S pobudy žebravými a stupkami otrhanými u nás v Čechách mívali za starých časů takovouhle proceduru. Když vstoupil do městské brány, již rychtář po něm oko nesl anebo sluhové rychtářovi. A tu již za chvíli připadla na pobudu úřadní dotázka: Kde tvůj fedrovní list? Fedrovní list žebrákům na svatou almužnu z úřadu se vydával a býval této podoby následující: „My purkmistr a rada města Rakovníka vyznáváme, že jest Pavel Sládek, obyvatel při městě Rakovníce, ukazatel listu tohoto, zprávu nám učinil, kterak z přepuštění pána Boha Všemohoucího jest o ruku přišel a na jiných oudech nedostatečný zůstává; nevěda, jak rukami svými pracovati a se živiti, že jest toho oumyslu mezi dobré a poctivé lidi jíti a od nich svaté almužny pro obživení života svého žádati. Protož se za něho přimlouváme, kde by se koliv obrátil, almužny svaté mezi Vámi žádal, že mu toho příti a jemu ruky štědré uděliti ráčíte pro odplatu pána Boha Všemohoucího. Na důvěření toho pečeť naši městskou rozkázali jsme k tomuto listu přitisknouti. Datum v outerý den sv. Máří 1608.“
Měl-li chodec žebravý list fedrovní, bylo dobře; pochodil sobě po svaté almužně. Dostal, nedostal, propil,*) nepropil a druhou branou odešel. Byl-li fedrovní list na žebrotu takovou silnou záštitou a takové váhy i s takovým užitkem, usuď každý u sebe spravedlivou onu zlosť, kterou Rakovničané pocítili, dověděvše se, že nějací darebové stávali v Litoměřicích u kostela s falešným listem žebříce na Rakovničany, jakoby byli zle pohořali. A z té žebroty nemělo býti zostuzelým Rakovničanům nic! I psali do Litoměřic o lotříky ony: „Zpráva nás toho dochází, kterak by nějací lidé přede dvěma nedělmi při velikém kostele Vašich Opatrností majíce list otevřený a pečetí naší opatřený stáli a tím jménem, že by město Rakovník všechno popelem položeno bylo kromě samého rathouzu a sladovny, žádajíc pana děkana Vašich Opatrností při témž chrámě a spolusousedů jsoucích z chrámu za fedruňk a pomoc, čehož jsme se v jistotě nenadáli, abychom tak od lehkomyslných lidí daleko roznešeni býti měli, ana toho díka Bohu pravda není. V sobotu po obětov. P. Mar. 1614.“
Lze dovtípiti se snadno, ulovil-li rychtář rakovnický chodce o listu falešném, že nezvedlo se mu líbezně. Tak stalo se dvěma Němcům, kteří do města vešli roku 1591. s listem, falešnou pečetí utvrzeným, prosíce almužny na pohořalé měšťany lichtenburské. Co kde od koho vyloudili a vymodlili, vpisovali věrně i nevěrně v registra schválně na ten konec spůsobená. Kterak nevěrně vpisovali, souditi z toho, že psali sumy, jakoby jim někteří dobrodinci po několika mnoho kopách pomoci byli učinili. Velice mrštným jazykem to lidem ukazovali, aby je k lítosti sklonili a k hojnějšímu nadání. Ale poněvadž byli oba němečkové nemálo odrbaní – jednomu z nich „vykoukala košile z galihot“ – sebral je rychtář pan Tobiáš Žlutický na examen a nalezl právě v tom kuse košilním, jenž zvědavě vykoukal, padělanou pečeť města Lichtenburgu. I kejkllovali žebráčkové slovy všelijakými, ale už nevykejklovali se. Primas městský totiž za to měl, že podvodní žebráčkové mají asi tovaryše, kteří „se štrychen ještě horším po světě chodí“, a proto dal je napjati na žebřík, kdež z nich vynuceno přiznání zločinné, na němž potom umřeli. 19. dne měsíce ledna 1592. sťati jsou na rakovnické Golgothě.
