Jakuba Hrona probudilo zvonění. Lekl se: za oknem už bylo denní světlo, jen mlha vytvářela iluzi řídnoucího šera. Ještě rozespalý se došoural k řídké zácloně, odkud viděl na vrátka do zahrady, ale teprve u okna si uvědomil, že to zvoní telefon.
„Hron. Přejete si?“
„Dobrý den. Tady Základní škola Velké Poříčí, Poucha u telefonu…“
„Dobrý den, pane řediteli…“
„Já jenom, že u nás máte zítra tu besedu. Tak jestli se na to můžeme spolehnout.“
Nedal to znát, ale urazilo ho takové jednání. Jako by byl nesvéprávný a nespolehlivý! „Počítám s tím,“ řekl už méně zvučně, vlažně, šeptem jakoby. „Před druhou jsem tam.“
Položil sluchátko a spustil počítač.
Rozmrzelý z Pouchy musel na terásku o třech metrech čtverečních. Ví, proč Poucha telefonoval: Někteří ho tu pořád mají za podivína pro způsob života, který vede. Že se nastěhoval do této zděné chatky o jedné místnosti s příslušenstvím. Že na stará kolena obydlil čtrnáct metrů čtverečních a všechno, co si přivezl s sebou, vešlo se do ojeté, záplatované škodovky: počítač, laserovou tiskárnu, čtečku – to pro život duševní, a malou lednici, mikrovlnku, vařič a varnou konvici – to pro přežití fyzické. A že veškeré úspory odnosil do nakladatelství, aby mu vydalo těch pět knih povídek, které v posledních deseti letech napsal. A že ty knihy jsou vlastně ležáky.
Pohled z terasy Hrona vždycky uklidní. Rozkládají se před ním čtyři ary oplocené země svažující se k frekventované silnici. Ta ho pokaždé odvede tam, kam jedině potřebuje: a potřebuje obden do koloniálu, každý pátek na poštu a pětkrát šestkrát v roce na obecní úřad pro informace do kroniky. Víc nikam.
Velké Poříčí není nijak rozlehlé. Z terasy chatky ho máš před sebou jako na dlani. Nejblíž, v zátočině před odbočkou na Poříčín, stojí starobylý hotel Hubertus, v jehož jedné polovině zřídili noční klub s erotickými službami. Blíže k návsi nízká, jako krabička od zápalek přikrčená budova Pošty a v další zátočině už koloniál, kde koupíš třeba pečivo a chléb, láhvové pivo, mražené maso, ale také jed na myši či dušičkové věnce.
Samotné návsi dominuje škola – mají v ní devět tříd (v každém ročníku jednu), a to jen proto, že sem dojíždějí děti z Malého Poříčí a z Hradiště. Nějakých dvacet třicet kroků od školy je hospoda. Mezi hospodou a školou zastávka autobusu.
Teď tě prosím o trochu spolupráce, o trochu představivosti, čtenáři, ať jsi odkudkoliv. Totiž: Hospodářský život Velkého Poříčí se odehrává v jeho odlehlejší části. Pod zalesněnými vrcholy na západní straně se rozkládají pastviny, nížeji pak louky a pole obhospodařovaná firmou M + M, s.r.o. První M značí maso, druhé mléko. Hranice neoploceného areálu firmy vyznačují hnojiště, stohy slámy, dílna rostlinářů, kravín, teletník a odchovna mladého dobytka. Za pastvinami zemědělské firmy už protéká neširoký bezejmenný přítok řeky Snivé a je přirozenou hranicí jiné firmy, pily. Břeh zde lemují podťaté dlouhé, odvětvené kmeny smrků, buků a douglasek.
Na severní straně tvoří přirozenou hranici katastru Velkého Poříčí vzpěněná řeka Snivá. Její voda tu bije do břehů trpělivě podemílaných silou, která strhne do vírů i velké břemeno vyrvané cestou mokřadům: tu deštěm a větry odlomený půlkmen vrby, tu strom celý, z podemletých kořenů vyvrácený.
