Agamemnonovi bylo příjemně při takovém pomyšlení. Už si připravoval odpověď, v níž Nauplia představí coby zbabělce a závistivého mluvku, už si připravoval řeč – trochu blahosklonnou jako řeč každého, kdo po delším čase přichází domů z velkého světa a vidí, že to – – no, nic moc, taková provincie. Bohové olympští, jak se mi tady mohlo někdy líbit? Jak jsem si nad tímhle pustým, kamenitým krajem mohl říkat: Opustím-li tě, zahynu?
   A tahle sešlá ženská, to má být moje choť? To bude pěkná otrava aspoň pár dnů k ní být pozorný, hrát si na zamilovaného manžílka, který se po tolika letech vrací právě k ní...
   Připravoval si odpověď trochu zjihlou, aby viděli, že se vrací ke svému panování a ke své choti dojat, prostě taky jenom člověk...
   Leč nekonalo se.

Klytaiméstra, pravda, vyšla na královské schodiště, jak kázala slušnost, ověšená zlatem, jak kázala zámožnost, stála tam, hrdá a vážná, žena-vládkyně. Žena, která se nedá obalamutit rohlíkem, i kdyby byl třikrát upečený v Tróji.
   Dlouze a s neskrývaným zájmem si prohlížela Kassandru a oba chlapce. Vida, sestřička krásného Parida. Vida, tak už je máme v obou rodinách nasazené jako černé kuře. Ostatně, jakpak se asi daří švagrové Heleně? Stačila se svým Paridem prchnout z hořícího města? Nebo zahynula – nebylo by divu, taková válka se tuze dobře hodí na vyřizování i jiných věcí... Či si ji nazpět odváží její manžel Menálos? Nu, však nebude dlouho trvat a všechno vyplave na povrch jako olej na vodě.
   Že to není Agamemnonovi trapné – zrovna tuhle ženskou si musel přivést, trochu vkusu nemá. Ostatně, co jsem od něj ještě čekala, cožpak on někdy nějaký vkus měl? Už tehdy, když před mýma očima zabil mého muže a mé dítě, mé maličké štěstí, které mi pohodil k nohám, aby vzápětí požádal mého otce o mé tělo – ano, o nic jiného mu přece nešlo – ubožákovi. To byl celý on – co jsem to vlastně od něho čekala, že se cítím oklamaná?

Ale já nezapomínám. Ani na to, že byl schopen obětovat naši Ifigenii jen proto, aby do té proklaté války mohl odplout. Nic se neohlížel na to, jak byla, chudinka malá, vyděšená, jak prosila, naříkala, nic nedbal ani na můj pláč, po kolenou jsem za ním lezla, aby to nedělal – nic, nic, jen jeho sláva, jeho válka, jeho, jeho, jeho! Snad ještě nečeká, že ho budu vítat? Že ho budu za to všechno milovat?
   Klytaiméstra se dívala a mlčela.
   Vzrůstaly rozpaky na obou stranách, ba i v řadách přihlížejících už si všimli, že se dívá věru výmluvně na ty živé dárečky od Íllia – pak zvedla svůj lety přece jen už poničený obličej, stále žádný úsměv, jen v očích podivné jiskření: "Vítám tě, vojevůdče."

Žádné milovaný choti, žádná hvězdo mého žití. Vojevůdče. A po malém zaváhání mu podala milostivě ruku jako cizinci. Ruku nezúčastněnou, studenou. Jako by mu podávala kus hadru na holi. Ani se nezachvěla.
   Agamemnon nevěděl, má-li to považovat za políček nebo hrdost ženy, která nechce ukazovat svoji křehkost zrovna na nádvoří. Ty její podivné oči jej sice poněkud znepokojily, ale rychle zahnal myšlenku, která se hlásila o slovo.
   "No co," uklidňoval sám sebe, "deset let tu vládla sama, přivykla panování, pýcha jí trochu stoupla do hlavy. Neuvědomuje si, že tímto okamžikem se situace radikálně mění. Však ji to rychle odnaučím, děvenku, až ji opět posadím do místnosti žen k vřetenu."