Od buničiny ke křemíku

20. březen

Nazdar Patricie,

děkuji ti za dopis a stručnou zprávu. Jsi hodná, žes mi to alespoň napsala, upřímnost nade vše. Nepíši ti proto, že bych si chtěla kamarádství vynutit, to ne, ale je mi moc smutno a jsem opět sama. Nemám se komu svěřit. Prosím tě, Patričku, neber mi ten kousek radosti, který zde mám, nemůžu bez tebe bejt. Chtěla bych tě mít pořád u sebe, ale když to nejde, prosím, ustupuju a zříkám se všeho, co jsme spolu prožily. I našeho kamarádství. Nechci a nemíním si hledat jinou holku, nestojím o to, seš ve mně příliš hluboko, abych mohla najednou smazat všechno minulý, tak mučivě krásný. Nechci snad ani uvěřit, že to vše je pryč. Tobě je dobře, máš s kým mluvit, ženský se ti snaží pobyt zpříjemnit, dej si ale na ně pozor, na ty megery, jsou to pijavice. Zato já se v díře nudím, vzteky někdy brečím. Napadá mě, že tu v šuplíku nevydržím a že si jednou hodím mašli. Co by se asi stalo? Uronil by za mě někdo slzu? Jsem celkem nezajímavý tvor, alespoň tady, v tý pakárně, jako bych nedýchala, nežila. Ani nevím, jestli chci. Hodně jsem o sobě teď přemejšlela. Mrzí mě, že jsem ten typ holky, která si neumí udržet kamarádku natolik, aby po týdnu milování nebyla zase ohraná, okoukaná a úplně všední. Moc jsem se na tebe těšila, zvykla jsem si na tebe, Patričku, možná jsem podivín. Budeš mi chybět, moje sladká, malá, ale asi se vzdám všeho včetně těch proklatých brigád, všeho, fakt, jen abych pořád neslyšela ty blbý kecy, jako třeba co je s tebou a proč už se mnou nekamarádíš. Z tohohle důvodu mně už ani nevadí, že tu bručím v díře, alespoň mě nikdo neruší a já mám dost času vychutnat představy, jak se spolu milujeme.

Patričku, věř mi, já umím snad předvídat, tušila jsem, že tě ráno uvidím, a pak ten dopis, ani jsem ho nemusela číst, předem jsem věděla, co je v něm psáno a strašně jsem se toho bála, co kdybys vyfásla třeba dva roky navíc? Teď alespoň víš, jak na tom seš. No a já, když to dobře pude, pofrčím v květnu do světa. Doufám, že se do tý doby nepomátnu, nemám k tomu daleko.

Věřím ti, že jsi bez nálady, jak je to s tebou ale opravdu? Nesnaž se mi lhát, jestli ses zamilovala… Já jsem zase znechucena sama sebou, nenávidím se a ženské kolem sebe nevystojím. Píšu blbosti, vím, ale nemůžu za to. Asi jsem chtěla něco nemožnýho… lásku. Zkurvenej svět! Pro tebe jsem sice už jen přítelkyně, ale ty jsi pro mne stále má malá milovaná holčička, kterou jsem držela kdysi v náručí. Dávám si vinu sama sobě, jsem hloupá, ale už se to nestane, s nikým si nic nezačnu, nestojí to za to, opravdu nestojí. Čestně, Patricie, už nechci s nikým kamarádit, jenom tě prosím, vzpomeň si občas, a kdybys něco náhodou někdy potřebovala, jsem blízko, blizoučko, a pořád tě šíleně miluju. Udělala bych pro tebe všechno, celá bych se ti rozdala. Tvým rukám, rtům, tvýmu klínu.

Páťričku, v pátek ti pošlu ty šminky na malování, ať si užiješ pěkný a nerušený víkend. Pozdravuj Manku a Broňu.

Líbám tě alespoň prostřednictvím dopisu.

Navždy tvá Helga

23. března

Helgo,

trochu si se mnou hraješ, viď, házíš na mě laso a pokoušíš se mě dostat, abych vzpomínala, jaký to bylo krásný, co jsme spolu všechno prožily. Nevím, jestli ti to mám vymlouvat nebo ne, asi máš pravdu, zapomenout na všechno se nedá, ale je tu ten minulý čas. Pravda, já seděla víckrát než ty, tak to vím spolehlivě. Dokázala jsem jít za polívku, ale i za tři sta márů. Naučila jsem se žít den ze dne, bejt stále připravená na ten svůj okamžik, a když přijde, tak tu příležitost utrhnout a zbytečně moc o tom nefilozofovat, jestli jsem udělala dobře nebo ne. Takových holek už tu pár bylo, a jak skončily? Buď je odvezli na cvrčkárnu nebo si šáhly do ksichtu. To víš, svědomí. Pokud se ovšem náhodou nezastihla amina, ale na tu se nevyplácí spoléhat.

Nějak mě svrbí tělo. Budu si muset jít vyčesat hlavu, jestli jsem náhodou na dílně něco nechytla. Tuhle mě oblízla Margita a ta se meje, jen když zakopne a spadne do kaluže. Nesmíš si nic nalhávat, Helgo, ber to, jak to běží a leží. Píšeš něco o týdnu, že za týden jsi vždycky obehraná. Možná je to tím, že se na to třeseš, že nabídneš hned všechno, co máš, úplně všechno, a pak jsi zklamaná, když ten druhý si schová něco do zásoby na horší časy. Ale vážně, opravdu nevím, co je lepší, jestli taktizovat nebo ne, ono to někdy ani jinak nejde. U mě rozhodně obehraná nejsi a nebudeš, ale nechtěla bych se svazovat. To jsem ti přece říkala, když jsme se poprvé políbily. Říkala jsem ti, že to je sice krásný, ale ne napořád, abys s tím nějak počítala, a tys mně odpověděla, že jo, že s tím počítáš. Já vím, bylo to ode mne moc surový, prásknout hned do něčeho, co se právě rodí, ale já už jsem taková, chci mít radši hned jasno, žádný iluze, abych netrápila sebe, ani druhýho.

Já na tu romantickou lásku v kriminále moc nevěřím, nemyslím si ani o lidech nic moc. Jsou to jen sny a chiméry. Skoro všichni se přetvařují. Málokdo si přizná, že jsme každý jiný a že jsme sobci. Jsem hrozný cynik, viď. Možná že chci bejt cynik, abych se nezklamala. Bojím se zklamání. Tuhle se mě na to ptal psycholog na skupině, co znamená ta moje nafrfňaná póza, že vidím na světě jenom to špatný a to dobrý vidět nechci, že každýho podezřívám z nekalostí a už předem s ním jednám tak, jako by to byla pravda. Mstím se? Komu? Tobě se nemstím, Helgo, a nebudu. Vážně. Bylo to s tebou pěkný. Pravda, teď jsem žila v napětí kvůli tomu flastru, vězeňský bůh Bachariáš stál ale při mně. Nevím sice, čím jsem se o to zasloužila, ale už je to tak. To znamená, že za rok bych tedy mohla jít domů.

No a co se týká našeho kamarádství, nezlob se, ale nároky si na mě nedělej. To neznamená, že jsem kurva nebo že bych úplně zapomněla, chci se dát ale teď trochu do klidu, možná požádám o přeřazení na jiný blok, i když je tady dost velká švanda. Vokurka nás šmíruje a natřásdá si ten svůj pytlík smíchu právě když se sprchujeme. Znáš ženský, vystrkují na něho zadky a tak… Ráda bych vyměnila i pracoviště, na Tesle si nic nevydělám, i kdybych byla génius. Snažím se normálně žít, prakticky. Žádný iluze, to není dobrý… víš co si třeba Jeva s Janinou slibovaly, láskou se sežraly, krví upsaly, že spolu budou žít. Měly už i vyjednanou garsonku, taky místo někde v textilce a nevydržely na sebe čekat ani měsíc, poněvadž jedna šla domů dřív jak druhá.

