Složím ti báseň
pro mlčení
tak tichou
že snad ani není
(jako když slza rychle skane)

Tu báseň pošlu
bez obálky
tou ať je nebe
známkou dálky
obzory modře vrubované

A k básni přidám
planou růži
i s trnem
který hledá v kůži
pramínek rudě zčeřený...

i zemi v níž má kořeny

K holému stromu

Opři se vodě o rameno
vypučí list a dá ti jméno
(Krajince dneška chybí rám)

To jméno chce být vysloveno
nad zení sněhem uvláčenou
(Já sotva dechu popadám)

Co si jen počtu s dychtivostí
kterou teď do slov odít mám?
Hlas divný budí suché kosti
(Mé srdce vzlíná, nevím kam)

Kos

Sychravé ticho loňských stébel
prohřívá pouze jeho zpěv

A tak to chodí už pár neděl:

Nečeká až se někdo přidá
Před ranní znělkou prchá bída
Lítostí taje Boží hněv

Podšumaví

Tam za kapličkou mají kámen
kde kdosi spatřil Pannu panen
jak slepým oči otvírá

Neříkám každé zvěsti Amen
Někdy se v nitru kalí pramen
s vírou se mísí nevíra

Neštěká v lesích panský chrt
Velebný páter nevrací se bryčkou
Z kostelní vížky zívá smrt
a skřípe korouhvičkou

Kormorán

Prostorné ticho studí ze všech stran
Uprostřed něho střádá kormorán
na špici kopí skloněného k hrudi
výkřiky které nikdy neprobudí

ozvěnu jež tu dříme ochraptělá
na slizkém boku věkovitých skal
(Ach nevěř že by ryba nekřičela
když jeho zoban do hřbetu ji ťal)

Žít mlčky značí zemřít bez ozvěny
Bez vody zmíráš
ve vodě jsi němý

Hladová luna

Obírá maso ze tváří
zatímco němí kováři
pro úsvit slunce kují

I kosti stromů zazáří
než k nebeskému žaltáři
obzory přiletují

To z jejich výhně
– kdo to neví –
tisíce jisker
stoupá k nebi

Prostírání

Bodliny strnišť podrásaly vzduch
a ten se cuká
horkou bolestí

O hrany křížů opírá se Bůh
žehnaje stínem holá rozcestí

Po stropě lezem jako hejno much
převrácen svět
se žárem touhy mstí

Buď

Buď čistá jako probuzený pramen
jenž tryskl k obloze a dosud nezná cíl
Buď prostá jako poutníkovo Amen
když bosé kroky večer zastavil