dlužna.
1. celník: (Zděšeně) My toho víc nezapsali? Jak je to možné?
2. celník: (Uklidňuje ho) Asi jsme myslili, že tu bude pořád ten nával. A spěchali jsme. Jenomže on už nebyl. Další nával se nekonal.
1. celník: (Rozhořčeně) Tak proč nikdo ten zápis nedoplnil? Kde byla kontrola? A co bdělost a ostražitost? Ta ženská přece mohla být někdo úplně jiný!
2. celník: Jiný než kdo?
1. celník: Jiný než ona! (Zarazí se) Co mne pleteš? (Vrhne se ke knize) Kdo to podepsal? To se musí zjistit! A vyvodit důsledky.
2. celník: Snad to tak nespěchá. Když to počkalo tři roky…
1. celník: (Rozpačitě zavírá knihu) Vlastně…
2. celník: Co je s vámi?
1. celník: Ale nic.
2. celník: Tak kdo ji k nám pustil?
1. celník: (Rozpačitě odpovídá) Ale… já.
2. celník: Já si teď vzpomněl. Ta ženská měla takové podivné zavazadlo. Místo kufru měla jenom jakousi krabici a v ní vřetánko. Nač potřebuje profesorka futurologie vřeteno?
1. celník: No nazdar!
Odcházejí za zeď
Matěj: Heleďte, princi, to jsme asi na hranicích.
Princ: Nesmysl, Matěji. Tohle nemůže být hranice. Na hraničním přechodu se stojí ve frontě. A my (rozhlíží se kolem sebe) my jsme tu sami. Jako kůly v plotě. Sami dva.
Matěj: Třeba jsou dva taky fronta. Ostatně, kdyby tu byla fronta, ještě by to pořád nemusela být hranice. Mohlo by to být řeznictví nebo Čedok.
Princ: Co by tu dělal Čedok? V téhle pustině?
Matěj: Je tu zdravý vzduch. A Čedok posílá lidi tam, kde mohou být na zdravém vzduchu. Dokonce se tím živí. Tak proč by nemohl poslat jednou taky sám sebe? Za odměnu. Nebo z protekce.
Princ: Protekce nepřichází v úvahu.
Matěj: Ale to je jejich celnice. A byl by to jejich Čedok.
Princ: Tak to protekce přichází v úvahu.
Matěj: To se mi líbí. Třeba dva nejsou fronta.
Princ: Co to pořád meleš o těch dvou ve frontě?
Matěj: Já jen přemýšlím… Jestli jsou dva dost, aby byli fronta.
Princ: To je těžké rozhodnout. Jen tak. Na to musí být nějaký ukazatel, kterým se to dá změřit.
Matěj: (Vpadne mu do řeči) Jestli to má být fronta, musí se stát za sebou.
Princ: Samozřejmě. Aby byl pořádek, musí to být podle nějakého ukazatele.
Matěj: Už chápu. Ale nerozumím tomu.
Princ: Tak to zkusme vymyslit. Co je typické, když je fronta?
Matěj: Že je něco, na co těm lidem stojí za to stát.
Princ: S tím nic nenaděláme. Na to se musí z jiné strany.
Matěj: Že se na sebe v té frontě mračí. A předbíhají jeden druhého.
Princ: (Zamyslí se) Matěji, to by šlo. Když se lidi předbíhají při čekání na něco, je to fronta.
Matěj: A co s tím?
Princ: (Vítězně) Už to mám. Aby se lidi mohli předbíhat, musí být nejméně dva. První – druhý – první… To znáš ze školy. Přece permutace.
Matěj: Neznám. Já tenkrát chyběl. Ale znám to z vojny. My se takhle rozpočítávali, kdo půjde do kuchyně škrábat brambory. Chodili ti druzí. A já k nim patřil pokaždé. Takže, kdybyste se teď chtěl rozpočítávat, já to beru dobrovolně. Dobrovolně budu druhý. Nač zbytečně obtěžovat náhodu s nějakou bramborovou permutací. Třeba by ještě nakonec musela kvůli nám vstávat od oběda.
Princ: (Sahá si na břicho) Od oběda? Já mám hlad!
Matěj: Já taky. Právě teď jsme měli dojídat moučník. Jenomže už je stejně pozdě. (Ukazuje před sebe) Kdepak fronta! Tady na nás čekají s otevřenou náručí!
Přicházejí celníci, trochu nejistí a rozpačití, protože vlivem okolností vyšli poněkud ze cviku
1. celník: (Srdečně) Vítáme vás do našeho království, pánové. Jakou jste měli cestu?