R. 1719. rychtář Mates Stoy slovy ostrými dotíral se na chodce Valentina Kuntzelmanna, jejž nu biřicové přivedli za podezřelého. „Kdo jsi?“ „Jsem zpěvák Kuntzelmann, handléř v knihách modlitebních“. „Odkud jsi a kolik tobě let?“ „Dvacet šest a jsem z reichu von wurms“. „Ty máš falešné testimonium, přiznej se radš po dobrém, než k tobě ostřeji se přikročí.“ „Von einem Studenten.“ „A ten student list falešný sám dělal?“ „Dělal; hat sigille beygedrucket! dal jsem mu za to 15 kr.“
Za to zpěvný Kuntzelmann vložen jest na řetěz a za drahný čas metl v Rakovníce ulice a čistil příkopy, což považujeme za nejrozumnější nápravu sociálné otázky o tuláctvu, v našich právě dnech ostré tak velmi.
Pozorovati tedy, že býval život tulákův bez listu fedrovního velmi těžký. Takový člověk býval jako štvaná zvěř. Předkem ho zavřeli v šatlavu na několik dní, aby ho prozkoumali, měl-li zlý obmysl čili nic. A poněvadž protrávení a veškeré chování vězňovo rychtáři platil ten, kdo vězně zavříti dal, nedostávali tuláci, když je dal zavříti rychtář sám, nic jísti. Kdo byl by platil? Šťastný tulák, měl-li v kapse, měl-li v kapse, když ho šatlavou přivřeli, několik denárů. Dostal aspoň chleba. Zatím co pobuda o hladu v šatlavě seděl, přes tu chvíli jsa dotazován o svých obmyslech, psával radní písař do kraje vůkol listy prospěšné obsahu vždy téhož, že tu mají v šatlavě nějakého chodce a že ptají se, zda nikde nic neprovedl scestného. Výpis osoby býval obyčejně ve dvou, ve třech slovech, do nichž písař snažil se vpraviti charakteristické znamení tulákovo. Pamatovali jsme sobě následující zajímavější povahy tulákův. Než pochybujeme, aby z nich pobuda býval byl neomylně poznán. Stojí tu na příklad psáno: „pacholek hrubý, pískává na měchy; chodec zpívá žebříc; nevelkej Němec s přičervenou bradou; hrubej, tlustej, holej; je starý, holý a má hlízu pod bradou; pacholek černý, mívá čepici po žensku; hrubý s oblezlou hlavou a umí obojí řeč“.
Když pak odněkud se hlásili ku pobudovi oznamujíce, že snad je to ten, jenž u nich něco zlého provodil, poslali jim ho Rakovničané s velikou ochotou, spolu však uložili ozbrojenému průvodu jeho, aby vymohl slušnou záplatu za protrávení i žalařování vězňovo od těch, kdož ho míti chtějí.
Nehlásil-li se nikdo žalobou k podezřelému žebrákovi, puštěn jest po malém čase sic na svobodu, ale vyprovodín býval z města až daleko za humna s hanbou. Hnal ho totiž z města biřic až za několikterá muka Boží a tam mu dal asi na výstrahu bolestné viaticum. Tak na příklad stalo se r. 1598. některý den před svátkem těla a krve Kristovy dvěma stupkům, z nichž jeden, německého národa, zdráv jsa o berlách chodil na klam, a podle něho druhý, rodem Francouz, dlouhých vlasů a bosých nohou provozoval živnosť žebráckou.
