I.
Když jsem byl v první třídě gymnasijní, tak před 40 lety, onemocněl jsem těžkou nemocí. Trvám, že tyfem. A stonalo se to věru špatně. Dosud si dobře pamatuji, jak jsem v noci trápen horečnatou žízní vstával s postele a šel si ven na chodbu pro vodu uschovanou ve džbáně přede dveřmi. Zpravidla jsem při tom omdlel a upadl. Načež když jsem po některé chvíli procitl, šel jsem zase klidně ležet.
Ale nebylo, jak říkáme, ve hvězdách psáno, abych proměnil toto slzavé údolí ve věčnou blaženost, po které člověk za živa tak málo prahne. Jednoho dne přijeli rodičové, kteří se nějakou oklikou dověděli, že stůňu, a přes všecky protesty starého chirurga, který mne ošetřoval, odvezli mne na kočáře domů, čtyři míle cesty.
Jeli jsme zvolna k domovu za krásného dubnového odpoledne. Doposud si vzpomínám, jak v levo i v pravo na polích byl živý ruch pracovní. Lidé seli v plném svitu slunečním a nad nimi v průhledném vzduchu vyzpěvovali skřivani svůj pozdrav jara.
Při tomto pohledu do přírody, do probouzejícího se života v pravo i v levo, ani mně nenapadlo, že by zákeřná, až dosud ne zrovna vzorně ošetřovaná nemoc mohla ohroziti život můj také teprve se probouzející a klíčící. Po čtyřiceti letech vybavuje se mně obraz přírody, který jsem tenkráte zřel, tak živě ze vzpomínek, že není pochyby o jeho tehdejší zřetelnosti, která i horečnaté obluzení duševní zastínila.
Doma za pečlivého ošetřování babičky, matky a otce nemoc sice nějaký čas se vlekla, avšak šťastně skončila. Od těch dob málo kdy jsem viděl oslněnou, zelenající se jarní přírodu s rozsevači po polích a jásajícími skřivany ve vzduchu. Nejprve překáží tomu škola. Pak povolání, které mne připoutalo k velikému městu, nedalo tušiti uprostřed víru pouličního, jak se venku příroda probouzí. Skorem jsem zapomněl, jak nálada nahoře vylíčená ve skutečnosti jest krásná.
Tu na jaře 1903 dostal jsem se náhodou v místa ona, jimiž mne před čtyřiceti roky vezli nemocného domů. Z těch, co mne tehdy ošetřovali s takovou láskou, již málo kdo je na živu. Avšak v přírodě vypadalo to zrovna tak, jako tehdejšího času.
Ba vypadalo to tak, jako by nebylo mezi tehdejškem a přítomnou chvílí žádného přerušení. Na vlas tak jako tenkráte před čtyřiceti lety zase jásali skřivani v čistém průhledném vzduchu, a zase rozsevači seli, jiní orali, jiní vláčeli, tak jako před čtyřiceti lety. –
Tolik člověku na tom životě záleží, tolik na něm lpí!
Leč mezi tím, co jsem se těžce dral k životnímu cíli svému, mezi tím, co nesnáz stíhala nesnáz a překážky se kupily s levé i pravé strany, žila příroda svůj život stejně. Rok plynul za rokem bez všelikých vážnějších změn. Na jaře počala se zelenati tráva, kvítek za kvítkem pučel na stvolech, přistěhovali se zpěvaví ptáci a zpívali po hvozdech i křovích, a rozsevači chystali setbu.
A jednoho dne přestane ten životní zápas, a přijde nemoc, která neotřese pouze životem, ale podetne kořen, tenkráte jistěji nežli tyf v mládí a půjdeme s toho světa na věky pryč.
Ale po jaře i nadále se bude zelenati tráva a skřivan zase bude jásati v modrém vzduchu, a všecko se bude díti dále, jako když jsem byl ještě všeho toho očitým svědkem.
Co jest přírodě po jednom lidském životě?
Za jeden sta jiných. Jedinec jest příliš nepatrné zrnko v té obrovské přírodě!
II.
Pravil jsem, že přírodě nemůže být záleženo na jednom lidském životě, jenž jest v tom ohromném celku předmětem příliš nepatrným. Přes to přese všecko jest příroda první i poslední láskou nečítaných tisíců.
Zcela jasně se pamatuji, jak mne jako dítě po prvé upoutal bílý květ anemonky, uhoštěný pod křovím, na němž rašily pupeny. Jak jsem žasl, když jsem v trávě po prvé na jaře objevil žlutý květ rozvratce. Nevěděl jsem, že kvítky ty mají také své jméno, avšak připadalo mně, jako by ukrývalo se za kvítky něco nového, netušeného, nějaký ozvuk pohádek den před tím babičkou vypravovaných.