2. celník: (Komisně) Vaše doklady, prosím. A připravte si zavazadla k celní prohlídce.
Matěj: To půjde těžko. My si vyšli jen tak nalehko. Bez zavazadel.
2. celník: No tohle!
Princ: (Suverénně) Jsem prvorozený syn panovníka země, odkud přicházím.
Matěj: (Vypne se) Já taky! (Ostatní se po něm podívají) Já taky odtud přicházím.
2. celník: To by mohl říct každý. Nemáte-li doklady, pánové, a žádná zavazadla, naší celnicí neprojdete!
Matěj: A co když přejdeme o kus dál? Támhle za tím habrovým houštím na nás už neuvidíte.
2. celník: To se nás netýká. Tam přecházíte na vlastní nebezpečí. (Dodává vítězoslavně) A nikdo vám nedá razítko do cestovních dokladů! (Pyšně ukazuje na obrovské razítko)
Matěj: To nám nevadí. My žádné cestovní doklady stejně nemáme.
2. celník: A nikdo vám nedá plomby na převážené zboží!
Matěj: My žádné zboží nevezeme. I kdybychom nějaké zboží měli, museli bychom je pouze přenášet. Chybí nám vozidlo.
2. celník: To není možné! Kdybyste nesli nezákonně přes naši hranici zboží, byli byste pašeráci. Ale kdybyste nenesli nic, bylo by to mnohem horší! Nedávalo by to žádný smysl a zpochybňovalo by to naši existenci! Pašeráci jsou pro celníka nutnost stejně jako lupič pro policajta, zločinec pro advokáta a soudce a zmatek pro poslaneckou sněmovnu! Proč byste chodili přes hranici, kdybyste nechtěli nic pašovat? (Prosebně) Alespoň nějakou maličkost… Co by vám to udělalo?
Princ: Třeba chceme poznávat zajímavosti cizích zemí. Cestovat, rozhlížet se…
Matěj: Anebo si hledat nevěstu.
Princ: (Důrazně) Neprozrazuj státní tajemství!
2. celník: U nás nic zajímavého není. A nevěsty už vůbec ne. (Rozpláče se)
Matěj: Co je? Proč brečí? Vždyť jsme toho snad tak moc neřekli…
1. celník: Odpusťte mu to, pánové. Je poslední dobou trochu přecitlivělý. A když uslyšel o nevěstě… Jeho nevěsta mu už tři roky nenapsala ani řádek.
Matěj: A kde je ta jeho?
1. celník: Slouží jako komorná u naší princezny.
Princ: (Radostně překvapen) Vy tu máte princeznu?
1. celník: Proč ne? V každém pořádném království je nějaká princezna.
Princ: No dovolte! Já například jsem u nás jedináček!
1. celník: Promiňte, princi. To byla jen taková malá zkouška. Psychologický test, kterým jsem si ověřoval vaši totožnost. Právě jste mne přesvědčil, že jste opravdu princ. Kdo jiný by se taky zastával království a protestoval proti nařčení z jeho nepořádnosti než člen královské rodiny? Buďte vítán v naší zemi. (Uklání se)
2. celník: (Taky se uklání) Promiňte mi…
Matěj: Ale jo. Princi, nemohli bychom se konečně naobědvat? Doba je nanejvýš příhodná.
1. celník: Je mi líto, pánové, ale naše celnice vám nemůže nabídnout ani docela skromné pohostinství. Z dosud nám neznámých a jistě státně vysoce důležitých důvodů nebyli jsme už třetím rokem ani vystřídáni ani zásobováni. Sloužíme tu tak říkajíc non-stop, na tři směny, živíce se tím, co les dá. A on moc nedá. Maliny, borůvky…
Matěj: (Zděšeně) A co v zimě?
1. celník: Naštěstí je podnebí naší země převážně mírné a vlahé, fronty příliš nízkých a příliš vysokých tlaků se rozpadají už před hranicemi a teplota nepřeje extrémům. Houby rostou téměř po celý rok. V létě a na podzim nakládáme a sušíme… Zato nejsme ohrožováni obezitou.
Princ: A netrpí tím vaše pracovní výsledky? Kdo sbírá houby, nemůže proclívat.
1. celník: (Smutně) Vaše obavy jsou zbytečné, princi. Naše práce netrpí. Konáme ji vzorně a beze zbytku plníme všechny své povinnosti.
Matěj: Takže děláte co?
2. celník: (Trpce) Nic.
1. celník: Turistický ruch do a z naší země jaksi utichl. Usnul, dalo by se říct – kdyby to neznělo tak nesmyslně.
