Do obrazu naší ulice vnesli nejvíc půvabu psi, kočky, veverky, mývalové i lidičky – figurky pomilováníhodné.
Poezie naší ulice se zrcadlí i v přízvisku, které jsme přiřkli některému pro nás významnému domu a člověku.
Na konci ulice při okraji parku bydlela v domě "U šťastné Suzy" fenka z rodu samojedů. Běloučká, načesaná, navoněná, vesele se tu probíhala, vždy doprovázena svým pánem, profesorem španělštiny. Byl to usměvavý starý pán a rád se s námi bavil. Slyším ho jako dnes jak vždy říkával: "Ta naše ulice by se měla jmenovat Psí cesta, není-liž pravda? Je průchodící pro všechny psy z přilehlých ulic. Přibíhají samotní nebo v doprovodu se svými pány, i autem je přivážejí do parku, aby se vyvenčili a poskotačili si. Co já jich tu denně spatřím, román bych o tom mohl psát." Ale nenapsal.
Bok po boku jsme já – Yankee Clipper a Yankee Doodle – v postrojích, pobitých mosaznými cvočky, vedeni na řemíncích naší elegantní paní, také byli rozkošnými figurkami naší ulice. Pětkrát denně jsme vycházeli na procházku. Naše paní se nad námi, spřežením skotských teriérů, hrdě nesla, bezmála jako by jí patřila celá ulice se všemi čistokrevnými psy. Byla v desátém nebi když se jí doneslo, že náš dům lidé nazývají "Dům u dvou skotíků". Žádná jiná lichotka by ji víc nepotěšila. Zatoužila také, aby se i ten spisovatel, náš bezprostřední západní soused, zhlédl v naší kráse a napsal o nás knížku s nadpisem "Dům u dvou skotíků". Mohl by se šířeji rozepsat o všech čistokrevných psech v naší ulici a vyzdvihnout tím i její vznešenost.
Taková knížka by však musela být psána s láskou a tu on nemá ani ke svým dvěma boxerům. Naší paní to mohlo srdce utrhnout, jak ti boxeři, zavření ve sklepě, řvali a vyváděli jako paviáni, když si pan spisovatel s paničkou odjeli "na lepší". Z domu "U dvou paviánů" se nesl jejich řev otevřenými okny sklepa, zastřenými sítí, až do ložnice našeho přítele – právníka na penzi. Řev boxerů Hobo a Fido mu přetrhl odpoledního šlofíka, nedopřál mu libého spánku. Přetahoval si přes oči černou pásku, uši si zacpával gumovými ucpávkami, ulevoval si jadrnými nadávkami. Všechny psy z naší ulice shrnul do jednoho pytle a posílal je do horoucích pekel, aby je tam satanáš na ohni uškvařil a svět si od té psovské psoty oddechl.
Vida, báječná perlička o lidech a psech z naší ulice. Spisovatel pro stromy neviděl les. Ani jedinou povídku o naší ulici nenapsal. Všechno by upadlo v zapomenutí, kdybych sem do Vřesového údolí nebyl přišel já, bedlivý pozorovatel s nevšedním zájmem o vše, co se děje teď a co nenávratně zapadlo do zašlých časů. Sám bych nedokázal vnést to i ono na světlo boží, nebýt paní Jackie a našeho přítele – právníka s jeho mimořádnou pamětí a vzděláním. Daleko široko mu nebylo rovno. Jeho dům jsme nazvali "U děda Vševěda".
