Těch náhod nehod
nenápadných
těch symfonií
které Talich
dirigoval
s flétnou v ruce
čas manévruje
nevrací se
odplouvá
pluji sebou
moje Čechy
které zebou
(březen 1992)
Každý den píšu spíše
uklízím staré krámy
verše se rýmují tiše
jak kráčet s teniskami
K próze se sedám ráno
letos napřesrok loni
Kde bývá neustláno
seno voní
Zestárla slova
rozsypal se cukr času
Sevřeně myslím na ni
(Bylo mi jak Rimbaudovi
ujel jsem stříbrným rychlíkem do Bratislavy
otevřel se mi kufřík když jsem spatřil Hannah
přecházeje přes koleje)
Dozelenala se krajina odtančil jsem
zoufale zhluboka dýchal
Horo horo vysoká jsi
Ztrácel hlas Mlčel Opravdový
Král Rybář v temnu vod
kreslí křídou zvěstování
Zestárlo slovo
ještě chodím bos
a ohlížím se po konci
po komsi po stínu
stržen v polabskou rovinu
daleko blízko vzlyká Oceán
Já jsem pes bez pána
bez zahrad je můj Pán
Můj pane bez zahrad
jedva mě pohltíš
budu tě milovat
Zatímco kouřím
ticho odpočívá na zádech kočky
přede a sní že dlí v Egyptě
myšlenka pokroku zvolna umírá
pokrok za krokem krok ještě pokračuje
jako kůň znající zpaměti cestu
zatímco kouřím z darované dýmky
značky Peterson
Petrův syn
a sním
že věčně budu okřídleně stoupat
v stoupajícím dýmu
Jak je to dobré čísti zvolna básně
a nemít záruky
těšit se na verše jak na čerstvý tvaroh
z radlické mlékárny
Nic neslibují… jenom stále plují
vpřed vstříc či ke dnu zatajený dech
vlhký verš ždímám když je vyschlý pláču
a každý řádek čísi pohrobek
Dříve než řekneš třicet tři
obléknu louku do květiny
lehoučký jsem a opět jiný
sním potmě sen mi nepatří
Malá je trýzeň nebolí
horečka mizí za obzorem
zatímco Pešek chodí kolem
klopýtám zpátky do školy
Daleko v městě vysněném
Hanušův orloj běsy děsí
Modlím se: Pater Noster jenž jsi
plamenem budiž plamenem
·