Zajisté by bylo možné vypočítávat velká literární díla literárních velikánů a zdůvodňovat jak trefně a přesně vystihli téma, kterého se ve svém díle zmocnili. Možná by stálo za zmínku uvést vydání některého ze světových trháků, na jaký neváhají vášniví čtenáři (kupodivu stále prostát v den vydání třeba noc před knihkupectvím. Na domácím literárním nebi by určitě stála za zmínku Květa Legátová a její knižní titul Želary, téměř vzápětí po vydání vcelku dovedně přepracovaný do filmové podoby. Přesto bych se rád zmínil alespoň o dvou událostech v literárněspolečenském životě uplynulého desetiletí, které mne zaujaly.
A sice, že se nesplnily předpovědi o zániku tištěných knih v důsledku ataku elektronické medializace všeho možného, včetně knih. Také jste si všimli, kolik lidí si cestou vlakem, či jiným dopravním prostředkem, nebo jen tak otevře knihu a zaujatě si v ní čte? Kolik dětí rádo listuje zajímavými časopisy a knihami – a to i přes stížnosti, že vlivem internetu přestávají číst? Pravdivé je zřejmě rčení, že zajímavě napsaný a dobře postavený příběh si vždycky své čtenáře najde.
Druhým argumentem je nedávno odeznělá celostátní výběrová soutěž „Kniha mého srdce“. Ve vánici vydávaných knih a ve smršti některých masivně medializovaných titulů si čtenáři za knihu svého srdce zvolili vcelku útlou knížku prozaika a publicisty Zdeňka Jirotky (1911 – 2003) „Saturnin“ (poprvé vydaná roku 1942). A hned na druhém místě – až k neuvěření – neméně milou knížku Boženy Němcové (1820 – 1862) „Babička“ (prvně vydaná v roce 1855; do současnosti vyšlo přes 300 českých vydání, přeložena byla do více jak dvou desítek jazyků, několikrát zfilmována).
Domnívám se, že na prahu prvého století třetího tisíciletí nepotřebuje tato skutečnost další komentář.
·