Princ: (Udiveně) To je velice neobvyklé…
1. celník: Mimořádně neobvyklé, princi. Jenomže my si už zvykli. Za tři roky si každý zvykne. A přestane se divit. Divit se můžete jen pár dní nebo pár týdnů. Déle ne. Pak vám to samotnému začne být trapné – že se jen divíte. Buď se snažíte přijít té věci na kloub a něco v tom dělat – anebo musíte na celou věc zapomenout. A brát ji jako danou.
Princ: (Rozhodnut) Matěji, jdeme. Začíná mne to zajímat. Záhadné království. A navíc – mají tu princeznu.
Matěj: A co bude s obědem, princi?
Princ: (Ukazuje na celníky) Nech jim ho tady, Matěji. My hladovíme jeden den, oni už tři roky.
Matěj: (Zřejmě nerad klade uzlík s jídlem na lavici vedle dveří).
Oba odcházejí
Matěj: (Chvatně se vrací a bere si rychle z uzlíku kus krajíce) To by nebylo spravedlivé, abych já nedostal ze svého vůbec nic. (Zase odbíhá)
Matěj: Mají tady cesty ještě horší než u nás doma. A to je co říct.
Princ: Myslím, že jsme zabloudili.
Matěj: Žádná cesta, žádný ukazatel. Ani turistické značky tu nejsou. Být já tady od toho král, to bych netrpěl.
Opodál se objeví tmavá postava
Princ: Halo, dobrý člověče, poraď nám, kudy se dostaneme ke královskému zámku!
Postava: Jděte k šípku! (Zmizí)
Princ: No tohle!
Matěj: Moc zdvořilí tu zrovna nejsou.
Jdou dál
2. žába: (Naštvaně. Tahá si ze zad trn) To se nedá vydržet. Tady si nesmí žába ani trochu povyskočit. Hned má trn v zadku! A jaký parádní! Jsou prý tady největší růže daleko široko. A samozřejmě taky největší trny daleko široko.
1. žába: Tak nevyskakuj. A budeš mít zadek bez trní.
2. žába: Bodejť ty by sis do něj trn vrazila. Vždyť na něm pořád sedíš jako placka, ani se nehneš.
1. žába: Však ty toho tady nahopsáš za nás obě!
2. žába: Stejně se jednou odsud odstěhuju. Udělala bych to už dávno, jenomže… tady je takové krásné ticho. Žádní lidé tě nehoní, nikdo po tobě nešlape. Všichni stojí a sedí tam nahoře jako zařezaní. Je to legrace moci jim skákat pod nohama anebo třeba po zádech nebo po hlavě. Ani se nehnou.
1. žába: Tak vidíš. Já si vzpomínám… Jednou jsem šla k sousedce na pár kváků a musela jsem přes louku, kde si naše princezna hrála s míčem. Zakutálel se jí právě ke mně a ona mne zvedla místo něj. A jak ječela! Jenomže mě potom zahodila na zem. Od té doby skáču trochu do strany.
2. žába: To přece nevadí.
1. žába: Jak komu! Měla jsi vidět, jak nadával ten čáp, co na mě čekal s otevřeným zobákem zepředu a já uskočila úplně jinam! Možná tam klape zobákem naprázdno dodnes.
2. žába: To jo. A kde je vlastně princezna?
1. žába: Nikdo o ní neví. Sice říkal něco netopýr, že ji zahlédl ve věži, ale věř takovému… Vždyť netopýr, to je jen slabá půlka žáby.
Ozvou se kroky
2. žába: Honem pryč! Někdo jde. Zalezem do bezu!
Princ: (Utahaně, naříkavě) Čert mi byl dlužen tohle dobrodružství! Že jsme radši nezůstali doma. Na nikoho se nedá spolehnout. Proč mi to někdo nerozmluvil? Pořád se říká, jak se princové mají… a přitom kluci, kteří mi nejvíc záviděli, hrají teď pod hradbami kopanou. A já abych se tady trmácel.
Matěj: Já taky! (Hraje si kopanou se spadlou šiškou)
Princ: Ty mlč, tys chtěl jít dobrovolně! Kdo se sám přihlásí, nemá pak právo naříkat. To jenom já jsem musel. Protože jsem princ!
Matěj: Dobrovolníci nesmějí naříkat? To je nespravedlivé! A nadávat smějí?
Princ: Jo. Nadávat mohou. Jinak by se to nedalo vůbec vydržet.
Matěj: Alespoň že máte uznání. Vlastně jsem rád, že jste u nás princem zrovna vy.
Princ: Co je to za řeč? Kdo by měl být princem, když ne já?
