Do slunečního svitu vpadl déšť. Oblak klouzal po zlatých slunečních paprscích a unikal do dálky. Vytvořila se duha.
Člověk pozoroval její průsvitně barevný oblouk a byl uchvácen. Duha jej přitahovala svým neodolatelným opalizujícím kouzlem. Člověk zatoužil prohlédnout si ji zblízka.
Ale čím více se blížil, tím více se mu duha vzdalovala.
Rozplývala se, slábla, ztrácela určitost barev i tvaru. Když přišel do míst, kde se duhový oblouk původně dotýkal země, marně se rozhlížel. Nezůstalo zde nic, na čem by mohl jeho pohled spočinout, co by mohl jeho zrak zachytit a uchopit.
Člověk zůstal mlčky stát a zdálo se mu, že slyší vzdálený, dechu podobný hlas: „Já jsem tvé poznání, tvá myšlenka, tvůj životní sen.“
Člověk zdvihl hlavu. Obklopovala jej však jen dotěrná blízkost padajících dešťových kapek. A kdesi v dálce na obzoru vyklenula se nová zářící duha.
Za teplého letního večera vstoupil do lesa člověk. Kolem hlavy mu začal bzučet komár. Vypadalo to, že má zálusk na člověčí krev.
„Bláhový komáre,“ promluvil důrazným hlasem člověk, „nevidíš, že proti mně nemáš šanci? Mám báječně fungující signální soustavu. První a druhou, jestli ti to něco říká. Žádný komáří dotek mi neujde. Dříve než stačíš bodnout, připlácnu tě rukou. Bude z tebe jen mastný flek.“
Komár člověku odpověděl: „Nezáleží na tom, co ze mě bude. Komárů jsou miliony, ba miliardy. Nemůžeš zahubit všechny. I kdybys nás pobíjel po tisících, neubude nás. Ty se jednou unavíš. Něco ti selže. Ztratíš pozornost či odhodlání. Dříve či později získáme tvou krev, bez které není myslitelný růst komářího rodu. Sebemenší kapka tvé krve bude naše vítězství. Tvá sebenepatrnější bolest bude tvoje prohra.“
Při těch slovech a při tom pomyšlení se člověk rozzuřil. Chytil komára v letu a rozmáčkl v sevřené dlani. V tu ránu byl z komára jen mastný flek.
Člověk pak pokračoval v chůzi. Kolem hlavy mu začal bzučet další komár…