Na ty neuvalena těžkosť pro to, poněvadž Rakovničané mimo ony klamavé berly nic neshledali při nich zlého a mimo to nikdo za vydání jich nežádal. Rakovničtí píší o tom do Žatce: „V pondělí pominulý jeden chodec z Němec na berlách se nosící však čerstvý a zdravý, při němž se břitva, na kterouž se dobře křesati mohlo, trošku bavlnky, lnu, koudele, dratev pryskyřicí potřená, našla; druhý holobrádek s dlouhými vlasy a bos, Francouz, byli jsou polapeni a do vězení dáni: však nenalezše při nich nic jistšího, vězení jsme je prázdny učiniti a od města podál vyprovoditi poručili“.
Bezpochybná ovšem věc, že nepustili takových poběhlých lidí žebravých jenom leda bylo. Zajisté prozpytovali jim srdce i ledví. R. 1674. krajští hejtmané podali do Rakovníka člověka poběhlého, rodem Belga, rozkazujíce, aby toulavý cizozemec ten „circumstantialiter“ byl „examinován“. V neobvyklé obšírnosti zachoval se examen Belgův v archivě městském slovo do slova takto: „Kolikerou řeč umíš? Žádnou jinou než francouzskou. – Jak tobě říkají? Claudius Mainardt. – Jaký jsi člověk krajan? Já jsem z Valonsky země v městě Bryslu rozený, punčochářského řemesla. – Proč jsi ty děti, ženu opustil a na takovou dalekou cestu až sem do Čech se vydal? Proto že jsem od my ženy tak hrubě trápený a tormentirovaný byl, resolviroval jsem se do Říma jíti; podle dobrých lidí almužny jsem pohledával. – Bezpochyby jsi testimonia míti musil? Já jsem testimonia z města Bryslu od faráře i také na cestě v městě Kolynu od biskupa dostal; když jsem od Kolyna šel, tehdy trefíce právě do marše J. Msti. Císař. lidu, který testimonia i šatky, které jsem na sobě měl, mně odňal. – Kde? Na palatinských pomezech. – Když ti pasporty vzaty byly, proč jsi se nevrátil do své patrie? Poněvadž jsem se dověděl, že v Čechách v hlavním městě verbovat mají, za mušketýra jsem se verbovati chtěl, šel jsem od města ku městu, všude přeležení mi ve špitálech dali, jen ne v Kralovicích. Tam mne vedli k faráři, a ten ukazoval na své ruce, jakoby říkal, kde své testimonium mám; já zatřesouc hlavou jakobych řekl, že žádných nemám; pak přišel jeden a hned mne do želez a řetězů jako zločince dali, ve kterýchžto posavad zůstávám. – Snad u tebe něco podezřelého našli? Já zlého oumyslu nikdy neměl, čehož jakožto věrný katolický křesťan smrtí potvrditi žádostiv jsem.“
Jen mimochodem budiž podotknuto, že nedomyslili jsme se toho, kterak přítomný examen v této české spůsobě k místu přišel. Belg neuměl než po francouzsku, a rychtář rakovnický, kdo ví, uměl-li ke své chatrné češtině ještě drobet německy. V příčině pak tuláka samého doufej, srdce milosrdné, že Rakovničané k člověku tomu, vlastní ženou tolik tormentirovanému a světem ukrutně hnanému, jenž chudák do Říma ubíral se nejkratší cestou přes Rakovník, nebyli těžci a že propustili ho bez ourazu.
Zle bývalo tulákům, žebrákům, něčeho-li dopustili se scestného anebo byli-li vůbec nějak úřadem podezíráni. Z veliké hromádky poběhlíků, jež v archivě rakovnickém jsme poznali, líbí se nám nad jiné tenhle kuliferda.
