Konečně se dalo odpoledne do deště a celá ves se zaradovala. Sedláci, že namokne řepám, a dělníci, že si oddychnou, zvláště jejich ženy se těšily. „Alespoň bude lze si vyprat a poklidit – to pro tu řípu člověk ani řádné neděle nemá,“ říkaly si deputátnice.
I škola se utěšeně naplňovala. Pršelo, jen se cedilo, nebylo možno ani husy pást, a tak i největší nedbalci musili do školy. Ve třídě otevřely se dveře a jimi vešel vzácný, převzácný host – Antonín Rouček. Jindy vrazil do třídy s tváří zářící, s očima rozjiskřenýma a s nějakým radostným pokřikem válečným, ale dnes šel jako zmoklá slepice. V očkách ještě třpytily se mu slzičky a po uprášených líčkách zřetelně bylo viděti stopy, kudy se valily.
Toník sice se přemáhal, stavěl se veselým, dělal jakoby nic, ba pokoušel se i usmát jako jindy, ale byl to úsměv kyselý, nepřirozený, strojený. Na první pohled bylo všem jasno: Tonda byl bit.
„Toníčku, copak jsi udělal?“ udeřil na něho přímo pan učitel.
„Prosím nic,“ statně zalhával žáček, ale pohled pana učitele nesnesl. Sklopil oči a po nich i hlavičku. Klesla mu na prsa jako zvadlá květinka.
„Tys byl jistě bit a plakal jsi.“
Hošík neodpověděl, ale dal se znovu do pláče. Ano, pan učitel uhodl. Bolestně plakal klouček, jako by se někdo znovu nešetrně dotýkal těch míst, která ho dosud pálila.
„A kdo tě bil?“ jako ve snu slyšel Toník nad sebou otázku.
„Ma-ma-maminka,“ vyrazil konečně ze sebe.
„Tak vidíš, maminka, ta maminka, která tě má tolik ráda,“ pokračoval nad Toníkem soucitný hlas; „to jsi jistě něco ošklivého vyvedl!“
Znal jsem Roučkovu maminku. Byla to pracovitá žena. Její muž byl zedníkem a chodíval vždy k jaru někam do Sas po práci. Bývala ráda, když už šel. Alespoň ji netrápil, nebil, a konečně i jedlík jeden ubyl. Neboť byly doby, kdy muž doma ničeho nevydělal, ale ke stolu zasedl a ona musila sama všecky – jej i děti – živit. Ze Sas někdy poslal nějaký groš – někdy neposlal – ale ona na to nečekala – nepočítala s tím příjmem. „Pošle-li, obléknu za to děti,“ myslívala si, ale na živobytí vydřela sama.
Pracovala na panském denně až do šesti hodin, po šesté sehnala kus trávy pro kozu a husy. Tu a tam podařilo se jí něco nenápadně vzít. Měla pod zástěrou kolem těla jako každá žena uvázaný plátěný kapsář i v sukních měla našité dlouhé kapsy až ke kolenům. Dvě tři řepy do nich se vešly, při mlácení trochu zrní, cestou jablko ze stromu, pár bramborů, hrstička lusek, když šla kolem hrachu, to byla hubená kořist, kterou domů přinášela…
Toník byl její nejstarší dítě – devítileté, ale protože chodil velice nedbale do školy, seděl dosud v první třídě, v poslední lavici.
Byl by rád chodil a maminka ráda by ho posílala – ale možná nebylo.
„Vždyť je to moje pravá ruka,“ říkala o něm Roučková – a on byl po ní živitelem rodiny, platnějším jistě než třeba jeho vlastní tatínek.
Musil především opatrovat všecky menší sourozence, než byl sám, ale mimo stádečko dětské měl na starosti i mnohem četnější stádo husí. Na ty musil dávat pečlivý pozor, skoro pečlivější než na děti. O husy musil se starat, aby se žádná z nich neztratila a pak aby se napásly a hezky mamince rostly. Proto směl je nechat vejít třeba do obilí – to věděl – ale nikdo je nesměl spatřit – a v tom právě ležela všecka zodpovědnost, proto jen u nich musil být. O, kdyby je dopadl ve škodě polní hlídač, jistě by je zajal a maminka by musila platit pokutu – šesták z jedné – anebo by poštval na ně psa, anebo by ve vzteku mrštil po nich holí a některou buď zchromil anebo zabil…
Konečně i koza tu byla – vyběravá – mlsná, která ho nejvíce zlobila a vlíkla třeba kus cesty. Když napásl, bylo třeba dříví sehnat alespoň na podpal, vodu přinést, aby, až se maminka vrátí, měla všecko uchystáno…
Husám a koze nesmělo se nic stát, u dětí už to tak přísné nebylo. Nějakou modřinku neb bulku matka přehlédla.
