Motto: „Co jsme mohli dělat? O tom jsme přemítali při procházkách mezi dunami. Žít? Přesně v těchto situacích se lidé zdrcení vlastní nevýznamností rozhodnou pořídit si děti.“
Michel Houellebecq: Možnosti ostrova (Praha 2007, z francouzštiny přeložila Jovanka Šotolová)
Společnost… Co je to?
Máme víc definic, ale vždycky platí, že se dá každá společnost a skoro všude na této planetě světě přirovnat k sítu.
Tím sítem je tu zvolna, tu rychleji vrtěno a kdo vrtí, je další otázka. Bůh? Náhoda? A PROČ vrtí? Jen tak?
„A proč vrtí PES ocasem?“ ptá se také dnes už dost známé rčení. Odpověď: „Protože je pes chytřejší než ocas. Kdyby byl chytřejší ocas než pes, vrtěl by ocas psem.“
To je pravda.
Ale je pes OPRAVDU chytřejší než jeho ocas? Asi. A co člověk? Ocas nemá, samozřejmě, ale ty vulgárnější z nás napadne pararela, která platí aspoň pro méně jemnou polovinu lidstva. Rozvineme ji a jenom dodávám, že tím parafrázujme i otázku zpopularizovanou románem Larryho Beinharta Americký hrdina, který byl roku 1997 zfilmován s titulem Wag the Dog (Vrtěti psem).
Naše parafráze tedy zní: Je člověk VE SVÉ VĚTŠINĚ „chytřejší“ než jeho pohlavní pud?
Odpověď mi přijde zvláštní a pro antifeministu možná nečekaná: „Z té něžnější části lidstvo nejspíš BÝVÁ „chytřejší“.
Co ale v tomto případě znamená slovo chytřejší? A jsou „chlapi“ ve své většině vskutku „hloupější“ než jejich pohlavní orgány? Co myslíte?
Osobně mám pocit, že ženy jsou každopádně ve své většině rozumnější… než tyto orgány. Je to tak. Ale úvodem tohoto eseje citovaný Michel Houellebecq (nar. 1958) tvrdí v románu Možnosti ostrova jinou věc, a to, že si své potomky „nejčastěji pořizujeme, když si uvědomíme vlastní bezvýznamnost“. Má pravdu? Anebo: Do jaké míry ji má? A jak to souvisí s domnělou či skutečnou „nadvládou“ žen?
Jak? Myslím si, že tento „Holoubek“ (a tak mu budeme odteď odvážně říkat, abychom úvahu odlehčili) má v mnohém pravdu, tedy ve svém díle, i když občas jenom provokuje, ale v tomto případě ani neprovokuje a přesto vyslovuje NEPRAVDU. Nu, a v několika následujících odstavcích doložím, proč by se měl stydět. Ale nejen to.
Pokračujme tedy. Schopní a odolní se činorodě i prostou setrvačností udržují „nahoře“. Na hladině společností a společnosti. Ostatní, tedy všichni útlejší, slabší a méně odolní se pak propadají jaksi mezi vlny, jednotlivé, a někdy postupně až do velmi nezáviděníhodného postavení. Potom ještě hloub. Až na dno.
Jsme mimo rezervaci, nyní, a existuje samozřejmě i cosi jako mezilidská a druhoví solidarita, ale… Hlavně v románech.
V životě, tam bývá spíše předstírána a… A mafie i jiné rodiny patří spíše k těm výjimkám, kde funguje. Viz i román Kmotr.
Jinak je to, víte, s tou solidaritou vždycky nahnuté. Obvykle existuje veškerá žádná, abych tak řekl. Nenamlouvejme si, že to není pravda. „Co tě nepálí, nehas“, uslyšíte často. A „každý máme svých starostí dost“… Takový je svět a nekáži nic nového a i nyní přidám jenom další díl samozřejmosti. Zní: „A vůbec nejhůř na tom bude nakonec ten, kdo postupně dostal až nepřiměřený strach, samozřejmě. A pokud je tento děs na něm i vidět (a všichni víme, že jen horko a těžko se dá nedostatek sebevědomí zastřít), bude ještě hůř. Lidé už jsou takoví.