Mladý „hrubý pacholek“ ten navštívil roku 1588. měšťany rakovnické a žebral s velikým humorem. Popadal totiž měšťánky za ruku a mačkal ji nehorázně vší silou, dokud z druhé ruky nevytiskl svaté almužničky. Tenhle velice důvěrný a přátelský spůsob žebroty znechutil se Rakovničanům brzičko, a milý Vít z Kabřovic dostal se za mříži. Rakovničtí vyzvěděvše z něho, že pochodí z Litoměřicka, dopsali tam ihned v těchto slovech: „Nemůžeme tajiti, že jest do města našeho nějaký Vít z Kabřovic, syn po Tomáši Suchém, pastýři, pozůstalý, jsa zdravý a čerstvý, almužny svaté pro jméno Boží od lidí žádal, a když mu se příhodnosť dala, některé osoby za ruce bral, stiskujíc jim prsty jejich, od sebe, dokud mu k vůli jeho některého peníze nedali, propustiti nechtěl, poručili jsme ho vězením opatřiti. Vysoce se pána Boha dokládal, že nemá než pět bílých grošů, ale když přehledán byl, našlo se u něho peněz hotových pět nebo šest kop míšenských, o nichž se zpráva činí, že by je vyžebrati měl. Byv pak dotazován, jaká by živnosť jeho byla, odpověděl, že jest u Štrasburka asi deset let na vinicích dělal; jiného pak díla nemnoho dělati uměje, že jest se raději na žebrotu dal, než by krásti měl. Poněvadž lidi dynoval, za to přátelsky žádáme, že o chování jeho gruntovní zprávu nám učiniti ráčíte. V pondělí po sv. Františku 1588.“ Co se stalo mu na konec, nevíme.
Nedobře zvedlo se jinému žebrákovi bezejmennému, jenž mluvě „obojí řeč“ přišel do Rakovníka o málo let později (r. 1590) v šatech lokajských, však otrhaných, na hlavě maje klobouk bílý, selský. Nemoha dostati dárků po dobrém, jal se vyhrožovati ohněm. Za to dostal se co neviděti na skřipec. Tu pak vyznal na nemalou Rakovničanů radosť otrhánek, že slyšel od kterýchsi, kterak Plzeň vybita za dvě neděle bude; i poslali ho Rakovničané honem Plzeňským v dar. Nemajíce vlastního v městě kata, zbavili se tak nákladné popravy, které neopatrný mluvka asi neušel, poněvadž právě tehdáž byli všude nemalí postrachové z ohňův.
Roku 1567. chytli bezrukého žebráka, jejž byla nějaká žena rakovnická mdlých ženských smyslů málem o hrdlo připravila. Svědčilatě z čista dobra, že je bezruký palič, jenž tu v městě před lety zapálil. Bezruký bránil od sebe tohoto velice nebezpečného nářku, ale obrany nenesly mu platnosti: dán na muka. A nastojte! Tu máte jednoho z řídkých lidí oněch drsných dob, z něhož ani trápení nevynutilo přiznání. Podivujeme se síle zmučeného člověka, ať už byl vinen čili nic. Z apelací pražské psáno o něm Rakovničanům ve středu po křížové neděli: „Moudří a opatrní atd. oznamujete, kterak ste k tomu vězni bezrukému podle naučení právem útrpným přistoupili, však se k tomu ničemuž, což se tak na něj vztahuje, znáti nechce. Poněvadž se k ničemuž, právo vydržav, nezná, snáší se u nás, abyste jeho zase vyhojiti a potom dadouce mu na cestu asi dvě kopě, na jistý zápis, aby blíže několik mil vzdálí od Rakovníka pod ztracením hrdla nebejval a toho, co se mu tu přihodilo, nemstil, propustili.“