Rázovitý vysoký stařec s šedivou buřinkou na hlavě je na jaře a na podzim snad nejroztomilejší figurkou naší ulice. V zimě vymění pokrývku hlavy za černou perziánovou čepici s klapkami na uších. V létě do dálky svítívá svou vyholenou opálenou lebí. Rád nosívá košile Madras. "Madras je stát v jižní Indii. Znak pravosti a cennosti těch drahých košil je v tom, že zaručeně blednou na slunci a pouští barvu v prádle. Látka je ručně tkaná, z ručně předené bavlny, barvené jen rostlinnými barvivy," chlubně vykládá. Vždy staromódně elegantní, s holí a krokoměrem připnutým u pasu kráčívá řízným vojenským krokem po chodníku od rohu našeho domu k parku sem a tam jako kyvadlo pendlovek. Bezmála by do roka obešel jezero Ontario, veliké jako Československo. Polichotil jsem mu, ač mám na něho pifku pro tu jeho slovní útočnost na mne a Jackie.
Té bych snesl modré s nebe za tu její převelikou lásku k nám pejskům a k jiným čtvernožcům. Ráj na zemi jim činila. Dobře před dvaceti lety projížděli naší ulicí mlékaři a pekaři koňmo a podle objednávky dodávali do mléčných schránek své zboží. Jediná paní Jeckie se smilovala nad žíznivými, dobře i spoře krmenými koníky. Pod javor postavila vědro a nad ním přibila ceduli s nápisem: "Zde mohou vozkové napájet koně."
Tehdy naší ulicí projížděl starý shrbený žid se svým koníkem Bambi. Kdykoli Jackie uslyšela žida vyvolávat "Kůže, hadry, kosti, láhve!", už vyběhla hubenému koníkovi vstříc a krmila ho mrkví, chlebem a cukrem. Koník si na laskavou paní a pamlsky navykl tak, že při té túře z každé přilehlé ulice vždy mířil k domu štědrosti. Když se konečně zastavil před vytouženým domem, řehtal, dupal, podkovami zvonil, z místa se nehnul, dokud Jackie nepřivolal.
Jackie denně vynášela na práh domovních dveří krmi na přilepšenou sousedovým kočkám. Vzdálenějším veverkám při procházkách v ravině vkládala do keřů burské oříšky v obálkách z pánovy úřední korespondence. Náš pán se zděsil, když jednou našel obálky se svou adresou, rozfoukané větrem po parku. Jackie od něho dostala na pamětnou! Tisíc nových sáčků a tři pytle burských oříšků.
Když se nějaké zvířátko, psík, veverka nebo kočka, zastavilo ve vozovce a vtom přijíždělo auto, ihned na šoféra mávala, aby zastavil, plna strachu, že je auto udeří a zabije.
Cestou zdravila každé pobíhající psisko: "Halo, Peggy, Dolly, Jimmy..." Žárlil jsem na ty poběhlíky; někteří nás vytrvale doprovázeli. Nakvašeně jsem na ně dorážel a durdil se. Paní patří jen mně! Ale ona by na psy, své přítelíčky, nekřikla, nedupla, ani klackem nepohrozila, aby je odehnala.
"Ubohá stvořeníčka, říkávala Jackie dvěma bílým pudlíkům, Nudi a Maudy, jejichž ovčí kudrnatý kožíšek byl ušmudlaný jako lavičník. Ač z velkého domu "U vou hladových pudlíků", sami pobíhali ulicí a lovili v popelnicích něco k snědku. Chrupali i kosti a z toho asi měli ty zahnojené oči.
*
V ohbí ulice v domě "U smutné Lucy" seděla denně za oknem jako ve vězení walesská corgi-fenka. Smutná Lucy div pacičky nesepjala a toužícíma očima žebronila o procházku s námi, hrdě si vykračujícími.
Svérázný dům "U zuřivého vlčáka" a jeho majitelku bedlivě střežil statný vlčák Rex. To byl ten slušný, co dělal hromádky jen do vozovky. V pravidelné ranní a večerní procházce jsme se potkávali u prázdné parcely. Oba krátce držení na řemínku jsme na sebe vztekle řvali, míníce se do krve servat; ulice se skoro v základech otřásala a obě naše paní, hovořící o svých miláčcích psech, vlastního slova neslyšely. Spěšným mávnutím ruky se rozloučily, ale já, útočník na slovo vzatý, jsem škubal řemínkem, obtáčel jím Jackie a vyváděl psí kusy, dokud Rex nezmizel z mého dohledu.
