„Nikdy nemůžete říci, hrabě, že znáte vévodu, nepoznal-li jste též vévodkyni.“ Ohnet
Vojín Haman se pokusil chytit mouchu jednou rukou, což vyžadovalo kromě přesnosti také rychlost, ale moucha mu uletěla jako vždycky. Haman dovedl mouchy perfektně zabíjet, ale neuměl je chytat živé. Během dlouhých hodin čekání na generála si nacvičil pro zabíjení much znamenitou techniku. Jakmile moucha někam usedla, Haman se tiše a pomalu připlížil s rozpřeženýma rukama a asi deset centimetrů nad mouchou tleskl. V devadesáti případech ze sta moucha vlétla do nastražené pasti a zahynula. Jednou rukou se ovšem nedá tleskat. Haman chtěl chytit mouchu živou, aby ji mohl hodit do sítě pavoukovi, který upletl velkou síť na okénku, vedoucím ze skladu na parkoviště. Byl to křižák – tedy samozřejmě samička křižáka a byla tak statná, že zřejmě už pozřela při kopulaci alespoň deset samečků.
Při té představě Hamana zamrazilo. Děkoval Stvořiteli, že se narodil jako člověk.
Tentokrát moucha jen nespokojeně zabzučela a jako kdyby jí nic nehrozilo, usadila se o kousek dál na regálu a čistila si křidélka. Haman by se byl rád vydal za ní a zkusil ji aspoň zabít a hodit do sítě mrtvou (slyšel, že pavouk reaguje jen na chvění sítě, zabitá kořist ho nepřiláká), ale to by si už možná důstojníci všimli.
Koneckonců, byl řidičem soudruha generála. Pravda, teprve třetí týden a zatím ho velice bavilo pozorovat, co všechno bohatýr generál provádí.
Soudruh generál právě procházel svým typickými pomalými, houpavými kroky skladem potravin. Haman stál zcela vzadu a nesl generálovu aktovku. Pomalu vrcholilo finále inspekce poddůstojnické školy silničního vojska; škola se nacházela v bývalém klášteře skoro na hranicích, hnusné kamenné budově, kde jistě ani mniši kdysi neměli lehký život. Dole pod klášterem ležela vesnice, kdysi byla německá, po odsunu se v ní střídalo obyvatelstvo docela náhodně, teď byla nevzhlednou, špinavou, jakoby náhodnou skladbou domků a baráků, rozdělenou potokem na bílou část, obývanou několika desítkami zemědělců a lesních dělníků, za kterou stály dva nižší paneláky, v těch žili důstojníci a jejich zfrustrované rodiny, a na osadu cikánů, blátivou skrumáž bud, nazývanou Mexiko. Němce už nic nepřipomínalo, jenom hospoda měla ještě hrázděný štít. Haman si vzpomněl, že se tomu říká fachwerk. Vždycky se mu takové stavby líbily…
Špinavá hospoda byla jediná ve vesnici, a ještě ke všemu každou chvíli zavřená, protože ji vojáci vybílili ve rvačce s cikány. Teď právě byla zavřená a jednou z příčin, vedoucích k tomu, že obávaný soudruh generál přijel na inspekci, byla poslední taková rvačka, tak velkolepá, že dokonce došlo ke zmrzačení jednoho vojáka.
Byla to takřka opravdová bitva a účastníci o ní hovořili s hrdostí: jednomu poddůstojníkovi ukousla v zápalu boje stará cikánka prst, což se kvalifikuje jako těžké zranění. Když se plačící desátník, s ukousnutým prstem zabaleným v igelitovém sáčku, ukázal v kasárnách, rozčilený službukonající nadporučík vyhlásil poplach, rozdal pohotovostní četě slepé náboje a vypravil se v jejím čele do Mexika za pomstou.
Vojáci vyplašili cikány střelbou z postelí, vnikli do jejich obydlí, demolovali zařízení a vháněli cikány a hlavně cikánky do vody potoka. Nikdo se ale neutopil a popisy zásahu se různily. Bylo velmi pravděpodobné, že nadporučík byl opilý jako obyčejně, ale nikdo to neprokázal a od vojáků se výjimečně nedalo očekávat, že by ho shodili. Ostatně, pro podobnou episodu odtud před mnoha léty odveleli elitní dělostřelce a přeložili sem právě prapor silničního vojska, jenže geniu loci se nedalo uniknout. Navíc disciplina a morálka silničního vojska, které převážně pracovalo na nejrůznějších stavbách, byly velmi diskutabilní.