Za válek tureckých, obzvláště ku konci 16. věku, kdy královstvím českým pobíhali nesčetní paličové Turkem najatí, a pak o sto let později, když nejkřesťanštější král pleticha Ludvík XIV. týž zlý obral sobě prostředek na seslabenou zemí pod žezlem Habsburským postavených: tenkráte nebývalo zhola snadno tulákům z rukou rychtářských vyklouznouti. V letech 1594.–95. umučili a upálili Rakovničtí velikánskou čásť pobudů veškerého království českého kladouce je za paliče a s bláhovou ochotností odevšad, ba z nejzazších koutů země naší, je přijímajíce. Útrata vzešla jim na to do několika set kop. Domnělí zločinci všickni utraceni jsou pro to, „že chtěli českou zemi vypáliti.“ Kteraký strach byl Rakovnickým ještě roku 1604., viděti z psaní tohoto: „Slovutné poctivosti panu mistru Janovi Vokoryneusovi, měštěnínu a písaři radnímu Starého města Pražského. Zpráva nás došla, kterakby v tomto království drahný počet žhářův a paličů zemských nacházeti se měl, z nichž někteří již těchto dnů že by v městech Pražských zjímáni býti a ti v rozličném oděvu a kroji po vlasku, uhersku, polsku a jináče nésti se měli. I pokudžby tak bylo, abychom my před takovými žháři se opatrovati mohli, Vás za to žádáme, že nám o tom dostatečnou zprávu učiniti sobě obtěžovati nebudete. Outerý po exaudi 1604.“
Do Rakovníka přišlo taky několik žebráků, jež zplodila sama vojna turecká, zlá a nekonečná. Známo vůbec, že chodili za vši dobu vojen tureckých lidé světem peněz prosíce na vyplacení své osoby nebo příbuzných v zajetí tureckém úpících.
Všimněme si jednoho takového člověka. Byl Moravan jménem Jan Kalincz, jenž přišel r. 1636. do Rakovníka prose na sebe a svého otce v Turcích jatého. Takoví lidé bývali velmi fedrováni pro strach turecký,**) vždyť i úřadní sbírky veřejné na ně jsou konány. Nedivno tedy, že bratr Moravan přišel do Rakovníka o měšci dosti sytém. V městě mu ho pak obtěžkali ještě více. A spolu nedivno, že tohoto bohatého žebráka jacísi zloději na lesích křivoklátských obrali jako lípu a nad to ho několika ranami až do modřin zbili. „Turecký žebráček“ vrátil se tedy do Rakovníka zase a to o kapse prázdné a zádech modrých a na tu nešťastnou příhodu vyprosil si toto vysvědčení od purkmistra i rady městské: „Jan Kalincz z Velké Blatnice, margkrabství Moravského, na zdraví nedostatečný, oznámil, když jest pro vyžádání almužny svaté, aby z zajetí tureckého otce svého i samého sebe vyplatiti mohl, 17. novemb. 1636. přišed k nám, patent od J. Msti. cís. římského Ferdinanda Druhého jako i J. Kn. Msti pana pana kardinala z Ditrichštejna list otevřený a pascetl tureckými literami psaný a k tomu registra přednesl, v nichž poznamenáno bylo, že po odvedení osmi set dukátů na vyplacení otce svého a dvou set na osvobození sebe dáti má, a by také vedle možnosti od města fedrován a pokojně propuštěn a vyšed si z města na lesích 20. novemb. k Hrádku (Křivoklátu) od dvou škůdců jsa obrán, zbit; peníze a listy od nich pobrány, k roztrhání přišly; žádal slzavě nás, abychom pro důvěření toho listovní vysvědčení pod pečetí městskou vydali. Jehožto žádosti odepříti nemohouce tak činíme a vysvědčujeme, co jsme vskutku spatřili, jakž i nám modřiny z bití svého ukázal.“
Laskavý čtenáři! Jsi-li opravdu laskav, máš zajisté utrpení se zdárným synem, jenž chtěje otce ze zajetí vykoupiti přinesl do Rakovníka měšec a z Rakovníka odnesl si attest na modřiny! Ale máš-li utrpení: dokazuješ tím jen, že neznáš lidí. Čti, co praví kopial archivní na téže stránce hned pod dotčeným vysvědčením: „Toto vysvědčení jako jinému zrádci a šelmě nešlo pro podvod, kterého se dočinil a pod hrdlem ztracení k městu se nemá“ … Ostatek utržen.