Celé Velké Poříčí má Jakub Hron z terasy svého miniaturního příbytku jako na dlani. Přivykl už každodennímu pohledu na obec a zamiloval si ty chvíle, kdy nerozlehlé panorama okouzluje jeho zrak. Tento prostor zaplněný tisíciletou dělností přírody a ovšemže staletou dělností člověka Hrona fascinuje proto, že v něm vnímá ještě prostor další, kyberprostor. (Svůj počítač vypíná až před nočním ulehnutí ke spánku.)
K Hronovi domů (chatičce říká domů zcela samozřejmě) chodí místní děti Vašek a Jindra. K Vánocům a za vysvědčení dostali osobní počítač, a když mají problém, zazvoní u vrátek při silnici. Mimo prodavačku v koloniálu, poštovní úřednici a starostu jsou to jediní místní, s nimiž se Hron fyzicky stýká. S ostatním světem komunikuje emaily.
Hronovy dny začínají všechny stejně. Vstane a ještě v pyžamu zapne počítač. Ve chvíli, kdy se rozsvítí monitor, stane se Hron celým člověkem.
Teď se vrátil do chaty a převlékl se. Než po ranní hygieně posnídal, přečetl si všechny maily, které již dostal a otevřel si server Literární týdeník a server Česká literatura dnes. Jak očekával, v druhém mu vyšla povídka, Literární týdeník uveřejnění jeho povídky avizoval. Hron je z těch, kteří literární a vůbec kulturní servery navštěvují s každodenní pravidelností. Vyhledává internetovou literaturu a nečte ji, nýbrž studuje. Dnes vstal pozdě, protože minulou noc probděl nad internetovými stránkami Jiřího Žáčka, Miroslava Huptycha, Milana Duška, Zory Šimůnkové, Petra Musílka a Oty Ulče. Pak ho zmohla únava, ale dnes prostuduje stránky Břetislava Olšera, Petry Nachtmanové a Jarmily Moosové.
Když Hron otevřel v roce dva tisíce na internetu svůj vlastní blog a přemýšlel v něm nad perspektivami literatury v kyberprostoru, byl kolegům spisovatelům k smíchu. Měli ho za pomatence. Literaturu spojovali jen a jen s médiem tištěným – s knihou. Ale dnes… dnes už se přece lámou ledy. Přibývá… opravdu přibývá spisovatelů zakládajících si autorské projekty a publikujících na literárních serverech. Jakub Hron nemá iluze – spisovatelé, pravda, už přijímají internet jako další médium –; ale jen médium, Internet je kyberprostor a Hron ho vnímá jako nové … nové životní prostředí. Teď do něho vstupuje zatím jen virtuálně, prostřednictvím monitoru, ale voperují-li mu někdy čip, který ho s jeho počítačem propojí… Jeho fyzický vstup do kyberprostoru bude realitou… holou realitou. Faktem jako vše hmatatelné v prostoru, na který dennodenně vyhlíží z malé terásky. Hron nepochybuje ani v nejmenším: pozemská biologická inteligence se ocitla před revolucí, jaká dosud nebyla na Zemi. Změn dojdou samy projevy života.
Když si uvařil obvyklou ranní kávu, silnou a do největšího šálku, který v chatě měl, sedl Hron k počítači, aby napsal pokračování rozepsané povídky. Počítač Hrona změnil: Hron už nedokáže napsat rukopis perem či psacím strojem, jeho fantazie a schopnost fabulovat se uvolní jen před monitorem.
Hlavní postavou Hronovy povídky je spisovatel, jemuž se psaní stalo osudem. Hron sám je vzděláním pedagog. Ale učil jen tři roky. Pak mu začaly vycházet první povídky v časopisech a on přesedlal na vychovatele v Domově mládeže. Týden sloužil ve dne a týden v noci. Při nočních službách, po večerce, když se Domov mládeže pohroužil do tmy a do ticha, mohl Hron psát. A psával až do šesté ranní. Bylo to nejúžasnější období jeho života. Psal o nich a v těch chvílích, hodinách a nocích se jimi i stal: záškoláckým klučinou Radkem, průvodčím mezinárodního rychlíku Ticháčkem, ekonomem práce a mezd Veruňkem, sprintérem Neduchalem… A taky řidičem z povolání. Kastelánem. Prodavačem v knihkupectví.