Lidé už jsou ve své většině, tj. mase totiž takoví, že si „ještě rádi dloubnou“. Že „dotrknou“. Že „mravenečka zbabělečka“ dorazí. Už v pravěku to platilo. Také v džungli. Tam to platí dodnes. V temně zelené, ale i té neónové džungli. A likvidována jsou vždy na prvém místě ta zvířata, která už stojí paralyzovaná pocity strachu, a „zplynováváni“ bývají často lidé, kteří už jsou obtíženi pocity viny. I když třeba uměle navozenými!
Ale jistě, ano, slyším vaše námitky. Vražděni byli i jsou i mnozí další. Bez ohledu na tuhle teorii. Ničeni jsou i bytosti bez pocitu strachu či viny. Jistě. Ale daleko méně často.
Pokračujme. Myslí si někdo z vás, že jsme se od časů pravěku a starověku psychicky příliš „posunuli“? Že jsme dnes ušlechtilejší? My, tady na pokraji těch neutuchajících bojů?
Kdo si to myslí, je ještě mladý a naivní. Ondřej Neff se tohoto tématu ostatně dotkl třeba v románu Tma (který se právě objevil už ve čtvrtém vydání). Tak CO by se asi tak mohlo stát, kdyby najednou přestala existovat (rozumějte: existovat, a ne jenom fungovat) elektřina? ptá se… Kdo všechno by zvlčil? Kdo sňal masku? A na jakém stupni krize začne být člověk člověku vlkem? A odkdy je celá skupina lidí té druhé i celou vlkodlačí smečkou, tak jako se to stalo v Pánu much? Tedy TAKÉ na ostrově?…
I „Holoubek“ tohle všechno ví a nikdo bohužel fakticky nemůže za to, že příroda (anebo kdo?) udělali člověka tak, že uvnitř něj vězí latentní xenofobní nálady. A vězí! A tak i dochází k tomu, samozřejmě, že vysloví-li pak nějaké to „čuně“ (dejme tomu) určitá populistická napomenutí, rozdmýchá zmíněné xenofobní nálady pod povrchem společnosti.
A zrovna tak sotva přispěje ku všeobecnému optimismu následující sentence, která je možná pravdivá – a možná ne: „Pro moderní a tedy i produktivní stát platí, že s jeho rostoucí produktivitou musí počet obyvatel NUTNĚ úměrně tomu klesat. Tedy nemá-li to špatně dopadnout.“
Tak. A až v situaci drcených oliv si pak mnozí uvědomí právě i SKUTEČNOU funkci manželství a rodiny. Tedy k meritu věci. A tedy tu funkci rodiny, s jakou se konstituovala už v tom dávném a „pravém“ pravěku před jedním milionem let.
Ne, ne. Naprosto nepopírám, že by neexistovala také láska.
A málokdo také popře, nakolik „funguje“ mezilidská přitažlivost. Dobře, ale ani to první (vzácnější), ani to druhé (permanentní), není oním už na začátku zmíněným sítem. A ani ne tedy dostatečným důvodem pro uzavírání manželství, třeba. Proč ne? Protože… Vždyť ta jsou od pravěku až dodnes uzavírána z úplně jiných důvodů.
Nevěříte?
Proč uzavíraly spojenectví dva kmeny?
Ptejme se teď na to ale zvesela – a s doktorem Plzákem, takříkajíc.
„Aby SPOLU byly silnější.“ Tak zní odpověď. A z téhož důvodu si žena instinktivně vybírá i muže (a právě toho a jedině toho), který ji… Bude schopen ochránit a zabezpečit. A taky její děti.
Pan „Holoubek“ ve svém filozofickém románu ovšem ženské plémě podcenil, to taky uznejme. A vnímá asi ženy pouze… jako jakési strojky na sex.
Ony však jsou především „strojky na děti“.
Tím mnohý muž právem zůstává fascinován a já ani v nejmenším nepochybuji, že jsou to TAKÉ takřka výhradně ženy, kdo i na tomto světě ROZHODUJE o… pořízení si potomka.
A ne tedy lidé jako takoví. Ne. Skoro pokaždé jen jejich „něžnější půle“.
