Vstupuji do míst, kde se modrá voda střetává se zelenou, a mávám ti. Čekám trpělivě, až mě tvůj Pilar přijme, a já, Papa, svírám tvoji dlaň vonící solí.
   Kam plujeme?
   Dobře víš, ale nic neříkáš. Plujeme chvíli na jih, pak na západ a jsi znepokojen, proč marlini vždycky plují od východu na západ proti času.
   Pilar je krásná loď. Nese se na vlnách jako královna v černém saténu. Pilar je tvoje volnost, nezávislost, opěrný pilíř. Pilar je vzpomínka skrývané lásky tvé druhé ženy Pauliny. Paulina není s námi. Richard mi připomínal, ať nejezdím sama s muži na moře. Nechci myslet na to, že mě velcí mužové použijí jako návnadu pro rybářské vášně. Zvedám hlavu nebojácně a prohlížím si tě. Pískáš si na kapitánském můstku. Majitelsky držíš kormidlo silnýma, boxerskýma rukama, které nepotřebují pomocníka, aby vytáhly velkou rybu na palubu. Chápu, proč nemůžeš být unaven z moře. Co když budeš unaven ze mě? O čem mluvit s velkým rybářem? Budu tiše jako pěnkava. Počkám, jaké téma vybereš. Co když zaujmeš stejnou taktiku? Pro spisovatele je vždycky chytřejší poslouchat. Důležitá vlastnost. Co když budeš kontrolovat moje myšlenky a budeš si myslet, že já kontroluji tvoje. Vybereš můj mozek a neotevřeš svůj a naše řeč bude rozhovor dvou vzdálených lidí. Pak, Papa, bych ti musela potřepat pravicí a říct na shledanou, milý Hemingwayi. Těšilo mě tě potkat, ale plujeme na rozdílných lodích. Proč by se to mělo stát? Proč bychom neměli najít společné téma? Moře? Knihy? Život? Láska?
   Propustit špatné zkušenosti z paměti bez zranění je obtížné v každém čase. Vidět svět přes kvalitu času je složité v každé době. Necháš si ukradnout myšlenky, rukopis, nejez, trap se, pykej. Tvoje chyba. Ukradne ti někdo víru, naději, nedej se! Svět chce, abychom pykali a nedali se. Se čtenáři se umíš rozdělit o takové umění. Se mnou se můžeš rozdělit také. Člověk jako ty má dobré nápady. Hodně lidí má dobré nápady a neumí je vyjádřit slovy. Mohli bychom polemizovat. Sáhnou ostatní spisovatelé po tužce, když jim dojde inkoust? Psaní je dřina. Řečníci, kterým slova lehce plynou z úst, nemají chuť se lopotit s psaním.
   Obdivuji ty, kteří mohou psát na lodi. Nemohou na lodi psát ani spát. Možná bych usnula pod hvězdami na palubě rybářské loďky přivázané u mola jako tvůj nejlepší přítel malíř Waldo. Povečeřela bych s ním jeho každodenní porci špenátu a přeptala se, kde dostal v Key West takový čerstvý špenát. Rybáři by říkali, že s Waldou počítáme hvězdy celou noc. Možná bych usnula, kdybys mi předčítal svůj rukopis. Jak těžké povzbudit k psaní a nedostat se do tvého světa. Poslouchat tvůj hlas, přemýšlet o ničem a usnout spánkem snění a zázraků. Jako pilot bych zemřela rychle. Jako kormidelník na tvé lodi bych umírala a ožívala pro vybranou smrt a vybraný život. Poctivá hra umírat na moři? Medaile za život, medaile za smrt? Jako všichni lidé žijeme a umíráme. Mezitím jdeme vlastní cestou. Někteří klidně, jiní dobrodružně a nebezpečně. Hledáme odpovědi na otázky, ale vždycky je nedostaneme, bez rozdílu jak dlouho žijeme.
