Když v Hradci zazvoní telefon, je u něj Honzík první. Haló, sešpulí jazyk do kornoutku, že to vypadá jako hellou v kroužku anglického jazyka, který navštěvuje. Na druhém konci vedení by měl být děda. Děda z Lubné. Ale už několikrát tam děda nebyl. Jednou tam kýchala paní Špačková, protože měla rýmu, a prosila Honzíkova tatínka, aby ve školce omluvil jejich Aničku, že odlétají do teplých krajin.
„Spolehněte se,“ řekl Honzík, jak by řekl tatínek, a ještě popřál paní Špačkové klidný let a šťastný návrat. Ale pak rychle položil sluchátko, protože před tím řekl ahoj, Andulko, a to řekl za sebe a ne za tatínka. Paní Špačková si toho možná nevšimla, protože už se neozvala.
Podruhé volala straka ze stromu odvedle. Chtěla vědět, jaké bude počasí, protože sedí na vejcích a nevidí na televizní obrazovku v Honzíkově pokoji. Stráčata se mají vylíhnout coby dup. Honzík uvedl teplotu v plusech a mínusech, přesně tak, jak to straka potřebovala vědět.
Když zazvoní telefon napotřetí, je to konečně děda: „Ahoj, Honzíku,“ řekne.
„Hellouou…!“
„Jak je v Londýně?“
„Cože?“ zeptá se nechápavě Honzík.
„Myslel jsem, že jsi na výletě, když ti angličtina tak jde…“
Honzík nakrčí čelo, aby získal čas, a potom naoko zklamaně pronese: „Chtěl jsem, ale stůňu.“
„Že ty máš teplotu,“ zavěstí si děda.
„Jak to víš?“ podiví se Honzík.
„Telefon mi to prozradil. Je celý rozpálený. Máš 42, 5.“
„Dědo,“ zahrozí Honzík dědovi, že už těch legrácek bylo dost. Děda si hrozně rád vymýšlí a Honzík mu v tom vymýšlení stačí jen taktak.
„Dobrá,“ připustí děda, „když nemáš teplotu, mohl bys přijet na návštěvu.“
„Fakticky, no jo,“ vyhrkne Honzík nadšeně, protože u dědy je Azor, kočka a sekačka na trávu. Ale vzápětí posmutní. O návštěvě u dědy rozhodují rodiče, zvlášť táta. A táta dokonce prohlásil, že je to k dědovi daleko a že už ho ta cesta zmáhá. Navíc si spousta řidičů plete silnici se závodní dráhou. Jako naposledy, když je na plné čáře předjela audina, že se málem ocitli ve škarpě.
„To je vůl!“ neudržel se táta a maminka do něho drbla, až se málem ocitli ve škarpě na druhé straně.
Honzík honem začal vyhlížet z auta, jestli neuvidí krávu. Péťa Krása ze školky povídal, že do volovy podoby má kráva nejblíž.
„Dědo,“ vypraví ze sebe konečně Honzík, „víš čím budu až vyrostu?“ Ani nepočká, jestli děda projeví zvědavost, a vyhrkne:
„Policajtem!“
Děda v duchu usoudí, že k tomu rozhodnutí asi existuje vážný důvod, protože řekne:
„Proč ne…“
A představí si: pár takových policajtů jako Honzík a může zavřít autoopravnu na karosářské díly.
„Ale dědo, nikomu ani muk.“
„Spolehni se. Bude to naše tajemství…!“
„Tak ahoj…“
„Ahoj, Honzíku.“
A rozhostí se veliké ticho, dokud v Hradci nezazvoní telefon. Honzík sešpulí jazyk do kornoutku a řekne hellou. Na druhém konci vedení bude určitě děda…
·