Žebráčkové vždy dobré míry a všudy rádi viděni bývali studenti. Není v archivě o nich ani jediné zlé paměti. Instrukcí místodržících, r. 1621. vydaná, nařízuje o studentech v tomto rozumu: „Co se osob studirujících a bezelstně skrze almužnu k vyživení svému potřebujících dotýče, toho se samým těm povoluje, kteří od rektora magnifika neb akademického magistratu, že skutečně studirují, hodnověrnou attestaci ukáží a též pokojně a ne tak, jak se dosavad dálo, za lidmi bezděčně běhajíce a na ně se nutkajíce almužny žádati, aneb i času večerního samým toliko pobožným zpěvem beze vší instrumentální muzyky vyhledávati budou. Jinší pak, jenžby takových attestací neměli, do arrestu bráni, a v něm o kusu chleba a trunku vody tři dni trestáni a potom skrze rychtáře ven z města vyvedeni býti mají.“
Nelze skončiti o potulné žebrotě, abychom naposled nepředstavili z veliké hromady žebrákův, archivu rakovnickému známých, aspoň jednoho ještě nejpodivnějšího. Byl to žebrák královské krve anebo se takovým býti pravil na klam. Přišel r. 1717. do Rakovníka a podal magistrátu spis, v němž vypravuje řečí německou, že otec jeho, jsa syn Karla II., krále anglického, pro víru byl vyhnán s trůnu a v Neapoli r. 1669. otráven. On sám že šel prosit za pomoc císaře ve Vídni a na týž konec že již mnohým protektorům se byl představil. Než nic že nedostal, ač slíbili všickni. Žádosť za podporu jest kratička. Neobsahuje více, než tuto položeno. Ale komický konec, jejž z originalu na česko přeložiti snad byla by škoda, stůj tu: „Geruhen mich Princen, de facto aller hilf beraubt, mit einem viatico zu consolieren.“ A poznavše konec znejte ještě hezčí začátek: „Ich Giacomo Stuardo kann nicht umbgehen notdringend, jedoch ganz schamrott' suplicando wehmuetigst vorzustellen“ –
Kolik princ „studem zardělý“ vyžebral, neumíme pověděti. Ale Rakovničané nebývali hloupi.
*) Na propití almužny stanovila instrukce místodržících r. 1661. 23. září, daná na hradě pražském tuhý trest díc: „To zkušení nejednou ukázalo, že mnohý z těch almužny žádajících, co tak žalostivým a pohnutelným prošením od lidí milosrdných dosáhnuv, brzy potom u některých šenkýřův neb šenkýřek marně propijí neb proštveří, pročeš kdo by takové lotrovské chodce přechovával a jim v té nešlechetnosti pro svůj užitek folkoval, každý po pěti kopách míšenských, kolikkrát by v tom skrze denuncianty postižen byl, pokutován; žebrák pak, aby ukovaný do želez po ulicích o kusu chleba a trunku vody deset dní bláto klidil, neprominutedlně ztrestán býti má.“
**) V instrukci místodržících vydané na Hradě 23. září 1661, stojí psáno: „Poutníci, ranění vojáci, item s listy fedrovními přicházející na kostely pohořalé, vyslaní křesťané, jichž přátelé neb rodičové od Turků zajati zůstávají, vandrovní řemeslníci, kteří by buďto od J. Svatosti papežské, J. M. C. neb jiné vrchnosti neb pořádkův pořádného vysvědčení neměli, od branných a vartujících do města pouštěni býti nemají. Pakli by kdo hodnověrné vysvědčení v bráně ukázal, o tom se poroučí, aby skrze mušketýra městského k ouřadu purkmistrovu, pro examinirování passportu a osoby doprovozen byl, a kdyby purkmistr ničeho podezřelého nevynalezl, tehdy takovému, toliko za tři dni almužny svaté hledati aby mohl, povolení dáno, potom počestným spůsobem ven z města vyprovozen.“