Kde je ten svět zakletej, tady nebo tam? Je to hrozný, když člověk vyjde ven a všechny sny, kterýma se tady krmil od rána do večera, aby nechcípnul na city, se mu najednou zbortí. No, tak jsem ti to vyklopila. Docela jsem z toho zpocená, po čele mně teče kapička slzička. Umím si představit, jak se asi šklebíš. Možná mě trochu nenávidíš, ale chtělas upřímnost. Ta je vždycky krutá. A jestli si myslíš, že jsem si nabrnkla nějakou novou mušli, moc se mejlíš. Ten tvůj návrh na přítelkyni, jestli ho myslíš vážně, beru. Ale jenom na přítelkyni! Končím.

Teď jsem se zase naštvala. Žaneta se pod dekou sjíždí do bezvědomí a zajíkavě ječí rozkoší, to si to nemůže jít dělat někam do mechu? Když pustím vězeňský BBC, vysílaj zase reklamu na vložky. Aspoň něčeho je dostatek. Škoda že to není reklama na pánský ptáky. Promiň.

Zdraví tě Patricie

2. dubna

Má jediná lásko,

dneska se mi zdálo o tom, jak balím kufry a odcházím. Holky mě poplivaly pro štěstí, Pepíček mi vysekl poklonu a já mu řekla, pane veliteli, nemohla bych ještě pár týdnů pobejt? Ale on mě surově vystrčil ven a zabouchl za mnou bránu, a pak něco zahřmělo, to jak mu spadl balvan ze srdce. Z radosti, že se zbavil outěžku.

Výstup se mi strašně blíží. Ani na to radši nechci myslet, bude se mi po tobě moc stýskat. Věř, že na tebe nikdy nezapomenu. Moje láska k tobě byla láskou na první pohled. I kdyby to dopadlo špatně s námi dvěma, do smrti nezapomenu na tvý polibky a něžnůstky. Strašně se mi líbí tvá povaha. Jsi prudká, vzteklá, vášnivá a taky urážlivá, ale naštěstí ne dlouho. Všechno je na tobě akorát. Jen se naštveš, hned na to se zase usmíváš. Zbožňuji tvou prchlivou povahu. Zůstaň mi taková. A žárli na mě. Nikdy jsem nežárlila, ale teď to úplně přeháním. Patricie, prosím tě, uděláš mi něco k vůli? Je to jediná prosba a ty, jestli mě alespoň trošku miluješ, tak to pro mě uděláš. Napiš Janě, že miluješ mě a že s ní nikdy nebudeš spát. Spi s kýmkoli, ale s Reginou, Giselou a s těma holkama, co ti píší, jak ti to báječně udělají, nikdy nesmíš bejt. Byla bych strašný sobec, kdybych ti zakazovala něco, co potřebuješ, když ti to už nemůžu dát. Proto ti chci vrátit tvoji volnost. Dělej si tu, co chceš, ale kdykoli budeš někoho milovat, vzpomeň si přitom na mě, že jsem po tobě toužila a chtěla jsem bejt taková jako ta kočka, která s tebou bude zrovna ležet. V lágru nikoho nemusíš balit, každá z holek za tebou poběží sama, na tom nic nemůžu změnit. Ale to slovíčko, láska, prosím tě, to nikomu neříkej.

Jestli se venku potkáme, budeš si mě hned první noc vzít úplně celou, ale nemysli si, že se ti jen tak dám. Budu se bránit, křičet, budu ti vzdorovat. Nechala jsem ti sice volnost, ale doufám, že ji nezneužiješ a že se do nikoho nezamiluješ. Nebo bych tě musela zabít. Zemřely bysme současně. Jak, to ti neřeknu, protože věřím, že k tomu nedojde. Vždycky, když se budeš chtít zamilovat, vzpomeň si na Helgu, který se chce dostat pod sukně fůra vobejdů, ale která je posílá do háje, protože miluje jen jednu – Patricii.

Chci tě taky poprosit, abys nechodila zítra do kina. Dávají nějaký slaďák a holky zas budou děsně nadržený. Prosím tě ve jménu naší lásky, tu nesmíš poskvrnit. Proč jsi posílala Regině fotku mý dcery? Úplně mám slzy v očích, topím se v nich. Tolik se mi chce plakat. Celá hlava mi třeští, v uších hučí. Po kolikátý se už rozcházíme, kolikrát jsi mi řekla ne a vždycky to dopadlo jinak. Neumíš si nic odřeknout. Trochu mně to lichotí, že jsi tak rajcovní, ale na druhou stranu… Co ty všechny holky kolem tebe? Jak mě užírá pomyšlení na ně!

Nezlob se, ale musím ti to říct. Zdá se mi, že v poslední době, co už spolu tak moc nekamarádíme, hrubneš. Seš vulgární a sprostá. Tos nikdy nebyla. Právě pro tvou něžnost a citlivost jsem si tě zamilovala. Já vím, už jsi se v tý žumpě vymáchala mockrát, těžko ti mohu co vyčítat, ale vydrž to ještě těch pár dnů, než vypadnu. Chci, abys mi zůstala taková, jakou jsem si tě vysnila, ne abys byla jako ostatní. Jsou to psychopatky, čarodějnice, blázni.

Madla si nastrouhala do očí inkoustovku, Kobyla si píchla do žíly jehlu, Fetce zůstal v kasičce citrón a nemohla ho vyndat, Astra skákala z vikýře, Malvajz je potetovaná i na zadnici, Tupka si nechala zlomit ruku cihlou, Páči vyzunkla tetrachlor, Vilma si šmikla zápěstíčko a Žanka se naschvál posrala. Tady žijem. No řekni, může bejt člověk za těchto okolností normální? No může? Lichotí mi, že chceš začít dělat dobrotu, ale dá se to tady vůbec? Byl za mnou zase Zprávička, abych bonzovala, ale vyseru se mu na to. Nemá touhle dobou nárok. Říkám ti to, kdyby se náhodou obrátil na tebe, až tu nebudu. Nic jsem mu nepráskla, ale něco o nás ví, někdo žvanil. Dělám si z toho starou belu, tady je normální to, co není venku, a zrovna opáčně.

Má lásko, promiň mi ta hrubá slova. Zavrtám se ti do kožíšku a všechny útrapy ti vynahradím. Nejradši bych tady s tebou ještě zůstala, ty má kudrlinko.

Tvá Helga

l0. dubna

Helgo,

za kolik to teď máš? Za pětatřicet? Nebo tak nějak? Je to málo nebo moc? Vidíš, najednou nevíš. Celých těch osmnáct měsíců jsi se klepala, až odsud budeš moct vypadnout, a najednou se ti zatraceně nechce. Tohle já znám taky, holka. Buď si jistá, až za tebou vrzne brána, vlítneš do úplně jinýho světa. Ne že bych nevěřila tvým slibům, ale život tě nasměruje někam jinam, třeba i proti tvý vůli. Jestli budeš chtít zůstat tam, venku, nebudeš mít na vybranou…

Je to tak, Helgo. Pár týdnů před výstupem popadne člověka amok. Zblázní se, lupne mu v kebuli, posere se z toho, protože neví, jaký obrovský štěstí ho čeká tam, venku. Vidím, jak koulíš očima a říkáš, ta je ale sprostá. Hovno není sprostý, sprostý sou lidi. Já tyhle přechodový stavy už měla šestkrát. To je dost na mých sedmadvacet, ne? Jsem hrubá, vím, je to mý brnění. Brnění proti bachařům, kurvám, bonzákům, ale i něžnůstkám mých spolunocležnic, a třeba i proti tvýmu dolejzání. Tak, a teď víš, kolik uhodilo. Nemůžu už bejt jiná, chci v týhle hnusný díře přežít.

Někdy mě napadá, že všechny ideály o lásce, pravdě a spravednosti vypěstoval nějaký potrhlý zahradník a ony ho svou vůní natolik očarovaly, že to nezvládl a nechal záhony zplanět. Tak jako tak, ze snů venku stejně nepřežijem. Jsme upečený z kazovýho porculánu, jsme skleníkový. Utíkáme do vidin, abychom vydržely. A pak přicházejí rána, který nás nakopnou do života. Bože, to je kocovina. Najednou nevíme, kde je pravá a levá ruka a co si počnem zítra, pozítří.