Když si teď promnul unavené oči a opět vyšel na terasu, aby přehlédl panorama Velkopoříčska, opanovalo ho nadšení. Mlha se poděla tatam a radost z nové stránky povídky způsobila své: Hron objal pohledem kraj, který je mu tři roky domovem (to dostal první důchod) a bukolický ráz viděného ho naplnil živočišným štěstím: na bezinkách za plotem hodovali špačci, ze střechy chatky cukrovala hrdlička a na poli na pravém břehu Snivé popojížděl kombajn na brambory. Za kombajnem se srocovali s hladovým křikem rackové. Popoledne bylo prohřáté sluncem a podzimní vzduch voněl jablky a švestkami.
Spisovatel Pojar, hrdina Hronovy povídky, žije na výsluní a přece nesmírně strádá: Býval plodný, je čtený a uznávaný, má publicitu, ale Hron ho připravuje na smrt – na smrt z deprese. Přetechnizovaný svět se Pojarovi odcizil. Pojar v něm ztratil své místo.
Sotva se Hron vrátil k počítači, aby připsal další Pojarovy myšlenky, zazvonil zvonek. Tentokrát to Hrona nezmátlo – byl to opravdu zvonek a spisovatel nevěřícně poodhrnul záclonu. Aha, kluci něco potřebují. Jindra Malík s Vaškem Tučkem stojí u vrátek a Jindra tiskne zvonek, jako by měl být konec světa.
„Což hoří?“ zavolal Hron ode dveří, ještě než vklouzl do venkovních sandálů. „Už jdu. Už jdu.“
„Pane Hron, my vám chceme říct něco důležitýho!“ zavřeštěl jeden z chlapců a dramatická fistule odrostlého písklete Hrona málem rozesmála.
„Užuž, už jdu,“ opakoval.
Chlapcům hořely oči vzrušením.
„Tak copak je tak důležité, váleční zpravodajové?“ zavtipkoval, když odemkl vrátka a vyšel před plot.
Jindra, starší, ale menší z dvojice (třikrát byl u Hrona pro radu, ale teď už surfuje jako skutečný profesionál a chtěl by být programátorem v softwarové firmě) ještě nevydýchal překotný spěch, s nímž sem přiběhl. „Pane Hron, my jsme vám přišli říct, abyste zejtra na tu besedu nechodil. Voni jsou na vás domluvený.“
„Kdo oni?“ nechápal Hron.
„Účové a radní.“
„Jo…,“ vypravil ze sebe také Vašek. „My jsme byli ve sborovně pro třídnici, když si o tom povídali.“
„U nás byl ráno starosta. Chtěl po tátovi, aby hlasoval proti vám. Mají zítra radu.“
Hron z toho nebyl moudrý. „Počkej, počkejte, jak proti vám? Jak hlasoval…? Jak domluvení?“
„Oni chtějí, abyste už nepsal kroniku.“
„Jo…,“ tentokrát Vašek. „Že prej ji píšete špatně. Máma je taky v radě.“
Hron dobře věděl, že zrudl a nebylo mu to před dětmi právě příjemné. „No počkej, počkej… To mi musíš vysvětlit…. Jestli to ovšem je, jak říkáš… to do té školy teprv musím.“
„Oni jsou na vás domluvený, pane Hron!“ opakoval Jindra. „Ve třídě žádná beseda nebude. Zavolají si vás do rady… Všechno jsem slyšel…“
„Ale no tak… Hlavu mi přece neutrhnou.“ Hronovi byla chlapcova vyděšenost k smíchu. Dobračisko bezelstné, ten klučina. „Kroniku píšu, jak nejlíp umím. A jestli se to někomu nezdá, promluvíme si,“ snažil se hocha uklidnit. „Pojďte kluci, natrháte si jablka,“ ustoupil dětem z cesty, aby mohly do zahrady.
Chlapci odmítli.
