Jsme.
Já a ty.
Figurky okatý.
Panáček,
kterého okouzlila sedmikráska.
Panenka,
které vdechla život láska.
– Já vycházím na orloji,
když je tma.
– Já se bojím,
když jsi doslovná…
– Jsi šlapka z Brooklynu,
jsi matka zlosynů,
Golfský proud hoře.
– Jsi měsíc v úplňku,
okvětí posunků,
budoár bouře.
Jsme smyslem náhody,
gejzírem svobody,
osudím moře.
I slunce má oči.
Jsou to malí bubáci.
Oči, oči červotočí,
černé jako antracit.
Žili jsme šťastně v objetí
a svět se pro nás krášlil.
Když jsme pak přišli o děti,
ty oči si nás našly.
Chybíš mi v poledne,
chybíš mi večer.
Chyběly mi tvoje dýky dnes
a včera tvoje meče.
Hněv
utiší jen vášeň.
Mojí duše zjitřené
na cizí jména ptáš se…
Něco se třpytí
na dně rokle,
něco svítí
uvnitř nor,
něco hřímal
Empedoklés,
něco dřímá
v lůně hor.
Jak netopýr
ve vlasech noci,
topím v tmě potopy
pocit,
že se v slunci
nikdy neohřálo,
co se v srdci
sluncem zdálo.
… bojíš se?
Už touha roztáhla křídla,
naléhá, snímá
karty z klína,
brebentí jako tesklivina
v pitomé holce na trase
mezi vzýváním a pohrdáním…
Baví tě
stále stejná věc,
v zlaté kleci zlatá klec…
Co s bohatstvím svých těl,
když nakonec
zůstaneme sami?
·