Píšeš, že je konec, že na mě nic nechceš, a přitom stejně otravuješ. Jako bys mi v jednom kuse vyčítala, nařizovala, co mám dělat a co ne. Třeba teď mám zrovna chuť jít do kina a pochybuju, že na tom něco změní tvůj dopis. Nesmím se na nikoho vázat, namlouvat si nějakou lásku, tady to stejně dopadne všechno jinak a probuzení jsou pak krvavá.

Máš to sice za pár, ale uvědom si, že já tady budu tvrdnout ještě moc dlouho. Pár desítek dnů budu snít o tom, až za mnou práskne brána. Jenomže tohle si nesmím vůbec připustit, protože vím, jak je to nebezpečný, jak nebezpečný je milovat někoho jinýho než samotnýho sebe.

Věř mi, teď ti to asi přijde moc krutý a surový, ale pravda je krutá. Musím ti říct, jak to bylo s tou naší láskou. Byla jsi jednou z mnoha, docela to s tebou šlo, to jo, ale nic zvláštního jsi nepředvedla. Nejvíc mně vadí ty kecy o citech, co si mám porád vymejšlet. Chtěla jsem tě dostat a taky jsem tě dostala. Na můj vkus máš dost velký zadek a křivý nohy, ale dokážeš být něžná a vášnivá. Jenom kdybys neplácala hlouposti.

Máš pravdu, můžu si vybírat… a taky si vybírám. Z tý tisícovky bab, který tady bručí, je jich pár docela pěkných. Skoro všechny jsem je měla… Ne, lidi už mě moc nezajímají, snad jenom děti. Nevím, jestli je kdy sama budu mít, jestli k tomu najdu odvahu. Ty už jedno dítě máš a docela ti závidím. To dítě má totiž šanci, že z něho vyroste člověk, který dokáže mít jednou opravdu rád. Jakou má ale naději, jetli se bude s námi stýkat?

Snažím se bejt upřímná, k sobě i k tobě. Nesmíš si nic namlouvat, holka, druhý je tady od toho, aby se do něho kopalo. Nebo ne? Trochu jsem si zunkla magoráku, tak ujíždím. Zatímco ti píšu dopis, čekám na Renatu. Vím, co mi všechno naslibovala. Krásně voní, rajcovně. Všimla sis, jaký má červený jazyk? Byly doby, kdy se jazyk uřezával. Tady by to pro většinu bab byla pohroma.

Čejchan se tuhle ptal, jestli nechci přeřadit na céčko. Nevím, co ho to napadlo. Možná že ho k tomu dovedl Zprávička, který za mnou tuhle taky byl, ale tvrdit to nemůžu. Třeba mě dávají oba na výběr. Jen aby při mně stál Bachariáš.

Možná bys mně ani neměla psát, nejsem si totiž jistá, zdali ti vůbec odpovím. Ty koně jsou pro mě dost velký riziko. Zároveň bych tě ale chtěla ubezpečit, že se na tebe nezlobím. Necítím k tobě lásku ani nenávist a prosím tě, snaž se ji necítit ani ty ke mně.

Zdraví tě Patricie

l2. dubna

Patricie,

já tě opravdu nepoznávám. Jsi to ty… má milá, něžná a malá holčička, můj čumáček, který mi ťapkal po těle i tam, kam bych jinýho nepustila? Proč mě tak provokuješ, tejráš? Určitě za to můžou baby, co je máš porád kolem sebe. Já vím, že za tebe na dílně plní normu, že ti perou prádlo, žehlí košile a že ti nosí cigarety, ale to přece není láska. Nebo je? Jednou bys mohla zůstat sama. Nenávratně…

Teď mám ale dojem, jako by ses mě chtěla zbavit, jako bys neunesla, že pudu domů a budu si moct dělat, co budu chtít. Závidíš? Anebo ses naštvala, že mi Janina napsala dopis. Možná taky, že už to chceš mít za sebou, tu smrt naší lásky. Ale my chceme žít, milovat, alespoň já ano. Vím, jsou to jen slova… je mi do pláče.

Slyšela jsem, že to táhneš s Juditou natvrdo. Nevydrželas ani těch pár dnů, co jsem tě prosila. Vím, že kdybych tě měla u sebe, kdybych tě držela za ruku a kdybychom se dotýkaly, určitě bych ti zase všechno odpustila. Chápu, děláš to z bolesti. Musíš mi říct všechno, co tě trápí, jinak se ti neuleví.

Zase byl za mnou Zprávička, vyptával se na všelicos, ale i na tebe, Patricie. Promiň, nedonášíš mu? Věděl o mně věci, který zná jen má máma a ty, jinýmu jsem je nikdy neřekla, na to bych mohla přísahat. Jestli mu donášíš, tak mi to radši hned řekni. Já vím, že bez toho se tady člověk neobejde, a když o tom přemejšlím, odpovídalo by to tvým názorům, že v prasečáku obstojí jen prase. Jsou to tvá slova, ne?

Slyšela jsem, že holky zkouší najíždět na bachaře, konkrétně Mucka. Prej přefikla Tatínka. Ale to budou asi jen kecy. Já osobně bych to nikdy nemohla udělat, chlapům rostou fousy, mají hrubý tváře, chlupatý prsa, smrdí jim nohy a někdy koušou. Sama sobě se divím, co mně to leze najednou z pusy. Kluci se mi budou asi venku hnusit. Jenom si vzpomenu na tvou sametovou tvář, máš nádhernou pleť, jemnou, a vnímavý oči. Ty oči sou dvě panenky, který se do sebe zakoukaly. Jsou v jednom kole, tančí spolu. Jedna bez druhý by umřela.

Patricie, napíši ti dnes pravdu. Já tě znám líp, nemůžeš mě urazit, ani kdybys mě proklínala. Tenkrát v Třebový bych ti klidně pusu dala a možná i něco navíc, byla jsem strašně zvědavá, dráždila jsi mě, ale bála jsem se tě. Táhlo z tebe pivo a měla jsi ukrutně zlý pohled. Taky jsem si myslela, jak seš surová, ale ten zážitek na áčku ve sprše, jak nás ty kapičky vody přikovaly k podlaze, jak jsme plavaly v páře a pak jsme si sedly na dlážky a nechaly v sobě rozpouštět vlnobití… Budeš mě ještě chtít? Přísahám, na chlapa vůbec nesáhnu. To si to radši budu dělat sama, mám tvou fotografii. Nepochybuju o tom, žes mě milovala, bojím se spíš, že se ta láska někam vytratila.

… že mi závidíš Julinku? Je přece i tvoje. Budeme se o ni spolu starat. Umím trochu šít, a tak ji můžem ušít šatičky a třeba i kabátek, broučkovi mýmu. Neboj se, nebudeš teta. Julinka bude mít dvě maminky. Bude to jediná holčička na světě, která má dvě maminky. Není to báječný? Jednou se s ní budu učit já a ty budeš vařit, a další týden si to třeba vystřídáme. Koupat ji můžeme obě, bude to naše dítě. Jenom jestli mi ji soud nevezme.

Už mně zase třeští hlava, to z tý lásky k tobě. Budu se taky muset běžet osprchovat, jen si tě vybavím a už abych se šla omejvat. Budeš stále má, bereš mě vůbec vážně? Psala jsem ti, že ti dávám volnost… a teď, teď je mi z toho ouzko. Musím bejt všem lidem k smíchu, jak se chovám. Už se mně to krátí. Kolik ti ještě pošlu dopisů, čtyři, pět? Ten nejkrásnější bude poslední. Dobrou noc, miláčku, nech si o mně něco zdát. Třeba jak mě držíš za ruku nebo jak mě líbáš. Nechce se mi odtud. Miluju tě šíleně, lásko moje.