„My nemáme tolik času. Máme odpoledku, a potom musím na pilu, aby tam byl někdo z rodiny. Dělňasové by se jinak zašívali. A taky kradou. Táta nemůže bejt všude,“ prohlásil Jindra Malík, výmluvnější, ale zjevně zklamaný z Hronova klidu. „Tak nashledanou, pane Hron.“
„– – –.“
„Já se musím jít sbalit. Máma mě půjčí na tenhle víkend tátovi,“ přidal Vašek.
„Nazdar – kluci. Možná se zítra potkáme.“
„Nepotkáme, pane Hron. Vy nám vůbec nevěříte…“
„Postavení spisovatele je u nás nedůstojné. Mnozí jsme okusili násobené zklamání při hauzírování s plodem letité práce od jedněch dveří ke druhým. Přitom však s hořkostí chápeme nakladatelovy důvody, proč nevydá knížku, která mu nezaručí zisk. Z našeho hlediska a z hlediska vyššího principu mravního kniha, literární dílo nemůže být zbožím. Deset milionů Čechů nedokáže zaplatit svou literaturu nakupováním knih. Vždyť kolik procent lidí vůbec čte? Kolik básní do roka si koupí průměrná Novákovic rodina?“
Hron odložil čtečku. Ivan Binar nepřestřelil: postavení spisovatele je nedůstojné. A tak, když před třemi roky starosta nabídl Hronovi, aby psal obecní kroniku, Hron z toho měl radost. Velkopoříčtí tedy vzali na vědomí, že tu s nimi žije spisovatel. A že může udělat právě pro ně dobrý skutek jako nikdo jiný. Dosud ho zarytě ignorovali, lhostejní až běda, studení. Když si pátek co pátek vyzvedáváš poštu od těch, kteří ještě nemají počítač připojený k Internetu, úřednice na tebe hledí obrýlenýma, pichlavýma očima jako by tě jimi probodávala. Jsi cizorodý element v místní společnosti.
Ale psát kroniku, to už něco znamená. Získáváš na vážnosti. Bůhví, co ti chlapci slyšeli.
Jen co děti zmizely v ohybu silnice, která teď odpoledne hlučela motory aut víc než v jiné hodiny, na Hrona padl smutek a osamělost. Čtečka je jeho záchrana. Pokaždé ho zklidní. Problémy jiných spisovatelů jsou i jeho problémy. Problémy ho zařadily do kolektiva.
Opět se zdržel na terase. Už je jeho domovem – Velké Poříčí rozložené v údolí Snivé. S každou stránkou, kterou do kroniky napíše, má toto místo raději. Už miluje tento koutek vesmíru. Už je tu šťastný. Šťastný jako spisovatel, což je pro něj to nejvýznamnější. Vždyť nápad, nutkání spisovatelem se stát přišel v zoufalství a osamělosti. („Jakube, řekni mu, že nejde lednička.“ … „Tati, lednička je porouchaná.“ „Tak víš co, Kubo, ať si zavolá sama. Má to k telefenu stejně daleko jako já. Řekni jí, že už neskáču, jak píská.“ … „Mami, máš zavolat…“ „Já to slyšela, Jakube. Vidíš, jakej je. Že já si ho brala… Kdybys nebyl na cestě ty…“)
V chatě se vrátil k počítači. Mezitím co byl na terase, přišly mu dva emaily. Oba poslali neznámí internetoví čtenáři: nová povídka na serveru Česká literatura dnes se jim líbí – vylíčení charakteru postav jejich promluvami je prý přesvědčivé. Dějové napětí také. Hron hned oběma poděkoval. V podstatě je opravdu šťasten: píše obecní kroniku (jednou snad přesvědčí starostu i o přednostech elektronické mutace), publikuje na webových stránkách a se čtenáři komunikuje den co den.