„Horší vojsko už k dispozici nemáme,“ prohlásil soudruh generál, když se o skandálu dozvěděl. „Vyměnit je už nemáme za koho. Musíme je prostě pořádně zprcat!“
Sklad potravin asi předtím sloužil nějakému jinému účelu. Před lety tu zřejmě velel nějaký uměnímilovný oficír a na neštěstí byl mezi jeho vojáky dostatečně cynický výtvarník, který všechna jeho přání splnil a ironicky podtrhl: všechny oblouky nad regály s konzervami a šiškami lehce nazelenalého salámu byly popsány hesly jako: Vyčistil jsi dnes svou zbraň? Voják musí být čistý všude! Voják a dělo jsou jedno tělo a podobnými výplody, písmo mělo lehce gotický charakter, nádech švabachu, ten dělal hesla ještě pitomějšími. Soudruh generál je ale jako takové nevnímal a nejspíš je nevnímal vůbec.
Hnal se skladem, poněkud v předklonu, ruce za zády, jen tu a tam přejel některý regál prstem a když shledal, že má špinavé ruce, podíval se temným pohledem na velitele školy, ten kráčel vedle něj, trochu pozadu, a v duchu proklínal den svého narození.
Ostatní důstojníci se drželi raději v uctivé vzdálenosti, až na proviantního náčelníka, baculatého maličkého kapitána s krátkýma nožičkama, předem odsouzeného a ztraceného člověka. Protože byl drobný, musel občas popoběhnout, aby generálovi stačil. Vypadalo to směšně, ale nikdo se nezasmál, ani Haman ne.
Generál vzal do ruky jednu konzervu z regálu, chtěl ji potěžkat, ale náhle se zarazil. Jeho obličej měl příšerný výraz. Pomalu konzervu v ruce obrátil a ukázal její spodek veliteli pluku. Dno scházelo, někdo ho vyřízl, konzervu vyprázdnil a postavil plechovku zase zpátky na regál. Velitel pluku se celý bolestně zkřivil; zdálo se, že maličký proviantní náčelník se co nevidět rozpláče.
„O tom nevím, o tom nevím,“ zakoktal zoufale.
„Právě,“ kývl generál holou hlavou. „Ale měl byste.“
Haman byl generálovým řidičem, protože si četař Vokolek zlomil nohu. Nikdo Hamanovi ten post kupodivu nezáviděl, ačkoliv teoreticky bylo jistě mnohem pohodlnější a zábavnější jezdit s generálem limuzinou, než čistit hlavně kanonů a plazit se v bahně na cvičišti. Generál měl pověst psa. Ale Haman neměl žádné jiné přání, než vojnu proflákat a pokud možno v teple. Teprve, když generála uviděl živého, pochopil ještě další souvislosti, ale to už bylo pozdě.
„Mně na ničem jiným nezáleží,“ řekl četaři Vokolkovi.
„Je to kurva,“ vysvětlil četař, když předával Hamanovi klíčky od automobilu volga, „on je sice fronťák, ale svině. Říká se, že fronťáci jsou solidní, ale na něj to neplatí. Prej byl třikrát zraněnej na dvou frontách. No nevím, ale myslím, že by bylo lepší, kdyby ho trefili jednou, ale pořádně, třeba mezi voči.“
Odcházeje o berlích, četař Vokolek ještě dodal:
„Jsem rád, že jsem se ho zbavil.“
Pak se zastavil a zeptal se:
„Hele, čím jsi v civilu?“
Haman se zamyslel. Čím je v civilu? Neuměl dost přesně odpovědět ani na otázku, čím byl.
„To není tak jednoduchý,“ řekl. „Oni mě hodně vyhazovali.“
„A proč tě vyhodili naposled?“
„Opil jsem se,“ pokrčil rameny Haman.
„Ale něco přece musíš bejt,“ trval na své otázce četař.
Haman pokrčil rameny.
