Vendulka už to slyšela nejmíň počtvrté. Ve staré lípě tam naproti za potokem vrzalo, jako když se otvírají vrátka. Koupala zrovna svou panenku Káču, potom si pouštěla parníček a vždycky znova ji vyrušil ten zvuk. Trochu se bála.
„Mami – může ve starém kmeni snad někdo otvírat dvířka?“
„Ale ne! To jenom dřevo tak skřípe, když fouká vítr, víš?“
„Jenom dřevo?“ Vendulka je trochu zklamaná. Bývají chvíle, kdy se bojí ráda. Alespoň ve dne. A do večera dávno už na ten podivný zvuk zapomněla. Moc se jí chtělo spát, ani pohádku na dobrou noc si celou nevyslechla, ale přesto se probudila hodně brzo po usnutí. Zdá se jí to? Ne, někdo ťuká na okno jejich chatičky, nebo spíš škrábe – ťuk, škráb, ťuk, škráb – možná, že můrka…
Vendulka zaostřila oči. Kdepak, to není můrka. Sedá si, venku je bílo, jako by napadal sníh, ale to jenom měsíc v úplňku září na bílou lesní cestou před okny chaty. A ten stín v okně – panečku, vždyť je to pejsek!
Tak to se mi jen zdá, posmutní Vendulka. Pořád chce pejska, ale maminka má strach, že by se toulal po lese, že by se ztratil, že by honil zvířátka, má tisíc strachů, jak už dospělí obvykle mívají.
Holčička potichu nazuje bačkůrky, přistoupí k oknu a zvolna je otevře. Hledí na ni dva hnědé psí knoflíky, čiperně, nezbedně v nich hrají malá světýlka.
„Ahoj! Ty jsi se ztratil? Nebo se mi zdáš?“
A v té chvíli už zase sedí na postýlce, kam spadla jako zralá hruška do trávy. Ten pejsek totiž povídá: „Ahoj. Ne, nejsem ze sna. Jmenuju se Azor a přišel jsem ti něco důležitého povědět. Můžu dál?“
„A nemáš špinavé tlapky?“ To byla další maminčina obava a teď i Vendulčina, protože takto by máma hned ráno poznala, že tu byl pes.
„Ne, kdepak, ani blechy – anebo možná nanejvýš tak jednu,“ prolézá Azor za pomoci malé Vendulky okýnkem.
Je žlutý, medově žlutý a hebký jako plyš. „Víš, nechci, abys měla strach z té staré lípy. Pamatuje tu všecky stromy. Pamatuje tu každou chatu, už když ji stavěli. A má nás všecky ráda.“
„A co v ní tedy skřípe?“
„Nebála by ses jít teď se mnou ven?“
„Totiž – já nechápu jakto, že mluvíš?“
„Já nejsem jenom obyčejný pes. Pouze v něčem, a v něčem zase pohádkový.“
„Ráno mi zmizíš.“
„Ale zase přijdu. Když budeš chtít.“
„To víš, to víš, že chci.“ Vendulka už se obléká, už zavazuje botky. Vždyť venku ani není noční les, je to les světlý jak studánka, v které se koupají hvězdy.
„Přejdeme potok,“ šeptal pejsek spiklenecky a vedl ji tam, kde z vody jako chodníček čnělo placaté kamení. Že jsem si toho ještě nikdy nevšimla, diví se holčička a opatrně přechází. Potůček mezi kameny hrne svou hedvábnou písničku.
