(Ladislavu Klímovi)
Žena je něžné
stvoření,
života mého
koření.
Sednu si na mez
u lesa,
nad sebou, v sobě
nebesa.
Kapky mi drnčí
o hlavu,
mám z toho slušnou
zábavu.
Madame, já život za vás dám,
oč že to hnedka
udělám!
Smrt přidělím vám
za páže.
A kdopak mi to zakáže?
(píseň)
Laskavá hudba ruku mi dá,
celou mne najde zotvíránu,
za dveřmi písně se usmívá
ten, kdo mě otevírá k ránu.
Bojím se bouřky v jeho slově,
vyhnala by mě do noci
a bydlela bych na ostrově
v místech, kde pláčou beránci.
Za jitra bývám malinká,
na tichém srdci tiše ležím
a každá úzkost zaniká,
když se mu pod ochranu svěřím.
Kdybych snad jednou naříkala,
musela prosit o soucit,
láska by se mnou utíkala
v místa, kde pláčou beránci.
Má
egyptská tma
hovoří tlakem
v kříži
A jak
To ti sdělím
že sama sobě velím
s tíží
Ne ledajak
A co bys chtěl
Hovoří ke mně ve mně nepřítel
Mít tak meč
bílý
sekla bych po něm seč
mám síly
Má
láska bez meče
na koni
k tobě se uteče
k tobě se nakloní
Nasedej
anebo svého koně zapřahej
můj milý
Ach kde je bílý meč
Zdá se, že nenalezena tu bdím,
kdyby však bylo skutečně co nalézat,
slitoval by se někdo nad mým náručím
a věnoval mě lásce jako zemi sad.
Dnes jenom jeden způsob hrobu znám
a je to domov z růží, v kterých zabloudím.
Ach kdyby někdo moje slova v hluku rozeznal,
věnoval by mě lásce jako dešti dým.
Mravenci táhnou dutou nocí,
spi, dítě.
Někdo tu pláče bez pomoci,
spi, dítě.
Letí mrak nad ledovou řekou,
spi, dítě.
Někomu tady slzy tekou,
spi, dítě.
Hajej…
Ó
neviditelný
Pane milenců, v nocích a korytech řek
kráčíš snad?
Odkud svým ramenem sílíš srdce?
Sem ke mně, sem, sem, sem ke mně!
(blues)
Roste-li list
červený dvojlist či trojlist z květináče
za oknem málo mytým
bude to tím
že za tím oknem
nikdo nezapláče
Žije a je
člověk co za tím oknem bydlí
v synkopách tiše podomácku kleká
snídá ze stínového talíře
život mu dolů stéká
Bez opory
opory nepotřebuje
nač hledat oporu když mu na nic není
Červený zelený trojlist on slibuje
návštěvě každé
každé návštěvě
komukoli
protože není
ta kytka není
k pochopení
A nezapláče…
(blues)
Stočený
stočený na staré posteli
v docela malé klubko se proměnit
To bývá
Tajný cit
růžový plachý cit v sobě mít nepustit
když se stmívá
Co s tím
Kdyby přišel brouk
brouk šestinohý
a ťapal kolem mě
tak by na mě kouk
po očku po straně
copak to tu za klubíčko je
divné náramně
tak divné a smutné a divné náramně
to musím doma mámě říct
klubíček už jsem viděl víc
když ťapu v prachu beze strachu
ale takové ještě ne
ještě ne ještě ne
To teda ne
(blues)
Když maluješ obraz
stín na něm zkrať
někde je lampa
odněkud sem svítí
nebude daleko
stíne ty se ztrať
ať osvětlí mi celé živobytí
Světlou a namátkou
světlounce zelenou
paměť se moří jak by to mohlo být
když moře dětství je už daleko
a nám se dlouží dlouží výhled na návrat
Naplň ty štětce
jaképak navracení
jednou snad polibek
nebude nemožný
Jen trochu naklonit
stmělou tvář k rozednění
čekat se musí
musí
a někdy taky smí
(blues)
Čtyři karafiáty a svícen stříbrný
Tento dům postavil šílenec
a bydlet v něm
to se může stát jen nám
Čtyři karafiáty a svícen stříbrný
Pěkně si stojí
Boha se bojí
kéž bychom neznali jiný strach
kéž bychom měli jenom tenhle strach
v našem
pokoji
V dlani mi svíráš patu
Čtyři karafiáty a svícen stříbrný
Přišívám ti knoflík u kabátu
jak ve snu
protože tenhle dům
postavil milostný bloud
nějaký milostný bloud
a my se z něho nemůžeme hnout
My
a ty
čtyři karafiáty
a svícen stříbrný
·