Se vzdorovitostí sobě vlastní jsem se vecpala do kostýmu, na zpuchlé nohy nazula bílé svatební střevíce, v pase uvázala bílou šerpu s ozubkami, namalovala si pusu a nakonec, jako vyvrcholení šibřinkového převleku, jsem nasadila na tvář černou masku s úzkými otvory pro oči, do vodové ondulace přichytla bílou růži z drátku a hedvábí.
   "Můžeme jít!" oznámila jsem stručně.
   Holoubek mě obalil teplou šálou, pomohl mi do zimníku, nazul mi přes střevíce černé galoše, zapnul sponku a snažil se, jak byl v předklonu, stáhnout hlouběji lem mé sukně, vylézala mi na bříšku, celkový dojem byl frivolnější, než jsem původně zamýšlela.
   Z podkroví přiběhl Šmíd v černém, zimní plášť přizdobený perziánovou kožešinkou, kožené rukavice, šedé psí dečky, na hlavě cylindr.
   Pootevřela jsem dveře ložnice: "Jdeme!" zavelela jsem hlasitě a čekala, co spatřím.
   Na nočním stolku toaletky růže, krabičky pudru, malovátka, voňavky, kartáče a hřebeny. V pokoji horko jako v pekle, to manžel na počest Lilian zatopil v kamínkách, až rozpálil roury do ruda a bubínek poskakoval. Sám si ustlal na kanapi v kuchyni, Lili spala se mnou na manželských postelích, bok po boku, jak tomu dříve bývalo.
   Teď ale, když jsem nakoukla do ložnice, nespala. Byla již připravena vyrazit do společnosti, okouzlit všechny muže v sále hotelu Lípa, zvítězit nade mnou jako vždy. Kostým měla černý, bez ozdob, bez volánků, obyčejné černé šatečky s hlubším výstřihem, bez rukávů, k tělu, v pase prostřižené a místo pásku uvázala si červeno-žluto-zelený šátek s třásněmi. Prostá, černá elegance záměrně narušená cikánským třepením. Inu, maďarská krev se nezapře! Škraboška také hrála všemi barvami, jak byla polepená lesklými flitry, černé vlasy rozpuštěné po nahých ramenou stála Lilian přichystaná před toaletkou, zrcadlo odráželo moji postavu zepředu. Tlusté nohy obuté v černých galoších. Sukni nad koleny příliš krátkou, příliš rozpustilou a pod zimníkem vylézající dlouhé špice bláznivého kostýmu spícího poupěte a všechny ty ozubky, které mi daly tolik práce. Pak řada knoflíků zapnutých na vystouplém břichu nadoraz, trup upnutý do kabátu, velká prsa a nad nimi hlava s obličejem rozpustilého uličníka, který se v přestrojení za těhotnou manželku vypravil prvně v životě na sokolský karneval.

Po obědě jsme měly s Lilian chvilku jen pro sebe. Šmíd odpočíval v podkroví, manžel si zdříml v ložnici, aby prý vydržel karnevalové křepčení do rána bílého.
   Seděly jsme proti sobě u kuchyňského stolu, před sebou šálky kávy, moučník. Hovořila jsem o hrůzném zážitku z mikulášské nadílky, o hořké pachuti nevěry, o své marné touze po vášni tak pustošivé, že by vyvrátila vše z kořenů, i mé manželství.
   Mlčela, sbírala na bílém ubrusu drobty moučníku.
   Otázala jsem se, zda ještě můžu od života něco očekávat. Osudovou lásku, jaká se odehrává na filmovém plátně. Připadala jsem si ošizená. Příliš mladá na to, abych den po dni žila obyčejným životem obyčejné manželky v obyčejném manželství, když za pár měsíců začnu kojit a prát plínky a házet je do putýnky, plakala jsem a mluvila o mužích, kteří jsou tak blízko, a přece tak vzdáleni.
   Mluvily jsme spolu bez zábran, bez přetvářky. Možná právě pro tuto chvíli přinesla kdysi Matka v třásních modrého salupu až k mé dětské postýlce cizí dítě. Kvůli pár větám, které jsme prohodily s Lilian u šálku černé kávy, pro tuto jedinou chvilku důvěrnosti.
