Smutné vydej zvuky mi varyto,
hlásati bych mohl žely naše
nelíčenými i ne cizími slovy,
jako Záboj ode srdce k srdci.
Přišla bolesť v naše jará srdce,
bolesť zlá, i žalost v ňadra naše.
Vzejde slunce; aj, zardí se Sněžka,
rozední se nade zemí českou,
prchne noční temno s luhů českých; –
v českých srdcích žely nepominou;
v srdce naše bolesť navzdy vešla.
Nepláčeme proň však pláčem moře,
ani lkáním vzdmuté Vltavy,
leč proň pláčem šeptem hájů českých.
Velká bolesť velkých nářků nemá.
Bez něj pustý stojí Kliín chrám,
jako králů kolébka i hrobka,
slavný druhdy leží Vyšehrad;
jako zhaslá hvězda země naše,
pustý stojí svatý Karlův tejn.
Nebudou nám více usta Jeho
hlásati, jak slavně věrnost česká
projevila se, kdy s slepým králem
padesáte padlo reků českých;
ani více, jako Jaroslav
vítězný potřel sílu tatarskou;
proto však jej nezapomeneme,
nikdy, nikdy, leč až někdy v smrti
v chladném loži všecko zapomenem;
neboť známa jestiť láska Čechů,
jak jest pevná k učitelům svým;
vždyť pak Češi svému Husovi
dvacetiletou pálili oběť.
Tak i naše láska nepomine;
láska naše, jako žel náš, věčná.
Poznámka: Jazyková redakce 1951 (Karel Janský, Karel Dvořák).