Jestliže literatura česká, od některého desetiletí u prostřed mnohých překážek vznikající, životem poněkud objeveným vlastence upřímně smýšlejícího obradovala: nemůže jinak býti, než že způsobou a tvárností, kterou této doby na se bráti počíná, téhož vlastence mysl zarmucuje, a naději v něm o svém dalším zniku a zkvétání na velikém díle udušuje. Ta smutná tvárnosť její jest bezpotřebné od jazyka v písmě posavad užívaného odstupování, a jeho na jiné a jiné podnářečí rozdrobování. Pohlédněme na nejnovější stav literatury české a obojí vadu poznáme.
Počítá ona sice mnohé upřímné a přičinlivé milovníky, pokusila se za našich dnů dosti šťastně o vyšší umění a rozličné druhy básnictví, a na sebe pozor nejedněch dřímajících vlastencův obrátila: ale dvě sobě odporné strany mezi spisovateli dalšímu zniku jejímu nemálo škoditi se vidí. Jedna sobě jistou dobu minulosti, kterou zlatým věkem nazvati ráčila, za nejvrchnější a nejdokonalejší obraz všeho psaní vystavila, a nesnášenlivě a urputně má se k těm, kteří jen o vlas od vedoucí tam cesty se uchylují, byť to i s napravením a uhlazením té veliké silnice díti se mělo. Těm každý nedostatek a omyl zlatého jejich věku rovně tak svatým jest, jako správnosť a dokonalosť jeho jazyka. Oni všecku literaturu i ve zpěvích i v nevázané řeči v ouzké meze slohu skoro jediného historického těsnají, pro strach, aby se od výborných Veleslavínů a Komenských neušinuli, raději ničeho nepíšíce, k čemu by těchto klassický jazyk nestačoval. Od nich nelze čekati, aby nám českou logiku, fysiku, metafysiku podali, neb chrám jiných vyšších vědomostí kdy otevřeli, nemohouce klíčů k tomu ve svém Veleslavínovi nalezti. Jakkoli ale tito starověrci literaturu v pokroku jejím nemálo zdržují, a ji jako Niobu v nepohnutelný kámen obrátiti usilují: předce však, kdyby se jim toliko, čehož ovšem daleci jsou, podařilo Veleslavínů a Komenských v pravdě dostihnouti, zapříti nelze, žeby vždy tak ještě veliký národu a literatuře jeho užitek přinášeli. Neměl by Český národ spisů ve třídě soustavných věd a vyššího básnictví, ale historickými a z prosta poučujícími knihami by oplývati mohl. Dobře tedy oni o zachování přesnosti a čistoty jazyka se snažují, toliko v tom chybujíce, že o vyšší vzdělání jeho málo se starají.
Daleko škodnější literatuře naší jest druhá strana těch, kteří od došlého nás způsobu psání nepotřebně odstupují, anebo dokonce nová nářečí v písemní jazyk uvozují. K prvnímu počítáme ty, kteří českému jazyku mezi cizozemci odvykli, nebo jemu se ze staré literatury nenaučili (ano mnozí více knih českých napsali než přečtli), neb konečně zcestným hloubáním vlastním, neb nedorozuměními od skoumatelů dobrých jazyka pronešenými slovy se zavedli. Těm ani zvuk českého jazyka líbiti se, ani jeho sklad k chuti déle býti nechce. Najdou-li kde v německém neb jiném jazyku nějaké dvojsmyslné a k básnické hřičce schopné slovo, neb má-li jiný který jim známý jazyk dvě soujmenné neb šťastně podobnosti rozlišující, nebo konečně jim zdající se býti zvučné neb lahodné slovo, tu již nad chudobou a neohebností, nad tvrdostí domácího svého jazyka bědujíce jej na cizí brdo přetkávají, nová slova zamyšlují, stará stahují neb natahují, samohláskami protykují, cizí smysl a zvuk jim vnucují, a tak bohdá jiný, bohatší, libozvučnější dialekt z nuzného, hrubého mateřského utvořují. K tomu z většího dílu přistupuje neznámosť jeho pravidel, která to působí, že v užívání, změňování, odvozování a skloňování slov scestně a právě opak pokračují, a tak pohoršení jazyka i čtenářů všemožně dovršují.