   Láska, řekla Lili, potká každého jen jednou za život. Pak už se nepřihodí nic. Je možné rozvést se, znovu vdát, ovdovět, vdát, možné je dneska všechno. Já ale, jak řekla Lilian, já toužím po lásce, i když ji dávno mám. Jsem šťastná a nevím o tom. Po Novém roce provdá se Lili za sládka, má práci u hraběte Černína a deputátní byt, v pedikúře dala firmě Baťa výpověď, protože se vdává. Sládek ji už několikrát požádal o ruku a Matka sňatek schvaluje.
   Nevěřila jsem vlastním uším!
   Mluvila o přípravách na veselku a plakala.
   Pochopila jsem, že na mne vyšel Holoubek a víc už od života nemůžu očekávat. Ani půl slůvkem se nezmínila o šlechtici, který drnkal na mandolínu a zpíval cikánské romance, možná někde v dálce zrovna kšíroval arabského hřebce, vyskočil do sedla a navždy odcválal z Lasenice i ze života krásné Lilian Izabely Marie Eugenie, protože láska se nikdy nevrací...

Můj manžel zatáhl fuk do komína, přiložil do bubínku v ložnici pár lopatek uhlí, navlekl si jelenicové rukavice, nasadil tvrďák a podal mi rámě.
   Krok sun krok přitančil Šmíd v cylindru k Lilian, dvorně jí pomohl do krátkého kožíšku v barvě myší šedi, ona se usmála. Zapnula všechny knoflíky, přes hlavu přehodila žinylkový šál, navlekla bílé rukavice a vydali jsme se na veselý karneval.
   V hotelu Lípa jsme měli rezervovaný stůl. Nad ním na stěně velké zrcadlo, v sále zima, ještě se netančilo, i když taneční orchestr již hrál.
   Usedla jsem a v té chvíli mi došlo, že sukni kostýmu jsem střihla příliš úzkou a krátkou, což nebylo zjevné při chůzi po kuchyni nebo když jsem u kredence tančila. V sedu ale se látka vyhrnula málem do pasu, kolena jsem zakrývala zelenými cípy, ty ale klouzaly, takže dolní část trupu byla oblečená do střevíců firmy Baťa, pak do béžových punčoch připevněných caplíčky podvazkového pasu. Hmatáním jsem kontrolovala, zda jsou skryty pod zelenkavými špicemi, pohlédla jsem do zrcadla nad hlavou a viděla, jak rudé mám tváře, ohmatávala jsem se pod sukní shrnutou kolem pasu, já, choť učitele obecné školy chlapecké jsem se marně schovávala za ubrusem ve tváři jako rajské jablíčko, rozpálená jako bubínek v naší ložnici, zoufalá a na pokraji hysterie.
"Nemáš horečku?" sáhl mi manžel starostlivě na čelo a já přikývla. Vstala jsem, nasoukala se do shrnuté sukně, pomohl mi do kabátu, nazul galoše, na krk namotal šálu. Pak jsme oba s malou omluvou opustili karneval, první veselý karneval mého života...

Probudila jsem se brzy ráno, ještě bylo šero. Na sousedním lůžku spala Lili na břiše, jak měla ve zvyku, v černých kadeřích vlasů papírové konfety radostných barev a tancovací střevíčky odkopnuté u postele.
   Bylo mi špatně. Žaludek jako na vodě, hlava mě bolela, oči pálily. Než jsem usnula, plakala jsem a Holoubek nechápal, proč vlastně, z jaké příčiny. Vařil mi čaj, cpal aspirin, nutil mi teploměr, vše jsem rázně odmítla. Propadala jsem se do zoufalství hlouběji a hlouběji, satinový kostým visel na ramínku na skříni a já ho tam schválně nechávala viset. Trýznila jsem se vlastní potupou, protože ty podvazkové sponky byly vidět, věděla jsem to, i když jsem sama sebe přesvědčovala, že ne. Co já vím! Možná dokonce i okraj spodních kalhotek vykukoval pod shrnutou sukní zeleného šibřinkového kostýmu, před celým městem předvedla jsem se v celé své kráse!
