Od buničiny ke křemíku

Jarmila Bednaříková
Příběh smrkového houští

Les spal. Vstoje, jako spí koně ve svých stájích. Listnáče shodily listí, a tak bylo vidět dřevo, které ale vůbec nebylo dřevěné a tančilo, vlnilo se a ladně prohýbalo proti nebi.

Dnes nebylo modré. Tatínek předvídal, že bude padat sníh a Azor už se těšil, jak zas bude mít zadarmo perfektní čistírnu pro svůj huňatý zimní kožíšek. Koupání neměl rád, ale válení sudů ve sněhu je jiná. Vztah k vodě dává ostatně každý pes najevo tím, jak se otřese, když se z ní dostane ven. Třebaže do ní předtím rád za míčem nebo kouskem dřeva skočil.

Skutečně, do rána napadlo sněhu psovi až po kolena a táta řekl: „Půjdeme se projít. Teď se nám z lesa stala bílá knížka.“

„To pro mě je les knížka pořád,“ chlubil se Azor, už bezvadně vyčištěný.

„Psí knihy nejsou,“ přela se s ním Vendulka.

„Ale jsou a jsou všude, kam se podíváš. Víš třeba, kdo tu dneska moc brzy ráno chodil a co tu chtěl?“

„To nevím.“

„Srnka. A přišla se podívat, jestli nám v záhonku nezůstala nějaká mrkev. Ta zlodějka!“

„Je zima, má hlad, nečerti se,“ pohladil Azora tatínek.

„Já taky,“ vtáhl Azor lačně vzduch, který vycházel z chaloupky.

„Tak posnídáme a jdem spolu číst. Můžeš se vsadit, že co ty dnes vyčenicháš, my taky přečtem.“

„O žvýkací kost,“ nabídl Azor. Je mazaný jako čert. Stejně ví, že mu ji vrátí, i jestli prohraje. Vendulka sice občas taky žvýká, ale voní to jinak, než ta jeho kost.

Všichni čtyři se podělili o bábovku a kakao, které jim ke snídani přichystala maminka. Vendulka měla dost, Azor, tak jako vždycky, jaksi napůl. Bývá při chuti kdykoli.

Ven ze dveří se hrnul jako první, už se těšil, jak jim dnes ukáže, co je psí kniha a jak umí číst.

„Začneme v úvoze,“ navrhl tatínek. „Ty, Azorku, jsi bystrý čtenář lesa, já ti to neupírám, takže prosím, dej mi přednost.“

„Klidně i náskok,“ usmíval se Azor. (Pokud jste třeba ještě nikdy neviděli pejska se smát, dívejte se mu občas pozorně do očí. Hraje to v nich jak v potůčku, když spěchá z kopců říct, že už začíná jaro.)

„Tak tudy šla ta tvoje srnka zlodějka zklamaně spát do svého pelíšku.“

„Jak víš, že zklamaně?“ vybafl ihned Azor. „Toto v psí knize psíno – psáno není. Stojí tu, že tam šla – a že tam ještě spí.“

„Podívej na ty stopy – podívejte se oba. Hluboké, nepravidelné, protože byly unavené a klopýtavé. Pomalé – neběhala, jako tu bujně, pobíháš, Azore ty, protožes právě snídal. Srnka má hlad.“

„Já – někdy vrčím , poněvadž pes vrčet musí,“ schlípl Azorek ocásek i uši. „No, tak se vrátím, budu z vás zpátky nejrychleji. Přinesu mrkev. Nebo radši víc?“

„Umíš počítat jenom do tří, tak řekni mamince, že jich chceš víc než tři,“ radí mu Vendulka. „Položíme je sem k srnčímu pelíšku.“ Prohlíží stopy. Opravdu, dá se z nich poznat, že zvířátko nijak neskotačilo, zatímco z Azorových otisků jen srší bujará nálada, je jich jak naseto, běhal a vracel se, obíhal dokola, na nějakém tom kroku mu moc nesešlo.

