Chvílemi se neklidně převaloval. Zaskřípal zuby, potom dlouho zhluboka dýchal, v nose mu protivně pískalo a několikrát lehce zamlaskal. Prošívanou deku si přetáhl přes obličej, zafuněl a hodil sebou na břicho.
Vše měl dokonale nacvičeno. Dokázal by oklamat i sám sebe. Dobře věděl, že ho ještě chvíli bude pozorovat, na toto jí neskočí! Tisíckrát to zvládl na výbornou. Tisíckrát na zkoušku, ale dnes je to doopravdy.
Postel zapraskala. Světlo zhaslo. Z mohutného těla ležícího vedle něj vycházelo mámivé teplo. Pach potu a nočního krému. To vše uspávalo, to vše vábilo za dveřmi postávající sen. Trýznivý sen plný trýznivé skutečnosti. Na zápěstí ucítil ženinu baculatou ruku. Kontrolovala okovy. Ze zvyku ohmatala zámek i jednotlivé články řetězu. Vše bylo samozřejmě v pořádku!
Marek počítal do tisíce. Potom si odříkal školní básně, zopakoval si výroky slavných mužů a latinská slovíčka. Hlavně nespěchat!
Za chvíli začne realizovat Plán. Dobře věděl, co riskuje. Vše měl promyšleno do posledního detailu. Pomalu pohnul rukou, ještě kousek, ještě. Raději si oddechnout a znovu se soustředit. Ještě kousek. Konečně se jedna ruka, jakoby ze spánku, dotkla druhé. Okamžitě nahmatal přepilovaný článek. Soustředil všechny své síly. Ozvalo se tiché lupnutí. Strnul. Ruka byla volná!
Žena se převalila z boku na bok. Odtáhla se a ze spaní zaskřípala zuby. Zvolna se sunul k okraji široké postele. Spustil nohy na zem, a než se nadál, ležel na koberci. Dopřál si chvilku odpočinku a radosti z prvního vítězství. Za okamžik si to po čtyřech namířil ke dveřím. Podlaha ani nezapraskala. Hlavně do ničeho nevrazit! Konečně se dotkl dveří. Postavil se a opatrně stiskl kliku.
Ve vedlejším pokoji v rohu za šicím strojem měl svou skrýš. Dvacet let chránil její tajemství, a ta léta patřila k největším úspěchům jeho života. Skrýš! Byla jeho jedinou nadějí…
Zvedl koberec a odstranil uvolněné parkety. Nahmatal šaty získané na smetišti, několik vypitých lahví a ostrý nůž. V kapse pomačkaných kalhot zacinkal klíč. Nechal si ho zhotovit za všechny ušetřené peníze. Za skříní v chodbě měl schovány nové boty. Rozechvělými prsty si zavázal tkaničky a odemkl. Hbitě se protáhl průvanem z chodby.
Zbývalo odstranit poslední stopu. Na dveřích zářila vycíděná tabulka: dr. Bohumila Knapová – ing. Marek Knap. Nožem uvolnil šroubky. Tabulku zasunul pod předem vyhlídnutou dlaždici. Samou radostí si zamnul ruce. Nikdy tu nebyl, tu ženu nezná, doklady nemá, jmenuje se Rak.
Před domem se nadechl chladného vzduchu. Ulice byly prázdné a pusté. Nad tmavé obrysy domů kdosi zavěsil měsíc. Úplněk. Knap to vzal přes zahrady. Nechtěl zbytečně pokoušet osud. Nechat se chytit? Nikdy! Podruhé by již neutekl.
Ted musí proběhnout několika dvorky a vyhnout se uličkám vedoucím k náměstí. Tam se obyčejně střídají hlídky to dobře věděl. Řídil se podle hvězd. Jeho cíl se nalézá pod trojnásobně prodlouženou ojí Malého vozu. Dům, který musí najít, však nikdy neviděl. To bylo nejslabší místo Plánu.
Co se mu jen o něm Kapec navykládal! Nemluvil vlastně o ničem jiném. Dům na konci města. Zapovězený ráj. Cíl! Kapec tam byl. Nebohý přítel! Při třetím pokusu byl postřelen a již to vzdal. Z nedaleké uličky zaslechl pravidelný krok hlídky. To ještě scházelo! Přitiskl se k cihlové zdi. Splynul s ní. Hlídka přešla. Opatrně vykoukl prasklinou. Dvě ženy v zelených uniformách. Vysoké boty, opasky, kožená pouzdra. Jedné se přes rameno pohupovala vysílačka. Vyprávěly si o novém vzoru pletení, o tom s přetahovanými oky. Ještě že neměly psa! Odlepil se od zdi a rychle zamířil do spletitých uliček mezi zahradami. Bez nesnází našel průchod pod tratí. Najednou stanul před zcela temným domem. Vytlučená okna, propadlá střecha, surově obnažený krov, oprýskaná omítka s množstvím nápisů. Pocítil podivnou slabost u srdce. Jak to vyprávěl pan Four?