„Kdybych ti měl podle pravdy a upřímně říct, co jsem v civilu, tak asi řeknu, že jsem básník.“
Četař Vokolek zůstal několik vteřin bez hlesu stát mezi dveřmi. Potom své první leknutí přece jen překonal a řekl přes rameno:
„Aspoň, že máš, vole, řidičák.“
*
Soudruh generál, jak ho Haman spatřil, když se mu nejistě hlásil při nástupu, odpovídal obecné představě ruského generála bohatýra: byl trochu vyšší, ramenatý, měl velké ruce, velká chodidla, stejně silný krk plynule přecházel ve stejně kulatou hlavu; na tváři měl jizvu, jako kdyby byl v mládí členem nějakého buršáckého spolku, vlasů měl málo a tak krátce ostřihaných, že vypadal holohlavý. Hamana nepoznal.
Skoro nikdy se neusmíval a už proto budil jakýsi přirozený respekt.
Haman se na generála duchovně připravil, konečně, odloužil jeden rok pod jiným fronťákem, to byl volyňský Čech kapitán Vasyl Ulynec, negramotný pablb s napříč prostřelenou tváří a mimořádně silným hlasem. Haman se u něj naučil stát v pozoru, mlčet, poslouchat, ale neslyšet. Brzy ale zjistil, že generál skoro nikdy nekřičel, dokonce ani nemluvil nahlas, několikrát se stalo, že Haman neporozuměl příkazu, nevěděl, kam jedou a bál se zeptat. Generál křičel jen, když velel přehlídce.
Také se nikdy nerozčilil. Jen zvedl nevýrazné obočí a prstem ukázal na chybu, třebas na nedostatečně umyté okno volhy, na stopu po těle můry, která zahynula nárazem na přední sklo.
„Svinstvo,“ řekl tehdy Hamanovi soudruh generál tiše. „Nesnáším špínu, všechno svinstvo se mi protiví. Jasné?“
„Svinstvo a krádeže,“ řekl teď soudruh generál tímtéž nebezpečným tichým hlasem. „To se mi opravdu protiví. Kolikpak asi je tady ve skladu takových potěmkinovských konzerv?“
„Napravím, soudruhu generále, napravím,“ spěchal proviantní náčelník (ale spěchal zbytečně), „okamžitě…“
„Okamžitě je pozdě,“ odpověděl mu generál a obočí se mu zacukalo, „a taky by mě zajímalo, jak to napravíte? Nacpete fašírku zpátky do plechovky? Ne, je to neslýchané a já předpokládám, že velitel školy vyvodí patřičné důsledky. Naprosto bezohledné důsledky…“
Velitel na něj hleděl s takřka neskrývanou nenávistí.
Hamanovi přelétla kolem nosu znovu moucha. Teď na ni neměl čas.
„Odcházíme,“ zamířil generál k východu, „než se mi udělá špatně. Současná armáda, soudruzi, stojí víc na kázni a poctivosti, než která jiná!“ Haman zapřemýšlel, jestli ta věta má smysl. Ale nezáleželo na tom.
Inspekce končila.
*
U brány se velitel školy pokusil generála ještě zadržet. Ostatní oficíři stáli v podstatě ve špalíru a báli se. Velitel školy se také bál, ale nikdo ho nemohl nahradit. Vysvětlil, že doufali, že soudruh generál zůstane aspoň na oběd, i když je trochu pozdě, ale je to velká čest a oni…
Generál ho nenechal domluvit. Zavrtěl hlavou.
„Ne!“ řekl kategoricky. „Asi by mi tu nechutnalo, soudruzi. Mohlo by se mi tady udělat špatně. Z vašich konzerv a z vás. Cikánky žerou vašim vojákům prsty! Fuj. Radím vám, abyste si dávali pozor na svoje vlastní prsty!“
Jen náznakem zasalutoval a víc si důstojníků už nevšímal. Zůstali stát, nikdo se nepohnul, zoufale se dívali za svým ponurým osudem, který nasedl do volhy a ani se po nich už neohlédl.
Haman podržel generálovi dveře, oběhl volhu, nastartoval a pomalu vyjel bránou poddůstojnické školy ven. Ve zpětném zrcátku zahlédl, že jeden důstojník si dal ruce do kapes a jeden si ucpal kapesníkem ústa a někam odběhl. Maličký proviantní kapitán zoufale smrkal.