„Mám dojem, že nám svým rejděním přeškrtal další písmena. Pojďme dál, než se přihrne, ať aspoň chvíli máme před sebou stránky popsané jenom od lesní zvěře,“ pobídl Vendulku tatínek.

„Jéje, takové ostře vytištěné půlměsíčky,“ všimla si holčička.

„Rodinka na procházce, ale to Azor velice snadno pozná. Však už je tady. Kolik mrkví neseš?“

„Určitě víc než tři. Okusil jsem jen jednu. Je tvrdá jako kost, ale ta chuť a vůně – akorát tak pro ty zbabělé srnky.“

„Zbabělé? A co šlo tady?“

Azor očichal dobře viditelné půlměsíčky. „Tu? Já bych řekl, že je to jako dopravní značka. Vraťte se, pozor, nebezpečí úrazu. Bachyně s letošními prasátky. Celé stádečko.“

„Neboj se, vítr fouká od nich k nám.“

„Však já je cítím, můžu vás vést oklikou.“

„To taky udělej, statečný hrdino!“ podrbal tatínek Azora za ušima.

Pejsek se vyšplhal z úvozu, na cestu, kde bylo písmo zas úplně odlišné. „Zaječí abeceda,“ upozornil tatínek a Azor otiskoval svoje tlapky do sněhu najednou pečlivě jako poštovní razítka. Psí písmena jsou důležitější, přepíše zaječí záznam a trochu ty kluky i postraší… Najednou ale strnul, čenich u země, oči mu zvážněly a povídá: „Jednomu z nich se něco stalo. Není to odsud daleko, půjdeme tam?“

„Ano, půjdeme,“ přisvědčil hned tatínek. Musel by přiznat, že Azor teď přečetl z deníku lesa víc, než by dokázal on. Pejsek je vedl ke smrkové houštině. „Tady, tady, tak honem, copak to necítíte?“

Pod hustým smrčkem ležel chudák ušáček, poraněný a vyčerpaný, do běhu se mu zarýval ostrý drát pytláckého oka. Bezbranně vypískl, když uviděl ten průvod. Pes a dva lidé, tohle může znamenat už jenom smrt. Nožka ho sice až nesnesitelně bolí, ale tak rád by si ještě zapanáčkoval v jarní trávě, v jeteli, až mine tato smutná, chladná zima.

Tatínek poklekl do sněhu. „Neboj se, malý, uvolníme smyčku.“ Vendulka chudinka nemůže vidět krev, vždycky jí bývalo špatně, stačilo, když jenom u babičky statný pán v kožené zástěře chystal kroupová jelítka. I teď na bílém sněhu byla krev, z čerstvých krůpějí se dokonce kouřilo, ale holčička naráz odstrčila tatínka: „Počkej, tobě to nepůjde, já mám jemnější prsty.“

„No právě, co když se pořežeš?“ Ani na to však Vendulka nedbá. A za chvíli má zajíc nožku svobodnou. Ale pustit ho nemůžou. Tatínek bere ušáka pod teplý kabát. Doma se mu dostane první pomoci a ta mrkev ve sklípku bude mít na pár dní dalšího zákazníka.

Azor jde tiše a pomalu, aby zraněné zvířátko zbytečně neděsil. Ale přece jen mu to nedá. „Kdo vyhrál, pane Vřesovický, kdo to vyhrál?“

„Ty – a Vendulka. Oba jste se překonali. Tys neudělal to, co bys udělal strašně rád a Vendulka zas dokázala udělat, co tak nerada.“

„Honit ho budu, až bude moct utíkat,“ zavrčel Azor koutkem úst. Skrývá tak, že je naměkko.

„A co jsme vyhráli?“ ptá se zas holčička.

„Mám pocit, že vás dva nějaká víla za to všecko proměnila. Připadáte mi krásní jako z pohádky.“

„A taky brzo bude oběd, uteklo to,“ zamlaskal Azor. V knize vůní četl o plné misce. Tak přidali do kroku.

·

Zpět