„… prolezete oknem do chodby. Je plná špíny a odpadků. Celé generace uprchlíků to zde pečlivě aranžovaly. První bezpečnostní val. Sem nikdy žádná žena nevstoupí! Potom projdete úzkou a neosvětlenou chodbou, po kolena v blátě a nahmatáte jen vlhké stěny potažené slizem. Dusivý zápach je vháněn prasklinami ve zdivu. Druhý bezpečnostní val. Na konci vás čekají okované dveře se střílnami. V případě nebezpečí má hlídka příkaz střílet. Třetí bezpečnostní val. Řeknete heslo. Bude vám otevřeno. Vstoupíte a hned za dveřmi poznáte, že jste na místě. Pro nás doposud neznámý pocit…“
Po těch slovech se pan Four pokaždé rozplakal. Utekl pětkrát. Kde je mu konec? Dostal doživotí. Dva plus jedna první kategorie a bez nároku na korespondenci. Bez vycházek. Zostřeno navíc výchovou vnoučat.
Knap se pracně vsoukal do okna. Těžce seskočil na druhou stranu. Přímo do hromady svinstva. Dusivý zápach pronikal snad až do kostí.
„Pravá cesta očistcem,“ pomyslel si Knap. „Tak je to správné, tak to říkal slepý Hár. Očistit se špínou, jen abys mohl vzhlédnout k azuru nebes.“
Čelem narazil na ostrý roh. Padl, ale po chvíli se dovlekl ke dveřím. Úzkou štěrbinou zářilo světlo. Pěstí zabušil do plechu.
„Kdo je?“
„Sinbur!“
„Kam jde?“
„Tam!“
„Heslo?“
„Licentia poetica!“ V zámku zarachotil klíč. „Liceat modo vivere!“
„Jen když je dovoleno žít!“ křikl Knap do otevřených dveří. „Juvenalius. Satiry!“
„Pojď dál, bratře.“
„Děkuji.“
„Nikomu a za nic neděkuj, bratře. Proto jsi tady. Vše sis zasloužil.“
Dva muži v upjatých černých oblecích Knapa bez dalších slov odvedli. Nejprve do koupelny, potom do kuchyně a nakonec jej v šatně plné zářících zrcadel oblékli do skvěle padnoucího obleku. Chvíli se mezi sebou přeli o barvu vázanky a nakonec se rozhodli pro šedavého motylka. Knap se marnivě nakrucoval před zrcadlem a nemohl se odloučit od svého obrazu. Takhle se viděl poprvé!
„Musíme jít, bratře. Koncert na přání za chvíli začíná.“
„Já jdu na koncert?“ nechápal Knap.
„Také…“ To již stáli před bohatě zdobenými dveřmi. „Prosím, bratře, vejdi.“
Vstoupil přímo doprostřed snu. Cinkot přípitků, salvy smíchu a ohňostroje duchaplných vět. To vše se odráželo v zrcadlech, v nespočetných ozdobách skleněných lustrů a ve stovkách rozzářených očí. Posadil se na prázdné místo u kulatého stolu a s neskrývanou rozkoší se zaposlouchal do rozhovoru.
„Podařilo se mi sešplhat po fasádě,“ vykládal rozšafně bělovlasý pán se stejně bílou bradkou. „Dveře totiž nechala zazdít. Téměř celý rok jsem se nedostal ven. Mezi vařením, praním, žehlením a pravidelným úklidem se mi podařilo uplést provaz. Považte, pánové, provaz z kapesníků!“
„Cože?“ zabublalo to údivem.
„Nahlašoval jsem pravidelně jejich ztrátu,“ pokračoval pán viditelně potěšen vzbuzeným zájmem, „ale žena mě naštěstí považovala za sklerotického idiota, a nic jí nebylo nápadné. Když odešla na hlídku, zkusil jsem to. Z pátého patra, pánové, za bílého dne, v mém věku!“
Pozvedli poháry k přípitku hrdinovi.
„Já jsem na útěku již desátý den,“ začal vyzáblý čahoun s pleší. „Podařilo se mi uprchnout z procházky.“
„Z procházky?“ kroutili pánové nevěřícně hlavami.