Dům "U bratrů bassetů" Ralfa a Popa byl naštěstí na druhé straně ulice, té bez chodníku. Šlápnout na jejich trávník nebo zvednout nožku na jejich popelnici bylo o život; tak ostře hájili své území. Zrána se sami prošli ulicí a vrátili se na zavolání. Odpoledne věrně při noze doprovázeli svou mladou nešťastnou paní. Zatímco se probíhali, povznešeni nad všechny psy, jejich paní sedávala na lavičce pod hlohem. Vzdálena světu, se zasněnýma očima upřenýma do nebe, s podivně zářící tváří nevnímala ani lidi, ani děti, ani psy. Nedala se ze své blažené chvíle vyrušit ani deštěm, ani bouří. Byla prý to nadaná malířka, ale univerzitní studie musela přerušit pro duševní poruchu. Bratři, sotva se zvedla, nechali svého stopování a vážně, se svěšenou hlavou šli domů za ní. Podivná mlčenlivá trojice, bez níž jsem si neuměl naši ulici představit. Někdy s nimi vyběhla do parku její dceruška-školačka. Osvětlenou ulicí v pozdní večer vedli oba bratři svorně a důstojně na řemínku jejího poloslepého dědečka. Hůlkou poklepával na chodník, až se to v tichu ulice rozléhalo. Z hluboké úcty k němu jsem si netroufal na ně vyštěknout.
Děd Vševěd vynášel do nebe ctnosti těchto bratrů bassetů, dávaje tím naší paní najevo, že my dva, Yankee Doodle a já, jsme ulejváci, darmošlapové, nekňubové, poseroutkové...
Vzteky jsem se necítil, vida, jak to naši paní zlobí a rozlítostňuje. Ať nám uštěpačný děd Vševěd poví, k čemu jsou ti tři kokršpanělové z domu "U tří kokršpanělů".
Vodila je kolikrát za den na procházku jako "trojku" hezká služebná Dorothy. Psíci Jimmy, Vega a Mike náleželi nejbohatším pánům z naší ulice. Měli i dvojgaráž, tenkrát vzácnost. Měli dvě auta, svého šoféra, komorníka, panské, kuchařku; měli i svého hodináře, který k nim docházel natahovat zvláštní hodiny. Sedm služebných duchů, z nichž mladá Skotka, Dorothy, sloužila výhradně jen těm třem mazlíčkům. Dokonce s ní spali v její podkrovní komůrce. Ani za makové zrníčko jsem jim ten panský život v největším a nejnádhernějším domě na naší straně ulice nezáviděl. Spát se služebnou v podkroví, plazit horkem jazyk, když do střechy přes den praží jižní slunce jako zjednané? Zelenali by závistí, kdyby viděli s kým a kde já spím, co já jím a zapíjím a kdo ustýlá mé lože a chystá mou krmi. Ta princátka by čubrněla na můj psí živůtek! Chtěl jsem se před nimi blýsknout, pochlubit se, jaké mě potkalo štěstí, ale pak jsem mávnul packou, příliš povznešený nad nimi, které vodila jen služtička Dorothy.
Dorothy také ponechávala své "trojce" pro vyprášení volný výběr trávníků v naší ulici. Každý pes, když cítí potřebu se vyprázdnit, náležitě očmuchá a vybere si místo a pozici k přičapnutí, takže taková Dorothy měla vždycky dost času, aby psíky odtáhla do vozovky. Raději však lelkovala. Její trávník to nebyl, z cizího krev neteče a její veličenstvo jako s udělání mělo spadeno jen na trávník těch dvou starých panen. Ony, toť se ví, si to líbit nenechaly; tloukly na okno, hrozily, nadávaly, snad německy, snad česky, a když ani to s Dorothy nepohnulo, hnaly se na ni koštětem. Dorothy měla škrábanec na ruce, také psíci něco stržili. Služtičtini páni byli nakvašeni, došlápli si na ně, div že to nehnali k soudu.