Na co to hraje?“
„To v něm hraje jaro,“ prozradil Azor. Zrovna něco žbluňklo. „A to zas žabka zmáčkla tu nesprávnou klapku. Však je znáš, vyjevené, vykulené žáby… Tak tu je lípa.“ Azorek přistoupil ke kmeni a povídá: „Teď řeknu malé zaklínadlo: Domina herbarum, tiliae domina, oramus, exi!“
A zase to zaskřípalo. V mohutném kmeni staré lípy se dokořán otevřela docela malá dvířka a v nich se zjevila panenka. „Azorku…“ povídala, „co ode mně potřebuješ? Odřel sis tlapku? Nebo jsi zase snědl, co jsi neměl a bolí tě teď břicho?“
„Ne ne, nic mě nebolí. Ale mám novou kamarádku a ona nevěděla, co to v lípě skřípá. Chtěl jsem, aby se nebála a dál si hrála u potůčku.“
„To jsi moc hodný, pejsku. Ale víš, zrovna se chystám na obhlídku svých milých zahrad. Tak krásně voní za měsíčné noci.“
„Vezmi nás s sebou!“ Panenka má oči laskavě modré, do vlasů si dala sedmikrásky, šaty má zelené s bělošedými puntíky. Na krku náhrdelník ze svítivě žlutých kvítků. Vendulka ovšem umí poznat pampelišku, ale z pampelišek to určitě není…
„Je to kus cesty, musím jet na svém vozíku, taženém bílými kočkami Mindou a Lindou. Ona by mi nestačila.“
Azorkovi se trochu ježí chlupy, potichu vrčí, kočičky on nerad, ale co by zas neudělal pro svou novou přítelkyni. „Vezmu ji na sáňky,“ nabízí nedočkavě. „Víš, pojedeme po měsíčním světle, je skoro jako sníh.“
Pejsek se ochotně do sáněk zapřáhl. Jely lehce a tichounce, jak plují po řece labutě. Nejdřív přijeli k takové úplně zanedbané a divoké louce. Z jarní trávy tam pořád ještě trčely suché lodyhy sadců konopáčů, jejichž růžová střapatá květenství v létě tak milují motýli.
„I tady je má zahrádka,“ řekla panenka, která tu v lese byla Paní léčivých bylin. Vendulce se však tomu nějak nechtělo věřit. Doma měli moc pěknou knížku, co se jmenovala „O Květušce a její zahrádce.“ Měla ji tolik ráda, že už ji znala zpaměti. A když se řeklo „zahrádka“, zahřálo ji to u srdce. Nikdy by nechtěla bydlet někde, kde zahrádky nejsou. Ale jak to tam bylo, v té knížce? „Strom s panenskými jablíčky tam stojí a záhon květin voňavých do barev duhových se strojí…“
„Za chvilku uvidíš překrásný záhon,“ slíbila Paní. „Azorku, zaštěkej na Měsíc, aby nám posvítil trochu víc právě sem.“
Byly tam nízké byliny s růžovými a modrými kvítečky. Maličkými, ale bylo jich celé kolo, připomínaly vyšívaný koberec. „Tak to jsou plicníky. A až později odkvetou, budou mít veliké –“ „Jako psí jazyk drsné,“ přerušil ji Azor. „Ano, a krásně puntíkaté listy. Rostou zpravidla tam, kde je stín, kde je vlhko, jako u potůčku.
A teď se podívej tu, vedle cesty. Otevřte oči, podběly, vím, že je noc, ale máme tu vzácnou návštěvu, rozevřete své kalíšky.“
Na krátkých stopkách, pokrytých malými zelenými šupinami, byly hlavičky žluté a hebké jako chmýří malých kuřátek. A silně voněly medem. Tak z podbělů má Paní bylin náhrdelník…
„Safra, už pálí,“ ošil se vtom Azor. „Dej pozor, Vendulko, ty ještě ke všemu nemáš chlupatá lýtka jako já.“ Byly tam kopřivy. Ještě docela nízké, ale jak bylo vidět podle Azorova tanečku, už při síle.
„Do tvé zahrady patří taky kopřivy?“ podivila se holčička.
„To víš, že patří,“ usmála se panenka. „Jsou jedny z prvních, co na jaře můžou lidem dát zase svěžest a vrátit jim sílu. Jen řekni mamince, ať ti z nich zítra udělá čaj s medem nebo první jarní špenát… No, ale nyní pojedem asi tak o měsíc dál.“
„O měsíc? To jako do dubna?“ nechtěla věřit Vendulka.
