„Mapu!“
Podala mi ji. Popojel jsem pravítkem asi centimetr pod Plzeň. „Tady.“
Konečky Ivaniných vlasů se mě dotkly. „Starý dobrý Plzenec,“ konstatovala suše. Olízla rty. „Tamodtud se to tedy fedruje?“
„Tamodtud.“
Lepá šéfredaktorka našich Tajností starého receptáře tím očividně nebyla nijak vzrušena, já jejími půvaby zato docela ano. Už dávno. Už od první chvíle, paní Ivano! uvědomoval jsem si pošetile.
Stála mi po boku. Útlá blondýnka a někdejší hbitě dopisy třídící pošťačka, která se postupně vypracovala až sem, na úspěšnou reportérku, a ještě výš, až na mou šéfovou… Stála tu – a před ní COBY TERČ na mapě zakreslena původní Stará Plzeň, městečko v údolí na řece Úslavě víc než tisíc let odpočívající a moc, moc půvabně usazené mezi kopci, skalami, lesy a leknínovými rybníky, to všechno pěkně pohromadě pod siluetou černě gotické Radyně. A právě zrůdně ušatý Radouš, legendární plzenecké strašidlo a dávný zakladatel zdejšího hradu, se pitvorně šklebil i ze znaku firmy, která během pár posledních měsíců dobyla Čechy svými bezkonkurenčními produkty (uf).
„Zpočátku mi to, Ivano, celé připadalo jen jako vějička a krycí adresa… nějaká, ale oni tam v tom Plžovci skutečně fungují a výhodně zaměstnávají místní lidi.“
„A majitel?“
„Jakýsi Hanuš Černý. Nikdo ani neví, odkud ten Avar přitáhl.“
„Ale Černý Hanuš se přece říká strašidlu, které jezdí po cimbuří Radyně s kolomazí na trakaři.“ Jako vždy věděla vše, pomalu bych smekl. „Opravdu, Ivano?“<>/p>
„Fakt.“
„Tím je to divnější.“
„A tím pádem i vhodnější pro náš časopis Tajnosti receptáře, ne?“ poklepala mi na rameno. Zvedl jsem se skoro automaticky: „Takže rovnou pofrčím, co?“
„Počkej, neplaš se!“ stiskla mi totéž rameno. „Vezmu si to na starost sama.“ A odjela… Svým červeným oplem. A odfičela ulovit další senzaci. To dopoledne jsem zbyl v redakci sám, i když dost možná, že nikdy nezůstáváme sami. Třeba se NĚKDO vždycky dívá, pánbůh přinejmenším nějaký… pomyslil jsem si.
A to jeho božské oko civí, kdo ví, třeba zrovna támhle z obložení stěny. Ne, nejsme sami. A všichni jak na útěku. Tak mi to aspoň často připadalo. Chceš dělat bulvár? Tak bacha na vyšší zájmy.
Čvakina, nejschopnějšího redaktora Špíglu, inzultoval předevčírem Černý osobně hned ve vrátnici své továrničky a čmuchal teď ležel na Bulovce s pohmožděným kyčlem. Ženu by Hanuš jistě nenapadl, ale stejně jsem se o Ivanu bál čím dál víc.
Ale co! chlácholil jsem se vzápětí. Ivaně to pálí, nemusím se bát. Není to přece ani měsíc, co našla i trezor s pohřešovaným rukopisem doktora Ludvíka Součka a očistila tak z podezření publicistu Pavla Toufara. Ne, o tu se bát nemusím. Ač přišla z pošty, reportérka je to k nezaplacení a novinářka takřka rozená. Tečka – a razítko. Razítko, s nímž se kdysi tak milovávala. Však nejde o víc, než aby se KOUKLA NA ZOUBKY té jeho výrobní lince. Kéž tam někde odhalí aspoň kousek Hanušova proslaveného receptu. Bude v přestrojení za hygieničku, dokáže to, Ivana, a za chvíli ji tu mám zpátky jako na koni, zpátky tady v Praze – z toho nebezpečného venkova. Živou, zdravou, neporušenou. Kéž už… se na mne zas tak vlídně podívá…
Nervózně jsem při přemýšlení obracel stránky v jedné z knížek, z nichž jsem rádoby netradičně vybírával citáty k vyšperkování našich Tajností receptáře, když tu mi oči padly na pasáž, ve které jakýsi autor líčil ústy svého hrdiny následující:
„Nedovedete si představit, jak potají a neslyšně jsem rozvíral škvíru dveří, aby TUDY do onoho pokoje konečně vyšlehl paprsek kýženého světla. Nic víc, jen jediný paprsek, jediný, jak nit pavoučí. A pal skutečně ta nitka dopadla. Na starcovo supí oko.
Nespal. A jeho oko bylo otevřené. Dokořán. A jak na mne v šílené hrůze hleděl, pučela ve mně zloba. Díval jsem se a zřetelně rozeznával matnou modř toho oka přetaženou ohyzdným šlojířem a mrazilo mě až do morku kostí. JEN TO OKO – a jinak jsem ze starcovy tváře neviděl nic. Namířil jsem totiž předtím paprsek světla pudově přímo na jediný proklatý bod.“
Dočetl jsem… a jako by i hluboko ve mně cosi vykřiklo… a snad poprvé v životě prohlédl. Cosi jako by mi otevřelo oči, a když jsem chvatně vstával, pojednou jako bych sám sebe nezaujatě pozoroval shůry. Jako by byla v horním rohu redakční místnosti opravdu namontována vše zaznamenávající božská kamera. Vypotácel jsem se ven, ale v doupěti sebe samého člověk stejně zůstane. Přečkal jsem následující den. A další. Sám. Protože Ivana už se nevrátila.