   Nepouštím z tebe oči, Papa, a vytvářím si o tobě vlastní filozofii. Jsi inteligentní muž. Jakkoli inteligentní jsi, nikdy se o tobě nedozvím všechno. Můžeš plout a vézt mě do svého světa, ve kterém nebudu zúčastněna. Můžeš mě přivézt na samý konec, kde čeká vítězství nebo prohra, které neokusím. Je to velký risk plout na špatné lodi. Přijde velká vlna a motor přestane pracovat. Našla bych pevnou půdu pod nohama? Hloupá starost. Jsem na Pilaru. Pilar je pevná loď. Jsi zodpovědný za sílu křídel. Oceán je tvoje milenka, která dovolila Pilaru vplout do tvých teplých vln, chlácholí jeho pláč a omývá bolínka.
   Pozýváš mě k sobě na můstek. Teplý vítr hladí tvář a vzápětí silnější zraňuje. Mám na dosah oblaka děsivě propletená krví raněných marlinů. Vítr mi cuchá vlasy. Je to bláhový nápad svázat mi vlasy špinavým provázkem páchnoucím rybami a přikrýt je ušmudlanou čepicí s dlouhým kšiltem, kterou sis možná koupil někde po cestě do Ketchum. Kde se tvoje čepice válela a kolik koček se v ní prospalo?
   Říkáš, že pomněnky na prudkém slunci rychle uvadají? Máš slabost pro pomněnky a dívčí vlasy. Dodáš, v Mombase bych potřebovala na lodi klobouk už v červnu?
   Takhle mě přijímáš mezi rodinu a předáváš mi kormidlo. Ruce se mi potí. Mávneš nad mými obavami rukou. Sejdeš do kuchyňky namíchat svůj oblíbený nápoj. Někteří lidé rádi pijí před večeří, někteří po večeři. Nevím, jak je tvůj žaludek zvyklý, Papa, ale ráda si s tebou připiju. Na kuráž a na naše přátelství. Je to dobré pití. Voní po ginu a kokosovém mléku. Naučím tě loupat kokosový ořech bez nástroje. Lorén mi to ukázal. Otloukáš kůru od stopky, až povolí, a sloupneš ji jako pomeranč. Lorén bydlela na Floridě mezi tolika spadanými kokosovými ořechy, které nikdo nesbíral, že si chtěla otevřít pekárnu na kokosové pusinky. Říkala, že mohla být bohatá. Cítím elixír síly ve svém těle z dobrého pití. Příliš mě spoutáváš volností. Nevím, jak ji svázat. Přelévám nápoj do křídlatky velké a piju jako první Indiánky na Floridě, které vyčistily schránku pískem do voňava a svlažovaly si rty jejím chladem. Přikládám ucho k širokému otvoru. Slyším černoušky na Bahamských ostrovech vyvolávat: Kupte si křídlatku! Kupuji za tři dolary kelímek syrového rozsekaného slizkého tělíčka pokapaného citronem. Spouštím nezvyk do krku. Za svoji statečnost si odnáším ulitu křídlatky s sebou jako kus zlata.
   Pro mého muže je vrcholem štěstí pilotovat letadlo, pro mě kormidlovat loď. Kormidlo chytám pevněji a dovolím si tě opět zeptat, kam plujeme? Chytat ryby a vědět předem, kam poplují? Je hodně triků přírody, kam tě ryba zavede. Je hodně triků rybáře, jak rybu chytit. Jsou tady stovky ryb. Jestli nechytneš tady, zapomeň na rybaření, říkáš. Za pár měsíců, až velké ryby připlují na udici, nastoupí velcí rybáři. To já už neuvidím.
