"A je to za námi," prohlásila tchyně, když uhnízdila své neforemné tělo na sedadlo spolujezdce. To heknutí mohlo stejně dobře maskovat dojetí jako vynucovanou účast k obolavělým kloubům bytosti s nadváhou.
   Karban mlčel: ještě zbývá bojovně vystrčit bradu a na znamení ukřivděnosti upravit pomyslný uzel na šátku.
   Tchyně se vracela z pohřbu. Zhruba před hodinou se její postava ve zpětném zrcátku sice zmnožila o další pozůstalé, ale Karbanovi bylo jasné, že k tomuhle společenství tchyně nepatří. Harmonogram kremačního obřadu byl nesmlouvavý: dvacet minut a víc ani brk! Vždyť právě proto mu tchyně kladla na srdce, aby se pro ni stavil dřív, aspoň se nebude muset setkat s nikým z příbuzenstva. Věru podivná logika, vlastně žádná, což bylo jenom potvrzením veškerého tchynina konání. Právě jako teď, když sešla mezi hroby skupiny C, kde byla pochována její matka, otec... poslední jméno na sloupci pomníku patřilo manželovi, který se rozžehnal se světem zhruba před čtvrtstoletím. Obvyklá kontrola stavu věcí, v tomto případě setba macešek, svěřená do odpovědnosti zeťákovi (Karban).
   Hrob musel vypadat jako ze škatulky, na oko demonstrující vřelý vztah k zesnulému. Ale nejspíš nejen Karban věděl, že tohle manželství fungovalo víceméně setrvačností, dokud nevzalo za své tchánovou smrtí a příležitostí pro tchyni okázale dávat najevo stav vdovství.
   Okázalý stav – tak bylo možno bez rizika označit tchyninu svéhlavou umíněnost, jíž šla na ruku panovačnost a podceňování druhého. Tchán, od padesátky v invalidním důchodu na následky mozkové příhody, byl v jejích rukou hříčkou a svodidlem vrtošivých nálad. Utvrzován na jedné straně neodkladnou hrozbou recidivy ztrácel vůli ke svobodnému rozhodování, až nakonec zůstal v bytě sám, naprogramován na systém nesmyslných úkolů, proti nimž se nedokázal ohradit. Vlastní nepřítomnost doma tchyně omlouvala směnným provozem v jednom z velkoskladů, a když se přece zjevila mezi dveřmi, odvíjela se vzájemná komunikace na ustálené frekvenci: fuj, tady je vedro (v létě), fuj, tady je morna (v zimě). K manželovi se okázale neobracela, natož aby ho oslovila jménem. A on jen tiše mlčel – neodporoval.
   Asi jako Karban nyní, když vycouvával z parkoviště v očekávání, co se zase dozví. A stalo se.
   "Řeknu vám, Jarouši, to byl cirkus. Jedno oko nezůstalo nasuchu. Já myslela, že mě trefí. Ale proč? Já bych vám mohla vyprávět."
   Tak jen do toho, popichoval Karban v duchu, nahlas však řekl:
   "Víte, co se povídá?"
   "Co? To bude zase ňáká volovina."
   "O mrtvých jen dobře. A vy jdete z pohřbu."
   "Pchá," odfrkla ve smyslu - ty mě poučuj! A po krátkém nasupeném mlčení pokračovala, "proč to říkám? Ona totiž teta, když se to vezme kolem a kolem nebyla žádná světice. Co ta si natahala věcí ze špitálu, když tam uklízela. Ale to vem čert, jestli jí něco nemůžu odpustit, tak to, že si hned po strejdově smrti přivedla domů milence..."
   "Propánakrále," neudržel se Karban, "kolik jí bylo?"
   "A záleží na tom? Asi šedesát..."
   "Sákryš," Karban nahlas vyjádřil uznání nad sexuální apetencí zesnulé.
   "Co říkáte? zeptala se tchyně zostra a Karban zabručel že nic.
   "Taková nestyda, vůbec jí nevadilo, co tomu řeknou lidi."
   Karbanovi se nechtělo odporovat, To, co nakonec vysloví unaveně a s despektem, bude stejně odraženo triumfální oslavou vdovských zásluh.
   "Třeba cítila potřebu o někoho se starat. Nebo se prostě bála, že bude na všechno sama."
   „A já jsem nebyla?"
   Nehoráznost otázky byla natolik provokující, že přiměla Karbana k zaskřípění zubů. Zavrtěl se a pevněji zabořil dlaně do volantu. Přitom si vybavil údernost konstatování v čase, a třebaže šlo o prokazatelnou lež, nenašel se nikdo, kdo by prohlásil: to je lež!
   Že je na všechno sama, s tím se tchyně dokázala mazlit, to vskutku promyšleně stavěla na odiv, aby mohla vzbuzovat lítost. Začala s tím hned po manželově smrti, v té době hýčkána dcerou a vnoučaty. Na Karbana zbyla práce pod jejím komandem. Jenom jednou se pokusil ohradit kvůli nesmyslné prkotině a hned byl nelítostně setřen, že do toho nemá co mluvit. Je tady malý pán! Věru: nad kbelíky uhlí, které po léta tahal z tchynina sklepa by si málokdo připadal jako Herkules. "Vy si můžete stěžovat," neodpustil si nyní, ale tchynina bojovně vystrčená brada z okamžitého nesouhlasu ho umlčela. "No a co?!"
   Karban se tedy dál věnoval řízení mlčky. Teprve po chvíli hlesla tchyně pro sebe, ale zase ne tak tiše, aby to Karbanovi uniklo.
   "Ani pochovat jí nenechali jak se sluší a patří. Radši spálit... A přitom mají dva hroby."
   Karban se definitivně rozhodl opustit roli arbitra, asi že mu právě napadlo na hrob s pomníkem, kde byla mužská jména v přesile. Dva Jaroslavové a poslední volné místo: že by pro něho? Pohlédl úkosem na tchyni, vypadala jako křepelička, nepochybně rozhodnutá ho přežít. A tak v duchu přivolal vtip o jedné otázce a odpovědi. Jak dlouho se vydržíš dívat jedním okem na tchyni? Dokud nestiskneš spoušť... Chacha! Zlepšila se mu nálada, a protože tchyně hleděla tupě před sebe, vyvolal z podvědomí scénku, to byl ještě tchán naživu. Vypravili se s manželkou na návštěvu a zrovna se chystali zazvonit, když k nim z chodby dolehlo tchynino kvílivé: "Proč jsi tam chodil, proč...?"
   Pohlédli na sebe v předtuše neblahého (tchán se zřítil z půdy, propadl se do sklepa) a nalehli na zvonek. Otevřela jim tchyně s válečkem na nudle v ruce, téměř v pohodě, a když se sháněli po tchánovi, pohrdavě sešpulila ret. Až po čase vyšlo najevo, že v otázce trčela výčitka, proč jsi tam (za mnou) chodil? A to byli prosím dvacet let spolu.
   Proto jdeš-li za ženou, nezapomeň na bič, pitvořil se tchán a v následující pantomimě se snažil Karbanovi naznačit, jak dopadl a aby novomanželce příliš nepovoloval. Karban se k téhle vzpomínce upínal ještě ve chvíli, kdy tchyni vysadil u domu a sám namířil na sídliště. Zbavil se jí teprve přede dveřmi bytu ve dvanáctém patře, když si uvědomil, že zapomněl koupit kvasnice. Roztřásly se mu ruce a tělo zaplavil studený pot...