Do veliké plzeňské pivnice, kterou r. 1873 (myslím, že toho roku to bylo) otevřel ve Ferdinandově třídě slavený herec Frankovský, chodíval večer zpravidla Neruda. Byl tehdy již na vrcholku své literární reputace a jsa kromě toho redaktorem nově založeného listu Lumíra, k němuž nesly se touhy všech nověpečených i nedopečených literátů, tvořil vždy úhelný kámen veliké společnosti, která se k němu stahovala jako noční motýlové k elektrické lampě. Také já patřil k motýlům těm a také já se cítil šťastným, dostalo-li se mně od Nerudy vlídného oslovení. Ač pak jsem k častým hostům společnosti té nenáležel, viděl jsem v ní přece jen znenáhla velikou řadu zajímavých osobností našich.
Jednou na podzim jmenovaného roku objevil se u Nerudova stolu mladý muž as tak v mém věku, růžolící a elegán, že jsem mohl oči na něm nechati. A k tomu ty uhlazené, sebevědomé manýry jeho! Já sotva se vzmohl kdy na nějakou poznámku v kruhu tak světlém, on mluvil se všemi jako rovný s rovnými. Dosud vidím, jak prohlížel nonchalantně, skoro nudě se, jídelní lístek a pak objednal si – jen salát. Ale s jakým posunkem objednal si ten salát! Každý by byl myslil – a já se tak domníval vskutku – že tento elegán právě povstal od tabule, která se, abych starého pohádkového obratu užil, pod tíží jídla prohýbala, a přesycen, z pouhé kaprice objednává si salát. mimochodem řečeno kolník. A přece byl ten kolník, jak jsem se později dozvěděl, toho dne jedinou, ovšem frugální večeří mladého muže.
Tento mladý elegán byl Bohumil Havlasa. Byl krátce před tím uveřejnil ve Světozoru povídku „Z potulného života“, kteráž jednajíc o životě kočujících herců vzbudila značnou pozornost v kruzích mladých literátů, kterým, jak známo, nové jméno v písemnictví tak snadno neujde. V čase, kdy jmenovanou povídku psal, byl Havlasa sám kočujícím hercem, ale záhy poté opustil toto kolbiště slávy a zaměnil je za méně výbojné místo malého úředníka. V životopise Havlasově v Ottově Naučném slovníku čtu, že Havlasa opustiv divadlo, stal se účetním cukrovaru nedaleko Prahy. Avšak nevím, je-li udání toto správné. Za prvé není pravděpodobno, že by 21-letý mladík stal se hned účetním cukrovaru, ačkoli tehda v době, jak se říkalo národohospodářského rozkvětu, děly se věci podivuhodné, a mladíci stejně staří zaujímali místa důležitá. Za druhé pak byl Havlasa v době, o níž počínám psáti, vskutku již úředníkem v Praze. Nemohl tedy v nejpříznivějším případě býti Havlasa v cukrovaru nikterak dlouho. Přítel Otakar Mokrý, na kterého jsem se ve věci té obrátil, potvrzuje mínění moje výslovně. Píše mi: „Stýkal jsem se s Havlasou na podzim r. 1873, zvláště však v létě r. 1874 v Umělecké besedě, a vím, že říkal nám, že jest zaměstnán jako podřízený účetní úředník v jakémsi akciovém podniku (tuším, že byla to sladovna), který měl pisárnu v Panské ulici. Tam Havlasa také pravidelně chodíval.“ Tehdy se, jak známo, rodily v Čechách akciové podniky jako houby po dešti. Jen že, bohužel, porovnání toto bylo i nadále ještě správné. Houby, jak známo, rychle hnijí, a akciové podniky sdílely v Čechách namnoze i tento osud hub. Rychle vyrostše, počaly hníti od kořene. Ale pokud se rodily, byla veliká potřeba úředníků, a nejeden český literát se v nich na chvíli zachytil. Takovým způsobem i Ladislav Stroupežnický svého času z hospodářského praktikanta postoupil na úředníka nějaké imaginární banky.