   Opatrně jsem vylezla z postele, po špičkách došla k paravánu, vytáhla proutěný koš, otevřený jej umístila ke skříni.
   Lilian se ani nehnula, pořád dokola odkopaná, jednu nohu pokrčenou a nehty nalakované sprostou rumělkou, jablko nepadlo daleko od stromu, jaká matka, taková dcera! Hřích plodí zase jenom hřích a kdyby to věděl Otec, že si jeho schovanka maluje nehty na červeno, vyhnal by ji z domu stejně rázně, jako vyhnal i Marii. Já žalovat nebudu, takovou povahu nemám, odsoudit ale takovou koketerii musím. Řeknu jí to zatepla, až se probudí.
   Otevřela jsem skříň, strašlivě zavrzala. Polekaně jsem se otočila k lůžku – pořád spala jako zabitá. Probírala jsem prádlo, ručníky. Lepší, parádní kusy jsem nechávala ve skříni, ty horší jsem rovnala do koše, přidala jsem své spodní prádlo, kalhotky, kombiné, podprsenky, punčochy, kapesníčky s monogramem, které mi daroval manžel před rokem pod stromeček, a plakala jsem. Došlo na vesty, svetříky, cpala jsem předměty do koše z proutí a každé zavrzání mě vyděsilo, rozhodla jsem se uprchnout ze svého manželství potají. Dřív než se probudí vila od prádelny po půdu nacpaná podnájemníky.
   Nakonec jsem do koše položila naškrobené kuchařky, je to moje ruční práce, tedy si je odnesu s sebou.
   Ale kam? Což ještě někdy najdu ve svém životě kuchyni, kterou bych ozdobila Věrným milováním a Uvařím ti, mužíčku? Pro mne nemají kuchařky žádnou cenu, nechám mu je tady.
   Výšivky jsem vrátila Holoubkovi do skříně a snažila jsem se přemoci zvracení a lítost.
   Já už nechci být vdaná!

Před svatým Mikulášem dohodli se pánové z učitelského sboru, že v převleku uspořádají nadílku dětem kolegů. Pro roli světce byl vybrán Holoubek.
   Naškrobila jsem mu noční košili dlouhou na paty, vyrobila mitru, pastýřskou hůl, v lékárně na horním konci náměstí zakoupila dva balíčky vaty na vousy.
   Nalíčený holičem Sezemským vypadal velmi úctyhodně.
   Roztomilého čertíka uvolila se zahrát Matyda Plášilová. Vypůjčila si moji pelichající lišku. Černé kamašky hladce-obrace, k zadečku přišila si kunu se skleněnýma očima, rudý svetřík, a pan Sezemský jí obličej načernil opáleným korkem.
   Proč si v roli čerta načervenila rty? Koketa! Nic jiného než koketa, říkám já. Černé kamašky ji obepínaly, vypadala v nich jako nahá a věděla to. Svetřík byl také o číslo menší, k tomu ten kuní ocásek, krásná tvář, oči v barvě čokoládových pralinek a postava Grety Garbo.
   Od domu k domu putovali oba poslové nebes s košem plným ořechů a jablíček, navštívili každou učitelskou rodinu, která měla malé děti.
   Došli i do naší vily, cestou se k nim přidalo několik kolegů, plná kuchyně jich byla, Šmíd naladil housle a zpívali v trojhlase koledy.
   Taky jsem zpívala, patřila jsem k nim a byla jsem šťastná. Manželovi kostým velmi slušel, možná by si měl nechat narůst vousy, napadlo mne. Byla jsem hrdá, že právě on je mým mužem. Vysoký, štíhlý, hezký a chytrý.
   Milovala jsem Jendu Holoubka, dnes už to přiznat mohu, když je všemu navždy konec...