K druhým, kteří konečně od českého jazyka docela odcházejíce nový naprosto sobě jazyk písemní tvoří, počísti musíme některé z pánů Moravanů a Slovanův uherských. Byla to naděje utěšená, že u šesti milionů zbratřených Slovanů, našeho písemního jazyka užívajících, literatura svým časem veliké a vzácné plody ponese, ve kteréž naději nás našeho Palkoviče, Tablice, Kolára, Šafáříka, Gallaše a jiných přičinlivá horlivosť posilovala; avšak ze sladkého sna té veliké naděje nemile nás probudilo novější na Moravě i v Uhrách usilování, tuto nitrančinu, tamto jakousi valasko-hanacko českou míchaninu v písemní jazyk povýšiti. Sžel se duchu slovanskému toho samovraždného úsilí. – Jiní národové, mající daleko rozdílnější dialekty nežli my, honosí se jediným písemním jazykem, v něm palladium bytnosti národní pokládajíce, jemu každou oběť rádi přinášejíce. Ať nedíme nic o Anglii, Francii, Italii, Hispanii, kdež nejedni jazykové domácí všeobecné písemní řeči své celé právo postoupili, obraťme pohled svůj toliko na nejbližší nám Němce. Komu neznáma jest mnohonásobná rozličnosť dialektů jejich nízké a vysoké, saské, švabské, braniborské, rakouské, bavorské, v každém kraji, v každém okolí jiné a jiné němčiny, a předce jeden písemní jazyk všecky jakkoli od sebe se lišící šťastně spojuje. Bavor ne bavorsky, Švab ne švabsky, Rakušan ne rakousky, ale každý z nich německy, to jest ve vyšší spisovné němčině píše, čte a vzdělává se. Jaký tu prospěch všem vůbec a každému zvláště, jaký samému jazyku jejich užitek, z tolika pramenů v jednu velikou a vše potopující řeku se stíhajícímu! – My pak, nářečími mnohem sobě než oni bližší, k nenabyté literatury a vzdělání obecného škodě a zkáze, k žalosti všech o naše povšechné dobré upřímně smýšlejících vlastenců, k nevýslovné radosti našich nepřátel a jazyka slovanského hubitelů, sami se roztrhujeme, slabíme a zničení konečné sobě připravujeme. Půjde li to dále, budeme míti brzo knížky v pražském, domažlickém, krkonoském, holomuckém, turčanském, a kdo ví v jakém podpodnářečí, v každém něco, ve všech nic! –
Český jazyk od 14. století až do 17. doma i vně váženým, v okolních zemích dobře známým, na Moravě vůbec, a na mnoze i mezi Slezany a Slováky v psaní užívaným byl. Drahé zůstatky jeho dávní vzdělanosti jsou nejpevnější a nejlepší základ nově vznikající v těchto nyní dotčených vlastech literatury. Žijící jazyk dle běhu přirozeného ustavičným proměnám podroben jest, kteréž proměny podlé místa a okolností všude jinou tvárnosť mají. Psáti, jak se kde mluví, byloby jazyk národní na nesčíslné dialekty rozdrobovati. Má-li národní literatura nějakou jednotu a vnitřní ukončenosť míti, potřebí jest, aby jazyk co nástroj její na obecných a určitých pravidlech založen byl. Taková pravidla poskytuje obyčejně sídelní neb jiné hlavní město, z kterého jako ze srdce slušný mravu a mluvy způsob do těla ostatní vlasti vychází. Přestal-li ale domácí jazyk v témž samém městě býti nástrojem občanského života, a jinému své právo postoupil, tu již nemá míry a pravidla, leda v samém sobě a v literatuře své, kterých spustí-li se, v nesčíslné a záhubné novoty a změny, i konečně v mrzké barbarstvo ubíhá. Dosvědčuje toho prostředních věků latina, kteréž z kalu hlubokého nebylo jinak pomoci, než ouplným, ku klassičnosti starořímské navrácením.