Hron myslí, že si jakous takous pozici přeci jen vydobyl. Publikovat v kyberprostoru pro něho znamená dotýkat se budoucnosti. Což není spisovatel pánem všeho času? Minulého – přítomného – budoucího… Přijde čas a inteligence zrodivší se a evolučně se vyvíjející ve sluneční soustavě se bude projevovat jinak. Mnohamiliardová pléna generací zoologického paprsku Homo sapiens sapiens přece dosáhla s proměnami vnějšího prostředí také proměn v prostředí niterném. Proto napsal Hron do Readingu. Proto chce vyzkoušet, jaké to je být kyborgem.
Už je to tak, miliardové davy saturované šouživotem za televizní zlatou mříží, kde davem volení zákonodárci přetvářejí skutečnost na zábavný pořad, dostávají na scéně historie jen vedlejší role. To v laboratořích kybernetiků jako jsou ti z Readingu géniové zpřetrhávají biohistorická kotevní lana a zmechanizovanému stereotypu světa za obvodovými zdmi laboratoří přisuzují jen zrelativizovanou důležitost.
Který z těch dvou pozemských světů je tím významnějším? Ten za zlatou mříží, nebo ten odspěchavší za palisádu uvykle neobjevného nazření člověkovy existence? Druhý z jmenovaných určuje podobu nadcházejícího a kategorie všudypřítomného zdání za zlatou mříží se ho netýkají. Jeho nesmlouvavá dominantnost povstává z umění přetvořit skutečnost, kterou nic za zlatou mříží změnit nemůže. Outsider politika má poslání pouze spravovat každodenní, vědou vytvářený a vymezený život lidského rodu.
Na to a na mnoho podobného myslel Jakub Hron po celý večer. Po deváté si přečetl na Internetu povídku Lydie Romanské. Po desáté ulehl s myšlenkami na báseň Michala Černíka.
Už se mne neptejte,
proč píšu.
Je to stejné, jako bych odpovídal,
proč žiji.
Ráno nejprve zapnul počítač a připojil se k Internetu, celý člověk. Venku bylo jako včera – ještě mlhavo, ještě příslib babího léta. Přes noc přišly Hronovi další emaily – z Kanady a ze Států. Odpověděl hned a do přílohy přidal první část povídky o spisovateli Pojarovi týraném depresí.
Jako včera zazvonil telefon.
„Hron. Prosím.“
„Dobrý den, pane kronikáři. Tady Poucha. Já jenom že dnes je pátek, tak jestli počítáte s tou besedou.“
„Jistě,“ podivil se Hron, „volal jste mi už včera.“
„Já vím, já vím, já jen tak pro jistotu. Tak tedy ve dvě?“
„Přijdu.“
„Tak děkuji. Tak nashle, pane kronikáři.“
Hron položil telefon a na několik okamžiků znejistěl. Je to možné? Uhánějí mě jako malé dítě. A na mysli mu vytanuli dva zpanikaření, vystrašení výrostci u branky do zahrady. Oni jsou na vás domluvený… („Vezmu si Kubu.“ „Nevezmeš. Je teprve pátek. Podle rozsudku ho máš mít na sobotu a na neděli.“ „Proč bych si ho nemohl vzít, když už jsem tady. To sem mám jet ráno extra znovu?“ „Jakub není věc, abys s ním hýbal, jak se ti zamane.“)
Po chvíli podezření zase zaplašil; to by tak scházelo, aby i on zpanikařil…
Psal do oběda a chvíli po jedné vyrazil do školy…
„Ono se to vysvětlí. Žádná kaše se nejí horká,“ řekl bodře ředitel Poucha, potřásaje Hronovi pravicí.
„Co se vysvětlí?“ nechápal Hron.
„Ta kronika. Ty úvody. To víte, někomu to připadá moc filosofické. To víte, tady na vesnici se víc hledí na praktickou stránku života.“
„– – – ?“
„Neberte si to tak. Jak říkám – všechno se vysvětlí…“
„V které třídě je ta beseda?“
„Ve sborovně. Právě začali. Beseda s deváťáky se nekoná. To víte, nemůžu starostovi odporovat. Obec nám dává z rozpočtu čtyři sta tisíc na provoz.“
Jen otevřel dveře do sborovny, zkoprněl. Uvnitř bylo nakouřeno až hrůza a v obláčcích cigaretového dýmu jako by se povalovaly hlavy zastupitelů obce: majitele pily Jindřicha Malíka seniora, dříve číšníka, starosty Koskuby, dříve hoteliéra, poštmistrové Tučkové, Vaškovy mámy, Josefa Houšky, jednatele firmy M + M, s.r.o. a tři další.
