Když jsme se my, víc než šedesátiletí kluci a holky tehdy v červnu 1994 opět sešli na našem pravidelném abiturientském večírku, abychom se současně s pietní vzpomínkou na ty, kteří nás čekají za hřbitovní zdí, tak říkajíc nejen odpočítali, ale také si zase tak trochu zahráli na věčné Jůry, a to i s těmi trapasy, které z toho vždy znovu vyplývaly, netušil jsem, jaké drama se tam v tom malém restauračním salónku tentokrát odehraje a jak se promítne hned do několika našich jinak už zcela bezvýznamných životů. Nutno jen připomenout, že rok předtím se naše republika k obdivu celého světa sice pokojně rozdělila, ale to vůbec neznamenalo, že by vášnivé debaty na tohle téma všude kolem nás utichly, jak se ukázalo i během našeho setkání, třebaže by mnozí z nás mnohem raději klábosili třeba o poslední dovolené na Malorce nebo si do omrzení přehrávali dávné študácké exhibice, hlavně jen dál od politiky, jen od ní dál! Rozuměl jsem jim. Bylo přece mezi námi několik bývalých důstojníků československé lidové armády, pár kantorů, dva prokurátoři, jedna ředitelka známého státního podniku a pět, šest úředníků, všichni z totožné líhně velké rodné strany, pominu-li zbytek poněkud vyčerpaných a omrzelých obětí starého režimu. A tak jen já a Jirka Bous, od studentských let nejen věční kverulanti, ale i názoroví soupeři, jsme i teď udávali našemu večírku patřičný obsah i šmak, ostatně čerstvý rozvod Čechů a Slováků byl pro politické debaty přímo nažhavený.
Začalo to tím, když se Jirka na Slováky příšerně rozkatil, vyčítaje jim i ten jejich válečný polofašistický „štát“, který prý v jejich zamindrákovaných dušičkách pořád ještě tak trochu nostalgicky poplouvá jak žloutek ve vajíčku, ba ani ten jejich hajlující prezident Tiso jim nikdy moc nevadil, hlavně že je už ti zatracení Čechůni nepoučovali a nedělali jim pány!
„Jaképak tedy caráty s nimi! Jen ať si jdou!“ povykoval Jirka, až mu hlas místy sklouzával do fistule, čímž si okamžitě vynucoval pozornost. Nic nového u něho! Takového jsme ho přece znali odevždy – cholerika, vždy odhodlaného riskovat svými názory i skandál, zrovna jako na naší předešlé sešlosti, kdy shodou okolností už byly kdekomu známé Cibulkovy seznamy konfidentů StB a kdy všeho znalý Jirka jak načasovaná puma hned po zahájení docela neomaleně zvolal: „A teď prosím, aby ten z nás, kdo byl u fízlů, odtud raději zmizel a nekazil tu ozón! Dobře vím, kdo to je.“ Ticho, které se rozhostilo a které opravdu začalo okamžitě páchnout hnilobnou minulostí a nepříjemně dotírat na viníky i nevinné, bylo v té chvíli zralé na krájení. Jen já si však dovolil Jirku okřiknout: „Teď s tím dej ale pokoj, krucinál!“ A Jirka? Nejdřív se na mě posměšně ušklíbl a pak zaječel: „Kdo jiný by se jako vždy bral o potrefené než ty, milosrdný samaritáne! Tobě je zřejmě fuk, kam nás takové svině zavlekli, co? Užil sis jich málo?“
To už se ale od stolu zdvihal tintěra Pavel Kasků, kdysi krajský normalizační novinář a s ústy křečovitě zkřivenými se sice přiznával k Jirkovu obvinění, současně se ale zadušoval, že nikomu nikdy neublížil, dokonce zdvihl třesoucí se ruku k přísaze, načež, aniž čekal na útěchu kohokoliv z nás, prkennými kroky svedeného hříšníka zamířil k východu, jakoby vstříc sanitce, která právě venku kvílivě roztínala noční ulici.
O téhle epizodě se zmiňuju především kvůli Jirkovi, protože ta ho nad jiné přesně portrétuje, takže když teď stejně neúprosně zaútočil na Slováky, nikdo z něho, z primuse naší třídy, byť trpícího za své názory potupnou celoživotní existencí, nebyl paf. Zhrzenost muže s mozkem možná nukleárního fyzika, ještě k tomu už drahně let zrádně opuštěného atraktivní ženou, jistě i jeho tvrdošíjnost a hněv na všechno podněcovala, zklamání z lásky možná ze všeho nejvíc. Co my o tom víme! Leda to, že si o to méně zřejmě věděl rady se svou duší, v níž jako by zásady spravedlnosti a pomstychtivosti neustále hrály vybíjenou.
„A nehajloval snad ten jejich všemi mastmi mazaný faráříček?“ klad si teď Jirka víceméně řečnickou otázku, vlastně ani nevím proč a komu adresovanou, když tu přece nikdo Tisa nebránil. Přesto, popuzen jeho zlobou, jsem na něho vyštěkl: „A tys nikdy nehajloval, ty ne?“ A rázem jsem se ocitl v časech našeho křiváctví slovutného protektorátu, kdy hajlování, zejména na veřejných akcích, patřilo téměř k uzákoněné etiketě, již se nikdo neopovážil nedodržovat.