Tvá Helga

20. dubna

Helgo,

odpust mi. Nevím, co se to se mnou stalo, že by jaro? V mnohým máš asi pravdu, dělám se hrubší, než jsem, nevyznám se v sobě. Je to možná taková póza, maska, která mně pomáhá přežít. Chvíli se mně chce brečet, chvíli nadávat nebo někomu rozbít hubu. Ženský moc otravujou, moc. Stačí pohled, letmý dotek, a už si myslí, kdovíco jsme si nezačaly…

Byl za mnou Zprávička a škemral, jestli jsme spolu něco měly, abych mu vyprávěla podrobnosti. Jako by tohle bylo pro něho nejdůležitjěší. Asi jsem ho překvapila, řekla jsem mu, že jsme měly a že to bylo moc pěkný. Nakukala jsem mu spoustu nesmyslů o sexu, ale o tobě ani slovo. Řekla jsem mu, jaký jsem úchylák a tak, že jsem moc zaláskovaná a že šíleně miluju jednu ženskou. Jen ať si namáhá hlavičku, kterou. I kdybych mu to vysvětlovala od rána do večera, nepochopí, že o sex jde až v druhý řadě, že jedna potřebuje nejdřív člověka, nebejt sama a že ten sex je až cosi, co k tomu sice patří, ale až po tom všem lidským, co předchází. Kejval hlavou, jako že rozumí. Prdlajs rozuměl. Myslím ale, že tohle je lepší, než dělat bonzáka. To bych se na sebe nemohla vůbec podívat.

Helgo, protože jsi moje přítelkyně /už ne kamarádka/, tak ti to můžu říct. Já už to v sobě neunesu a myslím si, že by přítelkyně měly o sobě vědět všechno. Mám opravdu velkou lásku, víš, tak velkou, že se do mě nevejde. Zatím ti neprozradím, kdo to je, bude to obrovský překvapení, i pro tebe. Po tolika zkušenostech jsem si nemyslela, že je vůbec ještě něco tak krásnýho možný. Asi tě teď trápím, viď, ale musím se o tom s někým podělit a ty mi jistě rozumíš nejlíp. Všechno se změnilo, chápeš? Ráno svítí sluníčko, nástupy už mě vůbec nerozčilujou jako dřív, a když pozoruju ženský, jak se každá za něčím pachtí, jak se snaží, aby zaujaly, jak se hašteří, pomlouvají a natřásají, tak mi to všechno připadá k smíchu. Nikoho nepotřebuju. Všechny řeči, kdo kde ukradl kolik bobulí, kdo se nafetoval, poblil nebo udusil, kdo vyškrábal bachařce oči nebo jestli Zprávička pálí za kantinskou a probírá jí tam faldy, to mě může akorát tak pobavit, ale ne naštvat. Dopřej jim to, holka, říkám si, jsou to jenom lidi. Už mě nerozčilujou ani nástupy, ani sčíták…

Mám – li chvilku, zalezu si do kouta, přivřu oči a má láska ke mně přijde. Nejdřív se ji dotknu očima, jen tak letmo, kradmo, a potom pronikavě. Znáš to, viď, to člověka zamrazí až kdesi uvnitř těla. Nemůžeš couvnout, ani se obrátit nebo utýct. Stojíš a čekáš, co to s tebou udělá. Dost těžko se mi o podrobnostech vykládá, jako bych cítila, že když to vyklopím, bude to na úkor tý lásky. Helgo, že si to dokážeš představit, viď? Dala jsem si takový úkol: už nikdy nebudu vulgární. Na zlo budu odpovídat dobrem.

Na tu tvou holčičku jsem si samozřejmě vzpomněla. Mám ji ráda a tu fotografii, cos mi jednou poslala, mám schovanou v kufru. Tuhle jsem si ji znovu prohlížela, Julinka je ti moc podobná, má drobný špičatý nosánek a živý oči. Určitě toho v životě hodně dokáže. Jenom musí mít někoho, koho bude mít ráda, a když se jí náhodou něco přihodí, komu se dokáže svěřit. Musíš jí bejt stále nablízku. Matku může mít dítě jenom jednu, mohla bych jí ale být tetou.

Píšeš, že mi přijdeš naproti a určitě na mě počkáš. Kdo ví, co přijde za rok. Venku je hodně pěknejch kluků a třeba se zase vrátíš k tomu, cos dělala. Vždyť ty ani nevíš, kam nastoupíš, čím se budeš živit. Stát někde za pultem osm hodin a usmívat se na zákazníky není zase tak k popukání. Myslím, že by sis měla nějakýho chlapa najít. Vybírej tak, aby nepil, nemlátil tě a aby vydělal dost peněz. Krasavce si žádnýho neber, ty koukají porád do zrcadla, až se v něm ztratí.

Představ si, tuhle jsem složila básničku a už přemýšlím o druhý. Já ti ji napíšu, jo?

Máme zelenou lásku, miláčku
Rozpusť ji ve mně jako kapku mlíka
a já ti prozradím, jak chutná
Nevadí mi, že kouříš, nadáváš
a někdy se mně i směješ
Nestydím se před tebou za svý hříchy
ani trochu
Jenom mě drž, drž mě u sebe a nepouštěj

Helgo, teď si nejsem jistá, jestli ti ten dopis mám poslat, jestli tě to neraní natolik, abys mě nenáviděla. Bylo by mně to moc líto, ale snaž se mě pochopit. Potom se budeš radovat se mnou. Rozhodně ti nechci ublížit, naopak. Určitě si časem najdeš někoho, se kterým ti bude tak dobře, jako ti bylo se mnou. Patricie

24. dubna

Patricie,

děsně jsi mě ranila. Nemáš v sobě špetku odpovědnosti, a to jsem si myslela, že dokážeš bejt vždycky nad věcí. Dozvěděla jsem se, co všechno vyvádíš. To bych si nedokázala představit ani ve snu. A ještě ten tvůj dopis! Něco si určitě namlouváš, to nemůže bejt, jak říkáš. Takhle rychle se nedokáže změnit člověk, který to myslel upřímně, takhle rychle se dokáže vysvlíknout z kůže jenom had.

Co to je asi za holku, která tě klofla? Určitě nějaká z děcáku, nějaký mládě, který imponuje tvý postavení a zkušenost. Tfuj, mohla bys jí určitě dělat mámu. Víš, jak se říká tomu, co vyvádíš? Incest. Já tě snad i nenávidím. Proč mi to píšeš, ty nesmysly, proč mě mučíš, když víš, jak na tebe žárlím… že si svůj život bez tebe nedokážu představit. Ale nešmiknu se, ani si neuvážu kaničku, tu radost ti neudělám. Když, tak půjdem do truhly obě, pěkně za ruce a v objetí, abysme z toho taky něco měly…

Nemysli si, já mám taky nápadnice, ale co s nima, s buchatama, když je nemiluju. To je jen takový odplivnutí. Celý noci kvůli tobě nemůžu spát. Já snad měla zůstat radši v díře, nic se ke mně nedoneslo a bylo mi docela dobře. Kdyby ty bidýlka alespoň tak děsně nevrzaly. Evža s Katkou si vlezly nade mě a šmajchlujou se. Proč nedrží aspoň huby? Jako by mně to dělaly naschvál, jako by cítily, že jsem zesláblá… Dobře víš, že jak tady dá někdo najevo svou slabost, začnou do něho kopat, až ho ukopají. Je to podivná společnost, není v ní slitování. Připadá mně, že seš teď jako ony, Patricie… Takhle jsem si svůj konec v kriminále nikdy nepředstavovala. A to jsem ti, já kráva, nabízela ještě dítě, svou Julinku. Ale dobře, žes mi to řekla, alespoň vím, na čem jsem.

Ty mně budeš radit, jakýho si mám vybrat chlapa? Ty, která o chlapech nevíš vůbec nic, protože většinu svýho života ses pelešila v babincích, takže tě ženský musely deflorovat smetákem?! Kdybych tě měla po ruce, tak tě roztrhnu, vyškrábu ti oči.

Patricie, já se s tím nemůžu smířit, vždyť jsem tě zapřísahala. Kolikrát jsme si říkaly, že začneme znovu, úplně od začátku. Vypadneme někam, kde nás nikdo nezná… Vzpomínáš? Stačila by nám střecha nad hlavou, třeba nějaká chajdička, v ní komůrka a práce třeba v lese nebo na poli. Práce já se nebojím. Udělaly bysme si nějaký kurs, kvůli kvalifikaci, něco by se určitě našlo. Pamatuješ, jak jsme si vysnily zahradu s potokem, ve kterým pluly ryby? Mohly bysme se tam třeba i koupat. Já umím pěstovat králíky. Kdybys chtěla, tak bych tě to naučila, nic to není. Naučila mě to babička. Umím je dokonce i zabít. To je klepneš topůrkem za uši a podřízneš, aby vykrváceli. Musíš mít ale ostrý nůž a musíš se jim umět trefit přímo do srce. Pak je pověsíš za nohy a nařízneš kolem packy… Klidně bych ti to ukázala. Králíka ale živýho nemám a babička na Vysočině už taky umřela.