Matěj: Nebojte se, on by to někdo vzal.
Princ: (Mávne rukou nad Matějovou nesmyslnou řečí) Neplácej nesmysly. Ale stejně… Víš, že jsem si už kolikrát přál, abych nemusel být princ?
Matěj: Neříkejte!
Princ: Jo, opravdu. Pokaždé, když jsme si s kluky hráli… třeba na lupiče a na vojáky. Všichni vždycky považovali za samozřejmé, že já budu princ a povedu vojáky…
Matěj: Copak by to šlo jinak?
Princ: To je samozřejmé každému, jenom ne mně! Vy všichni jste si hráli, jenom já ne. Já totiž i přitom konal povinnost. Proč to nikoho z vás nenapadlo? Hrát si přece může každý jenom na to, co není. Ty bys taky považoval za otravu a pitomost, kdyby tě nutili hrát si na pasáka koz. Protože kozy jsi musel pást doma každý den.
Matěj: Pokud jsem se nevymluvil, že musím za vámi.
Princ: (Rozhořčeně) Nebo tohle. Po každé bitvě se rozdávala vyznamenání…
Matěj: (Vpadne mu do řeči) Přece jste dostal, princi…
Princ: (Opovržlivě) Pokaždé. Pokaždé jsem už předem věděl, že dostanu vyznamenání. To nejvyšší, samozřejmě. Vy, ostatní kluci, jste se hádali a vztekali, vyčítali jste si, kdo byl statečnější a má nárok… O mou statečnost se nikdo nezajímal. Ani o mou zbabělost nebo nešikovnost. Kdybych celý regiment svých vojáků zavedl loupežníkům až do stodoly, stejně na mne čekalo nejvyšší vyznamenání. Myslíš, že mě to bavilo?
Matěj: (Udiveně) Nevěděl jsem princi, že to berete takhle.
Princ: (Mávne rukou) Nech toho. To bylo dávno. Teď musíme jít k šípku.
Matěj: (Ukazuje prudce rukou před sebe) Princi!
Princ: Co je, Matěji?
Matěj: Princi, šípky!
Princ: (Zamyslí se) Ty myslíš, že ten chlap nezdvořilá mluvil o tomhle? Když nás posílal…
Matěj: Asi jo. Takže vlastně ani nezdvořilý nebyl.
Princ: Tě bůh! Co s tím uděláme? To přece nedává žádný smysl. Posílat nás k hromadě trní.
Matěj: (Dívá se na šípky) Poslyšte, princi, tak se mi zdá… To není hromada nějakého trní. To je trní na hromadě něčeho…
Princ: Nech si ty duchaplnosti!
Matěj: (Horlivě) Opravdu, princi. Pod tím trním něco je. Něco velkého. Jako zeď od něčeho velkého.
Princ: Zeď od něčeho velkého? Člověče, Matěji, co by to mohlo být? Je to velké a má to zeď?
Matěj: To je hádanka do Mateřídoušky, princi.
Princ: Dej pokoj! Je to velké a má to velkou zeď… (Přemýšlí) Matěji, už to mám. Objevili jsme zámek!
Matěj: Anebo hrad.
Princ: Teď se nebudeme hádat o detaily. Začínám tomu rozumět. Ten chlap v lese nebyl obyčejný sprosťák.
Matěj: To opravdu nebyl. To byl neobyčejný sprosťák. Poslat nás k šípku!
Princ: Právě! On nás poslal k šípku a přitom nás poslal na zámek!
Matěj: To mi něco připomíná. Já měl strejdu, ten taky poslal jednou jednoho pána někam, už ani nevím přesně kam, a oni ho poslali pod zámek.
Princ: Toho jednoho?
Matěj: Ale ne! Toho strejdu! On ten jeden nebyl sám. Ono jich bylo víc. On měl na posílání lidi.
Princ: A to je tam pan strýc poslal všechny najednou? Nebo postupně?
Matěj: Ale ne… On tam poslal jen toho jednoho. Ti ostatní by se tam už nevešli. Ti asi strejdovi nevadili, že jsou tam, kde právě jsou.
Princ: Tak proč se do toho posílání pletli? Posílání je věc dvou osob. Jedna posílá a druhá je posílána. Buď tam jde anebo tam nejde. Přesilou se ovšem nikdo nikam strkat nemá. To je pak násilí!
Matěj: Anebo přesilí.
Obcházejí kolem zdi a studují ji
Princ: Budeme to muset někde načít. Na zkoušku. Vzít vzorek, tak říkajíc. Prověřit hustotu, hloubku, tvrdost a směr. Abychom nabyli jistoty, pokud jde o tu zeď.
