Jarmila M. Skalná
Chodící hůlka
 
Záhada vidět opuštěné boty uprostřed chodníku. Levá, pravá, seřazený pár. Rozhlížím se. Zakukuji do nebe, do pekla, nikdo o boty nemá zájem. Bojím se do nich vklouznout. Co když jsou sedmimílové?
   Můj muž by řekl: Je to tvůj strach a ty sis o něj koledovala.
   Dobrá, nebudu strašpytel. Kdo se bojí, nesmí do lesa. V jakém lese se to ocitám s vůní tlejícího dřeva v chládku vlhkosti s podivnými zvuky ukrytého erotismu?
   Vybavují se mi slova Lorén: "Pavouci jsou všude a koušou. Někteří jsou tak velcí, že chytnou ptáka."
   Obcházím velké pavučiny, překračuji armádu jedovatých mravenců, vyhýbám se včelám medovým, červeným, orchidejovým, odháním mouchy a komáry. Bodají, potvůrky. Samičky Anopheles potřebují dneska moji krev pro nakladení stovky vajíček zítra. Jak poznat, která je samička, středního věku a nakažená malárií. Jsem zmatena. Polykám tabletku proti malárii. Nastavuji sprej 'Jdi pryč' a cupitám za červenou čepičkou přede mnou, která mi razí cestu mačetou. Dědí se mačety z otce na syna? Jak lehké vycítit, že je to svět Reniho dětství, kde otec učil syna lovit maso džungle na rodinný stůl. V Iquitos ho čeká žena se synem, ale nikdy tam nebude doma. Ať vyjde z města kterýmkoli směrem, dojde vždycky do svého dětství, protože všechny cesty z Iquitos vedou do džungle.
   Sahám do kapsy pro primitivní zbraň z nejprimitivnějších a schovávám ji zpátky. Než bych čepel otevřela, jedovatý šíp by mě zasáhl jako okolní uječené opice, papoušky a ptáky ve vysokých korunách stromů. S každým krokem sčítám stupnici pocitů: Nepřítomná – Zmizelá – Zapomenutá – Propadnutá – Uštknutá – Přepadená – Zničená – Rozpadnutá – Smrt. Nemixuj smrt se životem. Není čeho se bát. Jsi vítaným návštěvníkem.
   Několik hodin putujeme tajuplnou džunglí a stáváme se její součástí. Kam se podívat? Pod nohy, nebo do korun, které propouštějí sem tam horké paprsky.
   "Reni, je to pravda, že tady žije největší papoušek na světě a největší hlodavec a největší mravenec a největsí had?"
   Reni přikývne.
   "Je to pravda, že je tady polovina ptáků na světě?"
   Reni pokrčí rameny.
   "A nejvíce druhů motýlů na světě?"
   "Možná?"
   "Chytni mi motýla morpho s křídly jako obloha. Lorén si to přála. Já vím, je to bláznivý nápad honit se džunglí za motýlem."
   "Podívej se na ty tenké houby na kameni," Reni volá dozadu. "Některé houby v džungli rostou jenom na dřevě."
   "Vypadají jako louka kopretin," odpovídám radostně. Ale Reni nikdy neviděl louku kopretin. Nerad mluví o tom, co neviděl. Žije tím, co vidí. Chodí pomalu, tiše, občas se zastaví. Všechno si prohlíží. Nadzvedne mačetou list nebo odhrne větev a jde dál.
   "Kde jsi?" volám ustrašeně, když ho ztrácím z dohledu.
   "Pojď sem," šeptne. "Vidíš toho zeleného človíčka na listu? Chodící hůlka mu říkáme."
   "Chodící hůlka?" Jak krásné jméno pro legračního zeleného tvorečka.
   Reni nadzvedává mačetou tenounké tělo s dlouhýma nohama, tenkýma jako vlásek. Pokládá mi je na předloktí. Ztuhnu. Čekám, že chodící hůlka odchvátá na list se svou perfektní kamufláží, ale kupodivu se mě drží. Prochází se tanečně nahoru a dolů. Necítím se přespolním běžcem, kterému se jaguáři vyhýbají. Zvykám si na nového společníka a neodháním ho. Drží se mě křečovitě.
