Schází mi stesk malých nádraží
a chaos velkých.
V mém vědomí naráží
na výšku šířka délky.
Co není spočítáno, zváženo a změřeno,
jako by nebylo věcí
ani bytostí.
Zasněženou arénou světa
prokmitává kopuletá
hlava milosti.
S posledním sněhem mne provází
i vysněná čistota.
Oslňuje, ale nezáří
jak štěrk a voda s hlínou.
S posledním sněhem odcházím.
S ohňovým znamením na tváři,
sám
steskem a vinou.
Kdo se tebou dívá, vodo,
jako zvětšovacím sklem…
Kdo nahlíží proudem podob,
vidí víc než obvykle.
Temné nebe vítá průvod
masek mžením…
Hladina svůj původ
hledá zrcadlením.
Černé krásky oblékají
Turci v turbanech.
Opilému srdci v máji
k lásce schází dech.
Pád andělů nad Altají
nikdo neviděl.
Žena anděl z českých bájí
nikdy nepřijde.
Smáčí rukáv ptačích křídel
v neosobní vodní živel,
brčálový kožich strání
stele pod kopýtka laní,
rentgenové světlo kosmu
pařeništěm lesa do snů
Země promítá…
Ale Zem ho odmítá!
Křivky horizontál,
přímky vertikál,
přítomnost kříže
v páteřích těl.
Kvas chleba,
čas vína,
budoucnost číše
upité…
·