Chovala králíky, slepice a kozu. Vlastně kozla. On byl děsně smradlavej, jako bejvaj některý chlapi. Třeba ten seřizovač ze švadlárny, ten Čupřák, co mě pořád šmíruje. Asi mu to dělá moc dobře, ale mně rozhodně ne. Včera podvečer zase ječela na efku cirkulárka, aby nebylo slyšet řvaní holoubků, co je přivezli před tejdnem. Muklíci si to s nima určitě rozdávali, čuňata. Hnusí se mi.

Patricie, ty mi nevěříš? Vzalas mně životní příležitost.

Ještě před měsícem jsem přemejšlela, jestli bych něco neměla províst, aby mně to o pár tejdnů prodloužili. Třeba že bych urazila prezidenta nebo se vloupala do kantýny, to všechno bych kvůli tobě udělala, ale teď jsem ráda, že se tak nestalo. Jak jen jsem mohla bejt tak zaslepená. A pořád eště sem, pořád si říkám, že tomu vůbec nerozumím. Že bych byla tak blbá a nevyznala se v lidech?

Básničku jsem přečetla a tekly mně slzy. Kurva, kurva! Já jí vlastně ani moc nerozumím. Sháněla jsem tuhle bibli a trochu jsem si v ní četla. Pane Bože vyslyš mě a pomoz mi, nebo se obrátím na Ďábla a upíšu se mu krví. Myslím to smrtelně vážně, i s tebou, Patricie.

Helga

3. května

Milá Helgo,

jistě máš v mnohým pravdu, ale v některých věcech s tebou nemůžu souhlasit. Na jednu stranu jsem ráda, že už za pár dnů odcházíš, zasloužíš si to. Musím ale přiznat, že mi tu budeš chybět. Jestli ti tohle mý ujištění pomůže, tak ho ber smrtelně vážně. Jenom těch zážitků, co jsme spolu měly. Pamatuješ, jak jsme jednou trhaly u plotu šípky na kvasimódo a jak na nás přichvátal ze stavební čety říčnej mukl a chtěl, abys mu to udělala skrz to drátěný oko v plotě? Nebo jsme si nacvičily na vánoce parodii na Lufťáka, jak nám hrozí gumou a jak se přitom zakoktává? Nebo na ten filcunk, při kterým ti našli ve skříňce nedokvašený kalvádos a Erna to vzala na sebe, poněvadž věděla, že Boula to zlikviduje a nebude z toho dělat žádný zápis? Pamatuješ na Milenku, tu životem protřelou bosorku, která seděla asi stopadesátkrát za podvůdky, nejčastěji sňatkový, a pak se rozhodla v kriminále vdát, protože se na starý kolena zamilovala v pětašedesáti do kulhavýho Emana, který byl o deset roků mladší, ale vypadal na devadesát. A on jí umřel v náručí! Jak se potom žalem zhoupla na záchodě? Celej život si dělala z lidí šprťouchlata, a když to myslela vážně a dala se všanc, život přečůral ji. Nebo pamatuješ na loňský prázdniny, kdy ti přijel na návštěvu Pepánek, aby tě ujistil o svý neutuchající lásce a o tom, že si tě klidně vezme i s Julinkou, a tys mu dala košem vlastně kvůli mně a zavřela sis tak cestu k jedinýmu chlapovi, který to s tebou myslel smrtelně férově, a byl pro tebe schopen udělat cokoli?

To není výčitka, spíš smutný konstatování. Najednou se v jistý chvíli ohlídneme a snažíme se zhodnotit, co se povedlo a co ne. Už se mně mockrát stalo, že některý věci a události, který jsem kdysi vnímala jako nádherný a člověk z nich blahem ucházel, se vylouply jako zatraceně svinský a zase naopak. I věci, kde se ti smůla lepí na paty, se časem můžou ukázat k něčemu užitečný. Chci tím jenom říct, že člověk by neměl ztrácet hlavu a že má vždycky šanci udělat nějaký dobro, třeba malý, a tím druhýho potěšit.

S těma chlapama přeháníš. Copak necítíš, že všechny ty tanečky, vzdechy, ta pohlazení, ty rvačky, kecy která má co s tou či onou, všechny ty zaláskovaný dopisy, co jedna druhý posíláme, jsou jenom náhražkou za něco opravdovýho, ryzího a skutečnýho, co nám tu chybí, co nemáme a mnohá z nás to ani nechce mít, protože to v životě nepoznala a kdyby to měla, nebude vědět, co s tím? Je to osud nebo náhoda, že musíme vždycky něco strašlivýho udělat, abysme se mohly milovat? No řekni, napsalas někdy venku takový dopis, jako píšet tady? Jak tě znám, zmohla ses sotva na pohled.

Když jsem chodila na gympl, tak jsem byla v druháku zamilovaná, šíleně. Měla jsem toho plný kalhotky. Ten kluk dělal do sportu, makal, porád jezdil někam na soustředění a mě přehlížel. Byla jsem tenkrát jak Šípková Růženka, připadala si jako ve vězení, a tak jsem mu napsala pár dopisů, takovejch rozbouřenejch, jako se píšou tady. Už jsme se pak víckrát neviděli. Myslel, že mně ruplo v kouli. Víš proč? Protože ty dopisy byly z vysněnýho světa, nevěřil mi.

Chlapi si dovedou ženský brát jak ponožky a druhý den je klidně odloží, aby si vzali jiný. Nestydí se za svůj chtíč a taky si s tím nědělají moc hlavu. Já to teď cítím na sobě, mohla bych ti o tom vypravovat celý hodiny. Trvalo to sotva pár minut, ale ty doteky ve mně zůstaly: ve vlasech, na krku, na rtech. V uších mně zvoní můj milovaný hlas, mám plný klín toho milování a dokážu si s tím pocitem pohrát tak, aby mně vydržel co nejdýl. Já vím, jednou odejde, vypaří se, ale něco po něm zůstane. Do smrti. Chci, aby to bylo pěkný pro nás pro oba. Nemůžu a nechci si nic nalhávat, to ne, to bych mohla bejt jednou zklamaná jako ty, přesto vím, že nejde o sen, ale o skutečnost.

Zatímco my jsme si porád plánovaly, co a jak v budoucnu zařídíme, co a jak bude jednou, tohle je tady a teď. Vichřice, která mně zvedla sukně a nacpala mně je do pusy, abych nemohla křičet. Vzala si mě a unáší a já si na ni zvykám. Jsem celá omlácená a bolavá, mám otlačená kolena, ale dobře mi tak. Až ten vítr přestane, spadnu dolů. Musím se na to připravit, počítat s tím. Přesto to dělám, protože vím, že to stojí za to. Tak je to, má přítelkyně.

Tvá Patricie

l0. května

Patricie,

za čtyři dny jdu domů. Kolik ti stihnu poslat ještě dopisů, nevím. Je mi tak bídně na duši! Zdá se mně, že píšeme každá o něčem jiným, že to krásný a společný, co nás tu drželo, se někam vytrácí. Je to strašlivý pomyšlení, že jsme se daly dohromady jenom z nouze a že z tý nouze vzniklo cosi, čemu se říká láska. Cítím to z tvých dopisů mezi řádky, že to tak bylo. A taky mě ještě napadlo něco jinýho – jak jsi najednou otočila, co se týká chlapů.