   Není jednoduché přečíst skrytý život džungle. Reni je dobrý pozorovatel. Vidí přesně to, co já nevidím. Je zázrak uvidět v jezírku jako dlaň malé průhledné rybky. Učím se rozeznat kmen kaučukovníku od kmene pona, ze kterého bych si mohla postavit dům na kůlech na břehu Amazonky. Osvěžuji se průzračnou vodou utajenou v plazivém divokém víně. Učím se nadšeně a čas se zastavuje. Cítím, že už nejsem začátečník.
   Reni vylézá na strom. Usazuje se na větvi jinak než Evropan. Je to poloha pralesa. Pustí se hladově do divokých malinkých žlutých jablíček. Jí dlouho, dosyta.
   "Chceš taky?" Vzpomene si na mě.
   Přikývnu. Poprvé v Jižní Americe nemám strach z cholery a cpu se lahodnými plody mixované chuti angreštu a jablek.
   "Reni, cítím se s tebou tak bezpečně."
   Průvodce se vděčně usměje, když slézá ze stromu a řekne: "Teď dávej pozor, ať neuklouzneš."
   Scházíme strmě po vlhkém mechovém chodníku vedoucím na malý udusaný palouk. Jsme blízko civilizace, zdá se. Reni se usadí na kmeni a nabídne mi sáček s názvem 'maso džungle'. Kroutím hlavou. Tuším, jaký druh sušeného masa se pod názvem skrývá. Utrhnu obrovský list a pokládám na něj chodící hůlku. Obíhám palouček nepříčetně divoce. Pak se roztančím jako motýl zmatený vůní květin. Na kterou usednout? Saji nektar z červené hlavičky dlouze, předlouze, až cítím, že se mi síla vrací.
   "Na co čekáme, Reni."
   Neodpovídá. Hlava mu visí na prsou jako mému dědovi po dobrém obědě. Co znamená dobrý oběd pro lidi kolem Amazonky? Reni říkal vařené zelené banány třikrát denně každý den, loupaný, vařený juka kořen, který se svou spoustou škrobu chutná jako brambor. Každý den ryba z Amazonky, někdy kukuřice, někdy maso z dřungle. Rozhlížím se. Že by Indiáni jedli všechny ty ptáky, opice, hady, želvy, hlodavce, jaguáry? Buvoly, které jsem viděla u jezírka nedaleko Amazonky, chovají na prodej, říkal Reni. Také říkal, že když si Indiáni zakládají plantáže, vykácejí stromy, nechají je uschnout po několik týdnů, pak je spálí a půdu poryjí a osadí. Mohou kopat juku za šest měsíců a za rok sklízet banány.
   Co na to říká příroda? Lidé se musí nějak živit, Reni si myslí. Je pravda, že nachytat dost ryb z Amazonky a ulovit dost masa z džungle je těžší a těžší. Ale přijít jednou o všechnu tuto krásu je nepředstavitelné.
   Stávám se loveckým psem číhajícím na stíny zpoza tajemných stromů podivných jmen. Vnímám intenzívně vrzání kobylek a kvákání žab. Hlava je omámená. Svěšuje se s podivnými představami bláznivé horečky. Potkávám všechny známé. Zdraví mě, radují se, že jsem zpátky. Ale proč všichni chodí po čtyřech jako opice?
   Sny jsou jako stopy. Mohou vést přímo nebo oklikou. Mohou se zastavit a zase rozběhnout nebo ztratit a objevit. Můžeme se do nich vejít nebo ne.
   Cítím jemný stisk na rameni. Otevřu oči zeširoka.
   "Vy, pane Eduarde?"
   Vzduch voní mocí čarovných bylin. Raduji se. Našla jsem hrdinu svých snů. Yagua Indiáni se radují se mnou. Tři malé hubené ženy mi uvazují kolem pasu krátkou sukýnku z hrubé trávy, jakou mají ony. Nedávno jsem viděla v televizi tanec mužů jednoho kmene odněkud z džungle. Všichni byli nazí, až na tři tanečníky v amerických trenýrkách.
