Daleko od městečka.
Bezvětří. Ani stéblo se nepohne.
Na fialovém pozadí třaskají stříbrná křídla.
Před ním obrovský lán vysoké pšenice.
Tam kdesi uprostřed stávala prý kdysi vesnice.
Kam se poděla?
Co to?
Najednou zaslechne cinkání zvoničky,
řinčení řetězů ve stájích, štěbetání husí,
dunění škopků – hospodáři smývají denní prach.
Radostná zvědavost
nutí jej vydat se za těmi zvuky,
postaru pozdravit,
usednout mezi sousedy.
Leč nebýt té hradby obilí…
Za pár dní jde tudy znovu.
Už z dálky vidí strniště
a hejno holubů;
a nikde žádné obydlí,
jen ti holubi krouží a krouží.
U dědečka jezdilo se k damfu.
Nikdo neříkal jinak.
Forman za fůru slámy připřahl dědečkův vůz
(ještě z doby, kdy měl kravku),
vůz z pevného dřeva, plný pytlů se zrním,
na nichž jsem se uvelebil.
Úchvatná karavana dala se na cestu.
Zatímco shazovali na mlatevní slámu,
mně bylo hlídat zrní, teplé a voňavé.
Dědeček pak odnášel pytle do komory.
To už se stmívalo.
Na dně vozu jsem s rozkoší naslouchal zvukům ulice.
Jak nechtělo se domů…
Až bylo uklizeno, z těla smyt prach,
k mé radosti tam ještě stál Velký vůz
Už několik let vysychala studna.
A umřela maminka. Tiše v ní hlodala nemoc.
Žena jednou povídá: umřela matka
a neteče voda.
Od té doby jej přistihuješ nahlížet mimoděk
do studní,
jindy zamlkle pozorovat schnoucí stromy.
Leč společné znaky nenacházíš:
Tichou přívětivost studně, pevné rozkročení stromu.
Nejspíš je někde na Vysočině malý dravý potok
celý hrr stát se řekou.
Kdoví, jestli se najdou
·