Chvilku jeli klidně. Náhle se Hamanovi zdálo, že slyší generála promluvit. Jako kdyby vzadu na sedadle polohlasem, jen tak pro sebe, pronesl:
„Má tohle všechno nějaký smysl?“
Haman přibrzdil.
„Promiňte, soudruhu generále,“ řekl, „ale neslyšel jsem…“
„Nic jsem neříkal,“ zavrtěl hlavou generál.
Haman si dodal odvahy, osmělil se.
„Soudruhu generále, dovolte mi promluvit.“
Generál si promnul legendární světlé průhledné oči, na chvíli vypadal unaveně. „Co je?“
„Nic zase tak zvláštního,“ řekl rychle Haman. „Já jen… že tomu jaksi moc nerozumím… Já jenom… tuhle jsem četl řády a tam stojí, že voják nemusí poslechnout nesmyslný rozkaz…“
Generál se vzpřímil a oči mu zablýskaly. Haman hned litoval, že vůbec otevřel hubu; recese se nemusela vyplatit – chtěl přece vozit generála ještě jedenáct měsíců…
„Nesmyslný rozkaz?“ řekl generál tvrdě, svým nejnebezpečnějším, sykavým hlasem. „To se v naší armádě nemůže stát, jasné?“
„Nevím, soudruhu generále,“ zakoktal Haman. „Já jen, že když ten soudruh poručík poslal ty vojáky do cikánské čtvrti, jestli to směli odmítnout, anebo jestli by byli potrestaní…jako tohle že nevím…“
„Jak to nevím, jak to?“ zeptal se generál.
„Nevím, co teda platí.“
„Nemusíte vědět, Haman,“ mávl generál rukou. „Je to pro vás lepší. Sylšíte mě? Když se bojovalo, za války, u Dukly, taky se nám všechny příkazy nelíbily. Někteří protestovali, že je zbytečně moc obětí. Jenže bitva skončila vítězstvím, jasné?“
„Rozumím, soudruhu generále,“ odpověděl Haman.
„Držte se hesla: Když nevím, tak straním. A ještě lépe: poslouchám. Nemůžete nic zkazit.“
Dál už Haman raději mlčel.
*
Volha se sunula krajinou nejvyšší povolenou rychlostí. Bylo ticho. Haman očekával, zda generál po chvilce přemýšlení náhle neřekne něco o tom, že se vojín Haman má hlásit ráno jinde, požádat o své přeložení nebo potrestání, ale místo toho se ze zadního sedadla ozval hluboký povzdech. Haman se podíval do zrcátka a uviděl, že generál právě usnul; jako vždycky usnul v okamžiku, ve zlomku sekundy jako pes – ale to konec konců umí i obyčejní vojáci. Spal v autě vzpřímeně, nepohnutě, jen hlava se mu pomalu zvrátila dozadu a nápadně zbledl, takže někdy působil dojmem, že je mrtvý.
Podíval se na generála zpětným zrcátkem. Generálovi už hlava padala dozadu, oči měl jakoby pootevřené, ale spal opravdu. Ty oči! Měl je modré, tak světle modré, jak je možné jinak vidět jen u jedné odrůdy amerických filmových herců, světlé plovoucí oči, které se dívají chladně a upřeně, nemají však při tom vůbec žádný výraz a zdají se být úplně neproniknutelné.
Jenže Hamanovi mnohdy připadalo, když tak stál proti generálovi a přijímal jeho rozkazy, že se dívá ne do ocelových očí, ale do vody, studené a čiré, hluboké jako propast a ještě hlubší, buď úplně bez dna, anebo bylo to dno daleko, daleko, kdesi až na druhé straně generálovy hlavy, v kosmu.
