Mohu říci, že tanečnice mi vlastně velmi prospěla, ať vědomě, či bezděky. Po odchodu z baru jsem věren jejímu návodu objevil na nároží třetí ulice opravdu jakousi budovu, o které jsem dříve vůbec nevěděl – snad, že jsem si jí nikdy nevšiml nebo že tu ani nestála. Teď se tu ovšem rozprostírala, ne příliš vysoká, ale majestátně rozložitá, důstojná a solidní, připomínajíc banku či jinou důležitou veřejnou budovu, vystavěnou s okázalostí a s jakýmsi konzervativním, všeobecně rozšířeným a uznávaným vkusem.
Tento dům měl všechno vybavení, které si jen možno přát. Zejména vrátnice byla přímo skvostně zařízena, jsouc posazena právě doprostřed hlavního vchodu, ale ne tak, aby překážela, nýbrž právě naopak: jejím umístěním vchod neobyčejně získal, šíře se zdvojnásobila a kapacita vzrostla; bylo zřejmo, že takovéhle řešení, jakkoli překvapivé, je ve skutečnosti velmi důmyslné a praktické.
Nebylo nic snazšího než zajít k této vrátnici a tam, u okénka se na druh a povahu budovy důkladně přeptat.
Dvě starší, již prošedivělé zaměstnankyně, jež měly právě službu, poskytly mi s nacvičenou ochotou během několika minut perfektní informace. Především mě ujistily, že tahle budova je opravdu Státní archiv opatrující některé dříve tajné materiály; je pravděpodobné, že záznamy ohledně každého života, v němž bylo třeba něco utajovat, najdou se právě zde. Dále mi poradily – a to, jak se později ukázalo, zcela správně – do kterého oddělení a do kterého patra se musím odebrat. Doporučily mi dokonce určitou osobu, jakéhosi dlouholetého archiváře, který je prý s těmito záležitostmi tak dobře obeznámen, že dosud nikomu nezůstal ve své působnosti nic dlužen; každému prý vždycky zařídil, i když ne, co kdo požadoval, tedy alespoň, co zasloužil.
Na závěr dotvrdily obě dámy svou starostlivost o mne poučením, že při návštěvách vyšších pater je dovoleno použít výtahu a předaly mi tištěný leták s návodem k jeho obsluze.
Poděkoval jsem za všechna tato potěšující sdělení a odstoupil jsem od okénka. Doufal jsem, že nyní už poběží vše hladce. Výtahem jsem nejel: neodolal jsem totiž pokušení projít se po schodišti z šedočerného hlazeného mramoru, které svou monumentální výstavností a také nesmírnou pohodlností k tomuto úkonu přímo vybízelo. Vždyť pouhá chůze po něm propůjčovala člověku důstojenství, o němž se mu v jiných situacích ani nesnilo.
Cestou jsem vůbec nikoho nepotkával; nebylo asi zvykem tudy často procházet. Všude, na schodišti i na chodbách vládlo ticho, připomínající ticho klášterní. Zejména chodby s vysokými stropy předem vstřebávaly každý zvuk, každou vzpomínku, každý ohlas. Ani mé kroky neměly zvukový doprovod, což působilo podivným dojmem, že není již živ tento čas, že někdo neviditelný jej vymazává a zahlazuje současně s ním vše, co nám jej dosud připomíná.
Snad proto také se nemohu vůbec upamatovat, jak dlouho jsem kráčel po těchto chodbách, vroubených nepřehlednou řadou tmavohnědých těžkých dveří s přísnými antickými portály a jak dlouho jsem sčítal štítky těchto dveří, které se až úzkostlivě jeden druhému podobaly bez možnosti odlišení, bez možnosti individuací a změn.
I když jsem si dal velmi záležet na tom, abych nepropásl správný vchod, nemohl jsem přece jen za těchto nezvyklých okolností vyloučit možnost omylu; vždyť stačila jen nepatrná početní chybička, aby se můj uměle vykonstruovaný orientační systém docela zhroutil. Když jsem nakonec určené dveře přece jen odpočítal, zastavil jsem se před nimi v rozechvění. Byly to ve dvou dnech již třetí dveře, do nichž jsem takto měl vejíti, aniž jsem věděl, co mě za nimi čeká.
Zaklepal jsem a to zaklepání se v tichu chodeb nepředstavitelně rozléhalo. Způsobit takový lomoz bych se podruhé neodvážil. Nezbylo mi než opatrně otevřít a nahlédnout dovnitř, vzdor tomu, že jsem nezaslechl žádný hlas, který by mě k tomu opravňoval.
Místnost, na první pohled nápadná svým mohutným, obloukovitým klenutím – zjevem v soudobé architektuře jistě překvapujícím – měla tvar rovnoramenného trojúhelníku s useknutou špičkou. Na místě této špičky, ve vyústění stále se k sobě přibližujících stěn se tísnilo úzké, ale velmi vysoké okénko, jímž pronikal do místnosti ostře ohraničený pruh světla. Prostor byl tak rozdělen na tři díly, prostřední světlý a postranní zatemnělé; tento nevídaný kontrast jsem shledával zároveň oslnivým i temným, bizarním i krásným.