Přerovnávala jsem svůj majetek v proutěném koši a plakala. Kam půjdu? K rodičům? Jako návštěva doprovázená manželem jsem měla dveře otevřené, ale kdybych přitáhla proutěný koš, vyhnal by mě Otec do mrazu a závějí. Co kdybych navštívila některou z nevlastních sester? V manželství už déle setrvat nemohu! Od stolu a od lože se rozvedli jiní, nebyla bych v městě první, nejméně dva manželské páry, pokud vím. Budeme tedy třetí pár. Takovou ostudu jsem manželovi udělala! Stejně mě Holoubek nemiluje, našel si jinou, dobře jsem je viděla!
   Zpívali jsme na svatého Mikuláše koledy a já jsem se rozběhla do ložnice. Ukryla jsem tam překvapení k silvestrovskému přípitku. Lahev ajrkoňaku, sama jsem ho vařila. Chtěla jsem nalít koledníkům po kalíšku, jako pohoštění.
   Dveře do ložnice se vzpříčily. Nemohla jsem je otevřít. Protože ale mám sílu jako Herkules, jak vždy říkávala paní Borůvková, opřela jsem se zadkem o kredenc a patami o podlahu, překonala jsem překážku za dveřmi a vešla dovnitř.
   V koutě vedle veřejí světec, čerta v náručí.
   Líbali se...

Zavřela jsem víko proutěného koše a sedla si na něj, abych zapnula spony. Proutí zaskřípalo a přivřenými dveřmi zvědavě nakoukl manžel, co že se děje.
   Plakala jsem a chrlila ze sebe výčitky, mluvila jsem šeptem. Nic není jako ve filmu se šťastným koncem! Potácím se mezi vrcholy lásky a pády do hlubin beznaděje, trvalá mi zkrepovatěla, chce se mi zvracet, nechal mě jít na šibřinky jako blázna v sukni do půlky stehen, ondulace mi nedrží, jsem tlustá a bude to mnohem horší, střihla jsem na kostým spícího poupěte, ale zapomněla jsem přidat kousek látky na záložku, na začištění a na těhotenství a líbal čerta, což je smrtelný hřích.
   Na posteli se posadila Lilian, mlčky si nás prohlížela. Já jsem se vzdorovitě dívala na ni, seděla jsem na koši a proutí pod mou váhou strašlivě vrzalo. Nikdo nemá právo plést se do manželské hádky! Nikdo!
"Sladký med nevěry má hořkou chuť," křičela jsem v pláči. "Ale já to za nikoho vylizovat nebudu! Proto odcházím."
   "Kam?" ptal se udiveně.
   Pokrčila jsem rameny.
   Lilian zatřásla hlavou, aby se probudila a z vlasů jí padaly barevné papírové konfety.
   "Manželství se mi nelíbí!" plakala jsem zoufale.
   "Mně taky ne!" strhl zmuchlané prostěradlo na mé posteli, rozložil ho na podlaze a nahrnul do něj zbytek prádla ze skříně. Ručníky, kuchařky, prostěradla, všechno. "Já jdu, Jarčo, s tebou!" svázal cípy prostěradla a jak byl, bos, v noční košili a se síťkou na vlasech, si hodil ranec na záda. "Já tě totiž miluju!"
   Lilian skočila do bot, prchla do kuchyně a zabouchla za sebou dveře.
   "Já taky!" začala jsem škytat. "Já tě taky miluju, Jendo!"
   Odhodil ranec, přestlal postel, načechral polštář, v náručí mě odnesl na lůžko, zakryl peřinou a sedl si na pelest.
   Potom jsme přemýšleli, jak dál. Probrali jsme svůj osud od začátku naší známosti až k mikulášské oslavě, také jsme vymýšleli jméno pro dítě a málem jsme se kvůli tomu pohádali.
   V kuchyni rachotila Lili roštem, vybírala popel, zatápěla, přikládala uhlí, snídani nám přinesla do postele. Zvali jsme ji, aby si s námi vypila čaj, ale odmítla.
   Chleba byl namazaný máslem a medem, Jenda ho krájel na kousky a jak mě krmil, kousla jsem do fenyklu. Někdy v celém bochníku na fenykl nenarazíte, i když tam je. Ovšem schovaný ve střídce a kdo ho najde, bude mít štěstí. My tomu s Jendou věříme.