A tak neměla správně položená otázka, ty Holoubku, znít: „Pořizují si lidi děti, protože se cítí ničím?“, nýbrž „Pořizují si ŽENY děti, protože by jinak byly zdrceny vlastní bezvýznamností?“
Nejen se Schopenhauerem a Nietzschem odpovídám, a to bez váhání: „Ano.“
A má to ovšem i úskalí, i extrémy, a mnohé „páry v krizi“ pořizují si skutečně další (a další a další) děti v až nepřiznané hrůze ze světa. A pořizují si je i jako rukojmí. Ani to nevědí.
A co udělá i příslušník diskriminované menšiny, když se bojí? „Pořídí si dalšího fakana,“ abych ještě jednou citoval. A tento příslušník menšiny v tu chvíli uvažuje v podstatě žensky.
Ne, neznamená to, že bychom své ratolesti milovali méně, i když tato teorie platí… A Holoubka nechápu. Nemá snad rád děti?
On totiž ve své knize v podstatě lituje, že vůbec kdy byl dítětem. Já zase lituji jeho. A takový Jaroslav Foglar, ten zase litoval, že se má stát „dospělákem“, jak tomu říkal… Co si vybrat?
Osobně rozumím spíš Foglarovi. Nebo Stevensonovi. Nebo Poeovi.
A je to snad „úchylnější“ pohled než ten Holoubkův?
Pochybuji.
A podle mého názoru je docela dobře možné, že se každý(!) člověk rodí jen proto, aby prožil dětství.To, co vykoná později, už náleží zmaru. Nebo jak to nazvete. A jen dětství „se počítá“. Kdo ví?
Co když totiž činy dospělých už jenom maskují, že to podstatné každý z nás „přidal světu“ pouze do svých třinácti? Do svých osmnácti? Maximálně do pětadvaceti?…
A – ano, Poe do čtyřiceti a Foglar, ten přidával až do pozdní smrti…
A abych tedy shrnul tuto obhajobu dětství, ke které jsem se odrazil od knihy jednoho Francouze. Holoubek se i mýlí, i když vyslovil mnoho pravd a i když by podepsal následující: „Je svinstvo, když jsou naše děti jen pojistkou proti útoku světa. A je jedno, zda vědomou pojistkou – anebo zda nevědomou pojistkou! A je trapné, že naše děti bývají tak často i naším alibi. Ba štítem, štítem pro lidské páry… a vyrobeným z nevinnosti. Proto i fungujícím, pravda.
Ano. Herodes dávno mrtev. A nyní… Nynější lidští vlci ty „dětské ploty“ opravdu tolerují.
Snad jsem hovořil příliš abstraktně, ale možná ne. A rozhodně POTOM ty děti i vyrostou – a rodiče? Zůstanou sami.
Někdy i bez vnoučat.
Ochrana je tedy pryč! Co ještě? Pro Boha! Pocit bezvýznamnosti je zpátky.
A pár se tak často rozvádí.
Nedávno zesnulý Kurt Vonnegut se sice také pořád bál, nicméně tady i radil: „Helejte, počkejte s tím rozvodem!“
On to totiž věděl. On věděl, že za většinou rozvodů stojí právě samota páru, a já dodávám: A také absence jakési „mafie“. A Kurt Vonnegut – i jiní – postřehli, že právě žena tady bývá tou, komu nakonec… Jaksi chybí VĚTŠÍ rodina.
Ale nejen větší směrem „do houfu dětí“. I tím směrem obráceným. Tj. rodina italského anebo, chcete-li, i cikánského typu. Taková, kde si žena občas i popovídá s manželovým bratrem, dejme tomu. Nebo i s dalším jeho bratrem. S manželovou sestrou, s jeho otcem. Atd. Rodina, kde manžel zná i víc než (a to ledabyle) manželčinu tetu. Atd…
Takže to zopakujme. Argumenty pro rozvod bývají falešné. To dodává Vonnegut. A nepravé, neboť tím jediným skutečným důvodem pro rozvod bývá skoro vždycky výtka adresovaná – mezi řádky – manželovi. Zní: „Jsi málo lidí.“
A „pravý důvod rodiny“?
Ne, nemusí to být proto jen alibi.
Ani ne pojistka. Pojistka proti bezvýznamnosti… Skutečným důvodem rodiny by totiž měl být hlavně další pokus rozšířit ji ještě v daleko širší společenství.
Což ať už si přebere a interpretuje každý po svém, ale já to míním hrozně v dobrém!
·