V blízkosti okna seděl muž na velmi nízké stoličce s nohama dopředu nataženýma. Jeho osvětlená tvář zářila – podobně jako měsíc – bílým odraženým světlem; část trupu i s nohama byla naproti tomu zastíněna, spadajíc již do sektoru temna, v němž žádné podrobnosti nebylo možno postřehnout.
Muž o mne nedbal. V naději, že se mi podaří navázat s ním kontakt, přistoupil jsem blíže.
Všiml jsem si nyní, že ta jeho tvář je velmi vrásčitá, mnohem více, než by odpovídalo jeho sice již vysokému, ale ještě ne kmetskému věku. Vrásky byly podivuhodně uspořádány do jakéhosi kruhového ornamentu a v tomto seskupení se nápadně podobaly pavučině, jejíž střed, jak se zdálo, nebyl tkán, ale toliko myšlen; tímto středem jako by byl vlastně právě jen on sám.
Viděl jsem již také přesněji, co se odehrává ve sféře stínu. S hrůzou jsem pozoroval, že levá noha toho člověka je vyzuta. Místo boty měl navlečenu jen nějakou ponožku s velikou dírou, z níž vyčníval obrovský, neforemný a masitý palec. Tímto palcem si ukazoval v tlusté, žaltáři podobné knize, kterou měl rozevřenu šikmo před sebou na nízkém stojánku. Podle jeho hlubokého zaujetí jsem usoudil, že jde o činnost velmi významnou. Připadalo mi dokonce, že jen pouhým palcem, bezprostředně a přímo, vstřebává z knihy její obsah; jinak by vlastně ani nemohl takhle číst, na to by v takovém šeru vůbec neviděl.
Pochopil jsem, že přerušit soustředění toho člověka – byl jsem si jist, že je to archivář a že si jej tak smím označovat – bude velice obtížné. Jak mám upoutat jeho pozornost? Jak mám vysvětlit, že jsem se sem vetřel bez jeho svolení s úmyslem žádat něco,co se ho možná vůbec netýká?
To cizí prostředí podlamovalo mou vůli a zavazovalo ústa. Zdálo se mi, že slova, která pronesu, budou prázdná a beze zvuku; ani já sám, ani archivář nebude je moci zaslechnout.
Čím déle jsem váhal, tím více mi bylo zřejmo, že ticho je přirozeností a mlčení zákonem těchto míst. Ony dvě upovídané informátorky ve vrátnici byly asi jediné osoby, na výsost oprávněné porušovat zde zavedený přirozený řád. Každý návštěvník, který chtě nechtě vždy něco hlasitě žádá, musí být pokládán za drzého rušitele, a tedy velmi nelibě trpěn. Jestliže si ho tu nikdo nevšímá, je to vlastně ještě ten nejlepší úděl, kterého se mu může dostat.
Chvíle mlčení se úděsně protahovala. Nemohl jsem již snášet tento tlak, tlak času, který jsem pociťoval tím tíživěji, čím více se zdálo, že je od něho tento polotemný svět zcela oproštěn. Odhodlal jsem se vyřídit tu věc naráz. Ve své nervozitě jsem spíše vyhrkl, než promluvil: „Jsou zde knihy života? Potřebuji výpis z knihy života!“
Archivář sebou překvapeně trhl, zvuk mého hlasu jej asi polekal. Nebylo ostatně divu, poděsil i mne: byl k nepoznání změněn, zněl tak mohutně a hřmotně, že jsem byl na pochybách, zda hovořím já, nebo někdo jiný, někdo, kdo mě předstírá a za mne se obratně skrývá, využívaje mé bohužel dosud nepřekonané bezmocnosti.
Ozvěna mého hlasu pomalu doznívala, stařík pokyvoval hlavou a mlčel. Všiml jsem si, jak se mu obnažený palec na natažené noze nepřirozeně zkroutil; vypadal teď jako zmuchlaný. Za stálého mlčení ukázal archivář směrem ke stěnám. Zahleděl jsem se tím směrem a snažil se zrakem prosvítit tmu. Při soustředěném pohledu se mi podařilo rozeznat vysoké registratury a na nich nepřehledné řady objemných svazků. Stály zde majestátní, nehybné, nevyzpytatelné. Pochopil jsem – a nebylo to pochopení mé, nýbrž mně jaksi na dálku vnuknuté – že všechny ty svazky jsou knihami života, že takových knih, jestliže jednou existují, musí být nesmírné množství, neboť nejen tato, ale i všechny ostatní místnosti jsou jimi nabity a počet místností – zde i jinde – nelze přece vůbec odhadnout. Mimoto každá taková kniha má zase velmi mnoho rejstříků a stránek, na nichž se v nesčetných obměnách opakují stále tytéž znaky, a tak to nekonečno pokračuje také i tímto druhým směrem: počtem obměn, do nichž se promítá stále totéž a v nichž stále týmž způsobem je vyjadřováno to, co je vždy znovu a znovu jinak prožíváno.