„Ano. Využil jsem nestřeženého okamžiku, kdy se má drahá choť zastavila se sousedkou, vytrhl jsem se a skočil do řeky. Ona totiž neumí plavat! Na druhém břehu jsem neohroženě napadl hlídku, sám nevím, kde se ve mně ta statečnost vzala, odzbrojil ji a převlékl se do jejich stejnokroje. V uniformě jsem se potuloval zbytek dne a nevzbudil sebemenší pozornost. Bylo to hrozné! Podprsenka se mi zařízla do masa a podvazkový pás mi deformoval kyčle. O vysokých podpatcích raději pomlčím. V kabelce jsem měl připravený revolver. Poslední kulka byla pro mne. Ale nakonec jsem našel náš dům a již se nevrátím.“
„Kdo by se chtěl vrátit?“ usmíval se dobromyslně tlouštík s namaštěnými vlasy rozetnutými uprostřed pěšinkou. Ostatní mlčky souhlasili. Každý z nich by mohl vyprávět stejně divokou historku. Sem se přece nikdo nedostal jen tak! Museli si nejprve vytrpět své… Nyní se opájeli sladkou únavou a pocitem bezpečí. Do prázdných křesel se během vyprávění posadilo několik dívek. Naslouchaly s půvabně pootevřenými rty.
„Je to pokaždé tak strašné?“ zeptala se jedna, ta v dlouhých fialových šatech.
„Znám mnohem horší případy,“ otočil se k ní pán se zlatými brýlemi. „Zaznamenal jsem, a také archivně doložil, příběhy těch, kteří se sem nikdy nedostali, těch, kteří byli lapeni či zahynuli na útěku. Čest jejich památce!“ Pán v brýlích zvedl sklenici s vínem a nemotorně se uklonil. „Mám důkazy o mužích, kteří se těsně před cílem museli vrátit. Existují však příběhy i o těch, kteří na útěk ani nepomysleli…“
Dívky si trochu neupřímně zacpávaly uši. Nebylo jasné, chtějí-li, či nechtějí poslouchat. Knap se naklonil k sousedovi po levici a zašeptal: „Jedné věci tu nerozumím. Utekli jsme od nich a ony jsou i tady. Vypadají tak líbezné, ale třeba se jen přetvařují, čekají na svůj okamžik, nemyslíte? Nebojíte se jich? Jsou přece za všech okolností nebezpečné!“
Chlapík zafuněl pobaveně Knapovi do ucha: „Co blázníte? Patrně jste si neuvědomil, kde jste.“
„Ne,“ přiznal Knap.
„To přece nejsou ženy, příteli, to jsou andělé. Jsme přece…“ Unylá plavovláska ho umlčela polibkem. Dobře vše slyšela a zasáhla v pravý čas.
„Kde to jsme?“ trval na odpovědi Knap.
„V ráji,“ rozesmálo se děvče. „V ráji. Je to tu rozkošné, nemyslíte?“
„Tak tedy v ráji,“ oddechl si Knap. „Myslel jsem si to.“
Soused s otiskem rtů na tváři mu nabídl doutník. Zrzavý dlouhán v kostkované vestě se ukláněl s pozdviženou sklenkou. Poněkud vrávoral.
„Na zdraví, bratři, na zdraví!“
„Již tolik nepijte, příteli. Koncert za chvíli začíná,“ hrozila prstem dívka s hlubokým výstřihem. Měla na rukávu jakousi pásku, snad pořadatele, ale na první pohled bylo zřejmé, že svou funkci nebere příliš vážně. Však si také pánové jako na povel nalili, a ona si dokonce se všemi připila. Ta ve fialových šatech se mezi nimi opět zjevila jako sen. Cosi náhle zvážnělé dívce s páskou na rukávě zašeptala, ta zčervenala a uhýbala viditelně znaveným pohledem. Knap si všeho dobře všímal a nemohl se zbavit nejhorších podezření.
V tom okamžiku koncert začal.
Doprostřed sálu se přišourali první, trochu nerozhodní hudebníci. S nechutí vybalili pouzdra a vyňali nástroje. Chvíli o překot ladili a pak zvesela začali. Pištící dudy překřikovaly srdceryvně bečící violoncello, tóny trubky se vesele sypaly z mosazného rukávu a pomačkaný saxofon si nostalgicky pro sebe cosi pobekával. Obecenstvo bylo nadšené, pánové podupávali do taktu a slečnám nožky jen hrály.