Zde v Kanadě je trestné uhodit na ulici dítě nebo psa, natož slečnu. To Evropan nezná. Tam máma i na ulici uštědří svému klukovi pohlavek, když ji neposlechne, a leckdo řekne ještě "jen houšť, škoda každé rány, která padne vedle". Ty dvě staré panny asi pocházely z nějaké malé evropské zemičky a tudíž neznaly manýry velké země. Kdykoliv jsem je potkal, vyplázl jsem na ně jazyk. Jejich dům jsme posměšně nazvali "U starých panen".
Zpravidla takové zatrpklé staré putyfárky chovají kočičky, mají pudlíka mazlíčka a krmí ptáčky. Ale těmto byl každý takový projev citu cizí. Milovaly jen ty svoje kytičky a trávníček. Navzdory tomu, že kořání mohutného javoru vyžíralo živiny z půdy, byl jejich trávník hebký jako samet a jejich záhon trvalek a letniček nejhezčí z ulice. Pro ten jejich trávník by nás nejraději byly pověsily za ocas na javor. Jejich peprné slovanské a germánské nadávky se za námi nesly jako krupobití. Ježto nefandily zvířátkům a hlavně psíkům, neměla je naše paní v lásce. Pan Henry doporučoval raději se vyhnout jejich domu, ale my zrovna ne. Jak jsem mohl, tak jsem jejich trávník vydatně pohnojil, Yankee zvedl nožku na jejich javor a Pepi pokropila ty jejich nejhezčí kytky. Někdy jsme nelenili zaskočit i na jejich těžké dveře s umně tepaným klepátkem a knoflíkem. To abychom pomstili příkoří na našem psím plemenu.
Avšak ony byly pomstychtivé a vymýšlely, čím by nám, hnojokydům, vypálily rybník, jak by na nás vyzrály! Nějaký chytrák vynalezl "odpudidlo psů". Sotva to inzeroval i v televizi, koupily to ty kanálie okamžitě a postříkaly dveře, javor i okraj živého plotu. Z okna pozorovaly naše zděšení: jak jsme si přičichli a pak prskali, frkali, čumáky natahovali, packama se omývali. Bylo nám bezmála na zvracení. Jako by nám do čenichu stříkl smraďoch.
I Tudora to naštvalo. Tudor byl čistokrevný černý kokršpaněl. Ač bydlel v nárožním domě za mostem, počítal jsem ho k figurkám naší ulice, protože tu třikrát denně – po snídani, po obědě a po večeři – provázel svou elegantní paní na zdravotní procházce. Velikým obloukem přes park se vraceli domů. Záviděl jsem Tudorovi volný proběh. Šmejdil si po trávnících buď za svou paní, nebo daleko před ní. Mohl si to dovolit, protože byl na slovo poslušný a přátelský jak k dětem, tak i ke psům. Nikdy s nikým neměl žádnou šarvátku. Zastavila-li se jeho paní s námi na kus řeči, vůbec na mě nedorážel, usedl opodál a vyčkával trpělivě, až se dámy vyřeční. Obě byly stejné milovnice psů. Tudor nespal se svou paní v její posteli, ale přišel každé ráno do ložnice a galantně jí políbil ruku, i hubičku jí vtiskl na tvář, a měl dovoleno chvilku se v posteli pomazlit. Byl tak způsobný, že mohl se svými pány sedět v jídelně u stolu na své vysoké stoličce a jíst ze svého talíře své dietní jídlo značky KD z drahých amerických konzerv. Zkusili jednou jiné, ale nad těmi Tudor prskal, takže je dostali darem naši mývalové. I ti byli od jara do podzimu našimi stálými strávníky. Zdaleka vždy přívětivě Tudora zdravila: "Nazdar Tudore, jak jsi se vyspal?"