O generálovi kolovaly rozličné pověsti a legendy. Některé byly asi pravdivé. Sám Haman viděl, že má v kanceláři v šupleti tři různé revolvery a dvě pistole a všude po stěnách kanceláře visely šavle. Kdo se podíval na stěny pečlivěji, mohl najít několik stop po kulkách. Generál střílel rád. Někteří vyprávěli, že nejraději střílí na večírcích, na úžasných oficírských pitkách po sovětském vzoru, že prý na jednom takovém mejdanu, když dostal zase jednou nějaké sovětské vyznamenání, když stříleli v zasedačce ostrými náboji a vsadili se o bednu krymského sektu, prostřelil soudruh generál jednomu gruzínskému generálporučíkovi ušní lalůček a musel se pak omluvit až na ambasádě. Jindy zase nutil své hosty, aby s ním šermovali šavlemi na stole a pili při tom vodku rovnou z láhve. Potom prý rozvážel hosty po hotelech sám, protože se nikdo, ani šoféři, neudržel na nohou. Ve válce prý stál za frontovou linií s pistolí v ruce a číhal na zbabělce a dezertéry.
Haman sám byl asi po týdnu pouze svědkem toho, jak generál zpohlavkoval štábního písaře, který byl něco jako jeho osobním sekretářem. Podpraporčík držel, tváře mu červenaly, ale neřekl ani slovo a také si nešel nikam stěžovat, ostatně, neměl ani kam.
Také viděl a zapamatoval si jinou zajímavou scénku: na štábu se oslavovaly něčí narozeniny; on a soudruh generál přijeli pozdě, byli na generálním štábu a na ministerstvu, oslava byla v plném proudu a z generála neměl nikdo moc velkou radost, to bylo vidět, nikdo mu to ale samozřejmě nedal najevo.Nějakou dobu zábava vázla, ale pak, po chvíli si Haman všiml, že podplukovník Málek vstal, vzal si z kuchynky jednu už prázdnou láhev od vodky a natočil do ní vodu z vodovodu, načež vytáhl z ledničky ještě jednu vodku, tentokrát plnou a když ji otevřel, odebral se s oběma láhvemi ke generálovi.
Haman poslouchal.
„Příteli,“ řekl trochu nápadně vesele podplukovník Málek, „my dva staří žoldnéři nebudeme cucat šnaps jako tady ty děti. Napijem se jako za starejch časů. Tu máš.“
A podal generálovi jednu z láhví. Přiťukli si a podplukovník Málek nasadil hrdlo láhve k ústům a vypil naráz asi čtvrtinu; generál se zachechtal a udělal totéž. Oba říhli a rozesmáli se.
Podplukovník Málek byl generálův vrstevník, ale nedotáhl to tak daleko. Říkalo se, že jeho manželka má nějaký kádrový škraloup, snad byla židovka a Málek se kvůli tomu měl kdysi pohádat s ministrem Čepičkou. Na štábu sice zůstal, ale nepovyšovali ho už dál. Zdálo se, že na tom podplukovníku Málkovi zase tak moc nezáleží.
Za půl hodiny byly obě láhve prázdné a generál s podplukovníkem zpívali nějakou smutnou ruskou písničku. Za tři čtvrtě hodiny se generál opřel v křesle, hlava se mu zvrátila dozadu a tvrdě spal. Podplukovník Málek vstal, hodil obě prázdné láhve do koše na odpadky a připojil se k oslavujícím, jako kdyby nic.
*
Náhle poklepal generál zezadu Hamanovi na rameno.
„Zahnout vlevo!“ nařídil.
Haman poslušně odbočil na asfaltovou okresku. Generál už neusnul, seděl vzpřímeně za ním a díval se z okna. Slunce, které se od rána marně pokoušelo proniknout potrhanými mračny, se teď definitivně ukrylo. Po snad třiceti kilometrech musel Haman znovu odbočit.
Dostali se na spravovanou, klikatou silničku mezi kopci. Volha se každou chvíli otřásla na některém výmolu. Projeli jednou vesnicí, pak druhou, minuli rybník a pod lesem silnice končila u několika chalup a domků. Na konci osady stál statek, obehnaný kamennou zdí, takže byl ze všech stran nepřístupný a tím se podobal pevnosti. Ke zdi vedle vrat přiléhala velká stodola.
„Haman, zastavte,“ přikázal generál. Haman zastavil u vrat, zatáhl ruční brzdu a chtěl vystoupit a podržet generálovi dveře, ale ten už mezitím vystoupil sám. Došel k bráně, zkusil otevřít, ale byla zamčená. Na kamenné zdi seděl zrzavý kocour a posměšně na generála shora pohlížel. Generál zalomcoval klikou a pak zabušil na vrata. Nedělo se dlouho nic a zabušil znovu. Pak se otevřelo vzadu okno a ženský hlas zavolal:
„Kdo je to?“
„To jsem já,“ zavolal generál.