„Mají úspěch,“ musel se závistí přiznat Knap. On takový nikdy neměl. Proto koncerty a jiná představení, na jejichž konci mohl zaznít potlesk, v podstatě nesnášel.
Hudebníci ještě přehráli pár kousků, potom se dlouze ukláněli a na čísi pokyn ze zákulisí přece jen odešli ze scény Knap si dobře všiml, že několik podupávajících dívek z první řady zmizelo za nimi. No prosím! A máme to…
Na pódiu již stál další účinkující. Příšerně vrzal na odřené housle a tvářil se jako světoznámý virtuos. Silně se potil a neúnavně pohazoval řídkou kšticí. Chvílemi se zdálo, že právě umírá. Nebyla to však pravda. Knap zpozoroval,jak pobledlá černovláska na konci první řady může na tom šaškovi oči nechat. Vypadalo to, že houslista snad hraje jen a jen pro ni. To Knapa natolik urazilo, že ani nezatleskal.
Tak takhle se na to musí! Hudbou…
Na něco zavrzat, zabrnkat, zacinkat, zabouchat či zafoukat. A máme to. Máme je… Knap si nalil a pomalu upíjel. Rozpomenul se na své neradostné mládí, na kouzelné večery u planoucích ohýnků, kdy se jeho kamarádi předháněli na strunách otřískaných kytar. Jejich prsty svižně poskakovaly po sotva viditelných steztičkách pitomých melodií, zpívali zastřeným hlasem o věčné lásce, nekonečných dálkách a sladkých polibcích. Byli trapní? Naopak! Sotva dospělé dívky jim naslouchaly jako uhranuté. Rozněžněle vzdychaly, pofňukávaly a už se nemohly dočkat chlácholivých objetí. Tohle přece žádná legrace nebyla! Jindy zase mladí faunové rozehráli písklavé flétny, kvílivé harmoniky či zasněný klarinet. Jak se to v horách rozléhalo! Nebo u jezera? Prostě všude se to jejich nesnesitelné fidlání vracelo rafinovanou ozvěnou. Stejně se dělo v dívčích srdcích, pochopitelně.
Jen Knap nehrál na nic. Totiž, po pravdě řečeno, hrál. Na klavír: Dosti slušně. Ale nikdy se nestalo, že by nějakou podivuhodnou shodou okolností nalezl pod skalním převisem zapomenuté koncertní křídlo značky Petrof. Ani u řeky, ani v hlubokém lese. A vzít si nástroj s sebou? Zkuste to… Dobře procvičený Schumann, Bach či Debussy jsou náhle k ničemu. A cesta k dívčím srdcím? Uzavřena. A život? Na nic.
To, že k vysněnému koncertu nikdy nedošlo, Knapa navždy poznamenalo. Stal se obětí nepochopitelné zákonitosti – kde bylo obecenstvo, v jistém věku tím míníme líbezné dívky, tam nebyl široko daleko žádný klavír. Kde však hudební nástroj stál, tam nespatřil ani stín dívčího těla. Byla tam jen spousta zbytečností. Beethovenova busta, zaprášené partitury, houslové a basové klíče, přerostlé fíkusy, uschlé kytice, nostalgie a splín. Proto přestal mladý Knap cvičit prstoklad, zanechal elegantní ho držení rukou a do přírody téměř nevyjížděl. Mládí bylo neodvolatelně pryč! Ze slušnosti se oženil, z povinnosti založil nepočetnou rodinu, našel si nepříliš výnosné povolání a stárnul. A najednou se ocitne ve známé situaci – zase si zahrává, zase si nezahraje!
Odsedl si úplně dozadu. Do stínu. Ale i odtud viděl na pódium. Právě tam přinášeli složité aparatury. Modravé reflektory vymezily na podlaze magický kruh. V něm se nakrucovalo pět mládenců. Dohromady jim bylo jen málo přes tři sta let, ale počínali si nadmíru statečně. Svíjeli se ve složitých rytmech, kolem vrásčitých tváří jim bujně poletovaly prořídlé kadeře a bujné plnovousy se cuchaly v zuřivých synkopách. Byli okouzlující. Potlesk, dupání, pískání a ječení to dokazovaly.
Co tady vlastně dělám? Kam jsem to utekl? Knap nespokojené poposedával. Koncert snad někdy skončí a pak… Pak to bude jako pokaždé. Proč vlastně utíkal, v co doufal? Ani si nevšiml, že si k němu přisedla dívka v bělostných šatech. Útlá a něžná. Nevinnost sama!
„Na co budete hrát vy? Uhodnu to?“
"Já?" upřímně se zděsil inženýr Knap.