Avšak Havlasa nebyl muž pisárny. V rozpravách svých toužil po cizině, mluvil o životě dobrodružném, o válkách a podobných jiných věcech, jaké mysl každého mladíka aspoň na čas zaměstnávají. Také jsem si vždy myslil, že Havlasovo horování jest z kategorie takového papírového nadšení, s jakým u velikého počtu mladíků se setkáváme. Však jsem se sám dost opravdově chystal na cestu do tropických krajin a na konec nešel nikam. Ale s Havlasou bylo jinak!
Roku 1875 vypuklo bosensko-hercegovské povstání a černohorská válka, a v Čechách vřeli jsme nadšením pro slovanskou ráji. Posílaly se peníze bojujícím Slovanům, a nejeden mladý muž český spěchal na pomoc povstalcům. Havlasa, který už dávno pisárnu byl opustil, ukázal při příležitosti této po prvé svou odvahu a pevnou vůli. Jedva třiadvacetiletý pospíchal na jih. Měl sice oficielně úkol korespondenta Národních Listů, avšak vedle toho nebál se boje. Ba šel tehdy jeden hlas po Čechách, že v proslulé bitvě u kláštera dužského bil se s Turky velmi chrabře. Bojoval, jak později vypravoval, na levém křídle jihoslovanském, kteréž bylo velmi slabé a od Turků velice ohroženo, takže Havlasa jen stěží prý unikl zajetí tureckému. Smávali jsme se mu později, že dělal ještě s jedním Černohorcem levé křídlo. Z těchto bojů posílal značnou řadu dopisů do Národních listů. Nebyly to dopisy zpravodaje novinářského, nýbrž dojmy beletristy, kteréhož osud zahnal do války. Docházely také uveřejnění hlavně ve feuilletonu redigovaném Nerudou. Nejlepší to důkaz, že Neruda listy Havlasovy za efemerní, chvatný kousek reportérský nepokládal. Ba nejeden feuilleton Havlasův vzbudil značnou pozornost, a mluvilo se o něm s velikou pochvalou. Možná, že by stálo za práci dopisy ty prohlédnouti a po případě vybrané jako knihu vydati. – Konce boje však při jmenovaném povstání Havlasa nevyčkal. Jednoho dne se zase objevil v Praze. Proč opustil tábor před koncem boje, nevím. Možná, že se mu v táboře povstalců všelicos nelíbilo. Vždyť na konec lidé při takových příležitostech nejsou samými démantovými charaktery. Možná také, že válečné romantiky bylo na ponejprv trochu mnoho, aby ji mladík, který až dosud drsnému životu dosti nepřivykl, v plném zdraví vydržel. Buď jak buď. Avšak po příchodu Havlasově do Prahy kolportována anekdota, která měla poslední popud jeho odchodu vyložiti. Prý jednoho rána postřehl ve svém plaidu hmyz, lnoucí k člověku nepochopitelnou přítulností. Zjev takový možná že jest v táborech válečných častější než nadšení. Avšak Havlasa prý se nad tím nemálo rozhořčil a pohodiv plaid řekl prý, že s takovým národem prý on nebojuje. Nechci tvrditi, že anekdotovitá příhoda tato jest úplně pověřena, ale za zcela nemožnou jsem ji při eleganci Havlasově nikdy nepokládal.
Od těch dob bylo viděti, že toužení po příhodách romantických, po dobrodružných cestách a válkách nebylo u Havlasy rozmarem nudícího se floutka, nýbrž integrující součástkou kypícího, ohnivého ducha, jemuž nechutil se život v rámci šosáckém. Skoro bych řekl, že vězel v něm kus romantického bludného rytíře.
Hned po válce přišla cesta do Paříže, po níž jsme po Nerudových popisech v tehdejších dobách všichni toužili. I z Paříže uveřejnil Havlasa několik feuilletonů v Národních Listech více ovšem rázu povídkového. Avšak pobyt pařížský trval krátce. Scházel gerendarum rerum nervus. Ba na zpáteční cestě uvízl Havlasa v Ženevě a musel se dovolávati pomoci z Prahy. Všecka tato data míhají se mně v upomínkách již jako sen.