„Pojďte dál!“ vystřelil starosta Koskuba. „My nekoušem.“
To není přátelské prostředí, mihlo se Hronovi hlavou a najednou to věděl: Nepřesvědčí tu nikoho. Oni mu to nandají.
„Dobrý den,“ řekl, když za sebou zavřel dveře, ale odpověděli mu jen někteří.
„Posaďte se u nás,“ zavelel Koskuba. „Sem.“
„– – – ?“
„Našeho kronikáře všichni znáte,“ Koskuba teď k ostatním, „představovat ho nemusím, půjdeme rovnou k věci,“ rozhodl a významně pohlédl na Hrona. „Projednali jsme stav a úroveň kroniky za poslední tři roky, pane Hrone, a jsme úplně zděšeni. Co jste nám to udělal?“
„– – – ?“
„Vy jste nám tu kroniku zničil.“
„– – – ?“
„V tý kronice jsou zápisy starý sedmdesát let, a vám… vy… vy jste ji zničil za pouhý tři roky!“
„Prosím vás, co to říkáte, pane Koskubo…“
Do hovoru se vložila Tučková:
„No-o mómentík!“ pufla nežensky. „Pan starosta nemluví jen za sebe! Mluví za celý zastupitelstvo. Vy jste tu kroniku skutečně znehodnotil! Co má znamenat tohle?“ natáhla ruku pro kroniku a přečetla právě z té stránky, na níž byla kronika otevřena. „Euroatlantická část světa dala planetě Zemi člověka technického typu, jenž v příštích desetiletích obydlí mimozemské kosmické prostory, a jemuž už v současnosti každodenní věcné informace, estetické vjemy a uspokojení dalších kulturních potřeb zprostředkovává především technika… Co to má společnýho s Velkým Poříčím?… A toho je tu celá stránka hned na začátku roku.“ Tučková zvedla oči od kroniky a zavrtala pohled do Hronovy tváře. „No? No? Co to má společného s naší obcí?“
„Paní Tučková, to je obecný prolog o stavu a sebepoznání společnosti…“
„No-o mómentík!… Vloni jste pro změnu napsal,“ odkašlala si, spustila:
„PC připojený k Internetu se v relativně krátké době stane samozřejmým, ba nezbytným vybavením každé domácnosti. Lidská společnost se bude nacházet v kyberprostoru, který se už stal jejím novým životním prostředím, nepřetržitě. V kyberprostoru vzniknou nebo už vznikají zcela nové formy nejen politického fungování společnosti, ekonomických (i výrobních) vztahů, obchodu, ale také nové druhy umění a nové žánry literární. Hodnotné informace jsou zpřístupněny sta milionům, obyvatelům planety… To tedy nechápu ani trochu, pane Hrone. Jsem obyvatelkou Velkého Poříčí, to jo. Ale planety?“
Hron cítil, že rudne a hrbatí se.
„Něco vám řeknu, pane Hrone,“ vzdychla Tučková. „Můj syn má taky počítač…“
„Můj taky,“ tlesklo v ústech Jindřicha Malíka.
„… ale já nepozoruju, že by se kvůli tomu změnil svět…“
„Já taky ne!“ přihodil Malík.