Kdo ví, jestli ta ženská, na kterou tak šíleně žárlím, není nakonec nějaký frajer. Tuhle jsem o tom přemejšlela. Máte četu muklů za plotem pár metrů od baráku, takže když si vylezeš do prvního patra, vidíš jim až do talíře. Musejí bejt pěkně nadržení, to ti povím, neumím si to vůbec představit, co bych si s nima počala, ale ty určitě ano. Jestlipak na ně nevystrkuješ z okna svý vnady, jako to mají ve zvyku dělat holky? Takhle se shazovat bych nikdy nedokázala. Jednou, to mně bylo asi sedmnáct, mě jeden znásilnil. Šla jsem z diskotéky, on že mě bude doprovázet, a když jsem odmítla, strhl mě do příkopu. Chtěla jsem křičet, ale zacpal mně pusu, byla tam taky nějaká cihla a děsně mě tlačila do zad, a pak se mně ten blbec jeden zeptal, jestli to bylo fajn. Na tohle si dej moc pozor, holka, chlapi se dívaj jen na sebe, aby si to honem honem odbyli, a co se odehrává v duši druhýho, je jim fuk. Když si představím, že tě objímá některý z těch muklů a hladí tě svýma špinavýma prackama, zvedá se mně žaludek. Ještě tři noci… Jsem úplně šílená, při pomyšlení na tebe se celá rozklepu. Kdybych měla alespoň jistotu, že je to tak, nebo jinak, ale tu já nemám. Byla bych schopná kvůli tobě odejít i do kláštera, celý dny bych se modlila a stačilo by mně, kdybych tě párkrát za den viděla.

Chtěla bych ti říct, že mě tak jako ty ještě nikdo nikdy neměl, myslím tím fyzicky i duševně, ty mi rozumíš, a mít už nebude. Na to můžu přísahat jako na svoji Julinku. Umím si představit, jaký zde o tebe bude zájem. Musíš se šetřit. Nebuď hloupá a pěkně si spočítej normu na švadlárně. Když ti Rezka a Vinda a Jolana dají ze svýho každá po pěti ušitých kabátcích, a ty si budeš dělat svým tempem, budeš mít hodně nad sto procent. Můžeš si klidně prodávat i trávu, na mařence se dá vydělat majlant, je to sice riziko, ale ty se vyznáš. Jinak bejt tebou bych se šetřila. Nenech se vyhecovat, víš, že na to čekají. Zprávička má ucho všude. První na řadě je Judita, že, ta lágrová žíně. Znám tu šlapky, který nevystrčily z kasáren nos třeba i půl roku. S Juditou se nezahazuj, je tu fůra hezčích holek, který by ti stály za hřích, na ni se vykašli.

Chci ti věřit, žes mě měla ráda, klidně se mi směj. Proč jsi mě v civilu chtěla a tady se najednou cukáš? Víš, proč jsem ti tuhle hrozila z okna? Pamatuješ na pátek dopoledne, jak ti ta buchta dala pusu před režimem? Ani si neumíš představit, jaký jsem dostala na tebe vztek. Tý holce řekni, že si to nepřeju, že patříš mně, nebo ji zmaluju tak, že ji nepoznají ani bachaři.

Buď si jistá, že bych udělala všechno, abych se jí dostala na kobylku. Tuhle ses mě ptala, proč sem jela vždycky po Fotrech? Na to ti neodpovím, protože si to sama neumím vysvětlit. Já ti to z těch buchet cítila na dálku, jak se chovaly, víš, ty jejich pohledy, řeči, asi i jinak mluvěj a jinak hází zadnicí. Prostě mně dělalo dobře, že to byl Fotr a já ho dostala. S mým tátou to ale opravdu nemá co společnýho, ten sukně nenosil, leda to, že mě asi třikrát přefik a já mu to děsně zazlívala. Naštěstí pak brzo vypadl z domu, asi bych ho jinak zabila. Že by to byla taková pomsta na Fotrech, který nosí místo pytlíku kasičku?

Každý si doposud myslel, že mě dostane, ale obvykle to dopadlo obráceně. Prve jsem přišla z umývárny a vylila na sebe kýbl studený vody. A pak jsem se dlouze mydlila a myla a představovala jsem si, že moje ruce jsou tvoje a že mě hladí po těle. Celá jsem se rozvoněla, pro tebe. Dnes v noci s tebou budu spát. Já vím, jen platonicky, ale chci, abys po mně ještě alespoň ty tři noci, než vypadnu, toužila, abys mě cítila vedle sebe. Hele, ze mě bude za chvíli básník nebo alespoň spisovatel. Už není co tajit, Patričku, všude jsem rozhlásila, že jsme to tady spolu držely, ale holky to stejně veděly. Přijmuly to docela klidně, až na to, že si myslely, že ty seš moje Mamča. A ono to bylo naopak!

Dej si pozor, ať se nedostaneš do průseru s chlapem.

Líbá tě tvá věrná Helga

11. května

Má věrná Helgo,

musím ti to říct, i kdybych nechtěla. Ano, je to chlap, nechci už ženský ani vidět. Je to chlap, má zelený oči, tělo samý sval, ruce jako tlapy a nádhernýho utahováka, se kterým dokáže dělat v mým klíně ty nejkrásnější piruety, jaký jsem kdy v životě poznala. Píšeš cosi o chlapech, jaký jsou, ale co ženský, co říkáš? Jsou ty buchty, cos tady poznala, o něco lepší? Třeba co se týká věrnosti? Řekla bych spíš naopak. S chlapem vždycky víš, na čem jsi, a když ne vždycky, tak si to můžeš třebas nějak domyslet, ale se ženskou? Ta se na tebe dokáže šklebit, vískat ti vlasy, maže ti kolem huby med, dělá se já nevím jakou kamarádkou a za zády tě dokáže vylíčit jako lidožrouta, který pojídá svoje vlastní dětičky. A když se od tebe dozví co nejvíc intimností, v příhodný chvíli ti je pěkně plivne do tváře a ty se nestačíš divit, kde se v ní ta zloba najednou vzala. A těch řečí, pomluv, toho bezduchýho nicneříkajícího štěbetání… Že chlapi jsou hrubí a sprostí? Slyšelas někdy ženský, když se baví při cigáru na záchodě? Dělají si z huby kanál. A jak je to přitom baví. Hovno a prdel na mě působí při tom jejich vybraným repertoáru jako maminčino pohlazení. Jako by si v těch obscenitách libovaly, ty něžný bytůstky.

Máš pravdu, pánové občas zapáchají, ale co to je proti tomu, když smrdí ženská. Chlapi dokážou bejt velkorysí, ženský ne. Souhlasím, tak romantický asi nejsou jako my, nedávají vždycky najevo svou lásku. Jako by se za ni styděli. Ten můj je taky takový, ale to ještě neznamená, že mě nemiluje. Myslím, že ano. Slyšíš, chce se mně křičet na celý lágr: miluju a jsem milována! Dokážeme si říkat ty nejkrásnější věci, který jsi asi nikdy neslyšela, něžnůstky, při nichž se mně tají dech, chvěje chřípí, bije srdce, podlamují kolena a potí ruce. Když mě vezme do náruče a přitiskne k sobě, jsem bezmocná, nemůžu se hnout, dýchat, točí se mně hlava… Ale je to jiný vězení než tady, dobrovolný, vězení plný naděje a očekávání, že se stane nějaký zázrak. I když na zázraky něvěřím, vím, že se stane.

Dala jsem mu tu básničku. Pamatuješ? Byl nadšen, naučil se ji nazpamět a hned při dalším setkání mi ji odříkal. Víš, jak jsem byla překvapená. Helgo, já nespím, kudy chodím, tudy na něho myslím. Někdy je to drásavý až k nesnesení, snažím se na něho nemyslet, ale nejde mi to. Tuhle jsem probrečela celou noc, z radosti i z bolesti. Vídám ho každý den, ale bejt spolu můžeme jenom občas, na můj vkus moc málo. Chtěla bych ho mít u sebe pořád, je mně s ním děsně fajn, v tomhle svinským lágru je to má jediná jistota, jediná naděje. Bohužel je ženatý, nepřiznal se mi k tomu, ale já to vím, zjistila jsem si to. Děti nemá a moc po nich touží. Zdá se mi, že bych mu dokázala nějaký dítě ještě dát. Nikdy jsem vlastní dítě nechtěla, to víš, kvůli postavě. Ženský mají pak vytahaný břicha a prsa a nevypadá to pěkně, ale teď jsem úplně změnila názor a váhám, jestli bych mu to neměla navrhnout. Bylo by to naše dítě, naše společný dílo! Překvapuje tě to, viď, řekni, že tě to překvapuje. Mě taky. Ještě jsem v životě nic pořádnýho nevytvořila, mám šanci to udělat. Tolik jsem se změnila. Vidím svět úplně jinak, než před měsícem. Helgo, vůbec v tom není jen sex, jak si asi myslíš, to by bylo moc jednoduchý, je v tom náruč plná něhy a jistoty, že mám konečně někoho, s kým se můžu spojit, komu můžu důvěřovat a na koho je spolehnutí. Líbá tě

