Za oknem letělo letadlo. Mávalo křídly. Nebylo to letadlo, byla to straka. Straku s letadlem už si nesplete ani Honzík. Černobílý pták by měl být plachý, ale není. Co to je plachý, maminko? Že se bojí a má strach. Straka nevypadá na to ani na ono. Špacíruje po parapetu a občas sekne po Honzíkovi zobanem.
„Co koukáš, co koukáš?“
Honzík opravdu kouká, ale ještě víc se diví. Straka si staví hnízdo. I když vypadá, že by se k němu nejradši nastěhovala do pokoje, snáší klacíky a tvaruje důlek. Občas jí větvička vyklouzne ze zobáku a nezadržitelně plachtí k zemi. Kruciš, kruciš…, takového zlobení a takového křiku! Jako když Honzík stavěl z kostek kosmický areál a nešlo mu to, protože si někam založil plány. Nejdřív je nakreslí, potom je ztratí. Kostičky vztekle řachaly o zeď, až se do toho musela vložit maminka. Uklidit hračky, umýt se a převlíknout do pyžama…
„Ále,“ pofňukne Honzík spíš pro sebe a poslední kostička přeletí pokojem. Loudavě začne s úklidem. Ví, že kdyby rozzlobil rodiče, bylo by toho zlobení příliš. Straka ta se má, zlobí se sama na sebe, takže hned přestane.
„Co koukáš?“ Oplatí strace otázku.
Straka odsekne, že od toho má oči, aby koukala.
„Když tak dobře vidíš,“ Honzíkův hlas dýchne prosbou, „pomoz mi. Nemůžu najít plány. Ztratily se… Bez plánů se raketa nepostaví.“
„A jak se řekne…?“
„Prrrrosím.“
„Samy se určitě neztratily,“ poučí ho straka, ale zvědavost už potlačit nedokáže. „Jaké plány, jaké?“ zeptá se a přitiskne ucho na okenní tabulku. A Honzík strace prozradí, že se chystá odletět do vesmíru. Opustí rodiče, když se na něho pořád zlobí. Ať si vypláčou oči! Ale zatím o tom nikdo neví, tedy pšššš… Straka polekaně nadskočí; pro ni je pšššš jako kšššš, vyznej se v tom… Radši se stáhne do hnízda. To je určitě blíž než vesmír.
Druhý den Honzík zase staví. Tentokrát školu. Po prázdninách do takové začne chodit, a tak si dává záležet. Jde mu to od ruky bez plánů a bez zlobení. Straka zatím bloudí po sídlišti a ne a ne najít kluka, co se chystal odletět do vesmíru. Ta se nahledá…
·