Tou dobou, co Havlasa podnikl svou romantickou cestu do Francie, žili jsme v Čechách podivuhodný oddíl života národního. Nastala totiž roztržka v názorech politických, a národovci čeští rozstoupili se v Mladočechy a Staročechy. Hladce ovšem rozdělení to nešlo. Ba při příležitosti této ukázala se vášnivá povaha lidu českého snad po prvé v pravém světle. Před tím v nepochopitelné náladě jsme si říkali – národ holubičí. Politické strany ovšem nikde na světě necukrují spolu jako dvě hrdličky v besídce šeříkové. Avšak taková nenávist, jakou chovaly vůči sobě politické strany české, tak hned se nenajde. V novinách byl samý svár. Byly dny, kdy od úvodního článku až do insertů bylo v politickém listě českém všecko samá polemika. V hospodách umlkaly denní klepy, karty se – víře nepodobno – nehrály, a hosté se navzájem prudce napadali pro Staro- a Mladočechy. Staročeši mluvili o Mladočeších namnoze jako o lidech, před nimiž není radno nechat zlatku na stole. Příslovečně proslulý lékař český Hamrník užíval slova „Mladočech“ za nadávku. Mladočeši zase pokládali Staročechy za lidi naprosto obmezené a tupé.
V této vřavě polemické bylo Havlasovi přistoupiti do redakce malého politické deníku Brouska, který byl založen k účelům bojovným se strany staročeské, zrovna tak jako se strany mladočeské založena Obrana. Tou dobou měl již Havlasa jméno, několik pěkných literárních prací beletristických mu jméno to stvořilo. Co v Brousku psával, již ani nevím. Ale zaměstnání jeho mu nikterak nepřekáželo, aby nestýkal se jako dříve s přáteli z druhého tábora politického. On sám žádným vášnivým politickým straníkem nebyl. Žil, jak se zdá, ve svém vlastním světě, a co hýbalo velikým davem, nehnulo v stejné míře jím. Ukázal to již r. 1874, kdy opustiv pisárnu odebral se na Šumavu. Tehdy zuřil v lesích šumavských kůrovec, a mluvilo se mnoho ve veřejných listech o spoustách broukem tím zaviněných. Veřejné mínění obávalo se dokonce katastrofy pro lesy české. Havlasa, jenž as jel především do svého rodného městečka – Strunkovic u Vodňan – dožádán byv Servácem Hellerem, tehdy jedním z redaktorů Lumíra, aby o kůrovci a jeho zhoubném pustošení posílal do listu tohoto dopisy. Havlasa sice dopisy posílal, avšak dopisy jeho nedýchaly nijakým zármutkem, ba celý kůrovec, jak se zdálo, jej přílišně netrápil, takže Heller jen na Šumavu pak sám a žádané líčení podal také sám do Lumíra. Podobně i ve svém novém postavení při Brousku se Havlasa politickým stranictvím rozčiliti nedal, ba mnohdy nejtužší polemické výpravy vtipem svým glosoval. Přičítám mu to za zásluhu nemalou, neboť té doby byli mnozí lidé v Čechách tak pošetilí, že politické stranictví pokládali pro každého dospělého muže za tak nutný přívlastek jako nos anebo dvě oči. Lidé, kteří snažili se býti mimo strany, jako František Šimáček, který pokládal zámožnost národní za první podmínku zdárného provozování politiky národní, platili tu za prospěcháře, tam za ramenáře – ale nikde se jim zvláštní úcta neprokazovala. Šimáčkovu heslu „blahobyt“ říkalo se posměšně „blahobřich“. A přece opovrhované heslo to zní, byť i v jiné formě, po českém národě za našich dnů dosti všeobecně.
Podobně jako se nedal strhnouti stranickým fanatismem, byl Havlasa i v ostatních stycích společenských milý a zpravidla dobré mysli. Nedostatek mamonu, tato chronická nehoda českých literátů a kumštýřů, sotva kdy mysl jeho zkalila. Pamatuji se, že když se vrátil z francouzské cesty – uvíznuv, jak podotknuto, nejdříve v Ženevě na suchu, sám rozmarně vypravoval, jak toužebně vyhlížel po několik dnů za sebou zásilku peněz z Čech.