Tudor byl pejsek k pomilování. Byl-li pohlazen, hned poslušně podal pacičku, olízl ruku, jen říci: "Rukulíbám, milostivá paní." Byl vždy vykartáčovaný a navoněný; na hřbetě hladkosrstý, níže měl kadeřavý vlas s havraním leskem. Měl také svého veterináře, kousek výš na severu, kam lehce došel se svou paní pěšky. Na té psí klinice měli psi svého kadeřníka. Ten vždy Tudorovi na plandaté uši s vlnitým vlasem uvázal zelené mašličky. Tudor je nosil tak dlouho, dokud je neztratil.
Prosebnými pohledy jsem si na naší paní vyžadonil také ostříhání s mašličkou. Uvázali mi na ofinku do čela modrou stužku. Modrá stuha "Cordon Blue" bývá udělena za výhru. Ovšem děd Vševěd ihned citoval Barnuma, zakladatele největšího světového cirkusu, který říkával při hodnocení obchodních vyhlídek, aby člověk nezapomněl, že každou minutu se narodí nový křen. Tím poukazoval na Jackie a milovnice psů, které přeplácely veterinářům stříhání a česání pro blbou mašličku.
Z domu "U moudré kolie" vycházela na krátkou ranní procházku jen po chodníku hnědorezatobílá kolie Elsa. Ač bydlela nejblíž k parku, zřídkakdy se tam proběhla. Byla vždy pečlivě vykartáčovaná, aniž by kdy vešla ke kadeřníkovi.
K němu nechodila ani rezatá jezevčice Sonny z domu "U babky jezevčice". Její páni odjížděli do práce, děti do školy a ona celé dny vytrvale vysedávala na svém trávníku před domem. Její nerozlučnou přítelkyní byla jejich kočka Buffy; vydřimovala v její teplé náruči. Sonny, dbajíc čistoty majetku svých pánů, si vždy odskočila vykonat velkou potřebu na trávník souseda, děda Vševěda.
Vševědův trávník si pro týž účel oblíbil soused z druhé strany, doga Rollo z domu "U zlatého Rollo". Vzhledem pouštěl Rollo hrůzu, ale byl dobrák od kosti a vyhlížel náramně důstojně jako král psů. Jackie mu říkala zlatý Rollo. Nevím, jestli pro tu nazlátlou barvu lví srsti nebo pro tu jeho dobrotu. Jeho mladá paní se nesla pyšně, protože v Guelphu, kde byl ten slavný psinec skotských teriérů, vystudovala na veterinářku a rozuměla všem psím nemocem. A stejně její krásný Rollo vydechl svou ušlechtilou psí duši; zemřel na rakovinu. Ty dvě staré panny, Evropanky, i děd Vševěd – Pražák by na to dodali: pes a zemřel! Pes pošel, chcíp, natáh brka... Zaslechl jsem, jak si notovali: "Zaplať pámbu, o jednoho sráče v ulici méně!"
Jeden nepomyslí, jak slina přinese i vzdělancům na jazyk takovou urážlivou přezdívku. Žádný respekt v nich nebyl k čistokrevnému psímu panstvu – ozdobě naší ulice.
Ozdobou naší ulice jsou i kočky, ty upejpavé slečinky a jejich milenci kocourkové. To bych to pěkně vymňoukl, abych na ně nakrásně zapomněl. Oči by mi vyškrábaly, kdyby věděly, že mi nestály ani za slovo. Na drápkách jedné pacičky bych spočítal domy v naší ulici, kde nemají ani pejska ani kočku. Jsou stejnými domácími miláčky svých pánů jako my, pejskové. Na výstavách také soutěží o cenu krásy mezi svými kočičími plemeny; noviny a časopisy uveřejňují také obrázky kočičích šampiónů. Není jich tolik jako psích, ale nechť. Jsou to kočky ušlechtilé: angorské s dlouhou jemnou srstí, béžové siamské s černou tlamičkou, ušima, nohama, ocasem a modrýma očima, žlutohnědé stříbřité habešanky, šedomodré kočky kartouzské, bílé, černé a rezaté persiánky. Skoro všechna ta vzácná kočičí plemena jsou zastoupena v naší ulici a ještě navíc jsou tu běžné domácí kočky černé s bílými botičkami, tříbarevné, rezaté a mourovaté.