„Šílíš? Ty snad šílíš!“ zhrozil se mé otázky Jirka a hned výhrůžně dodal, že kdo se k tomu propůjčil, tomu by bez lítosti ještě dnes usekl tu jeho kolaborantskou pazouru, ano, tak emotivně to řekl a já okamžitě vstal a s hranou prostomyslností jsem před něj na stůl položil svou pravici. Už jen sekyra chyběla.
„Hleďme ho, ptáčka! Tak on taky!“ uchichtl se Jirka vítězně a všichni se dali spíš do nejapného než veselého smíchu, který beztak rychle utichal, když jsem se hned rozvzpomínal, jak jsme za války i jako pouzí žáci našeho vesnického SK museli před zápasem na hřišti zdvihnout své packy a fanoušky, i kdyby jich bylo na lavičkách pět, pozdravit sborovým „Vlasti a sportu zdar!“, třebaže to naše hajlování vyhlíželo spíš jako bychom odháněli roje lesních vos.
„Vzpamatuj se tedy, Jirko!“ apeloval jsem na něj, ale protože mu otec zahynul v Osvětimi, současně jsem i ten jeho vyhraněný postoj chápal.
„Začíná to hajlováním a končí ruinami,“ trval na svém Jirka, „začíná to Písní práce a končí frontami na hajzlpapíry, dva kubánské pomeranče a nakonec generálním úpadkem všeho!“
„Přesto nemůžeme každého, kdo zdvihl ze strachu pracku nebo později kráčel s mávátkem v prvomájovém průvodu, házet do jednoho pytle se skutečnými gaunery, „přispěchal mi na pomoc Aleš Bendů, jeden z těch životem nešetrně pošramocených a hned k mé potěše připomněl Jirkovi jeho dávný, nicméně pro něho stejně příznačný útok na našeho stařičkého profesora matematiky Macha, který se chtěl od hajlování naivně distancovat tím, že se mu snažil vrátit jeho původní antický obsah, když vždycky na stupínku zdvihl ruku vysoko nad hlavu a kmitáním dlouze sevřené dlaně nám naznačoval, že tenhle pozdrav je, chlapci a děvčata, pozdravem svobody, nikoliv vraždění. Byla to od něho pošetilost, doufat, že mu my, terciáni, porozumíme! Div jsme vždycky při tomhle jeho hajlovacím rituálu nevyprskli smíchy.
„Uznej však, Jirko,“ pokračoval Aleš, „že to od tebe bylo taky silné kafe, pozdravit Macha, když vešel po válce poprvé do třídy, tím svým škodolibým zahalekáním „Heil, Herr Profesor!“. Asi jsi už zapomněl, jak se on, chudák, než pochopil, že z tvé strany nejde o žádný žert, tak zamotal do obhajoby toho svého svérázného hajlování, až v roztržitosti znovu zahajloval a pak, nepochopen, na smrt bledý, naši třídu opustil, a to navždy. Nikdy ti ho nebylo líto, nikdy jsi toho nelitoval?“
„Byl to pokrytec!“ trval na svém Jirka. „A s pokrytci já nemám slitování.“
„Trochu soucitu by ti ale neškodilo,“ připodotkl jsem. „Uznej, byla to příšerná doba. Každej ji toužil přežít.“
„Soucit! Soucit!“ povykoval jízlivě Jirka. „To je kategorie dobrá tak do nějaké náboženské bramboračky, ale kam bychom se soucitem došli s tolika ničemy v tomhle našem zasraném století? Já žádám pouze spravedlnost, a to je vše. A tečka.“
Na jedné straně jsem byl Alešovi vděčný, že v pravou chvíli na případu s Machem jaksi doportrétoval Jirkovu povahu, na druhé straně jsem tím bezmocněji nad jeho zatvrzelostí kroutil hlavou, marně se u něho dovolávaje odpovědi, jakou že to spravedlnost žádá – spravedlnost koho a zda vůbec existuje taková, aby byla schopná posoudit všechna skrytá hoře takových vystrašených viníků, jako byl právě třeba Mach, čili zda přece jen není lepší vsadit i na trochu přehnaný soucit než na nelítostnou a tolikrát slepou spravedlnost. To už jsem byl ale překřičen voláním, že jsme pošuci a abychom s takovými diskusemi táhli do Prčic, když beztak nic neřeší, a vůbec, abychom byli rádi, že je všechno za námi, ostatně vtom už Tomáš Bártů honem zase vytáhl ze svého kufříku svou malou pianovku a na ní spustil prastarý cajdák „Dájo nevolej“, k němuž se všichni houfně přidali, zejména k úlevě těch, v jejichž dušičkách naše hádka nepříjemně probouzela pocity užuž krásně usínajícího studu z doby nedávno minulé.
Ne, neodvažoval jsem se jim kazit radost z prchavého zdání takhle chvatně naaranžované pohody, zvlášť když zpěv, cinkot sklenek a hihňavý smích holek z košilatých anekdot našeho třídního vtipálka Mirka Pánků beztak smetávaly všechno pod stůl. Jen Jirka seděl dál jako zařezaný, očividně knokautovaný zabedněností „těch indolentních trulantů“, jak některé kluky nazýval, aniž měl, včetně mne, v té chvíli sebemenší zdání, jakým dalším nelítostným počinem bude moci ještě ten večer deklarovat zásady, jež celoživotně hlásal a za něž také, to je mu nutno spravedlivě přiznat, tvrdě platil – rozhodně víc než já.
Proto k věci.
(pokračování v příštím čísle)
·