   Pan Eduard se směje zeširoka. Přidávám slova, aby úsměv vydržel: "Nenávidím šaty. Nosím je jen, aby přikryly moje tělo." Yagua Indiáni se chichotají, když Reni překládá moje slova. Až na jednu starou, rozcuchanou Indiánku s vystouplými žilami na kostnatých rukou, vysedlým zubem v dolní levé čelisti a s pohledem uhrančivým jako čarodějnice. Bojím se jí. Podávám jí mýdlo. Přičichne ke krabičce a oči jí zasvítí. Rozbalí papír, zase papír zabalí a rychle schová věc do pleteného košíku. Celou dobu mě zamračeně pozoruje. Občas vytáhne mýdlo, prohlédne si ho, přičichne a zase je schová do svého košíku. Pan Eduard říká, že Yagua Indiáni jsou jeden z nejzáhadnějších kmenů kolem Amazonky. Vlasy mají havranní a jen ta nejstarší má šedivý vlas. Ženy se tiše usmívají, když mi kladou k nohám drahokamy lesa. Všechny šperky s ostrými zoubky pyran a hlodavců, s lebkami malých opiček a jednoduchostí suchých travin a plodů džungle jsou překrásné. Nasazuji si korálky, které mi barví ruce jako duha. Chci barvu smýt, nemám čím. Chci barvu utřít, nemám do čeho. Ženy se smějí. Sněhové bílé zuby nemají moc rovné. Mluví ke mně laskavě. Nerozumím. Odcházejí k nedalekému stromu nazývanému Renim achiote. Trhají chlupaté plody podobné kaštanu. Půlí kůru a červenou rozmačkanou dření si barví líce. A pak malují moji tvář tajemstvím kmene Yagua. Pan Eduard hraje na kytaru podivnou pentatonickou písničku a ženy se dávají do tance. Zatímco muži s trávovými sukněmi po kotníky a trávovými límcy po záda se předhánějí s Renim ve střelbě dlouhou dutou tyčí, kterou Yagua vyfouknou na dálku jedovatý šíp a zasáhnou ptáka vysoko v koruně. Reni mi půjčuje zbraň. Blow gun je příliš dlouhá, abych ji udržela pevně. Houpá se v ruce jako strom ve větru. Moje šipka nezasahuje ani nejbližší kmen.
   Cítíme, že je čas k návratu před nocí džungle. Vklouzávám do svých rozbitých, zaprášených tenisek. O ty jediné z mé skromné výpravy není zájem. Ověšena dary džungle odcházím s chodící hůlkou, panem Eduardem a Renim hledat cestu dále. Než se dostaneme k loďce na břehu Amazonky, musíme zaspat jednu noc. Bude nejděsivější, jakou jsem spala.
   Ve vesnici, kam docházíme za šera, nás vítá americká doktorka. Pomáhá mi smýt vodou z Amazonky barvu Yagua přátelství a podává mi běločistou blůzu. Doktorka je nadšena naší přítomností. Chystá s Indiány královskou večeři. Ryby z Amazonky, opečené banány trhané za zelena, černé fazole, rýži, sušenky s kávou a podivnými plody okolí. Po večeři sedíme všichni u ohně za zvuků kytary.
   "Jak jste se sem dostala?" ptám se.
   "Jako ty. Přijela jsem jako turistka, odjela a příští rok se vrátila natrvalo."
   "Ale já nejsem turistka a nechci zůstat natrvalo."
   "Ráno je moudřejší večera," říká doktorka záhadně.
   "Jste tady spokojena?"
   "Ano. Jinak bych tady nebyla."
   "Vyléčila jste hodně Indiánů?"
   "Ano," odpovídá skoupě.
   "Chodí za vámi nemocní, nebo musíte za nimi?"
   "Někdy přivedou nemocného až sem. Často se stává, že mě naloží do loďky, a pak třeba jdeme několik hodin džunglí. A zase celou trasu zpátky. Nejhorší je to v noci. Trvá několik let, než si člověk získá důvěru Indiánů. Někdo toho vůbec nedosáhne."
   "Musí být člověk moc chytrý nebo znát kouzlo šamanů, aby Indiáni důvěřovali?"
   "Obě věci jsou jaksi propleteny."
   Pan Eduard se usmívá. Poznal dobře tajemné Indiány na svých poutích podél Amazonky. Vybrnkává tóny divoké peruánské písně. Doktorka odhazuje sandály a tančí a patami buší prudce do země s výrazem pomatené. Jedním pohybem si rozpustí dlouhé vlasy k pasu, oči se jí rozšíří a vyčerpaně se svalí k zemi. Zvedá se, sebere svoje sandály a beze slova zmizí. Jdu za světýlkem petrolejové lampy v okně primitivní ordinace, otevřeném do džungle. Příroda nic netuší. Slyším tichý vzdech. Ticho.