Jako je o našich psích předcích známo, že k zdomácnění psa došlo už ve dvanáctém tisíciletí před naším letopočtem, má i domácí kočka svou slavnou tradici. Pomáhala už před tisíciletími bojovat proti krysám a myším v sýpkách starých Egypťanů. Byla proto velmi uctívána. Hlava jedné staroegyptské bohyně dostala kočičí podobu a tisíce mumifikovaných koček spočinulo v hrobech po boku svých pánů.
Při naší ranní procházce vídáváme kočky, jak posedávají na prahu domovních dveří nebo na okenních římsách a slastně podřimují po milostné či pilné noci. Všiml jsem si, jak si kočky a kocouři elegantně vykračují, jak si při každé příležitosti jazýčkem myjí pacinky a tvářičku, jak si stále čistí svůj kožíšek, aby vyhlížely jako ze škatulky: a jak jsou šťastné a radostně předou, když je člověk vezme do náruče. Hned svým drsným jazýčkem olíznou tvář a úlisně se vetřou do jeho lásky.
Jednou jsme našli májové kotě v koši na odpadky v parku. Jackie mu vyprosila domov u školačky Zuzanky. Kotě, béžově žíhané s bílou náprsenkou a tlapkami, bylo miláčkem všech dětí v našem koutu ulice. Pyšnil jsem se, že já jsem je vyčmuchal a dopomohl mu ke štěstí. Kotě se vybarvilo v krásnou angorskou kočku s huňatým ocasem.
V naší ulici se mají kočky psovsky blaze. Děti s nimi nadělávají cavyků, až žárlivostí prskám. Nosí je v náručí, líbají je na růžový čumáček, na krk jim vážou mašle i obojek se zvonkem. Dokonce jsem viděl holčičku, která vedla své tři kočky jako spřežení na červené mašli.
Jakási potulná černá kočka se stravovala po dlouhou dobu na našem prahu. I zatoulané kočky u nás našly přístřeší tak dlouho, dokud jim Jackie nenašla majitele nebo nový domov. Kočičí konzervy nám stále dovážel šofér multimilionářky paní Konstance. Byla to Jackiina přítelkyně a žertovně jí říkávala pro tolik nenadálých příživníků – má ubohá Jauquelinko.
Já mohu z vlastní zkušenosti říci, že kočky jsou falešnice falešné, nevděčnice nevděčné. Vyjdu-li na práh našeho domu, kde je kočka tulačka z milosti mojí paní krmena a vylizuje talířek, nedá mi – pánovi domu – z vděčnosti hubičku. Jakoby čerta viděla, hned se naježí, zašklebí a už by mi s chutí jednu vyťala; mám co dělat, abych se ubránil. Nakonec moudře ustoupím.
Kráčíme-li ulicemi, co chvíli se nám nějaká kočka namane do cesty. Navázat s nějakou kamarádství, pokočkovat se s ní? Ani ve snu! Hřbet nahrbí, ocas jako tyčku postaví, vousiska nabrousí, prská, mručí, drápky vytasí a pacičkou mě pohlavkuje. Já se natřásám, jsem kdo jsem, žádný strašpytel. Ale kočka, ne aby vzala do zaječích, kdepak! Jackie se bojí, že mi může vyseknout oko a táhne mě pryč.
Přesto mě každé setkání s kočkou těší. Neumím si vůbec představit naši ulici bez těch roztomilých kočičích slečinek s mžouravýma očkama, které se nesou v těch svých huňatých kožíšcích jako komtesy v krinolínách. Některé se ovívají ocasy jako vějíři ze pštrosích pér. Mám mnohdy chuť vyseknout jim kavalírskou poklonu a zatančit si s nimi čtverylku. To by naše ulice valila oči!