A teprve tehdy mě to poprvé napadlo: Ujeď z Prahy na venkov.
Za ní. Ale i do lesů, tam, kde se dá vše do hloubky procítit. I Starý Plzenec je stvořený k životu, ne? Co když to Ivana pochopila… a zůstala? Přece TADY nezůstanu zavřený jako v paštice.
Ale pozor, abych nezapomněl. Byl jsem ženatý. A má žena měla na podobné spády vytříbenější názor. „Opravdu bych se nedivila, kdyby se ten tvůj BULÍK (jak pohrdlivě nazývala mou šéfovou) z toho buranského venkova už nikdy nevrátil.“
Díval jsem se na ni přes stůl – a mlčel jsem.
Bulík, to vlastně znamená „malý volek“, proběhlo mi hlavou mechanicky. A ona tak Ivaně říká podle jejích očí, té jediné chybičky na kráse.
„Unudila by se tam,“ povídám nejistě.
„A co když sbalila toho Černého?“
„Ale však se vrátí. A uvidíš, že se sólokaprem, neboj. Bez toho by mi nepřišla NA OČI.“
Má žena se zasmála. „Radši jez,“ houkla na mne jako kaprál, což bylo obvyklé, a sama šla vzorem. „Mimochodem, tu padělanou průkazku zdravotní inspektorky jsi jí opatřil?“
Odvracel jsem oči od jejích a vřelo to ve mně – jako už tolikrát. Nechuť k jídlu, nechuť k ní… a oči Ivaniny v dáli. A až se na mne znovu podívají… Pro mne totiž byly i buličí oči dokonalými. To byly ty pravé. Nešpiclovaly jako pánbůh, jako má žena… Hladily. Panebože. Proč já Ivanu do toho Plzence jen pouštěl, proč? Vždyť s podobným úkolem by měla plné ruce práce i Makepeaceová.
DETAILNÍ KONTROLA VÝROBNÍ TECHNOLOGIE? Žádná lehká práce pro ženu.
„Propánakrále, my o vlku… Proč to jíme?“
„A proč ne? Chutnaj báječně a reklama jistě nelže, ani co se týká výživnosti.“
Znechuceně jsem spočíval svýma unavenými očima na hlaďounce úlisném úsměvu muže z nálepky oné konzervy. Hanuš Černý se totiž nedávno nechal vyfotografovat právě k tomuto účelu a naše pohledy jako by se tím pádem teď střetly nad studenou večeří. On, muž z konzerv – a já, strávník. Fuj. Tak bezostyšná byla ta reklama. Tak bezostyšné i oči jeho. Zorničky – dva vrtáky. A velikáštví textu na přelepce přímo pod Hanušovou fotografií: PRVOTŘÍDNÍ STAROPLZENECKÁ KVALITA.
Ano. A na některých typech konzerv se to panu Černému skvělo přímo na čele. Psáno jako kolomazí, odplivl bych si nejradši až do staré radyňské pověsti. PROČ, PROČ ZA NÍM IVANA JENOM JELA? Nebohá! Třepotaly se mi před očima její hebounké vlasy, ve vzpomínce. A romantické tituly knížek, ale nejen pan Poe, i TAJNOSTI PAŘÍŽE (Eugene Sue) a TAJNOSTI LONDÝNA (Paul Féval) a TAJNOSTI PRAHY (Josef Svátek) a… TAJNOSTI STARÉHO PLZENCE.
SPOTŘEBUJ MĚ DO TŘÍ DNŮ, stálo Černému Hanušovi kolomazí na čele. Tvůj božský návrat k přírodě!
Hmátl jsem po otvírači konzerv a vrazil ho padouchovi do lebky. A surově!
Víčko se odchlíplo, skoro jako když otvírali lidskou hlavu v onom americkém hororu. Pse! „A vrátí-li se… ten tvůj BULÍK… co myslíš? Do očí už se ti stejně nepodívá,“ uchechtla se má žena, jako by věděla vše.
A Ivana. Jako bych ji viděl tam ve venkovských mlhách, tam u řeky Úslavy v pablescích sluníčka zurčící po kamenech. Slavná, slavná reportérka receptářová…
Zvedl jsem bradu: „To se pleteš, ženo. Ivana, ta neuhýbá. Ani tělem, ani očima.“
A miluju ji, uvědomil jsem si vlastně poprvé. Ivano, vždyť já bych tě láskou sněd.
Ale všechno bylo marné. A Hanuš dál HANĚL svým šklebem z konzervy, ač lebku ohyzdně rozříznutou a otevřenou, dál valil bulvy, šklebil se do očí, bylo to k zbláznění. NIKDY NIC NEVYČENICHÁTE, VY BLBEČKOVÉ, jako by se nám vysmíval. A já mechanicky doodtrhl víčko jeho údajně výživné polokonzervy a jako bych jej ještě i tím vraždil. „A zdechni. A pojdi!“ Cítil jsem pach masa … „A NEVYČENICHÁTE RECEPT!“
Třeba se s tebou musela vyspat, ale teď už ho má, pomyslil jsem si takřka s jistotou. Tajemství Starého Plzence. Odolávalo by každému, ale Ivana nikdy nezklame… abys věděl. Ona se vrátí a připraví už brzy našim Tajnostem starého receptáře opravdu prvotřídní CHUŤOVKU. Taková už je má vize … A šťastně jsem se pousmál… Však já své Ivaně věřím, ne? Ano! A bude to LAHŮDKA na titulní stranu. Určitě!
A nemýlil jsem se. Z paštiky se na mne věrně dívalo velké volské oko.