„Ale o to přece vůbec nejde!“ začertil se starosta. „Jde o kroniku! Je zmrvená!“
Konečně se Hron trochu vzpamatoval. „Dovolím si namítnout, že předchozí starosta proti mým zápisů v kronice nic nenamítal.“
„Protože to vůbec nečet! Neměl v hlavě nic jinýho než ty svý čachry!…“
Do hovoru se vložil Malík. „O mé firmě jste napsal, že zaměstnává třicet lidí, že vyrábím tisíc palet týdně, že jsem pořídil dvě nový sámovačky… mohl jste napsat i víc, kdybyste nebyl takovej fantasta.“
„Jasně. Jako že se Houška jmenuju, dám ruku do ohně, že ve Velkým Poříčí kdekoho zajímá, za kolik prodám kilo živý váhy prasete, ale ten váš kyberprostor je tady každýmu ukradenej!“
„– – – ?“
„No-o? Tak něco řekněte, pane Hrone!“
„Jasně. Jako že se Houška jmenuju a maturoval jsem s vyznamenáním, ty nový formy fungování společnosti mi nejdou na rozum ani trochu.“
„Dobře,“ vydechl Hron poněkud zdecimovaně. Google plánuje zdigitalizovat ve veřejné doméně dvacet, představte si to, dvacet milionů knih ze sbírek knihoven vícerých zemí. Co z toho vyplývá? Google se stane za á globální mnohojazyčnou multiknihovnou a za bé univerzálním knihkupectvím, které nabídne sta tisíce literárních a vědeckých titulů doslova celému světu. Když se nad tím zamyslíte, tak teoreticky je možné, že všechny knihy, které kdy vyšly v jakémkoliv jazyce a které opravdu jsou kulturním dědictvím, budou k mání na Internetu. V kyberprostoru, pane Houška.“
„No-o mómentík!… Říkáte Google plánuje… Teoreticky je možné… Právě, že je to všechno jenom nějaká fantazie, která může zůstat srandovní pohádkou.“
„Tak tedy jinak,“ vydechl Hron, „na univerzitě v Michiganu zdigitalizovali deset tisíc knih. Než to udělali, mělo ke knihám přístup čtyřicet tisíc studentů a zaměstnanců. To není málo, viďte? Ale jen ty texty umístili na web, do kyberprostoru, pane Houška, měsíčně si je otevřou statisíce čtenářů. A byl jich i milion. Chápete to, paní Tučková? Chápete tu demokracii v přístupu k informacím a kulturním hodnotám? Chápete, že jde o jiné fungování společnosti?“
„– – – !“
„Chápete?“
„– – – !!“
„Dobře,“ vzdychl Hron. „Mám čtečku. Je na baterii. Z pěti šesti metrů by vám připadala jako štůsek papíru. Osmnáct centimetrů na výšku. Vejde se do kapsy kalhot. Kamkoliv si ji nesu s sebou. Můžu číst půl dne a oči nezabolí, to mi věřte. Včera jsem četl Mertlovy Stoly. Skvělý esej! Doporučuju!“
„– – – ?“
Hron získával jistotu. Nehnu s nimi. Nelze to. Ale ještě to zkusil:
„Čtečka má jednu nevýhodu,“ řekl ironicky. „Vejde se do ní jenom osmdesát knih. Tak asi. Ale mám ještě prázdné paměťové karty na stovky a tisíce jiných textů. Do smrti je neužiju. Už chápete? Nosím v kapse obrovskou knihovnu. Kdybych chtěl papírové knihy někam uložit, musel bych si koupit dům… A teď mi řekněte: jaký to má všechno smysl? Je v evoluci záměr?“
Starosta jako by se probral ze zamyšlení. „To se všechno hezky poslouchá, ale nepatří to sem. Jsme tu kvůli kronice. Zkrátka a dobře, pane Hrone, vy asi nebudete moc úspěšnej spisovatel, aspoň jsem o vás v rádiu neslyšel a v televizi jste taky nebyl, a tak jste se chtěl trochu předvést…“ Starosta pohlédl na Hrona zpytavýma očima a pokýval – jakoby soucitně – prošedivělou hlavou. „My to vaše fantazírování přelepíme fotkama z masopustního průvodu. Ale jedno je jistý. Tu kroniku už nesmíte vzít do ruky. Nikdy!“
Podvečer ve Velkém Poříčí voní poraženými, ohoblovanými kmeny douglasek a páchne močůvkou nahromaděnou v propadlinách kolem kravína. Šumí řeka Snivá. Šumí v uších znectěného kronikáře Hrona.