Jak se duše zvědavostí chvěla, když jsem objevil v křoví zámeckého parku ptačí hnízdo. Samička – strnad – leknutím s hnízda sletěla, a já patřil na rudě kropenatá vajíčka. To byl pro dětskou duši nový svět! A tak dlouho jsem se novým světem tím obíral, až ptáci zmizeli a vejce se zkazila.
Jak velkolepý jest obraz pozdního májového večera se svítícími muškami svatojanskými, poletujícími na sadě nad travou: takový bledě svítící brouček, míhající se v šeru, brzy viditelný, brzy stromem zastřený, otevírá dětské duši dokořán bránu do říše romantických zkazek!
Nevím ani, jak dlouho bych dovedl z dětských vzpomínek svých podobné obrázky zachycovati. Bylo jich mnoho, ohromně mnoho.
Znenáhla pak počal praktický život dětskou duši od takovéhoto snění nad přírodními zjevy odvraceti.
Přišla škola ve svých rozmanitých podobách od elementárky až do university! Povinnosti školou ukládané vyplní ovšem chvílemi celou duši. Rozpovídal bych se do nekonečna, kdybych se dal do podrobností. Ale jeden aspoň doklad budiž mně dovoleno zaznamenati. Dokladem tím je význam maturitní zkoušky gymnasijní pro mysl mladíkovu. Dělali jsme ji ovšem před lety za nesnadnějších podmínek, než se dělá dnes. Ale nálada, která vynucena byla blížící se zkouškou maturitní, byla tak mocná, že dlouhá léta potom se mně v noci zdávalo, že mne maturitní zkouška očekává. Poněvadž pak vědomosti z oboru gymnasijního rok od roku více mizejí v Nirvaně, a člověk tohoto mizení jest si i ve spaní vědom, byl sen o maturitě rok od roku nepříjemnější. Vyzníval na konci vždy v ten smysl, že nezbývá než propadnutí.
Co tu ve studijních dobách všelikých přání a plánů! Rozumných a pošetilých. Bohužel, se mně zdá, že tato poslední nebývala v menšině.
Znenáhla však v letech studijních začne hráti žena svůj úkol. Nejednou menší, často veliký tak, že na dlouho zastíní všecky myšlenky druhdy jinak tíhnoucí. Každá, dost málo k obrazu božímu stvořená tvář vábí mladíka, jenž domnívá se snad vždy, že za krásou těla dívčího skrývá se také krásná duše.
Stokráte jsem povídal, že člověk ve stadiu dokonaného pohlavního rozvoje postižen jest vůči druhému pohlaví, nerci-li slabomyslností, aspoň jistou slepotou duševní. Nevidí na osobě své volby žádných těch nedostatků, jež druhým nezúčastněným osobám až křiklavě bijí do očí. Co jen jednotlivců, dívek i mladíků sáhlo si od stvoření světa na život proto, že nedosáhli předmětu svých tužeb – !
A přece předmět ten v očích všech soudných lidí byl často nicotný! Co dívek si zoufá, že se nedostaly za darebáka, co mladíků si zoufá, že nedostali ničemu za ženu.
Osud pak často sejme člověku bělmo z očí, nebo chcete-li, vyléčí jej z jeho slabomyslnosti – až je pozdě, až nápravy není!
Pak přijde povolání a s ním starost o chleba. Jak nesnadné jsou počátky pro většinu mužů! V počátcích těch starost o živobytí vyplňuje celou duši.
Pak se letem přibližuje stáří. Než se člověk nadál, je veliká polovina života překročena. Vždycky to člověk slýchal od starců, jak ten čas kvapí! Leč mladému člověku jsou takovéto zprávy z úst starcových bezvýznamny. Počne o kvapícím věku přemítati, když už stáří je za dveřmi a s ním různé nemoci a klesající vytrvalost v práci.
Jen letmo jsem nastínil některé veliké, významné odstavce života! Jen letmo jsem naznačil, co během života připadá člověku nejdůležitějším.
Leč i za okolností, kdy nejtěžší starosti před tím vyznačené naléhají na duši člověkovu, nezůstane nikdy příroda duši té lhostejnou.
Kvetoucí jasmín, kvetoucí šeřík, kvetoucí lilie najdou si vždy u každého oka, za všech okolností aspoň trochu pozornosti. Vůči zpěvu slavičímu neohluchne ucho lidské v žádné fási životní.
Všecky tyto reflexe mne napadly, když ve věku pokročilém, potom, jak po prvé známky nemoci se ozvaly, po tuhé zimě vyšel v prvém jaře do přírody, v době, kdy ve zvadlé a zmrzlé trávě, pod holými větvemi stromů leskl se tu a tam prvý žlutý květ podbělu. Květ neskvělý, ale první zvěst o nastávající veliké změně v přírodě.
Na všecko jsem zapomněl a zmocnila se mne jen blahá předtucha blížícího se jara s jeho nesčíslnými krásami…