   Pamatuješ, jak jsi na své třetí narozeniny dostal rybářský prut? Jít poprvé rybařit a chytit největší rybu ze všech rybářů na jezeře je předurčení velkých věcí. A na čtvrté narozeniny, jak jsi dostal dárkem celodenní rybářský výlet s otcem a statečně jsi nesl, že prší těžce a neúprosně a oblečení se lepí na tělo? A co na páté narozeniny, jak jsi dostal mikroskop od dědečka a proseděl hodiny nad hmyzem a kameny? Tvoje rodina se postarala, abys měl rád přírodu. Myslím, že tvůj otec byl moudrý člověk. Otevíral ti oči pro optimismus, radost a cit pro přírodu a lidi. Učil tě chápat, že brutalita charakterů není cesta, jak ukázal lidem život. Někteří spisovatelé na to přicházejí na sklonku života, někteří na to nepřijdou vůbec.
   Potřebujeme někoho, kdo řekne, je to dobré, co děláš? Cítím, že ano. Život ztrácí smysl milovat jenom sebe. Co člověk, který měl zklamaný život? Jak ten může milovat? Když tě má rád, souhlasí s tebou. Je to nezbytné žít s lidmi, když mají rádi jeden druhého? Vím, že je to velký požitek být volným ptákem na moři po dvacet dnů z každých třiceti. Ale na pevnině jsou lidé, hodně lidí, i ti, kteří cítí. Souhlasím s tebou, aby bylo na moři více šťastných rybářů než na pevnině nebezpečných lidí. Mluvila jsem s rybáři, kteří mi o tobě vypravovali. Stěžovali si, že jsi jim všechny marliny vychytal. Pamatuješ na rok padesátý druhý? Do konce září jsi chytil třicet devět obrovských marlinů. Zůstali v moři jenom malí delfíni vyskakující po bouřce kolem mola jako vánoční kapříci. Volala jsem na dva rybáře, jaký zázrak jsem uviděla. Mávli bez zájmu. Byli rozmlsaní, Papa, velkých ryb se jim zachtělo. Jeden rybář z Key West mě pozval na delfína v páře, když jsem mu nevěřila, že je to lahůdka. Byla to pravda, rozplývající se na jazyku. Nezaměnila bych svůj talíř za porci mořských škeblí, kterými se cpala dvě šikmooká děvčata u vedlejšího stolu.
   Je to zvláštní. Cítím se na lodi jako doma. Zaháním všechny chmury. Procházím se houpavě z jednoho konce na druhý a zase zpátky. Nakouknu do kabiny, kde by se vyspalo šest lidí, a do další kabiny pro dva. Žádní nocležníci. Prázdné postele, prázdné stránky lodního deníku spočítané časem. Dobře si pamatuji noční oblohu. když hvězdy svítily tak jasně, že se odrážely od hladiny. Je to podivný pocit dívat se do tmy a nevidět v ní život. Mám ráda denní, třpytící se hladinu. Je mírumilovně přitahující. Rozumět moři je jako rozumět knize a udržet se v jejích vlnách. Když se vlny zvednou, je čas k zápasu, nikoli pro slávu, ale pro život, pro úplné nasycení. Na samém konci moje oči vidí jednoho rybáře počítat rybí šupiny a schovávat je do hrníčku pod pokličku a druhého rozhazovat šupiny velikášsky do moře. Záleží na nějakých šupinách? Nikdo o ně nemá zájem. Jak lidé přišli na to, že přinášejí štěstí? Musí být důvod, proč mluvíme o šupinách povzneseně, když je splachujeme do moře.
   Rozumíš mi, Papa? Přeji ti to, co dělá každého rybáře úspěšným – velké štěstí. Kdekoli mě vysadíš, vkročím do míst, kde se modrá voda střetává se zelenou, a budu ti mávat tak dlouho, až tě ztratím z dohledu.
   Vrátím se do tvého domu, projdu otevřenými dveřmi a zvolám: "Mohu mluvit s panem Hemingwayem?"
   Ozve se tichý hlas: "Mistr Hemingway už zemřel."
   "Ó ne. Viděla jsem ho dnes ráno v přístavu."
   Hlas řekne veseleji: "Promiňte, nevěděl jsem to."