Nebude snad mezi Čechy nikoho, kdo by starou literaturu naši za hlavní školu jazyka písemního nepovažoval: rozumím pak zde netoliko celý její běh od prvních počátků nám povědomých až do 18. století, ale obzvláště spisy 16. věku, a mezi těmi na prvním místě biblí Kralickou, ten poklad neoceněný národu našeho, kterýž jako pramen a zákon písemního jazyka v Čechách, na Moravě i v Uhřích považován býti může, a za to od moudrého jezuity Matěje Štejra právem považován byl. Užili toho psaní způsobu všickni lepší spisovatelé, zvláště zasloužilý Faustin Procházka, vydavatel písem svatých, tak že jeho biblí, co se jazyka týče, tomu, kdo Kralické nemá, její místo navětším díle zastoupiti může. Pilné čtení biblí této ano kterékoli jiné (všecky jsou dobře česky psány, všecky sláva českého národu) jest spisovatelům českým vyvěšený praporec, ku kterému kdo nepřisáhl, snadno cizím zběračům a podvodníkům, to jest pokaženosti neb místné zvláštnosti jazyka mateřského, neb dokonce zvuku a pravidlům jazyků cizokrajných sebe svésti a zběhem od písemního jazyka našeho učiniti dopustí.
Navrženo dobře smýšlejícími literatury naší přátely, aby čeští spisovatelé něco od své češtiny upustili, a ke slovačině i moravčině přiblížiti se hleděli, ano když každá strana něco pro shodu obecnou učiní, snáze obě se sjednotí. Pěkné! ale, ptáme se, kterak to vyvésti, aby z toho větší zmatek nepovstal? Má se blížiti čeština oběma spolu nářečím a raději hned všem podnářečím? To zajisté nemožno. Čili jen – slovačině? Kterému, prosím, podnářečí? Dejme, že jen jednomu, nitranskému, jakožto nejvíce vznikajícímu. Co tím jiným podnářečím zpomoženo? – Potom otázka, má-li to přibližování rozumíno býti z strany materie, t. j. užívání slov tam obyčejných, jak to činil Tablic, Palkovič a jiní spisovatelé oněch vlastí? V tom se my přerádi snažíme, a ujišťujeme, že již v pravdě mnohá jejich slovce u nás měšťanského práva nabývají. Rozumí-li se ale zevnitřní způsoba čili forma jazyka, tu nelze pochopiti, jak by dvě rozdílné způsoby sjednoceny býti mohly. Přijímání slov jinoslovanských – budiž jen střídmé – nářečí naše písemní obohacuje, zdokonaluje: připravuje nás o mnohem větší prospěch, kterýž nám stará literatura česká přináší. Škoda, nám odstoupením od ní způsobená, nemůže nižádným jiným užitkem nahrazena býti.