Matěj: Anebo alespoň pravděpodobnosti… že tam ta zeď opravdu je. A že to dokážeme našimi meči.
Princ: Poslyš, Matěji, jak to, že nám ty meče neproclili? Ti dva na hranicích?
Matěj: Oni nám je zapsali jako předměty denní potřeby. Jako holicí strojek… třeba. Nebo kalkulačku.
Princ: Ty máš s sebou holicí strojek? A kalkulačku?
Matěj: Proč? Mně fousy ještě nerostou. A počítat umím na prstech. Do desíti, to mi úplně stačí. Víc peněz jsem stejně nikdy neměl.
Princ: Tak proč o tom mluvíš?
Matěj: Já nevím. Asi proto, že je snadnější mlátit jazykem o patro než mlátit mečem do keřů.
Princ: Dost řečí. Jde se na věc. Jenomže… (Zarazí se) Co kdybychom tam objevili něco důležitého? Třeba poklad nebo něco moc starého nebo naopak úplně nového, ještě neznámého? Co vstoupí do dějin…
Matěj: No a co?
Princ: Víš, jaký by to byl trapas, kdybys to objevil ty? Uděláme to raději takhle. Já půjdu sekat sám, ty tady zůstaneš a budeš mi zajišťovat základnu.
Matěj: Zajišťovat co?
Princ: Základnu! Jídlo, pití, informace…
Matěj: Jo tak! To máte říct rovnou, princi. (Sám pro sebe) Zajišťovat jídlo a pití a drby je zajímavější práce než zajišťovat si historickou slávu sekáním do trní. Při tom prvním se dá vždycky něco seknout nebo štípnout, při tom druhém si můžeš nanejvýš useknout prst. A popíchat se o trní.
Princ: (Udělal otvor a zmizel v křoví. Přidušeně) Matěji, slyšíš mě?
Matěj: Ano, princi.
Princ: To je zvláštní. Samý šípek a nic jiného.
Matěj: To víte, dneska je to moderní. Všude samá monokultura.
Princ: Podej mi svůj meč! Ten můj mi přebrus a naostři!
Matěj: Už běžím! (Zvolna vkráčí do otvoru a podá svůj meč do tmy. Vynoří se zpět s princovým mečem) No jo, otupil ho. Ty keře jsou jako houžev. Anebo ty naše meče nejsou jako houžev. (Poklekne a předstírá broušení)
Princ: Je tady plno lidí! Ale všichni spí. Tak je nebudu budit, rozespalí bývají nevrlí. Půjdu se ještě podívat do věže.
Matěj: (Zívá) Tak jo.
Princ: Matějííí…! Už jsem ve věžííí…!
Matěj: To je dobře.
Princ: Jenomže jsou tady dvířka. Železná. A zamčená.
Matěj: Tak je odemkněte.
Princ: Ale čím?
Matěj: Třeba klíčem.
Princ: Když ve dveřích žádný klíč není.
Matěj: Zkuste ho hledat. Možná je pod rohožkou. Schovávat klíč pod rohožku je mezinárodní obyčej (Zívá) Princ: Už ho mám!
Matěj: (Ulekaně vyskočí) Koho?
Princ: Přece ten klíč! A padne!
Matěj: To je pořád řečí kvůli jednomu klíči.
Princ: Hrůza! Tady se taky spí!
Matěj: To není zámek, to je feudální noclehárna.
Princ: Je tu nějaké děvče. Podle šatů dokonce princezna! Ale podle pracovního nářadí přadlena. Sedí u nějakého vřetene. Asi soukala nitě.
Matěj: To se nedivím, u toho se usne hned. To je nudná práce.
Princ: Co mám dělat?
Matěj: Něco dělat musíte. Nemůžete pořád jenom objevovat. Musíte taky to objevené nějak realizovat. Jinak bychom se nevyvíjeli a k rozvinutému feudalismu bychom nikdy nemohli dospět.
Princ: Ale jak…? Jak realizovat?
Matěj: Zkuste ji políbit.
Princ: Vždyť je celá zaprášená!
Matěj: Tak ji nejdřív oprašte. (Se zájmem) Nebo ji mám přijít oprášit já?
Princ: Jen zůstaň tam dole. Já jsem ji objevil, já ji taky opráším.
Matěj: (Zklamaně) Nebyl by to první případ, kdy jeden objevil a jiný oprašoval.
Princ: Tak já ji políbím, Matěji!
Matěj: (Otráveně) Pro mne, za mne…
Náhle se setmí, strhne se rámus, rachot… a v nastalé tmě křoví mizí.
