Když namaloval první slunce
zdálo se že války
se odehrávají kdesi v dálce
že v nich umírají
jenom ti druzí
Když namaloval druhé slunce
vlny jen nepatrně pohřmívaly
nic nenaznačovalo
že by se mělo něco stát
Války se stále odehrávaly kdesi v dálce
zdánlivě za devíti horami
Zdálo se: Umírají jenom ti druzí
Nikdo nehovořil o svém strachu
Jen Herakleitos z Efezu
(dívaje se do ohně) utkvěle jim říkal:
– Horizont je v plamenech
řeřaví a hoří síra a proudy proniká
v doupata vesmíru Vře kámen
a rozpouštějí se světy –
Ale nikdo ho neslyšel
Nic také nenasvědčovalo tomu
že by se mělo něco takového stát
Obzor zdánlivě dělně dýmal
Chytal si na udice
bystré pstruhy mráčků
Země s oblohou splývaly
jak těla milenců
Stalo se to v noci
Bylo to za burácení vichru od moře
vlny pohřmívaly tak prapodivně
Najednou obzor se napjal
jako luk
Luk praskl a –
Nukleární klobouky
si nasadila obloha
tři černá slunce
vyšlehla
nad řekou
Na několik minut se rozsvítilo
to úžasné nestvůrné
Tři černá slunce nad řekou
Jako by se otvíralo lůno Země
Jakoby kužel z něhož nebylo úniku
my se tiskli
k neviditelnému hrbolku kamene
Pak nastalo strašně mrtvé ticho
Obzor znehybněl
Ulice vymřely
Vypařila se města
jako z krypt
Přestaly dějiny