Rozsypala vlasy do obrazu Hieronyma Bosche.
   Tak nějak asi zapadalo slunce nad Ithakou.
   Brodil se tou záplavou tepané mědi jako pohanskou modlitbou.
   Pod vlasy potkal gotické sedláky stojící před žebřinovým vozem. Trčeli k nebi jako klasy vzešlé z rozmaru rosy pro tenkou píseň kosy.
   Znám ten obraz dál, řekl. Zcela vpravo začíná peklo. Muž ryba – kráčející k mlčení o všech hrůzách světa.
   Muž parohy – ani nevím už, kde jsem ho naposledy potkal.
   Ženy sedící obkročmo na ďáblech. Nicota.
   Umlčela ho uprostřed věty, právě když zahlédl na plátně žoldáky pobité plechem.
   Chvíli mlčeli jedním dechem a právě uprostřed toho líbání vystoupily z obrazu jakési středověké postavy.
   Nabádaly je ke klidu, vyhlašovaly zákaz srocování, napřahovaly kopí.
   Nejpozději v tuto chvíli mu začala připomínat bílou perlu v červené kazetě. Ovšem ani této noci se jí nijak významněji nedotýkal. Je velkolepé, kolik podob má bolest.
   Znám ten obraz dál, řekla. Poněkud zleva, každopádně však shůry přistupuje zvěstování a jednoznačné světlo.
   Nevzala ho potom za ruku. Přesto stoupali vzhůru k šesti spícím andělům.
   Tam, mezi oddechováním dětí, mlčeli o některých pravdách, které vyřčeny vypadají jako sochy.