Zatočila se mi hlava, musel jsem usednout. Sedl jsem si na zem vedle staříka a snažil se vyzvědět, co ví o mé knize života, na níž mi vlastně jedině záleží, neboť bez toho požadovaného úředního výpisu se přece již nemohu obejít. Co by si o mně na policii pomysleli, kdybych přinesl výpis nepravý, či snad dokonce kdybych musel s politováním oznámit, že jsem se o jeho vystavení vůbec nepostaral?
Když jsem se však pokusil znovu promluvit, zazněl můj hlas opět tak silně, že mě až zamrazilo. Nemohl jsem takto pokračovat, zejména ne zde na zemi v těsné blízkosti toho starého, nevšímavého muže, s nímž se zřejmě tak jako tak nikdo nemůže sblížit.
Abych už jednou to kouzlo překonal, vztyčil jsem se a řekl nejneosobněji a nejformálněji, jak jsem uměl: „Žádám výpis z knihy života, jež mi právem náleží. Zajisté nebude nesnadno takovou knihu zde nalézti.“
K mému překvapení archivář tentokrát okamžitě reagoval, snad proto, že si přece jen připomněl své úřední poslání. Otočil hlavu a řekl tichým, zasmušilým hlasem: „Nalézti možno, nenalézti nutno. Záleží na tom, která ti náleží, záleží na tom, kdo jsi.“
Tato slova působila na mne dojmem, že jim nelze – podobně jako výrokům věštírny delfské – nikdy plně rozumět. Má snad být řečeno, že knihu života vůbec neznám, anebo že hledat ji po všech těch regálech se pro starého archiváře jaksi nesluší? Nenaznačuje snad ten člověk dokonce, že se zde měří podle různého lokte a nežádá za svou úsluhu nějakou nezákonnou odměnu, o kterou si nemůže přímo říci, a proto svůj požadavek důmyslně skrývá?
Svými úvahami jsem byl popuzen: proč mám podporovat takovýhle šlendrián. K čemu se mám svěřovat ledajakému nedoukovi, který vůči mně také není o nic sdílnější? „Jsem, kdo jsem,“ odpověděl jsem sebevědomě a cize, „jsem já.“ „To se shoduje,“ řekl archivář a ještě více ztišil hlas, „poněvadž jsi zcela jiný případ, než se domníváš. Nemáš-li jména – a to jistě nemáš, neboť jinak bys je znal – můžeš si vybrat kteroukoli knihu. Kdo ví, kolik knih je pro tebe na tomto světě ještě otevřeno?“
Jestliže jsem byl dříve na pochybách, nyní jsem byl už úplně přesvědčen, že ten člověk je podivín a blázen. Buď se mi bohapustě vysmívá, anebo je již pro své stáří docela neschopen mou záležitost kloudně vyřídit a zastírá to bůhvíjakým tlacháním. Umínil jsem si, že teď už mu neposkytnu žádnou příležitost, aby mě obestíral svými šarádami. Prohlásil jsem způsobem nepřipouštějícím diskusi: „Žádám pouhý výpis pro úřední potřebu, nic více. Pro úřední potřebu, rozumíte, a teď prosím…“
Stařík mi nedal domluvit. Začal cosi překotně drmolit a zároveň se na své stoličce za účinné pomoci rukou nadzdvihoval, takže mezi ním a stoličkou vznikla mezera, široká jako dlaň. Z této mezery pak vytáhl jakýsi pomačkaný tiskopis, na němž až do této chvíle seděl, a třesoucí se rukou mi jej podával. Když opět dosedl, již nepromluvil a civěl netečně před sebe; jistě byl tím právě vykonaným úředním aktem zcela vyčerpán.
Prohlížel jsem si převzatý list, ale nerozuměl jsem mu. Byl potištěn podivným, neznámým písmem podobným švabachu. Hranaté, tísnící se hlavičky a pokroucené křivky tohoto písma působily ošklivým dojmem. Poznával jsem šifru, o níž jsem odedávna slýchal a o níž jsem věděl, že bez dlouholeté odborné průpravy nelze se ani o píď přiblížit možnosti jejího rozluštění. Tento šifrovaný kryptogram má být tedy ztělesněním všeho, co mi život až do této chvíle uštědřil?
Odcházel jsem z místnosti a chápal jsem, že jediný tištěný výpis, pro všechny občany stejný, nahrazuje tisíce otevřených knih. Chápal jsem, že pohádka o tolika otevřených, jedinému člověku vyhrazených knihách byla opravdu jen stařecká, slaboduchá, vymyšlená báj. Mé srdce se zastřelo temnotou a nebylo síly, která by ji mohla rozptýliti.
·