Patricie

l2. května

Ty cuchtle jedna nedonošená,

kéž by tě máma přidusila, než tě vypustila z lůna. Kdo si myslíš, že seš? Kdo ti dal právo mi tohle udělat? Zbořilas mi svět, v němž jsem žila, vzalas mi naději. A nemít naději je horší, než kdybys mě zabila. Rvu si vlasy a topím se v slzách. Už vím, o koho jde. Žádná buchta, žádný mukl, ale ona si, milostivá, začala něco s bachařem. Je to Fešák, viď? Víš kolik ženských na něho už mělo spadeno, kolik se jich ho pokoušelo dostat. Určitě se k tobě něco doneslo, nemohlas to tady neslyšet. Nehledě na to, že jde o bachaře. Už tě slyším, jak říkáš: někdo to dělat musí. Nemusí, moje milá, kdyby nechtěl, tak nemusí dělat bachaře. Jenomže on chce. Chce se každý den navlíknout do uniformy, natáhnout si kanady, na hlavu si posadit brigadýrku, na oči zrcadlovky a pak se přijde mezi nás producírovat. Napadlo tě, proč asi? Kvůli penězům? Nebo že by mu dělalo dobře, kolik je tu nadržených buchet, a že každá druhá, když na to přijde, se o něho otře? Nebo chce vládnout, udílet rozkazy! Možná mu dělá dobře, když může druhýho ponižovat, když může nosit u pasu peška a v kapse kasr. Možná to je chlap robot, plní jen rozkazy, protože kdyby o tom uvažoval, tak se tady z toho zcvokne.

Každá z nás je nějak poznamenaná, každá si hýčkáme ty jizvy, který jsme si přinesly z venku a který se tady čekáním zase otevřely. To všechno je možný, Patricie. Hezký je, to ano, ale má tři nemanželský děti. Říká se o něm, že by obtáhl i kozu. Plemenej bejk to je. Jednou ho prý načapali ve chlívku. Mluvila jsem o něm i s Jolanou. Nesmí se to nikde povídat, ale prej mu už jednou dala.

Všimla jsem si, jak Fešákovi nadbíhá Houhová. Je to pěkná ženská, a jak jí sluší uniforma. Divím se, že se tu v Ohrádce zahazuje. Už dostala od náčelníka flastr, že nosí krátký sukně. Kvůli komu asi? Tuhle sem ji viděla, jak si ležérně pohrávala s jeho pendrekem. Neříká ti to nic? Ne? Ty vidíš jen to, co chceš vidět. Nadobro jsi ztratila hlavu. Ale já ti to vymlouvat nemíním, opravdu ne, každý jsme pánem svýho osudu. Takhle jsi mi to říkávala, viď?

Už sis pár járů po kriminálech odseděla. Jenom se rozpomeň, kolik bachařů si vzalo obyčejnou holku z ulice. Moc ne, viď. Ono to totiž ani nějak moc dobře nejde. A když, jo, sou výjimky, tak to špatně končívá. Tragicky. Taková Elen. V kriminále to byla láska až za hory, počkal, až jí vyprší trest, vzal si ji, prej z lásky. Ale ono jim to potom nešlo, myslím v posteli, najednou to nešlo, bylo to něco jinýho než tady, rozumíš, žádný vzrůšo. Promiň, jsem zaujatá. A víš proč? Vždycky budu, když půjde o tebe, vždycky!

Nebo s tím dítětem, tos mě teda ranila. Ty chceš mít najednou svý dítě, ty, která je věčně v trapu, nevydrží ani chvíli na jednom místě, má stovky přátel, ráda se baví, práci kloudnou nesežene, a přitom chce bejt porád krásná, usměvavá a bez vrásek. Ty nechceš mít dítě, ale talisman, věc, něco, co bys mohla ukazovat druhým a říkat: koukejte se, to je moje.

Promiň, miláčku, už jsem zase ujela. Musela jsem si trochu naklepat. Zprávička kolem mě slídí jako šelma kolem unavený laně. Za chvíli to ještě trochu přikrmím magorákem, a potom vyrazím za tebou, abych tě naposledy uviděla. Nedokážu v tomhle světě žít, a tak si udělám aspoň na pár minut svět náhradní.

Nemysli si, nikam mi neunikneš, i kdybys chtěla. Porád mě budeš vidět, i když tě bude objímat někdo jiný, třeba ten tvůj Fešák. Dnes večer se spolu budeme milovat, Patričku, je to poslední večer, a já tě musím mít. Budeš to určitě cítit, tak v devět hodin to poprvé vyvrcholí. Ale nedoufej, že ti dám pokoj. Za chvíli začnu znova. Ucítíš mou ruku, mý rty. Budu děsně něžná. Škoda žes mi nikdy neřekla, co máš ráda. Kdyby ses mě zeptala, já bych ti to klidně prozradila, ale jenom tobě, ne tomuhle dopisu.

Často jsem si představovala, až si pro tebe za rok přijdu… jak budu čekat před bránou a jak si tě odvedu hned někam na pokoj a promilujeme celou noc, až tě úplně znemožním. Okolnosti se změnily, ta noc přijde už dnes. Poznáš, kdo tě má rád nejvíc, kdo tě miluje. Neboj, bude to moc krásný, moc. I když u tebe nebudu, budu pořád s tebou.

Dévo soňáre kon té amóre mia. Musím o tobě snít, lásko moje. Promiň. Navždy tvá

Helga

l4. května

Helgo,

holky mě přinesly na sčíták tvůj dopis. Hned jsem si ho přečetla. Nevím, co bych ti měla odpovědět, abych tě náhodou ještě víc neranila. Je mně to líto, skutečně. To ty sis vysnila svůj náhradní svět a najednou cítíš, že bez něho nemůžeš bejt, protože skutečný svět je jiný. Možná někdy víc surový a bolestný, míň barevný, než bychom ho chtěly vidět, a třeba i šedivý, ale je to on, svět, ve kterým žijeme a budeme žít. Už se nenechám stáhnout, porád si něco nalháváme, a pak, když nás propustí, padáme znovu na dno propasti, ze který jsme se tak tak vyškrábaly.

Klidně si na mě mysli, klidně se se mnou miluj celou noc, to ti nemůžu zakázat, ale až otevřeš oči, budeš zase na dně, a to dno bude tím hlubší, čím víc jsi snila a fantazírovala.

Ano, uhádla jsi, je to on. Já ho vidím ovšem úplně jinak. Není vůbec krásný, ale je to chlap. Kanady nosí jenom někdy a zrcadlovky proto, že má citlivý oči a bez nich mívá zánět spojivek. Jak asi víš, režimáci mají povinnost nosit pendrek, to je banální záležitost, žádná frajeřina. Ženský se po něm ohlížejí, to ano, jenomže aby tomu tak nebylo, musel by si navlíknout sukně, a možná by nezabralo ani to. Jestli má tři děti a nemanželský, nevím, určitě se ho na to zeptám, nevidím v tom ovšem nic nenormálního. No a pokud se týká Houhový, pochybuju, že by si s ní něco začal. Víš proč? Jednak nemá rád bachařky, jednak když se spolu milujeme, vytřeseme ze sebe duše. Je pak jako dítě, řekne mi všechno, všecičko, nic přede mnou neskrývá. I já mu na sebe pověděla, co chtěl vědět. Nemá smyslu nic zapírat, jací jsme, takoví jsme, můžem se změnit, to ano, ale s minulostí nic nenaděláš a než aby se dozvídal od druhých, tak ať to má radši z první ruky.

Představ si, že si mne všiml už minule, kdy jsem tady zkejsla na půl roku, a teď, když mě přivezli znovu, to hned zaregistroval. Prý na mě myslel už dávno… jestli se ještě někdy objevím, a přál si, abych se objevila. A najednou jsem tu byla. Vypadá to, že jsme si souzeni, nějaká vyšší moc nás asi dala dohromady.