Král: Co to bylo? Jsem celý jako rozlámaný. A přitom jsem dnes spal jako dudek.
Královna: Mám hrozný hlad. Nějak mi od včerejška vytrávilo. Pojďme ke stolu!
Král: A kde je princezna? To není žádný pořádek, když se holka místo oběda toulá! Studené jídlo za nic nestojí!
Do hodovní síně vbíhá princezna a za ruku vleče mírně se vzpouzejícího a hodně udiveného prince.
Princezna: Maminko, tatínku, já už jsem vzhůru! Už jsem se probudila.
Královna: To se máš čím vytahovat! Vždyť je poledne!
Král: Kdo je ten mladík?
Princezna: To je princ ze sousední země. Právě nás všechny vysvobodil.
Král: Co je to za nesmysl? Copak my jsme potřebovali vysvobodit?
Princezna: Ovšem, tatínku! Byli jsme začarováni. Spali jsme a o ničem jsme nevěděli. Úplně nám uniklo, co se mezitím s námi dělo. A princ nás svým neohroženým zásahem z těch kouzel a čar vysvobodil. (Postrkuje prince dopředu ke královským manželům) Už jsme zas přišli k sobě. Už o sobě víme.
Král: A odkud to všechno máš? Že jsme do teď spali a od teď už zas o sobě víme?
Princezna: (Zapýří se, skloní hlavu) Od něho. Vysvětlil mi to.
Král a královna a ostatní: (Jednohlasně) Aha…
Král: Tak on ti vysvětlil, že nás zachránil. To se to zachraňuje, když se pak může vysvětlovat.
Princezna: (Naléhavě) Tatínku, křivdíš mu. Já mu věřím. Vysvobodil mě, protože mě políbil…
Král: A teď tě bude chtít políbit znovu, protože tě vysvobodil. A hned několikrát. Čím dál, tím líp. Na to se budu muset ještě podívat! Nejen jako panovník, ale hlavně jako otec. To se vyšetří. Buď je ten hoch blázen, nebo nemrava. Anebo obojí.
1. celník vtrhne do sálu.
1. celník: Vaše Veličenstvo, promiňte, že sem tak vpadám, ale to se už opravdu nedá vydržet!
Král: Co se nedá vydržet, celníku?
1. celník: Ty houby, prosím. Houby a borůvky, v létě a na podzim čerstvé, v zimě a na jaře nakládané. Už třetí rok pořád dokola. Já skládám úřad.
Král: (Nevěřícně) Ty skládáš úřad vrchního nadcelníka? Teď, pět roků před důchodem?
1. celník: Jak to, pět? Dva roky!
Král: Co to meleš? Vždyť jsem ti podepisoval dekret! Já to musím vědět!
1. celník: Veličenstvo…
Princezna: (Jásavě) Vidíš, tatínku, že princ nelhal! Opravdu jsme spali! Tvůj celník to právě nezávisle potvrdil!
1. celník: Vrchní nadcelník, princezno, prosil bych. Pořád ještě vrchní nadcelník. Už tři roky.
Král: (Zmateně se rozhlíží) Ale jak je to možné? Tři roky života pryč a já o tom nic nevím! Kdo ví, co se tu mezitím dělo! A kdo vlastně vládl celou tu dobu? Copak by se život v království nezastavil a nezhroutil, když všechno na zámku usnulo? Na celé tři roky?
Matěj: (Vstupuje) Asi ne. Ono něco zastavit nebo zhroutit dá dost práce.
Rádce: (Přiblíží se zdvořile ke králi) Bylo by tu jedno vysvětlení, Vaše Veličenstvo. Jakýsi cizinec, Einstein se jmenuje, sepsal nějakou teorii o dilataci času. Že prý se čas dá zkrátit nebo prodloužit… Snad se to mohlo stát nějak takhle. Že jsme byli zkráceni… časově.
Král: (Přemýšlí) A pochopí to poddaní, když jim to začneme vysvětlovat?
Rádce: Nepochopí, Vaše Veličenstvo. Rozhodně nepochopí. Tu teorii prý nechápe skoro nikdo.
Král: A jaký smysl má vysvětlovat někomu něco, co je už předem nevysvětlitelné? (Vrtí pochybovačně hlavou)
Rádce: (Horlivě) To je právě výhodné, Veličenstvo. Oni nevědí, že se to nedá pochopit. To víme jenom my. Vždycky je dobře, ví-li panovník o něco víc než jeho poddaní. Když ví, že nic neví, zatímco poddaní ještě pořád doufají, že něco přece jenom ví.