Leč nadešla doba, která nemohla Havlasův temperament pominouti bez vlivu. Nastal totiž rok 1877, a blížila se válka ruskoturecká. V Čechách vřeli jsme staří mladí jedním nadšením. Očekávali jsme, že Turkům dostane se konečně odplaty za staleté utiskování slovanské ráje. Také jsme byli v Čechách naprosto přesvědčeni, že válka ta bude jediným vítězným pochodem Rusů do Cařihradu. Trochu jsme se, jak známo, ve svých vřelých sympatiích pro Rusy zklamali. Rusové vtrhnuvše malým počtem vojska do Bulharska velice se zde rozptýlili a doznali několik citelných porážek. V tomto období pravil mně jednou Neruda, zlobě se, že by už Turci mohli pomalu Rusy v Bulharsku „dát sebrat“.
Ve vzrušené době před válkou slyšel jsem nejednou vypravovati Hlavsu s nadšením o armádě ruské, maloval si, co vzrušujících dojmů jen ta válka poskytne… V té době mě jednou navštívil v bytě mém a bez dlouhé předmluvy mne žádal, abych mu sdělil, co všecko je se stanoviska medicinského důležito vzíti s sebou na výpravu válečnou. Nepohlížel jsem na Havlasu s úžasem, ba nevtipkoval jsem – což bylo pro mne těžším. Vědělť jsem, že podobné věci Havlasa pojímá opravdově a že má-li záměr zúčastniti se války, záměr ten najisto provede. Také mně rychle nastínil svůj plán. Byl odhodlán vstoupiti jako dobrovolník do ruského vojska, leč nikoliv připojiti se k armádě, která hodlala překročiti Dunaj, nýbrž zamýšlel dáti se odvésti k ruským dragounům v Malé Asii, kdež ruskému vojsku velel Loris Melikov.
Dosud se pamatuji, jaký teskný dojem mnou ovládl, když pohlížeje na soudruha, elegantně jako vždy ošaceného, s mladistvým ruměncem na tváři a silnými brejlemi pro krátkozraké na nose, představil jsem sobě, jak mu as bude mezi drsnými vojáky, jako prostému muži, nezvyklému na koni, v kraji polopustém! Pokládal jsem za nemožné, aby ubohý hoch se vrátil. Přichystal jsem mu skutečně něco obvazů, nějaký nejnutnější lék. Havlasa s úsměvem příspěvek můj k válečné výpravě přijal, a netrvalo dlouho, odejel.
Válka vypukla, rozčilující podrobnosti její zaujaly mysl naši nadobro a na Havlasu se pozapomnělo; teprve v zimě počaly proskakovati zprávy, že jest mrtev, a po čase teprve úřední zpráva potvrdila, že zemřel v Alexandropoli tyfem. Zpráva ta vzbudila hluboký zármutek v kruzích našich. Byla to přece jen nevšední příhoda – obětovati život za svoje nadšení.
Zaznamenání hodna jest básnická kontroverse, ke které po smrti Havlasově došlo mezi J. V. Sládkem a Svatoplukem Čechem. Oba totiž věnovali památce Havlasově pěkné verše. Sládek uveřejnil svoje dříve a počal slovy:
„Tys přál si umřít mlád…
sám neznámý v neznámé cizině,
bez přítele a druha, kol jen chlad
a s duší bloudící v poslední vidině
kdes v domově po klíně matčině.
Tak umřel's – mlád.“
Svatopluk Čech, který tou dobou byl (a na věky zůstal) nadšeným ctitelem ruského národa, odevzdal se:
„Teď dřímáš v zemi daleké – ne cizí.
Pod Kavkaz ustlala ti slávská říš
v lem čarokrásný knížecí své řízy
pod olivu a platán, pod cypřiš.“
Žijeme úžasně rychle. Sotva dvacet roků tomu, co Havlasa zemřel, co se našel v Čechách člověk, který s nadšením nasadil život za ideu ušlechtilou, a člověk ten byl mladík dvacet pět roků starý. Dnes po dvaceti letech diskutuje česká mládež o věcech ovšem jiných. Také prý diskutovala o služebných děvčatech. Duchovní život český se prohloubil.