„Moment,“ odpověděla žena. „Počkej, Jirko.“
Bože můj, uvědomil si Haman, ovšemže, generál měl i křestní jméno, jmenoval se Jiří, to bylo fascinující, na světě žil tedy někdo, kdo říkal generálovi křestním jménem, kdo na něj volal Jirko! Bylo to velmi zvláštní.
Generál chvilku stál u brány, pak se ozval klíč a menšími dveřmi v bráně vyšla vysoká žena ve spodním prádle, v kalhotkách a růžové podprsence, stejně růžové, jako velká prsa v ní směstnaná. Když uviděla Hamana stát vedle volhy, vypískla a zase zmizela, vrátka ale už nechala otevřená.
Generál vešel dovnitř a Haman zahlédl, jak se předklání, zřejmě aby políbil tu ženu v růžovém prádle. Jaksi se to k němu strašlivě nehodilo. Líbající bohatýr, pane bože, to snad je pomalu něco nevkusného… To je jako kdyby měl papež průjem. Jako kdyby to žena také tak cítila, uhnula.
Na dvoře rostl trávník, na šňůře se sušilo prádlo. Vypadalo lacině. Haman se posadil na kapotu volhy a zapálil si cigaretu. Byl zvyklý čekat. Pak zaslechl, jak žena mluví s generálem.
„Ale ty jsi vůbec nic neřekl,“ říkala. „Nemám tu skoro vůbec nic, a vy jste ještě ke všemu dva.“
Generál nějak odpověděl, ale slyšet ho nebylo.
„Já ti taky nic nenabízím,“ zvýšila hlas. „Holka šla na nějaký táborák nebo kam, s nějakejma klukama, do vedlejší vesnice, říkala, že se vrátí v noci. Jestli jsi teda přijel za ní. Ale moc zvědavá na tebe není, to ti můžu říct rovnou.“
Haman vdechl cigaretový kouř a pomyslel si, že generálovi nezávidí. Ale stále ještě nemohl uvěřit, že všechno, co vidí, se také skutečně děje. Pak zahlédl ženinu siluetu, natahovala si přes hlavu a prsa svetr. Kolik jí mohlo být? Ke čtyřiceti? Méně? Neviděl ji dost dlouho.
„Doufám,“ slyšel ji pokračovat, „že jsi přivezl nějaký prachy. Měly přijít už v pondělí, pokud si pamatuju.“
Generál zřejmě odpovídal. Pak se žena zasmála.
„Tak zrovna tam? Ale to je legrace,“ řekla. A toho vojáčka tam necháš stát?“
Haman neslyšel generálovu odpověď, žena pokračovala skoro okamžitě.
„Tak ho sem zavolej, ne? Už jsem oblečená.“
Generál jí zřejmě nevyhověl dost rychle, protože se vzápětí vynořila sama. Měla modrý svetr a volné, špinavé fialové šortky. Měla hladké nohy. Haman si nasadil a zase sundal čepici. Za ní ve ve stínu stodoly objevil obrys generálovy hřmotné postavy, Hamanovi připadla náhle jaksi změklá a ochablá.
„Pojďte dál,“ řekla žena a ironicky dodala: „Soudruhu vojíne..
Haman se podíval na generála.
Generál kývl.
„A odložte si sako,“ pokračovala. Haman prošel kolem ní a ucítil nějakou nevýraznou voňavku. Všimla si, že se na ni zkoumavě podíval. Vlastně, uvědomil si, se dívám zbytečně, předtím jsem uviděl víc.
Generálova manželka nebyla vlastně ošklivá, došlo mu, i když se nedalo ani říci, že je hezká. Někdy, možná ne tak dávno, musela být docela přitažlivá, stopy toho někdejšího magnetismu tady byly, daly se vyčíst z tváře, z gest, z pohybu boků, i teď, kdy tu stála nenalíčená, ve starém svetru a sepraných kalhotech. Čtyřicet, řekl si Haman. To bude čtyřicet.
„Dáte si kávu?“ zeptala se.