Princezna: (Rázně) Nech si ty složité cizácké teorie, rádče. (Obrací se ke králi) Tatínku, udělej s tím něco! Tady ti budou vykládat nějakou nesrozumitelnou pavědu… A přitom se všechno dá vysvětlit úplně jednoduše a prostě. A po našem. Princ mne políbil a tím zrušil kouzlo na nás uvalené. Líbal mne v zájmu dobré věci, takže se mu nedá nic vyčítat. A je to.
Král: (Vzdychne si) Tak ano, dceruško. (Pokyne kuchařům) Noste na stůl! (Zarazí se) Počkejte! Noste se stolu!
Královna: Co se děje? Já mám hlad!
Král: Vždyť ten oběd je tři roky starý! Odneste to! Všechno pryč! Ještě z toho bude nějaká dyzentérie nebo salmonelóza. Doneste sem něco jiného!
Kuchař: (Provinile, omluvně) Nic jiného není, Veličenstvo. My taky spali.
Král: (Bezradně) Tak co teď? Já mám taky hrozný hlad!
1. celník: Kdybyste dovolil, Vaše Veličenstvo, vzal jsem si na cestu trochu hub a borůvek. Ale… (Naznačuje, že to moc k jídlu není)
Král: Sem s tím! (Dělí se s královnou o ubohou krmi. Jedí) Vrchní nadcelníku, chceš taky?
1. celník: (Odmítá) Děkuji, Veličenstvo, raději ne.
Král: Houby s borůvkami nebo borůvky s houbami, po tříletém půstu se dá jíst všechno. (Žvýká) A teď, kuchaři, honem do práce! Náhradní volno máš vybrané na pár let dopředu, dovolenou taky… tak uháněj! Nějakou dobu se teď budou v kuchyni dělat přesčasy.
Kuchaři odbíhají
Král: (Obrací se na prince, smutně sedícího u stolu) Proč tam sedíš tak smutně, princi? Neboj se, všechno se vysvětlilo. Nemusíš mít obavy…
Princ: (Kýchne) Já nemám obavy, Veličenstvo. Já mám rýmu. (Smrká do kapesníku a pokašlává)
Princezna: Co se vám stalo, princi? (Naklání se nad ním)
Princ: (Utírá si nos kapesníkem) To nic není. Asi jsem se nastydl při tom sekání šípkových keřů. Propotil jsem košili a ve věži byl průvan. Hepčííí…!
Princezna: Honem! Kde je kuchař? Udělejte hrnec šípkového čaje! Ten je na rýmu nejlepší. Vitamin C se má podávat nemocnému tělu v šípkovém čaji. To jsme probírali ve zdravotní výchově.
Kuchař: (Vbíhá. Zděšeně) Princezno!
Princezna: Co je?
Kuchař: (Padne na kolena) Šípky došly! Byl bych přísahal, že jich tam byly ještě dva pytlíky… Zmizely jakoby kouzlem.
Princ: (Huhňá) Kouzleb? Do zdabedá, že líbádí princezed je brodi všeb šípkůb. Da keřích i v bydlígu. Gdo hce bít šíbky, desbí se líbad s princezdaba. Asi jzbe se líbali moc sildě, brincezdo…
Princezna: To nemyslím. Ale napadá mě… Než jsem usnula, byla u mne nějaká paní… s vřetánkem. Říkala, že je automatické nebo co. A pak jsem usnula.
1. celník: Dobrý Bože! Milost, Vaše Veličenstvo! Bylo to poprvé za třicet let, co jsem zanedbal službu…
Král: Co je to za zmatek?
1. celník: Ta osoba, o níž mluví princezna, přešla před třemi roky hranici bez řádného celního odbavení. Zřejmě v přestrojení a s nekalými úmysly zamořit naše království… vlastně, co to povídám… Vaše království šípkovými keři a spavou nemocí.
Král: A nic jiného o ní nevíte?
1. celník: Nic, Vaše Veličenstvo. Snad jenom tu poznámku…
Král: Jakou poznámku?
1. celník: Víte, mladší celník si vzpomněl, že ta osoba poznamenala…
Král: Co poznamenala?
1. celník: Něco v tom smyslu, že si potřebuje vyřídit nějaké staré účty… s Vaším Veličentvem.
Královna: (Zbystří pozornost) Jaké účty?
Král: (V rozpacích) Copak já vím?
Královna: Začínám tomu rozumět.
Král: Třeba se celník přeslechl. Byl to jenom mladší celník, začátečník…
Královna: Ty už se nepamatuješ na mou dvorní dámu, kterou jsi jednou pozval na čaj? Když jsem byla nakupovat?