Nevstoupejž nikomu na mysl, žeby Čech, užívaje písemního svého jazyka, svým domácím nářečím psal, Moravan pak a Slovák, chtěje po česku psáti, sám jen teprvé tomu se učiti musel. Jest zajisté písemní jazyk český, jakovýž v biblických a jiných a jiných dobrých spisech se nalézá, a kterýž my v sobě za obraz dobrého způsobu psání vystavujeme, ovšem sprostému českému bližší než moravskému a slováckému: ale i od našeho sprostého, zvláště, máme-li ohled na rozdílné kraje České země, znamenitě rozdílný, tak že, kdo se jemu z písem a knih nenaučil, jím psáti nikoli způsoben není; ano každý i prostonárodní spisovatel, který se čtením knih dobře českých pilně nezanáší, břidilem hnusným ostává a slávy dobrého spisovatele nikdy nedosáhne. Biblí Kralická v Moravě povstala; Komenský, Žerotín, Ctibor a jiní mnozí v staré literatuře co hvězdy první velikosti se skvějící, Moravané byli: Tránovský Slezák; Čerňanský, Doležal, Hruškovic, Semian a mnozí jiní správně česky píšící, Slováci. Moravě a Slovensku pannonskému náleží i nyní mnozí z nejlepších spisovatelů českoslovanských, jichž jména v historii literatury české po věky skvíti se budou. Odkud, ptáme se, tito všickni ušlechtilí Moravané a Slované naučili se tak dobře česky, že lépeji než tisícové rozených Čechů píší? Ne odjinud, než odkud ostatní částka česky píšících našich vlastenců, ze staré literatury české, a z nových některých spisů podlé příkladu onéno zbotovených.
Odstup to od nás, abychom nejnovější snahu o jazyk a literaturu slovenskou dobré paměti Bernoláka, a v šlepěje jeho nastupujících výborných mužův haněti měli; my raději upřímně z toho se těšíme, že u jednověrných bratrů našich v Slovácích, v tom slovútném prvního křesťanstva sídle, odkudž ono své paprsky i na Českou zemi prostíralo, konečně jednou láska k národnímu jazyku a literatuře domácí se probudila; divíme se rekovné mysli, stálosti a vytrvání jednoho muže, kterýž u svých krajanů v nepříznivých okolnostech sám takořka literaturu zbudil a ji obšírným i na ten čas velmi správným slovníkem obdaroval: s podivením a úctou hledíme na toho muže, který snad první ve své vlasti o vyšší básnictví se pokusiti směl, a hned Horacovu lyru v původních odách uchopil, hned za Virgilem, Ovidem i Homerem chvalně pokračoval a pustiv se sám o svém vesle na epické moře, nového zlatého rouna, – Svatoplukyady šťastně doplaval; ctíme v pravdě ony muže, kteří velikomyslnou podporou nové té literatury stali se dobrodinci nesmrtelnými svého národu, jichž péči i písmo svaté slovensky mluvící krajané jejich dlužni jsou. Všecka ta jejich přičiněním vydaná i budoucně vydávaná díla jsou obohacování literatury, a nový zdroj čili pramen pro skoumatele slovanského jazyka, z něhož obzvláště my Čechové co nejbližšího nám hojně čerpati můžeme. A však kdyby pracovitý Bernolák byl českou literaturu důkladně poznal, o její rozšiřování se zasadil a podobné pomocníky a ochranitele nalezl, jistě by rannějšímu a množšímu ovoci on i krajané jeho se radovali; a kdyby všecka ta díla, jejich snaženstvím spůsobená, české roucho měla, třeba látka slovní táž sama zůstala, jaký tu byl by přírostek literatuře nám někdy s nimi obecné; za sto nalezlo by se tisíc čtenářů, a tak by desetkráte víc užitku ten pracně štípený strom vynášel. Jejich knihy potěšovaly by celé čtenářstvo české i moravské, a tak odměnně jedněch druhé; byl by všechněm třem jeden jazyk písemní, zásobou všech tří kmenů obohacovaný, byla by jedna literatura ve všech třídách umění, snázeji vzrůstati a zkvětati mohoucí; kdežto každá literatura o sobě nedostatek spisovatelů i čtenářů nevyhnutelně trpěti, a tak každá neduživěti, a na vzdoru jednotlivým obětem a snažnostem vždy s chudobou, jestli ne mizinou a zkázou zápasiti musí. Ó, kéž tento hlas z upřímného slovanského srdce pochodící nebude hlasem volajícího na poušti! Kéž ti dobří muží věc tu pomyšlení svého za hodnou uznají, a k napravení té škody všeobecné přinesou tu velikou oběť: zapření sebe! Svorností malé věci rostou, nesvorností veliké se rozpadují.