Haman se podíval na generála. Ten se ale mezitím odvrátil a prohlížel si něco velmi zajímavého na kmeni staré třešně, aby přešel blíž rzivému kocourovi. Generálova manželka na Hamanovu odpověď nepočkala, popadla ho za ruku a táhla do domu. Generál zůstal na dvoře a lákal k sobě kočku.
*
Předsíň statku byla, jako hodně venkovských stavení, cítit vápnem, vlkem a ještě něčím, možná myšinou, ale kuchyně byla městská, přestavěná, obložená dlaždicemi. Místo kachlových kamen a plotny tu stál obyčejný elektrický sporák, ostatní nábytek byl také městský a skoro nový. Haman se samozřejmě v cenách nábytku nevyznal, ale určitě to nebylo laciné. Všechno bylo čisté, srovnané, úhledné a bez fantazie.
Na stěnách visely ve stejných rámečcích staré fotografie, opakovaly se tam zejména obličeje jedné zřejmě manželské dvojice. Haman si je prohlížel, ale neřekl nic.
„Sedněte si přece,“ řekla žena. Hledala něco v kredenci. „Máte radši silnější kafe nebo jak?“
„Já mám radši čaj,“ řekl Haman, „jestli si můžu vybrat…“
„Vy jste Rus?“ zvedla obočí.
„Ne…“
„No, jak chcete. Já ale čaj mám jenom ruskej.“
„To je dobrý,“ kývl Haman.
„Větší hrneček nebo menší?“
„Radši velkej,“ řekl Haman.
Venku za okny vysvitlo na chvíli slunce. Generál stál pod kocourem a asi na něj mluvil, kocour se na něj shora díval a vůbec nereagoval. Možná ten kocour ani nepatřil k domu. Generál pokrčil širokými rameny a vydal se pomalými kroky přes dvůr ke stodole.
„Díváte se na ty obrázky,“ řekla žena.
„Jo,“ řekl Haman.
Venku bouchla nějaká vrata. Pak bylo ticho.
„Šel do stodoly,“ vysvětlila žena.
„Aha,“ odpověděl Haman pitomě, aby vůbec něco řekl.
„Ty obrázky, ty jsme tady našli,“ ukázala paní generálová na fotografie na stěně. „To byli asi nějací dřívější majitelé. My jsme je nechali jenom zarámovat. Já mám rodinných fotek jenom pár a on snad ani žádnou rodinu neměl.“
„Někomu se narodit musel,“ osmělil se Haman.
„To asi ano,“ usmála se generálová, ale nic nedodala.
Voda se začala vařit, generálova manželka zalila kávu v hrnečku a zbytek vody nalila do čajové konvice. Ohlédla se po Hamanovi a usmála se. Měla docela hezký úsměv, jen měla vpředu mezi zuby velkou mezeru.
„Rum?“ zeptala se.
„Ano, totiž ne,“ řekl Haman, „já přece řídím.“
„Za prvně,“ řekla žena a vyndala z kredence láhev rumu, kterou postavila na stůl. Asi polovina obsahu už ubyla. „Tady budete dneska asi spát, za druhé s ním by vám přece stejně nikdo pokutu nedal, i kdybyste byl vožralej jako maršál Timošenko.“
Haman se raději nezeptal, odkud vzala to přirovnání.
Postavila před něj konvici s čajem, velký hrnek a misku s nějakým salátem. Haman ochutnal a zjistil, že je to salát s jablky a krabím masem, asi z ruské konzervy chatka, ta byla levná. Když se lépe podíval na hrnek, uvědomil si, že hlavním prvkem dekoru je hákový kříž.
„Je to možný?“ podivil se.
Generálová kývla.
„Našli jsme to na půdě. Tady to dřív patřilo nějakým Němcům.“
„To je fór,“ vrtěl hlavou.
„Muž to chtěl rozbít, ale říkala jsem si, že to naschvál nechám. Třeba pro nějakého sběratele… Anebo jenom tak. On by to určitě rozstřílel.“
Paní generálová se posadila s kávou proti němu a znova se na něj usmála.
„Co se stalo s Vokolkem?“ zeptala se.
„Zlomil si nohu,“ vysvětlil Haman.
„Aha, asi při fotbale,“ kývla paní generálová.
„Ani ne,“ řekl Haman. „Spadl se žebříku.“
Generálová se zasmála.