   "Paní doktorko, jste tam?"
   Zasténání.
   "Paní doktorko, jste uvnitř?"
   "Přivedli mi pacientku," záhrobní hlas odpoví.
   "Je to komplikovaný případ?" ptám se starostlivě.
   Ticho. Světlo zhasíná. Svírá mě úzkost. Kytara utichá a obrovští ochočení papoušci na zábradlí svěšují hlavy. Jdu po citu černou tmou do svého domku s dveřmi na háček, ale jednou stěnou otevřenou do džungle. Vlezu po čtyřech na hrubou dřevěnou postel se sněhovou plachtou nade mnou. Svírám primitivní zbraň s předsevzetím, že se dnešní noci ubráním komukoli. Vnímám intenzivně noční výkřiky radosti i hrůzy a za hodinu poznávám, že je to nejpodivnější ukolébavka, jaká mě kdy uspala do hrůzostrašné přítomnosti.
   Doktorka se nade mnou sklání a nutí mě vstát. Jak to ale vypadá? Vlasy rozcuchané, krvavé škrábance po tvářích a rukou, oči uhrančivé. Táhne mě do tmy džungle. Klopýtám. Jdeme dlouho a vcházíme do tmavé jeskyně, kde čeká Indián u ohniště. Přichází druhý Indián a vysype přede mě obsah velkého pytle s živými tělíčky nejjedovatější havěti džungle: hady, škorpióny, pavouky, chlupaté housenky. Doktorka je nabírá rukama a hází do ohně. Drtí černá semena, smíchává je s tabákovými listy a popelem ohořelých jedovatých tělíček a zalévá vše tekutinou z tmavé lahvičky. Nabírá směs velkou lžící a leje mi ji do krku. Bráním se. Indiáni mě drží silně. Dusím se. Otvírám oči. Ohmatávám si obličej. Není na něm známka násilí, jenom pot mi stéká řekami po těle. Jsem šťastná, že je noc za mnou. Nejenom pro mě je ráno v džungli radostné.
   Kde je můj nůž, který jsem pod pokrývkou držela? Prohledávám postel důkladně, každý záhyb. Marně. Že by mi ho doktorka vzala?
   U snídaně si ji po očku prohlížím. Dlouhé vlasy má rozpuštěné podél bledé tváře. Paže má posety krvavými škrábanci.
   "Jak ses vyspala?" ptá se, aniž zvedá oči.
   Hlasitě polknu. Co když je v jídle přimíchán popel jedovatých nestvůr džungle?
   "Ještě máte u sebe tu pacientku?"
   "Ne. Odvezli si ji k ránu domů."
   "Co jí bylo?"
   "Pravděpodobně žlučník."
   "Netušila jsem, že Indiáni trpí našimi nemocemi. Co nejvíce léčíte u dětí?"
   "Otravy z džungle. Děti spatlají všechno, co vypadá k snědku."
   "Kde jste přišla k těm škrábancům?" ptám se opatrně.
   "Moje kotě bylo v noci divoké."
   Chodící hůlko, opouštím tě nerada. Je pro mě lepší držet se ve stopách přátel. Nemůžeš jít se mnou. Nezasloužíš si smrt za svoji věrnost. Děti z vesnice se shlukují a pozorují překvapeně, jak si povídám s chodící hůlkou. Lechtám ji po pavoučích nožkách a pokládám ji na list stromu. Děti rozumí. Děti Amazonky ví, jak rozmlouvat s přírodou. Jsou milé, trošku ostýchavé, ale drží se mě jako klíšťata. Jejich kůže je hnědá, hebká, teplá. Nutí mě to pohladit jejich tváře a snědá ramínka mezi natrženými rukávy. Bříška mají plná, jako by chtěly vypít celou Amazonku. Vytahuji z batohu poslední bonbóny, žvýkačky a oříšky. Děti bleskurychle nastavují hebké dlaně. Přála bych si zmrzlinový vozíček. Vyvolávala bych na celé kolo: Zmrzlina, zmrzlina za pyranu.