Král: Už ani nevím. Tvých dvorních dam bylo moc.
Královna: Tak ti to připomenu. Já se vrátila dřív, protože měli v obchodě inventuru. A ty jsi pak prohlásil, že moje dvorní dáma přišla k tobě čistě náhodou, protože tě nemohli nikde sehnat a ty jsi usnul. Že jsi byl ten den hrozně ospalý…
Král: Ale já byl opravdu strašně ospalý.
Královna: Najednou se pamatuješ. A já se taky pamatuji, že jsem tu ženskou ze zámku vyhnala.
Král: A zapomněla´s jí zaplatit za pět let služného.
Královna: Ještě jí budu platit. Za takové služby.
Princezna: Já vám nerozumím. Přestaňte se hádat. Teď potřebujeme půl toho kouzla vrátit zpátky. Musíme mít šípky. Princovi na čaj.
Matěj: A na chřipku, prosím.
Princezna: Na čaj a na chřipku. Já chci mít prince zdravého.
Matěj: Nezůstalo ve věži ještě to vřeteno? Třeba by se dalo použít znovu.
Král: Nebuďte naivní, mladíku. Pokud ho nikdo nehlídal, určitě už tam není. Někdo ho ukradl. To víte, dneska je takové vřeteno starožitnost. U vás se vřetena nekradou?
Matěj: (Hrdě) U nás se krade jenom výjimečně.
Král: (Udiveně) Co tím chceš říct?
Matěj: (Skromně) Že u nás jenom výjimečně je co ukrást. Než se odhodláte ke krádeži, zjistíte, že už není krást co. Že vás někdo předběhl. Odhodlal se dřív.
Král: To jsou u vás lidé tak odhodlaní? Ke všemu?
Matěj: (Krčí rameny) Ke všemu ne. Ke kradení jo.
Princezna: Vy tady breptáte o hloupostech a princ trpí.
Král: No, no. Krást je těžší nemoc než kýchat. Na krádež je nejlepší lék dvacet ran lískovkou nebo šibenice. Na kýchání stačí šípkový čaj. Proč mu ho neuvaříte?
Princezna: (Rozpláče se, vzlyká) Vždyť tady už půl hodiny o ničem jiném nemluvím!
Král: Tak přestaň mluvit a začni vařit.
Princezna: (Zoufale) Vždyť není z čeho! Copak můžu uvařit šípkový čaj z pampelišek?
Král: Třeba by byl ještě lepší! Mohlo by se to hlásit jako zlepšovák? Kde je kuchař?
Kuchař: K službám, Vaše Veličenstvo.
Král: Můžu si u vás v kuchyni přihlásit zlepšovák? Na vaření šípkového čaje z pampelišek.
Kuchař: (V rozpacích) To by nešlo, Veličenstvo.
Král: A proč ne? Vynalézavost se má podporovat.
Kuchař: Jednak je fond odměn za zlepšovací návrhy vyčerpán a kromě toho jsme za podobný návrh dali jednomu kuchtíkovi nedávno pár facek.
Král: (Znechucen) Můžeš jít. Už mě to nezajímá.
Matěj: Vaše Veličenstva, mám nápad!
Král, královna, princezna: Sem s ním!
Matěj: (Vítězoslavně) Dáme si inzerát!
Princezna: (Udiveně) Jaký inzerát?
Matěj: Přece… budeme hledat inzerátem tu šípkovou sudičku. Nebo dvorní dámu. Nebo profesorku. Nebo kdo to byl. Aby spustila to svoje kouzlo částečně, asi tak na dvacet procent. Aby bylo dost šípků na čaj.
Princezna: Ale to přece princi nepomůže! Inzerátem to trvá! On potřebuje šípky hned!
Rádce: Jen klid, princezno. Pro jednou se uzdraví i bez šípků. S Vámi určitě!
Diriguje závěrečnou píseň. Všichni zpívají
Tak akorát:
Když je něčeho moc
může to zdraví škodit
Když je něčeho málo
můžete omarodit
Refrén:
Na to je třeba dbát
mít všeho akorát
A když se to nepovede
zkusit dát si inzerát
Princ v době feudální
život měl idylický
leč rýma, revma, kašel
ty našly si ho vždycky
Refrén
I dneska pořád platí –
Sám ať si dává vinu
kdo si včas nenasbírá
zásobu vitamínů
Refrén
Viry ať u postele
klidně si drží hlídku
My máme šípky v hrnku
a viry ať jdou k šípku!
Refrén