Málo práce tedy nebylo. Ale Toník dovedl ji rozdělit i mezi mladší sourozence, ba i mezi jiné hochy, kteří mu buď kozu nebo husu přibrali mezi svoje, ale vrchní dozor a všecku zodpovědnost měl přece jen on sám. Oklamat se maminka nedala. Zdaleka už viděla, má-li kozička plňoučké boky a husy krky hezky nadmuté…
Při tom všem hlásilo se v něm i hravé dítě ke svému právu. Musilo Tondovi zbýti tolik času – aby si s ostatními pohrál.
Ovšem nesměly to být takové hloupé hry, při kterých se musí sedět – nebo stále na jednom místě, ale „lítací“ – jako je „na honěnou“ – „na schovávanou“ – nebo „na koně“ – nebo „na zloděje“ – aby se při nich mohl oběhnout i kozu i husy.
Prázdno měl, jen když pršelo. To maminka prala a podlahu myla, děti a dobyteček ošetřila a Tonda směl do školy… Jinak Roučková poklízela v neděli – a když ve žních anebo v řepách i v neděli musila do práce – tu právala v noci…
Prosté srdce dětské cítilo s matkou, bývalo jí Toníkovi líto, měl ji velice rád a poslouchal ji ochotně. I matka je měla všecky ráda – nejraději vždy toho nejmenšího – a hle – přece dnes Tondu trestala.
„Tak pročpak jsi byl bit?“ musil jsem opakovat otázku – neboť Toníkovi se nechtělo s barvou ven.
Chvíli bylo ticho. Ale pak si Rouček utřel oči i nos a pověděl na sebe upřímně a otevřeně:
„Máme doma malého chlapečka – a já jsem mu snědl rohlík –“
„To asi nebyl chlapečkův rohlík,“ chytal jsem žáčka v řeči, „vždyť nemá ani zoubku, jak by ho jedl –“
„I ba, byl to jeho,“ vysvětloval Toník svůj přečin, „zoubků, pravda, nemá, ale maminka mu každý den ráno koupí rohlík a mně dá bílý, plátěný hadříček. Když kluk pláče, musím ulomit kus rohlíku, rozkousat ho naměkko, zabalit do hadříčku a dát mu to do hubičky – pak mu dám napít mléka a je nakrmen.“
„Nu a proč jsi to tak neudělal?“
Toník zčervenal jako růže…
„Prosím, on neměl kupec chleba, nepřivezl mu ho pekař – a tak maminka přinesla jen ten rohlík. Měl jsem k poledni veliký hlad – a jak jsem ten rohlík rozkousal, byl tak tuze dobrý, že jsem ho musil spolknout…“
„A tos jej celý sněd?“
„Já ne – já spolkl jenom jednou, ale viděly mne naše děti, Jeník, Mářa a Karlík, a hned křičely: „Dej nám taky, dej nám taky!“ a hrozily – nedám-li, že to povědí mamince. Tak jsem si myslil, že to maminka nepozná a snědli jsme celý rohlík sami. Ale maminka, jak přišla, pohlédla na plačícího chlapečka – hned všecko uhodla a byl jsem bit.“
Slzy jako bohatý hrách veliké koulely se hošíkovi při té zpovědi po tvářích – – –
*
V první lavici poslouchala správcovic Márinka a tuze se tomu smála. Pro ni nebyl rohlík žádnou lahůdkou. Ona si nosí denně do školy mastný rohlíček pěkně po délce v půli rozříznutý a na obou půlkách tlustě máslem a medem pomáznutý.
A ještě maminka se jí ptává: „Nechce, drahoušku můj, dva rohlíčky?“ – – –
Poznámka: Jazyková redakce 1975.