„Myslela jsem, že hrál fotbal, pořád o tom mluvil.Taky jsem mu vždycky dala najíst,“ řekla.
„On na to vůbec nemyslí, sám taky třeba zapomene celý den jíst, i dýl, dokud mu není špatně. Buzeruje vás?“
„Ani ne,“ zamumlal Haman.
„Všichni se ho bojí,“ ušklíbla se. „Ale nevím proč, na něm už dávno není nic, z čeho by šel strach. Není čeho se bát. Viděl jste ho někdy nahého? Bez uniformy je každej generál taky jenom mužskej.“
„Možná právě, že má pořád uniformu s výložkama,“ řekl Haman. Natáhl se pro kousek chleba a jeho prsty se setkaly s jejími. Generálová jeho ruku chytla a prohlédla si jeho prsty.
„Inteligent. Co děláte v civilu?“ otázala se.
„Všechno možný,“ řekl Haman, „vyhodili mě ze školy.“
„Ale, ale,“ zasmála se. „A pročpak?“
„Všechno možný,“ pokrčil rameny. „Ani dobrej původ, ani slušný chování. Teď se mi zdá, že to nestálo za to… Jenže co s tím.“
„Co znamená všechno možný?“
„Opil jsem se, a udělal jsem takovou chybu.“
„Jakou?“
„Ale… nerad o tom mluvím.“
Znovu se usmála a pak sáhla do zásuvky stolu. Chvilku se v ní hrabala a pak mu podala dvě fotografie. Na jednom obrázku byl soudruhu generál, ale před mnoha lety, ušatý, s fučíkovskou vlnou nad hladkým čelem, s hubeným krkem, s rozpačitým skoro klukovským úsměvem, s kapitánskými výložkami. Druhý snímek představoval asi sedmnáctiletou hezkou dívku, opírala se o bránu statku, na sobě měla bílou košili a modré džínsy. Dívka byla paní generálové dost podobná, měla výrazné lícní kosti, široká ústa a pod košilí se rýsovala podobně velká prsa.
„To je dcera,“ ukázala generálová. „Přijde v noci. Není jeho, ale neříkejte mu to. Má ji rád. Ví to, ale nemusí to slyšet pořád znova.“
Hamanovi její obdivuhodná nezaujatost, se kterou to vyřkla, takřka vyrazila dech.
„A tohle je samozřejmě on, ale takhle dlouho nevypadal… Ne, dlouho opravdu ne. Potkala jsem ho hned po válce. Byla jsem strašně mladá, strašně… Seznámili jsme se na nějakým plese, táta měl drogerii… Já jsem ho tenkrát tolik obdivovala, že byl ve válce, hrdina, že byl zraněnej…“
„Ale to snad byl, ne?“ řekl Haman.
„Ale byl, jistě,“ mávla rukou. „To ale není vaše zásluha, jestli vás ten druhej trefí nebo netrefí. To je jako když si hodíte mincí.“
„Ale jestli tam vlezete nebo ne, to asi je rozhodující,“ řekl Haman. „V tom je asi ta zásluha… že si troufnete.“
„Jo, to jo,“ usmála se. „Zásluha… No, dnes je to jedno, ne? Stejně půjde do hajzlu, všichni půjdou do hajzlu. Jenže – stejně jsme na sebe tenkrát narazili jenom proto, že v tý díře prostě nikdo jinej přijatelnej nebyl. Budete ještě jíst? Jak se vlastně jmenujete?“
„Haman,“ řekl.
„Musíte mít nějaké křestní jméno, soudruhu vojíne,“ zasmála se.
„Aleš,“ přiznal se.
„Nikdo jinej nepřipadal v úvahu, abych se dostala z domu… A teď spolu musíme prostě zůstat…“
„Proč?“ zeptal se Haman nechytře.
„Moc věcí a lidí na tom závisí.“
Odnesla misku od krabího salátu a okamžitě ji umyla. Zřejmě takhle udržovala v čistotě všechny věci. Haman si podvědomě přitáhl hrneček, aby mu ho také nevzala. Generálová mu nalila ještě rum. Zamával v obraně rukama.
„Nene,“ zvolal, „budu řídit…“
„Ale nebudeš,“ řekla.
(pokračování v příštím čísle)
·