Zatoulal se, ne, utekl k crkavým vodám přítoků Snivé pod klenbu rozsochatých dubů. Tady to bylo, ví z kroniky Velkého Poříčí. Tady stála pod stromy stulená chatrč. Na nedbale vyklučených štráfech země ještě divoké obilí. Ale přišel obchodník, sice hastroš podivný a filištýn, ale z dalekých krajů a z příštích, příštích časů: vždyť měl sekeru, měl motyku. Rolník jen kůže. Slova si ti dva nerozuměli, ale kůže se leskly, ze zdravých zvířat, a sekera byla železná a motyka byla železná. První Velkopoříčan! Náhle celým, celým člověkem.
Tma se vplížila do prostoru, na který Hron den co den zhlíží z terasy domova. Nohy má Hron ztěžklé jako už dávno ne. To rozčarování způsobilo, že ho náhle přestal bavit život. Hron musel sem. Je rozčilený a je ponížený. Jako s darebákem s ním jednali! Prý fantazíruje!… Prý se chtěl předvést!… Musí se toho zbavit, musí se z toho vypsat. Má pro spisovatele Pojara docela nové myšlenky. Hron šel zvlhlou travou.
Doma usedl k počítači, ale napadlo ho nejprve se podívat, přišla-li mu pošta.
A přišla. Opravdu ano.
Intuitivně se rozhodl otevřít nejprve email od Vaška Tučka. Vaškova máma Hrona zdeptala, jen co je pravda. Ale Vašek s tím nemá nic společného. Copak potřebuje?
„Dobrý večer,“ čte Hron na monitoru, „máma mi všechno vyprávěla, pane Hrone. Už ji nemám rád. Jestli jsem ještě měl…“ Náhle to zabolelo a Hron jako by polkl písek. Od této chvíle čte jen pomalu, jakoby nerad, dokonce se bojí… „To ona zavinila, že od nás táta odešel!“ („Tati, ty budeš bydlet zvlášť? Ale co bude se mnou? Co já! Mamku jinde, taťku taky jinde! Tati?“ „…?“ „Tati!“ „Máma mi tě bude půjčovat, Kubo. Vždycky poslední víkend v měsíci. Zase budeme spolu, Kubo.“ „Tohle je spolu?“) „Pořád ho buzerovala, nic jí nebylo dobrý…“ („Podívej se, jak vypadá! Je to vůbec Jakub?! Takhle mi ho vracíš? „…?“ „Podívej ty kalhoty! Nedals ho spát na slámu?“) „A taky to táhla s tím Houškou… To mě štvalo nejvíc…“ („Mami, já nechci, aby k nám ten pán chodil.“ „Proč, Jakube? Je to slušný člověk.“ „Není. Slušný člověk je taťka.“ „– – – ?!“ „Proč nic neříkáš? Vezmi zpátky taťku.“ „To nejde, Jakube… Já mám toho pána ráda, víš?“ „– – – !“ „On mě má taky rád.“) „Nejhorší je, pane Hrone, že nikam nepatřím.“ („Já s vámi nebudu, mami… Já chci k tátovi…“ „Ale jdi, Jakube. To nejde. Soud to nedovolí.“ „– – –?“ „Ještě nemáš rozum… Dali tě mně.“)
Hron na okamžik docela zchroml. Jeho stav trval jen několik vteřin, v Hronově nitru vybuchl kráter a žhavá láva prudce stoupala vzhůru. Hron vybuchl. Ze židle vyskočil jako napružený, vyběhl z chaty a zprudka šněroval pěšinu k vrátkům zahrady. Musí za ním! Musí za tím klukem! Ten kluk potřebuje pomoci!
Je už tma a Hronovi chvíli trvá, než zchváceně, takřka ztřeštěně nahmatá kliku.
Silnicí projíždí auta jedno po druhém, osvětlují Hrona, spěchají, ale Hron neví, že je na silnici, Hron také spěchá. („Nepatřím nikomu! Nikomu, mami! Jenže nemám kam jít!“)
Auto, které ho srazilo, ani nezpomalilo, ani nezastavilo, ujíždělo.
Hron – nic o tom neví.
·