… lásko moje, musím se ti k něčemu přiznat. Lhala jsem ti. My spolu nespali, i když na to asi dojde, jenom jsme si povídali, co a jak by bylo. Má byt dva plus jedna, je rozvedený a z toho manželství má chlapečka, ten je ale u mámy, která se odstěhovala někam na druhý konec města. Rozváděli se z její viny. Nelíbilo se jí, že je bachařem, že musí chodit do služeb a tak. Sloužil i na nočních a ona si v tý době vodila chlapy. Jednoho z nich si pak vzala, musela. No, možná nemusela, ale chtěla. Měli spolu, teda s tím jejím, dítě. Říkal mi, že by chtěl holčičku, jmenovala by se Anežka, to je svatý jméno. Mně by se taky docela líbilo. Víš, toužím po obyčejným životě: ráno vstaneš, brbláš, že musíš do práce, ale jdeš, dítě dáš do školky, pak v tý práci makáš, párkrát si za den vzpomeneš na toho svýho, pak jdeš na oběd a už se těšíš domů. Večer sice nadáváš, protože třeba pereš, dítě se ti plete, chlap si čte noviny a ty máš vztek, že ti nepomůže, a tak mu to řekneš a on s kyselým ksichtem jde a nakonec to udělá, možná protože tě má rád nebo mu je to trapný, ale udělá to, a ty cítíš, že jsi doma a že ten domov je tvůj, obyčejný, ale tvůj.

O tomhle jsme mluvili, Helgo. A potom mě políbil a řekl, že nikdy nemiloval nikoho tak jako mě a že chce mít to dítě se mnou. Začneme úplně znova. Spolu. A já mu to věřila a věřím. Jestli tě můžu prosit, neber mi ho, tak či onak se ti to stejně nepodaří, protože já už chodím po zemi.

Měj se venku pěkně, vykroč pravou nohou a usmívej se na svět, hlavně na lidi. Přeju ti moc štěstí. Budeme ho potřebovat obě, ty i já.

Tvá Patricie.

l5. května

Patricie,

tohle je možná poslední dopis, který ti kdy píšu. Třese se mi ruka a písmena poskakují před očima, vlastně ani pořádně nevidím. Světlo z pouliční lampy je slabý a studený. Přitom je horká jarní noc, první má noc na svobodě!

Ráno jsi mně ani nezamávala, čekala jsem, že se objevíš aspoň někde v okně, ale ty ne. Holky se se mnou loučily, Broňa dokonce bulila, já na ni byla tak zlá a ona kvůli mně brečela. Člověk na odchodu jako by vnímal všechno v trapu, nějak napůl, ale já porád myslela na tebe, do poslední chvíle, než sem vešla z Václaváku na malej dvůr a ještě tam jsem doufala, že třeba vykoukneš z garáže nebo ze sanity, že vyjdeš z čekárny a dáš mě na cestu pusu. Takže ani nevím, jaký to bylo, ten odchod.

Na strážnici mně otvíral katr Zprávička, měla sem sto chutí ho kopnout do rozkroku a udělat nějaký skandál, aby se seběhli lidi a já mohla zakřičet: To jsem udělala kvůli tobě, Patricie, abych tě viděla! Ale najednou do toho zazvonil telefon, volal někdo ze štábu, proč nefunguje na malým dvoře kamera, a já sem si uvědomila, že už tady nechci bejt ani chvíli, že by mě zase čekal hotel Correction, a tak jsem jen něco zabručela na pozdrav, a když za mnou práskly dveře, zjistila jsem, že stojím venku a ty žes tam zůstala a že ty dveře kriminálu vlastně rozdělily naší lásku vejpůl.

Aneta, co končila se mnou, skočila hned na devítku a rovnou na nádraží. Já ale zamířila k Labi a tam jsem se courala kolem tý zahrádkářský kolonie celý den. Taky jsem si sedla na břeh do vrbiček, koukala na vodu, jak hučí, a napadlo mě, kolik jí asi muselo protýct za tu dobu, co jsem byla zavřená. Ani jsem ti neměla moc hlad, a kdybych nedostala velkou žízeň, možná bych se tam jen převalila a klidně přespala na břehu. Bylo mně najednou všechno jedno, ta voda mě tak přitahovala, až jsem se polekala, že skončím někde na dně. Tohle je život, tohle, říkala jsem si, na tohle jsem se víc jak rok těšila?

Pak se objevili kluci na veslicích, naproti je nějaký vodácký klub, křičeli na mě, kurvo, pojď se s náma projet, my ti ukážeme, jak se vesluje, a tak mě popadl takový ukrutánský vztek a smutek, vzpomněla jsem si zase na tebe a na Fešáka a kdybych ho měla po ruce, určitě bych ho uškrtila.

Nevím, co to do mě vjelo. Slunce se už rozpouštělo pomalu v řece a na nebi se objevil kousek měsíce, taková nakřáplá škeblička. Však víš, jak jsme se na něj spolu dívaly. A v tý chvíli jsem už věděla, že to takhle nenechám, že musím někde sehnat kudlu a že s tou kudlou si počíhám na Fešáka, že mu s ní nakrmím břicho a parkát mu tam s ní zatočím, aby věděl, jaký to je, když obyčejný holce ukradne lásku. A tak jsem se zvedla, došla k první hospodě, kde jsem si dala dvě piva na kuráž a poručila si utopence. Tam jsem taky sbalila tu kudlu a vydala se zpátky ke kriminálu do tý bachařský kolonie, kde Fešák bydlí.

Chvíli jsem tam musela počkat zalezlá v nějakým křovisku na zahrádce, všude mňoukaly kočky a nějaký ochlasta mě skrz plůtek málem pomočil. Přihasil si to v deset. Fešák byl parádně rozdělanej, porád se smál a vyprávěl polohlasně najaký vtipy o špenátech. A jestlipak uhádneš komu? No přece Houhový. Houhová byla taky pěkně vyrychtovaná, možná chlastem, možná jarem, anebo láskou. Vpluli do jejich katovny a samozřejmě se zamkli. S tímhle jsem nějak moc nepočítala, a než jsem se stačila vzpamatovat, bylo po všem. Chvíli jsem tam ještě šmírovala, skoro nesvítili, zatáhli závěs a protože bylo teplo, nechali pootevřený okno. Já vím, že se to nemá, ale kdybych ti napsala ty řeči, co jsem vyslechla, zabila bys ho natřikrát. Říkal jí, že ji miluje jako ještě nemiloval žádnou jinou, že je jeho klepítko, chloupeček voňavej, kudrlinka vykroucená, masíčko naklepaný. Takový žvásty jsem si musela vyslechnout, a taky mluvil o tobě, aby si dala na tebe pozor, že seš Tatča a dokážeš si otočit kolem prstu každou buchtu.

Seděla jsem ještě chvíli na zemi a přemejšlela, jestli ti to mám napsat nebo ne. Víš, chtěla jsi začít nový život s někým, kdo by stál za to. "Nic si nesmíš nalhávat, holka, jinak se ti život změní v sen a ty nebudeš nikdy vědět, co je skutečnost a co ne." Jsou to tvá slova, viď? Rozuměla jsem jim dobře?

A tak tu dřepím, nůž mám na klíně a začínám po tom procouraným dnu pochybovat, jestli sis tu Fešákovu lásku celou nevymyslela? Proč bys to ale dělala? Kvůli mně? Nebo kvůli sobě? Mám ti poslat dopis, nemám…?

Popravdě řečeno, možná bych váhala s jeho odesláním i ve chvíli, kdyby to celý bylo pravda. Víš proč? Kvůli tobě, má lásko. Ještě nic nechápeš? Ne kvůli těm iluzím, ale protože ty seš porád za mřížema, a zatímco ty nemůžeš, já už můžu… odejít. Fešáka asi nezabiju a do Labe taky neskočím. Budu muset začít hledat, nic jinýho mně nezbejvá. Který svět je vlastně ten náhradní, ten náš nebo ten jejich…?

Líbá tě tvá…