„Možná hrajete na tubu,“ dotírala, „nebo na varhany? Asi se a nechám překvapit.“
„Ale já…“
„Musíte začít co nejdříve,“ pokračovala umíněně. „Abych vás slyšela. Za chvíli mi končí služba.“
„Služba?“ divil se Knap.
„Mám dnes noční a pak mě čekají dva dny volna. Představte si to – dva dny, celé dva dny! Ani nevím, co budu dělat.“
„Jsou to opravdu andělé,“ uklidňoval se Knap. „Střídají se ve službě. Jako v nebi, tak i na zemi. Andělé strážní. Žádné nebezpečí nehrozí.“
„Přes den si vyrazím za kamarády, třeba si půjdeme zatančit,“ žvatlala dál s nevinnou neúnavností. Knap nemohl tušit, že se jmenuje Anděla. V jeho příběhu to nehrálo žádnou roli. Bohužel… „Anebo si vyjedeme za město. Dokázala bych se celé dny toulat v přírodě. A večer s kytarou u ohně! Asi jsem hrozně romantická, nemyslíte? Jenomže v pondělí už musím být tady, to mám dvě denní za sebou.“
Co na to říci? Knap se bezradně rozhlížel. Další číslo programu končilo. Aparatury zablikaly a zhasly. Zdivočelé dívky vtrhly na pódium a odnášely si znavené hudebníky v zubech. Do zákulisí. Bylo na nich znát, že se nemohou dočkat. Nebo to také bylo v rámci služby?
„Jsou prima, co?“ plácla Anděla.
„Prima,“ přitakal stejně bezmyšlenkovitě Knap.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se. Jako v ordinaci. Rok narození, bydliště, povolání…
„Knap. Inženýr Marek Knap.“
„Vážně?“ povytáhla obočí. Vytáhla z kabelky malý zápisník. Chvíli v něm soustředěně listovala. „Á tady! Ale vy jste měl vystupovat již před hodinou. To si odnesu,“ složila ruce do beznadějné polohy.
„Snad nebude tak zle,“ chlácholil ji Knap. „Já vám zahraju kdykoliv. Na klavír.“
„To je úžasné,“ vyskočila dívka Anděla.
Na pódiu bylo již pěknou chvíli ticho. Knap vstal. Ze šumotu diváků se ozvaly hlasy neviditelných pořadatelů: „Našlo se piáno značky Petrof. Ztratil se účinkující.“
„Běžte,“ zašeptala dívka a stiskla mu rameno. Vzala ho za ruku a razila mu cestu mezi stoly. „Další účinkující,“ volala. „Poslední číslo dnešního koncertu. Pan Knap.“
Pocítil ostrou bolest u srdce. Sladká malátnost ho kolébala na vlnách blížícího se přílivu.
„Dál už musíte sám. Držte se!“
Osaměl před velkým koncertním křídlem. Naleštěným křídlem osudu. Obnažené zuby kláves se cenily v tichém smíchu. Černé tělo nástroje se smyslně prohnulo do ladného tvaru a vyčkávalo na první dotek. Nástroj připomínal rakev vystavenou za výkladem pohřebního ústavu.
Dotkl se kláves. Pozorné oči si ho z přítmí hlediště zvědavě prohlížely. Dívka v bílých šatech, dívka Anděla, seděla v první řadě. Osamělý reflektor jí do bělostné tváře vymaloval černé stíny.
„Budu hrát jen pro ni,"“ prolétlo Knapovi hlavou. Hned se mu ulevilo. První tóny byly překvapením. Hudba z něj vycházela jako dech. Srdce se tetelilo v kleci pěti linek. Melodie tryskaly z nejhlubších propastí a zpěněné vrcholky gejzíru se lámaly v tříšti pod hvězdami.
„Co to vlastně hraju?“ Zadíval se na prsty, které se kroutily v křeči a ucukávaly před doširoka rozevřenou klaviaturou. Zděšeně se nohama opřel do pedálů. Chtěl najít pevnou zemi. V zoufalství nalezl jen její oči. Byly náhle prázdné a strašně vzdálené. Bez naděje. Slzy si již dávno otřela vyšívaným kapesníčkem. Bílé šaty se rozevíraly ve vichru tónů a odhalovaly nahé tělo, matné a protkané modravými žilkami.
„Můj Bože,“ vydechl. Byla to poslední věta skladby. Zaburácel potlesk.
Marek Knap dopadl na černé víko. Ale nebyl to klavír. Přece jen ne. Byla to rakev. Černá, elegantní, se stříbrným kováním v rozích. Přesně na míru.
·