„No jasně, po měsíční cestě je to snadné,“ potvrdil Azor.
Když pak znova zastavili, viděli statné keře plné květů běloučkých jako smetana a vonících, až to lechtalo v nose.
„Bezinky. Když si pár jejich květů naskládáš na sebe, maminka ti je dokonce může obalit jako řízek. Ale důležitější je, že pomáhají vyhnat z těla horečku, když je trápí.“
„Vypadají jako koláče z malých kvítečků,“ všimla si Vendulka.
„Jako polštářky z kvítků,“ povzdechl Azor, který sice taky, jako už všichni pejskové, miloval les, ale i křesílka a pohovky a postýlky.
„Já vím, noc pokročila, ale přece ještě jen o jeden měsíc popojedem. Vrátíme se tak k Vendulčině chatě.“
Když popojeli, lípa zrovna kvetla. Byl teplý den a zpívaly v ní možná stovky včel. Les voněl široko daleko od toho jediného rozložitého stromu, obrovské kytice. Ta včelí píseň byla jako ukolébavka a málem uspala pejska. Ale Vendulka tam stála s rozšířenýma očima a jenom hlava se jí malinko motala, z vůně a z toho pohledu do široké lípové koruny, která vypadala, že tančí v bílých krajkách.
„Květy a listy plicníku, podběly, bezinky, lípový květ i kopřivy umějí zahnat kašel a nastydnutí, angíny, horečky, slabost a únavu. Pamatuješ se, Vendulko, na toho starého a sehnutého dědečka, co tudy často nosil svázané otepi klestí?“
„Pamatuju. Ale už od vánoc jsem ho tu neviděla,“ zamyslela se holčička.
„Onemocněl a žádné léky nepomáhaly. Teprv když vykvetl plicník a podběly, když mu přinesly čerstvé mladé kopřivy – ostatní měl ještě od loňska sušené v plátěném pytlíčku… Pil ten čaj, myslel přitom na svůj les, kam chodil od dětství, od tvých let, Vendulko. A uzdravil se. Zítra ho snad uvidíš.“
„Jé – to jsem ráda – on mi totiž připomínal dědečka z pohádky, který si chodí pro dřevo a topí v malé chaloupce, jakou dovedu namalovat. Je u ní zahrádka s jablůňkou, víš?“ Vendulka se šťastně usmála.
„Vidíš, a nebýt bylinek tady panenky víly, tak už by možná nepřišel. A tak se na svůj les teď zjara zase těšil,“ pokýval Azorek.
„Opravdu mají ty kytičky, tak obyčejné, jako mladé kopřivy, takovou čarovnou moc?“
„Ano, to mají,“ řekla Paní bylin. „Je přece hodně obyčejných věcí, které jsou kouzelné. Třeba úsměv.“ A myslela na to, jak dnes půjde spát do lípové komůrky se vzpomínkou na Vendulčiny dolíčky, co se jí nadělaly ve tvářích, když se usmála z radosti nad uzdravením toho cizího dědečka, který zas půjde lesem, voňavým lesem plným kytiček a jara. „Děkuji, že jste se mnou jeli,“ řekla a zmizela.
„My přece děkujem jí, nebo ne, Azorku?“
„To taky, ale ona teď zas víc miluje svoje zahrady,“ řekl Azor. „Tobě by bylo smutno, kdyby ten dědeček už pro otýpky víc nepřišel, viď, Vendulko?“
„Bylo, Azorku, máme tu tak krásně a jemu se prý v našem lese taky moc líbilo, říkala panenka. – A dávej pozor, zašlápl jsi plicníček!“
„Promiň. A jsem moc rád, že jsem tě poznal, zase přijdu,“ přislíbil. Potom se otočil, jako by rozpustile chytal svůj vlastní ocásek a běžel pryč. To proto, aby jeho kamarádka neviděla psí slzu dojetí, stékající na vlhký černý čumáček.
·