Jak jsou v Torontu kočky milovány, dosvědčují cedulky o jejich ztrátě, čas od času připíchnuté na stromech po celé délce naší ulice. Jedna červeně orámovaná mi utkvěla v paměti:
"Ztratil se kocour, oranžový dlouhý vlas, bílý krk, huňatý ocas, žluté oči. Prosím, dívejte se do sklepů a garáží; zemře ve velkých bolestech, nedostane-li svou zvláštní dietu a lék. Má všechny zuby. Jestli jste viděli, že byl tento kocour poražen autem, dejte mi prosím vědět na číslo 862-4455, kde se tak stalo. Značná odměna."
"Neměla bába starosti, pořídila si kozu," podotýkal k tomu děd Vševěd. Smál se pod svůj mroží knírek, že je takových zbytečných starostí ušetřen.
Naší ulicí jsou napjaty izolované elektrické a telefonní dráty. Po nich jako provazolezci předvádějí své akrobatické kousky veverky, oděné v černých a šedivých kožíšcích.
Otec mýval se svou drahou polovicí a třemi dětmi ve dne podřimuje ve vidlici vysokého stromu v humnech děda Vševěda. Za pozdního večera vychází s celou rodinou na lup a je pánem naší ulice. Staří i mladí chodí také po střechách domů, občas spadnou i komínem do krbu, což je akrobatický výkon. Tím vším se honosí naše ulice! Ať se jí některá jiná v Torontu vyrovná!
Nyní, co Yankee Doodle očividně chřadne a je dýchavičný, dlouhé procházky mu neslouží. Z úcty k němu, stařešinovi, trávíme večery na našem záhumení a teprve kolem desáté hodiny večerní pomaloučku, co noha nohu mine, kráčíme celou naší ulicí. Večerní ulice je docela jiná než ve dne za slunečního svitu. Neonová světla zářící z vysokých stožárů odívají ulici do stříbřitého hávu protkaného javorovým krajkovím stínů. Domy s osvětlenými okny jsou jako veliké skříňky plné klenotů. Uvnitř rozžaté stojací lampy odhalují krásu obrazů, sošek, fíkusů a palem. Někde lze spatřit i celé stěny knih, čtoucího pána a paní s pejskem nebo kočkou na klíně.
Večery doma! V míru a lásce, co na světě je sladšího? A co hezčího nad romantiku naší ulice za pozdního večera?
Obcházíme na jejím konci u parku žulové balvany, keře a borovičky. Ta bláznivá dovádivá holka Pepi mě někdy svádí, abych s ní seběhl podél záhumenních zahrad souběžné ulice, tou osvětlenou travnatou cestou do údolí. Ale já tady rád postojím a kochám se pohledem do ulice, rovné jako napnutá šňůra, až za náš dům k prvnímu ohbí. Nad ním se klene temně sametové nebe, poseté zlatými hvězdami. Přes Mléčnou dráhu pluje Měsíc, široce se usmívá a korunami javorů pokukuje na nás. Do ticha ulice zaznívají jen kroky naší paní.
Nepřeběhne tu ani jediný psík, jakoby naše ulice patřila jen nám a těm kočičkám, které tu a tam elegantně přecházejí. Skoro neslyšně tu proklouzne auto, vrhajíc kužele světla. Jen zaskřípění brzd u křižovatky prořízne ticho. Občas i plechová popelnice zazvoní o beton. To mýval ji překotil, aby si z kuchyňských zbytků vyšťáral něco na zub. Ó, mýval, ten ferina!
I naše paní, schovaná za stromem, toho vládce noční ulice respektuje.
Ta naše ulice! K neuvěření, co je v ní za dne i za pozdního večera krásy a poezie!
Dobrou noc, drahouškové, nechte si něco hezkého zdát o nás, skotících, o naší milené paní, o dědu Vševědovi, o kočičkách, psících, veverkách, mývalech, o celé naší ulici – té krasotince!